Velmi děkuji všem komentujícím - Aria .
Kapitola 36 – Darkoi
Svítalo. V dáli bylo již možné vidět zelený pás. Temné lesy Darkoi byly na dohled.
„Poletíme ještě chvíli. Přenocujeme na okraji lesa,“ informoval Akoiho Akael. Pohled na zelenou barvu lesa ho potěšil. Třídenní let podél Koi byl fyzicky velmi náročný.
Pobřeží se od včerejšího dne začalo stáčet na západ. Až doletí k lesu, po osmy dnech ho opustí a zamíří nad pevninu jihovýchodním směrem, tak jak jim ukazoval Merikův kompas.
Následující noc letěli již nad potemnělými korunami stromů Darkoiského lesa, který byl zcela odlišný od Ostorianského. Byl nižší a mnohem hustější. Jednotlivé koruny stromů byly do sebe vzájemně propleteny a tvořily tak jednu hustou neproniknutelnou barieru. Paprsky slunce nemohly nikdy dopadnout až na samotnou zem. Jen místy byla porušena jednolitost lesa. Znatelně vyšší stromy tak rozbíjely kompaktnost a stávaly se dominantami celého svého okolí. Během noci zde nevládlo takové ticho jako v lese elfů. Ozývalo se zde mnoho hlasů zvířat, z nichž většinu Akael vůbec neznal. Mohl se jen domnívat, jakým asi tvorům takové zvuky můžou patřit.
„Někdo se k nám blíží,“ oznámil z ničeho nic Akoi uprostřed noci.
„Můžeš to upřesnit?“Zeptal se Akael a zpozorněl.
„Horský drak.“
„To není dobré. Můžeme ho nějak setřást?“
„Těžko. I bez tebe bych mu stěží uletěl.“
„Schováme se. Sleť dolů.“
„Není kde se schovat. Cítí nás.“
„Proč si to neřekl rovnou?!“ Podivil se Akael a okamžitě změnil směr větru. „Vyřešeno.“
„Teď nás necítí, ale stále o nás ví.“
„Když se teď ukryjeme v lese, nemůže nás najít.“
„Ale může. Vnímá naší magii. Ať poletíme kamkoliv, stále o nás bude vědět. Neexistuje způsob, jak skrýt před drakem magii.“
„Proboha. To jsi to nemohl říct rovnou?!“ Vyděsil se Akael.
„Neptal ses,“ odvětil suše drak.
„Kolik máme času?“ Snažil se mladý mág zeptat klidně. Slova, která však k Akoimu vyslal, zněla kousavě.
„Tři až čtyři minuty.“
„Co teď?“Zeptal se Akael.
„Ty jsi ti od toho, abys tu myslel.“
„No počkej. To si s tebou ještě vyřídím,“ naštvaně mu odsekl. „Existuje něco čeho se horští draci bojí?“
„Nevím, že by se něčeho báli. Maximálně tak menší draci těch větších.“
První záchytný bod. Zaradoval se v duchu Akael a rázem ho něco napadlo. Teď už mu jen zbývalo vybrat si druh. Mořský drak ne, nad pevninou se normálně nevyskytují. Větrní draci také ne, pokud dobře věděl, byli menší než horský. Ohnivý možná, ale jak se v jedné knize dočetl, měli s horskými dohodu o neútočení. Jejich hnízdiště byla vedle sebe, ale mír, který mezi nimi panoval, byl křehký. Napodobit ohnivého draka bylo moc riskantní. Neměl v úmyslu narušit nevědomky dohodu a tím se dostat do ještě větších potíží. Zbývalo tedy jediné. „Akoi zastav a otoč se,“ přikázal.
„Co máš v plánu?“ Vyzvídal drak.
„Iluzi. Bude se ti líbit. Na okamžik se staneš horským drakem.“
Akoi udělal větší otočku, zastavil se a vznášel se směrem, odkud předpokládal, že cizí drak přiletí.
Akael okolo nich vytvořil dokonalou iluzi dospělého samce horského draka tak, jak si ho pamatoval z ilustrace knihy, kterou mu během studia jednou Merik zapůjčil.
Zostřil svůj zrak a začal prohledávat okolí. Za krátký okamžik spatřil dočerna zbarveného draka. Blížil se k nim mladý samec, přibližně třikrát větší než Akoi. Podél páteře měl malé výčnělky a na konci ocasu poměrně velké ostny. Až tento drak jednou dospěje, bude velmi nebezpečný.
O chvíli později ho Akoi také zaznamenal. Instinktivně pozvedl svůj hrudník a hlavu výš do vzduchu. I když horský drak právě nemohl Akaela spatřit, Akoi ho stejně nevědomky chránil a zakryl ho svými zady.
„Až bude těsně před námi, zakřič, co můžeš a snaž se u toho tvářit, co nejnebezpečněji,“ rozkázal mu mladík.
„Dobře. Co přesně plánuješ?“
„Hned uvidíš. Už je skoro u nás. Začneme na tři.“
„Jedna, dva, tři.“
Akoi zakřičel, co mohl. Hlasitý dračí řev se nesl po okolí zesilován Akaelovou magii. Současně mladý mág i zatřásl zemí hluboko pod nimi. Stromy praskaly. Les se zavlnil spolu se zemí. Několik stromů nápor nevydrželo a s dunivým praskavým zvukem se skácelo. Křik vyděšených zvířat umocnil celý dojem.
Horský drak se vznášel kousek před nimi na místě. Když veškeré zvuky utichly, napodobil většího draka před sebou. Země se zatřásla, ovšem ne tolik jako předtím. Ani doprovodný řev nebyl tak intenzivní.
„Na tři to ještě jednou zopakujeme,“ upozornil Akael a začal odpočítávat. Zem pod nimi se zavlnila ještě více než předtím a s hlasitým zaduněním na několika místech pukla. Veškeré stromy v blízkém okolí sta metrů se vyvrátily a popadaly přes sebe na zem. Horský drak se vzápětí otočil a uletěl. Prohrál tento boj porovnání vzájemných sil.
„Zahnali jsme ho. Měli jsme štěstí. Kdyby byl dospělý, nebylo by to tak snadné. Pravděpodobně by nás hned napadl,“oddechl si Akael.
„Souhlasím. Budu doufat, že nás i nadále bude provázet štěstí.“
Štěstí se jich drželo po zbytek noci i následující den, ovšem za úsvitu třetího dne letu nad Darkoi se rozplynulo. Od doby, co se střetli s horským drakem, potkali dál už jen tři menší draky, kteří jakmile zaznamenali přítomnost jejich silné magie, okamžitě ulétli.
Akoi pátral po vhodném místě k přistání. Jeho zrak byl plně upřený dolů.
„Akoi před námi!“ Zakřičel Akael.
Drak okamžitě zareagoval a prudce zvedl hlavu. V dáli před nimi byly dvě černé tečky. Jedna z nich byla větší než ta druhá. Nebylo pochyb, kus před nimi byla samice s mládětem ohnivého draka.
„Okamžitě to otoč! Letíme pryč,“ zvolal mladý mág.
Zelený drak provedl prudkou otočku o stoosmdesát stupňů a vyrazil opačným směrem pryč. Letěl, co mohl, ale věděl, že to nebude stačit. Jestli je dračice zaznamenala, nebude dlouho trvat a dohoní je. Pouhá iluze velkého draka tentokrát stačit nebude. Měla mládě a určitě bez váhání napadne jakéhokoliv možnou hrozbu. Bez iluze v nich zas uvidí snadnou kořist. Pokud se je rozhodne pronásledovat, budou muset bojovat. Což se stalo nevyhnutelné ve chvíli, kdy se poprvé Akael ohlédl. Letěla za nimi. Když už se po několikáté ohlédl, spatřil, jak dračice byla již nebezpečně blízko nich. Její mládě nestíhalo tempo a zaostávalo znatelně v zadu.
Mladý mág zoufale přemýšlel, co dál. Ohnivou magii použít nemohl. Neměl ohnivé kameny a proti ohnivému draku byla stejně tato magie neúčinná. Na to, aby ji spláchl z oblohy, nebylo v okolí dost vody. A magii větru již vyzkoušel. Před okamžikem proti ní vyslal silný vichr. Ten ji však ani na okamžik nezpomalil. Jen se mu elegantně vyhnula. Zbývala mu jen magie země.
Ve zkracující se vzdálenosti mezi nimi vystavěl vysokou kamennou zeď. Stěna byla mohutná a velmi vysoká. Vypadala impozantně, jak se tyčila do výšky na stromy, které se v porovnání s ní zdály velmi malé. Doposud neudělal kouzlo takovéhoto rozsahu a mohl být tak na své dílo pyšný, bohužel nestačilo to. Překážku zdvihl dračici těsně před nosem. Ta vzteky zařvala a začala prudce stoupat. Byla mnohem rychlejší než zdvíhající se zeď. Během okamžiku ji překonala a pokračovala bez zastavení ve svém pronásledování. Jeho čin ji zpomalil, ale ne moc na dlouho. Akael zaznamenal, jak ji tím akorát více rozzuřil. Což mělo za následek jediné. Jakmile stabilizovala svůj let, vypálila jejich směrem první ohnivou vlnu. Naštěstí nebyla u nich dost blízko, aby je zasáhla. I tak však mladý mág okolo sebe a svého dračího přítele vystavěl mohutné štíty.
„Zbavíme se jí jedině, když jí zneškodníme,“ konstatoval Akoi.
„Budu dělat, že jsem nic neslyšel,“ odsekl Akael. Nechtěl ji zabít. Zatím ne. Ještě nevyčerpal všechny možnosti. Kdyby to chtěl udělat, učinil by tak dávno. Stačilo by jen použít plnou sílu jeho magie větru, díky čemuž by ji mohl například sfouknout z oblohy či ji úzkým silným pásem větru vážně pořezat. To byla však krajní řešení, ke kterým se chtěl obrátit jen v případě nejvyšší nouze. Ještě nevyčerpal všechny své možnosti.
„Přemístím nás,“ informoval mladý mág. Věděl, že na něco takového má dost sil, i když to doposud zatím nevyzkoušel. Litoval jen, že jeho první pokus bude krom něj absolvovat někdo další. Mrzelo ho, že si to nezkusil nikdy dřív v klidu. Propásl tolik příležitostí a teď se na jeho schopnosti bude muset někdo spolehnout. Plně si uvědomoval, jakou odpovědnost tím na sebe bere.
Akoi zaznamenal jeho nejistotu. „Věřím ti,“ tiše mu promluvil do mysli a snažil se ho tím povzbudit.
„Děkuji,“ odpověděl mu Akael a zahleděl se před sebe do dáli. „Jdu na to. Nepřestávej letět.“
Okolo nich se rozhostila bílá mlha. Za malý okamžik se vznášeli na místě o pár kilometrů dál. Ohnivý drak byl teď jen miniaturní tečkou v dáli.
„Jsem vyčerpaný,“ stěží poslal Akael Akoimu svá slova. Tato skutečnost měla aspoň jedinou pozitivní výhodu. Právě byla jeho magie tak slabá, že se musela dračici na takovou vzdálenost ztratit.
„Kousek od nás je dobré místo pro přistání. Schováme se v lese. Zbytek už nech na mě,“ pronesl Akoi a začal klesat.
Za chvíli byli na zemi schování ve stínu stromu. Seděli tiše. Akael zhluboka oddechoval a snažil se neusnout. Veškeré jeho síly byly právě pryč. Minuty ubíhaly a červený drak se stále neobjevoval.
„Spi. Budu hlídat,“ špitl tiše Akoi na svého znaveného přítele. Ten na nic dalšího nečekal a nechal svá ztěžklá víčka spadnout. Během vteřiny upadl do hlubokého spánku.
Akael prospal celý den i noc. Na cestu se vydali až k ránu následující den. Blížili se ke svému cíli a tak se poprvé rozhodli cestovat za denního světla.
V poledne se před nimi v dáli začaly tyčit hory. Říkalo se jim Větrné útesy podle draků, kteří v nich hnízdili. Podle kompasu, který vedl jejich směr cesty v nich žil i Dachos. Za soumraku dorazili k jejich úpatí.
Akael pomalu přestával vidět na ručičku kompasu, když se náhle stočila prudce do leva. „Jsme na místě,“ zaradoval se a rychle si prohledl okolí. Na úpatí jedné ze skal stál větší kamenný dům. V jeho blízkém okolí nebyly žádné stromy a tak se přímo vystavoval celému okolí na obdiv.
„Kousek před námi je vhodné místo k přistání,“ povšiml si mladý mág.
„Vidím,“ odvětil Akoi a ve spirálách začal opatrně klesat.
Po chvíli stáli na pevné zemi. Zbývající kousek cesty se rozhodli zdolat pěšky.
Slunce již celé zapadlo za obzor, když stanuli před Dachosovým domem.