Kapitola 38 – Pravda
Dveře se prudce zabouchly.
„Co jsi mi neřekl Akaeli?“ Ostře se zeptal Dachos.
Mladý mág se zarazil. Nechtěl mu říci pravdu, ale cítil, že nemá na vybranou. Stále v něm nevyhasl malinký plamínek naděje, že ještě není vše zcela ztraceno.
„Myslím, že bychom se měli posadit,“ potichu řekl.
Stařec k nim mlčky z kuchyně přemístil dvě židle.
Akael usedl a se zlomeným hlasem pronesl. „Když jsem ti včera o sobě vyprávěl, něco jsem vynechal. Mám jedno tajemství, které přede všemi skrývám, ale před sebou nikoliv. Znám pravdu a uvědomuji si ji.“ Odmlčel se.
„Pokračuj,“ vyzval ho starý mág.
Akael si povzdechl. Podíval se na něj a pak sklonil hlavu. Nemohl se mu dívat do očí ve chvíli, kdy prozradí své nejskrytější tajemství. „Narodil jsem se jako žena. Když jsem opustil svou nevlastní rodinu, rozhodl jsem se vydávat za muže a začal si říkat Akael. Mé pravé jméno je však Aka. Odcestoval jsem do Enedasu a tam jsem se seznámil s princem Lorikem. Shodou okolností jsem se stal jeho kamarádem a o pár dní později pážetem. Po tři roky jsem žil na královském dvoře a vydával se za muže. Nikdo netušil, že jsem žena. Avšak když mi bylo třináct let, začalo hrozit, že mé tajemství bude prozrazeno. A tehdy za mnou přišel Merik. Oznámil mi, že se stanu jeho žákem. Pak mi pomohl a přeměnil mě na chlapce. To vše se stalo před sedmi lety. Zbytek už znáš.“
Zavládlo ticho. Akael s obavou zvedl hlavu a pohlédl na Dachose. Aspoň podle výrazu v obličeji chtěl vědět, co si o tom myslí. Avšak to co spatřil, ho zaskočilo. Stařec se netvářil pohoršeně či rozezleně. Byl hluboce zamyšlen. Po chvíli se jeho ústa roztáhla do širokého úsměvu. „Co víš o bohu moudrosti?“ Dotázal se.
Změna tématu hovoru Akaela překvapila. „Moc toho není,“ přiznal zmateně.
„Řekni mi, co víš,“stál si za svým Dachos.
„Bůh moudrosti Maelorik je starším bratrem boha lesů Talniera. Nikdy okolo sebe neshromažďoval kruh vlastních věřících. Patří mezi pár bohů, kteří jsou všeobecně uznáváni všemi věřícími národy. Podobné postavení má už jen Zansiel, Melie a Rejmon. Z jeho jména mezi lidmi vzniklo mnoho oblíbených jmen jako například Lorik, které teď třeba nese korunní princ Enedasu. Více toho bohužel nevím. Merik mi o něm více neřekl.“
„Dobře.“ Dachos kývnul hlavou.“Teď ti na oplátku já povím, co vím. Maelorik vždy měl odlišné názory než většina ostatních bohů. On se nikdy nestavěl výš a lidi, trpaslíky i elfy považuje za sobě rovné. Tento názor kdysi vyvolal hodně sporů a zlé krve. Aby se situace ještě více nevyhrocovala, rozhodl se odejít z horní říše. V té době byla na něj upřena pozornost mnoha lidí a tak ani zde v dolní říši mu nebyl přán klid, který hledal. Nebyl by to však Maelorik, kdyby nenašel řešení. Zkrátil si své jméno, které se mu vždy zdálo zbytečně dlouhé, a začal se vydávat za mága. Všem lidem a většině bohů se časem ztratil z očí.“
Akael zbledl. „Merik,“ vyslovení toho jediného jména nahlas mu vzalo téměř veškerou sílu.
„Ano. Maelorik a Merik je jedna a ta samá osoba.“
Bože jak jsem něco takového mohl přehlédnout. Jak to, že mi to už dávno nedošlo? Měl jsem to přímo před očima a nic sem nevěděl. To jak Merik kamsi pořád mizel a nikdy neřekl, kam jde. Jak ochotně vyprávěl o všech bozích krom jediného, o kterém nikdy nechtěl moc mluvit. I to jak si jsou s Prastarým podobný. Prolétlo mladému mágovi hlavou.
„Často se stává, že nevidíme pravdu, kterou máme přímo pod nosem. Lidé se vždy pravdy báli, protože mnohdy bolí a je nebezpečná. Proto mají tendenci ji přehlížet.“
Všechno začalo mladému mágovi do sebe zapadat.
„Prastarý říkal, že jen jediný nevěřil, že prvorozené dítě je zkázou. A kdo jiný by to byl než bůh moudrosti. Kdo jiný by měl odvahu se postavit všem bohům a unést dítě všem pod nosem, než on. Kdo jiný by ho mohl lépe ukrýt mezi lidmi než Merik, když mezi lidmi na rozdíl od jiných žije skryt celá staletí,“ pronesl Akael.
„Ano. Nikdo jiný než Maelorik by to vše neučinil,“ potvrdil jeho slova Dachos.V zápětí pokračoval. „Co se stane, když skryješ dítě s obrovskou mocí a neřekneš mu o ní? Co se bude dít, když to dítě o své moci neví a neumí ji ovládat?“ Tiše se dotázal.
„To dítě bude jediným světlem uprostřed temnoty. Stane se magnetem pro všechny, kdo jeho světlo spatří,“ přiškrceně Akael odpověděl.
„A co učiníš, aby si to světlo utlumil, aniž by to dotyčný věděl? Co uděláš, když musíš zasáhnout, aniž by si dítěti prozradil pravdu, na kterou není připraveno?“
„Svůj zásah skryji za jiný čin,“ odpověděl mu bez váhání Akaela hrůzou se mu rozšířili oči. „Ne!“ Zakřičel. „To nemůže být pravda,“ zdrceně dodal.
„Tím, že budeš popírat pravdu, ničeho nedosáhneš,“ konejšivě pronesl stařec.
„Prosím, nežádej to po mě. Já přeci nejsem bohyně naděje. Nemůžu jí být,“ zavzlykal Akael.
„Je jednoduché jak zjistit zdali jí jsi či ne. Pusť své vnitřní štíty a dovol mi nahlédnout do hlubin tvého těla.“
„Ale já momentálně žádné vnitřní štíty vztyčeny nemám.“
„Máš, jeden cítím.“
„Trvám si na svém.“
„Ty o něm nevíš? Zajímavé,“ podivil se Dachos. Přistoupil blíž k mladému muži a chytil ho za ruku.
Akael uvnitř sebe pocítil přítomnost cizí magie. Nebyl to zcela příjemný pocit. I když spojení trvalo jen malou chvíli, měl pocit jako by to bylo mnohem déle než by bylo záhodno. Jakmile cizí magie zmizela, čekal na staříkův verdikt. Byl zmatený. O žádném trvalém vnitřním štítu nic nevěděl. Merik mu před časem říkal, ať si aspoň jeden vytvoří, ale doposud neviděl důvod k něčemu takovému se uchylovat.
Dachos se zahleděl do jeho očí. „Máš v sobě štítový zámek. Co se za ním skrývá, netuším. Nikdy jsem tak mocný zámek spjatý se štítem nespatřil, ale styl jakým je udělán odpovídá jednoznačně Merikově práci. Podle mě není pochyb. Ty jsi bohyně naděje a za tím zámkem je ukryta velká část tvé moci.“
Akael mlčel. Na něco takového nevěděl, co by měl říct. „Proč?“ Nevědomky se zeptal.
„Protože jak už jsme se jednou o tom bavili, chtěl tě chránit. Zamknul tvou moc do té doby, až budeš dost starý, aby si ji plně ovládl a také, aby tě do té doby nikdo nepovolaný nenašel.“
„Nevím jestli mu to dokáži někdy odpustit. Měl mi to říct. Unesl bych pravdu, kdyby mi ji řekl.“
„Nebyl si připravený.“
„Asi máš pravdu. Ani teď se necítím připravený.“
„A proto to oddálil do chvíle, než bude nutné ti to říct.“
„To vše dokáži pochopit, ale nemohu přijmout fakt, že mi to neřekl sám, když se dozvěděl o blížící válce s achanmory.“
„Určitě měl svůj důvod, proč to udělal.“
„Možná ano, ale já ho nevidím,“ odvětil Akael a na chvíli se odmlčel. „Můžeš ten zámek odemknout?“ Zeptal se. Byl si vědom, že je to jediný způsob, jak získat pomoc větrných draků a to bylo v této chvíli ze všeho nejdůležitější.
„Je mi líto, ale nemohu. Je to na mě až příliš mocná magie.“
„Co budeme dělat?“ Zeptal se zoufale.
„Jak Merika znám, je v tom určitě nějaký fígl. Musel předpokládat, že nemusí být přítomen u toho, až bude zámek třeba odemknout. Vzhledem k tomu, že ho stvořil během tvé transformace, je velmi pravděpodobné, že kdybych tě přeměnil zpět na ženu, tvá moc by se uvolnila,“ uvažoval nahlas stařec.
„Nepřipadá v úvahu,“ vyhrknul Akael. „Dokáži se smířit s tím, že jsem bohem naděje. I s tím, že pro mé bezpečí mě ukryli, zamkli mi moc a nic mi neřekli. Byl jsem dítě. S tím vším se smířím. Bude to chvíli trvat, ale vyrovnám se s tím. Stejně jako s proroctvím, které mě nutí postavit se své sestře na odpor. Nelíbí se mi to, nicméně tak to je a nejde to ignorovat. Ale nesmířím se s tím, že se musím opět stát ženou!“
„Nemáš na vybranou. Je to jediná možnost.“
„Ne! Nemůžu. Já …,“ jeho hlas utichl, nevěděl co říct. Bylo toho na něj příliš mnoho na jednou.
„Rozmysli si, co je pro tebe opravdu důležité. Vím, že je to všechno narychlo a nezávidím ti, s čím se musíš vyrovnat, ale sám si říkal, že na tebe všichni spoléhají. A dny utíkají Akaeli. Buď si toho vědom.“
Akael se zvedl k odchodu. U schodů za svými zády zaslechl jak Dachos dodal. „Přijď za mnou, až budeš připraven.“
Bez jediného dalšího slova odešel do pokoje, kde byl během svého pobytu zde ubytovaný. Sedl si na postel a zamyšleně se zahleděl ven z okna. Slunce zářilo. Ještě nebylo ani poledne.
Hodiny ubíhaly. Postupně slunce zapadlo a vyšel měsíc a on se stále nerozhodl, co má dělat.
„Tím, že vyskočíš z okna a utečeš, nic nevyřešíš,“ zaslechl Akoiho slova, která ho vytrhla ze zamyšlení. Přistoupil k oknu a pohlédl na draka stočeného na zemi pod oknem.
„Nechci utéct. Jednou jsem to udělal, ale po druhé tak nehodlám učinit.“
„Nad čím tedy váháš?“
„Nemůžu.“
„Chceš Merikovi, Lorikovi, Talnierovi, Vilaiovi a ostatním pomoci porazit achanmory?“
„Ano,“ odpověděl obratem mladý mág.
„Tak to musíš udělat. Jinak už ti zbývá utéci před pravdou, ale před tou se nikdy neschováš. Bude tě stále pronásledovat, ať půjdeš kamkoliv.“
„Mlč už prosím.“
„Jak si přeješ. Rozhodni se však do rána. Zítra buď odtud odlétneme spolu s větrnými draky, nebo sami s vědomím, že jsme selhali,“ pronesl vážně Akoi. Zvedl se a zašel za roh domu, kde stál přístřešek, ve kterém nocoval.
Akael se znovu posadil na postel a opět se zamyslel. Rozhodoval se, co učiní. Bylo téměř ráno, když teprve došel k závěru. Z očí mu ukápla jediná slza. Jeho srdce zaplavila bolest.