Velmi děkuji všem komentujícím - Aria.
Kapitola 37 – Tajemství
Dveře se otevřely dříve, než na ně Akeal stihl zaklepat.
„Vítej Akaeli. Jsem rád, že už si dorazil. Čekal jsem tě již předešlý den,“ přivítal Akaela stařec. Byl menší postavy. Měl šedivé delší vlasy a kratší šedivý vous. Byl vrásčitý a byly na něm vidět dlouhé věky, které již prožil.
„Také rád Vás vidím, Pane Dachosy,“ zaskočeně ze sebe vysoukal mladý mág.
„Pro tebe jen Dachos, chlapče,“ pronesl s úsměvem stařec a ustoupil ode dveří. „Pojď dál. Obávám se však, že tvůj dračí přítel bude muset zůstat venku. Můj dům není dost velký pro nás tři. Připravil jsem pro něj přístřešek za domem.“
„Děkuji Vám za Vaší laskavost,“ odpověděl mu Akoi. Více už Akael neslyšel. Rozhovor mezi Dachosem a Akoim ještě chvíli pokračoval, ale neměl možnost ho vyslechnout.
„Dobrou noc Akaeli,“ popřál mu po pár minutách zdánlivého ticha Akoi.
„Tobě také,“ zavolal na odcházejícího draka a vstoupil do domu, který ač se na první pohled zdál chladný, tak úplně tomu nebylo.
„Pojď za mnou. Ukáži ti to tu,“ pronesl Dachos a odvedl ho do menší kuchyně.
„Posaď se u mě a povídej,“ vyzval ho.
„Vy jste prorok?“ Zvědavě se Akael zeptal.
„Já bych se takto nikdy nenazval, ale jistou dávku daru mám. Nejsi tu však kvůli mně, ale kvůli něčemu jinému, tak povídej a nezapomeň mi při vyprávění říci i něco o sobě. Starý lidé jsou totiž neskutečně zvědaví,“ zažertoval starý mág a položil před mladíka téměř studenou večeři, kterou měl pravděpodobně pro něj delší dobu připravenou. „A jez už, je to skoro studené.“
Akael s vděčností přijal nabízené jídlo. Byly to už více jak dva týdny, co pořádně a beze spěchu jedl. Až teprve, když byl talíř zcela prázdný, začal vyprávět. Nejprve starci pověděl o achanmorech a Merikově plánu. Poté mu řekl vše, co se dozvěděl od Prastarého. Nakonec mu dovyprávěl téměř celý svůj život. Zprvu to chtěl říct stručně, ale když mu Dachos skočil po několikáté do řeči, vzdal se a s trochou nevole to vzal více obšírně.
Bylo již po půlnoci, když se konečně dostal do postele. Ráno přišlo dříve, než by si sám přál.
Znaveně vstal a sešel do spodního patra domu. Dachos již na něj čekal.
„Dobré ráno ospalče,“ přivítal ho stařec do nového dne.
Akael mlčel. Nehodlal říci jediné slovo, protože kdyby řekl cokoliv, věděl, že by toho později litoval, jelikož by to zajisté nebyla milá slova. V tichosti obešel muže a šel se nasnídat. Až teprve poté promluvil. „Ukážeš mi prosím cestu k větrným drakům?“
„Vezmu tě přímo za Varkorem. To je velmi starý drak. Ostatní větrní draci ho uznávají jako svého vůdce. Přesvědčíš-li jeho, aby ti pomohl, ostatní půjdou za ním.“
„Je to odtud daleko?“
„Kousek to není. Nejrychlejší bude, když nás přemístím.“
„Děkuji.“
„Není za co, chlapče. Není za co. Zatím si ještě nedosáhl toho, proč jsi sem přišel.“
Když se Akael po přemístění rozhlédl, stál na plošině strmé skály. Za zády měl značně velký vstup do jeskyně. Předním se rozléhal horský masiv. Kam oko dohlédlo, byly skaliska posetá jeskyněmi. Nad jeho hlavou se vznášelo velké množství draků. Udiveně na ně hleděl. Ani ve snu ho nenapadlo, že na jednom místě spatří takové množství těchto majestátných zvířat. S obdivem si je prohlížel. Byli různě velký, a ač byli jednoho druhu, měli různou barvu. Ti nejmenší byli tmavě modrý. Čím byl drak větší, jeho barva byla světlejší. Ti největší byli světle modrý. Některý z nich dokonce až sněhově bílí. Bylo to fascinující. Každý dračí druh byl něčím výjimečný a nejenom darem na jeden z magických živlů. Ohnivý draci dokázali chrlit oheň i tam, kde nebylo možné magii použít. Horští draci měli svou ohromnou sílu, které se nikdo nedokázal vyrovnat. Mořští draci dokázali létat stejně dobře jak na obloze tak i v mořských hlubinách. Větrní draci měli přírodou nadělen zcela odlišný dar. Se svým věkem měnili svou barvu. Akael netušil, jestli existuje ještě nějaký jiný tvor, který by to dokázal, ale jestli ano, neznal ho.
„Následuj mě, chlapče a zostři si zrak. V jeskyni nenalezneš světlo,“ vyrušil ho za zády starcův hlas. Jen velmi neochotně odtrhl svůj zrak od oblohy a následoval Dachose do hlubin hory.
Po chvíli vstoupili do prostorné místnosti. Naproti vchodu byl do klubíčka stočen stříbrný drak. Jakmile udělali poslední krok a opustili osamělý tunel, drak se probral a pozvedl hlavu. „Rád tě opět vidím Dachosy. Už je to dávno, co jsi mě navštívil.“
Akaela zaskočilo, že drak připustil, aby slyšel jejich soukromý rozhovor.
„Omlouvám se, ale nemohl jsem přijít dřív. Mnoho věcí mi v tom bránilo Varkore,“ odpověděl mu stařec a přistoupil blíže k drakovi.
„Proč jsi přišel s tím mladíkem?“
„Přišel tě o něco požádat.“
„Přistup prosím mladý muži,“ vyzval ho Varkor.
Akael pomalu popošel doprostřed místnosti. Až teprve teď si mohl větrného draka lépe prohlédnout. Jediné, co naznačovalo drakův vysoký věk, byla stříbrná barva jeho šupin. Tělo měl dokonale hladké stejně jako Akoi. Krom barvy a velikosti se na první pohled od létajícího draka štěstí lišil jen koncem ocasu. Ten měl rozeklán ve dví. Mezi dvěma krátkými zakončeními ocasu byla blána umožňující těmto drakům lepší ovladatelnost jejich letu. Něco obdobného měli pouze už jen mořští draci.
Akael pohlédl do jeho stříbrných očí a pocítil, jako by mu ty dračí oči viděly až do hlubin jeho srdce. Radši sklopil svůj zrak k zemi a poklekl.
„Zdravím Vás vznešený,“ začal malý mág. Netušil, jak by jinak uctivě oslovil dračího vůdce.
„Mluv,“ vyzval ho Varkor. Akael měl pocit jako by to jediné slovo, zazněné uvnitř jeho mysli, se do něj hluboce zařízlo. Stiskl pevně zuby, aby nezakřičel bolestí. Teprve po minutě promluvil. „Přišel jsem za Vámi s velkou prosbou. Achanmorové zaútočili na náš svět. Můj mistr mág Merik a bůh lesů Talnier vymysleli plán, jak je zastavit dříve než bude pozdě. Chtějí je nalákat do pasti sevřít je mezi Typiiskou a Enedskou armádou, aby se to zdařilo, potřebujeme něco jako lákadlo, za čím by achanmorové bezhlavě šli. Proto tu jsem a pokorně vás žádám o pomoc. Prosím pomožte nám zastavit zkázu, která se šíří.“
Nastalo ticho. Akael stále hleděl na kamennou podlahu. Bál se toho, co uslyší. Měl velmi špatný pocit a necítil se před tímto drakem dvakrát příjemně.
„Je mi líto, ale nepomůžeme tomu, který skrývá před světem i sám před sebou kým je. Teď odejdi,“ nesmlouvavě pronesl Varkor.
Akael trhl hlavou, jen aby spatřil, jak drakova víčka spolu s hlavou poklesla. V mysli začal formovat slova, která mu chtěl poslat. Nicméně než tak učinil, ucítil na svém rameni Dachosovu ruku.
„Nic neříkej a pojď,“ vyzval ho.
„Ale …,“ zaprotestoval. Hluboko uvnitř něj se mísila obrovská bolest s velkým smutkem, která mu zabránila doříci započatou větu.
„Mlč. Odcházíme,“ přikázal Dachos, táhl ho za rameno vzhůru. Akaela překvapilo, kolik má stařec v sobě síly.
Jen co společně vyšli na denní světlo, přemístili se před starcův dům. Okamžitě poté co se rozplynula mlha se už Akoi ptal. „Jak jste dopadli?“
„Neuspěli jsme,“ odpověděl mu zarmouceně Akael.
„Co se stalo?“
„Nemůžu o tom teď mluvit. Zeptej se později,“ odbyl draka mladý mág.
„Vrátím se v podvečer. Jdu na lov,“ oznámil zelený drak. Udělal dva rychlé kroky a strmě vzlétl.
Akael se za ním rychle ohlédl a pak se vydal ke dveřím. Jen co vstoupil do kamenného domu, pocítil obrovský chlad. Včerejší příjemné pocity byly rázem pryč. Nezůstala po nich ani památka. Zbyl mu jen obrovský pocit zklamání. Selhal. Merik a všichni ostatní na něj spoléhali a on neuspěl. Nevěděl, jak jim vysvětlí své selhání, až ho uvidí přilétnout samotného.