Velmi děkuji Amane a Arie za jijich komentáře.
Kapitola 40 – Otec
„Uspěla jsi?“ Ptal se Akoi, jen co se přemístila Aka kousek od něj.
„Neuspěla jsem. Zkoušel mě, ale neprošla jsem v jedné ze zkoušek. Myslel si, že jsem mu lhala. Řekla jsem pravdu, tak jak ji cítím, ale byla asi až příliš podobná tomu, co by mu řekl Merik, kdyby se ptal jeho. Asi proto mi nevěřil,“ smutně pronesla.
„Omlouvám se Dachosi, jak jsem odešla. Měla jsem to říct jinak,“ sklesle pronesla Aka, jen co spatřila přicházejícího starce.
„Nic se nestalo,“ přívětivě pronesl. „Kdy odlétáte?“
„Za soumraku.“
„Myslím, že by ses měla jít vyspat. Čeká vás dlouhá cesta zpátky.“
„Máš pravdu. Zbudíte mě?“
„Neboj se dítě.“
„Děkuji.“
Slunce zapadalo a Akoi byl připraven letět. Na sobě měl opět upnuté sedlo a jediné Akino zavazadlo.
„Děkuji Vám, za Vaší pomoc. Za rady i za vše, co jste pro mě udělal,“ pronesla na rozloučenou Aka.
„Nemáš za co. Víš, kde mě najdeš,“ odpověděl ji Dachos.
„Na shledanou,“ zvolala Aka a vyskočila do sedla. „Letíme,“ smutně oznámila Akoimu.
Akoi ve spirálách začal stoupat. Aka se ponořila do své mysli. Matně si uvědomila, jak zamával starému mágovi na rozloučenou. Jeho širokého úsměvu si nevšimla. Přemýšlela nad tím, kde udělala chybu, kvůli které ji větrní draci odmítli.
Akoi přestal stoupat a zastavil se.
„Proč zastavuješ?“ Překvapeně se zeptala, když ucítila, jak se drak začal vznášet na místě.
„Podívej.“
Aka propátrala oblohu. Její zrak se zastavil u bílého pohybujícího se oblaku utvořeného z velkého počtu větrných draků. A letěli přímo k nim. Poprvé za tento den se usmála. Byla šťastná. Nakonec uspěla, ale netušila jak.
Čekali. Větrní draci je po chvíli dolétli a zastavili kousek před nimi. Utvořenou hranici mezi nimi překročil jen jediný drak. Měl nádhernou stříbřitou barvu šupin.
„Děkuji,“ pronesla dojatě mladá bohyně.
„Není za co. Obstála jsi v našich zkouškách. Dokázala jsi nám, že ti na tomto světě záleží a jak je pro tebe důležité držet své slovo, i jak moudře nakládáš se svou moci,“ odpověděl ji vážně Varkor.
„Jak?“
„Ukázala jsi nám, že se nebojíš a máš odhodlání uspět. Prokázala jsi však také, že dokážeš být i pokorná, když je třeba, a že svedeš sklonit hlavu. Přestože jsi samotným bohem, nezneužíváš své moci. Svoji silou jsi mě mohla hravě ovládnout a donutit mě ke spolupráci. Tak jsi však neučinila a neudělala ani nic podobného, i když tě zaplavilo zoufalství a zloba. A co je důležité, dokázala jsi, že jsi schopná obětovat i to, co je ti samotné nejdražší, abys všem ostatním pomohla. Přijala jsi svůj osud dobrovolně, i když tvé srdce pukalo bolestí. Člověk jako ty, má naší úctu. Neotočíme se k někomu takovému zády, když potřebuje pomoci, aby ochránil svět, ve kterém všichni žijeme.“
Aka byla zaskočená drakovými slovy. Nečekala, že něco takového poví. „Děkuji. Odvděčím se vám,“ slíbila. Poté se opatrně ještě zeptala. „Jestli smím se ptát, kolik vás tu je?“
„Není třeba. Je i v našem zájmu, abys spolu s Merikem zvítězila. V opačném případ osud nás všech bude krátký. Rozhodli jsme se raději zemřít v boji, než strachy čekat, kdy si i do našich domovů přijde sama smrt,“ vážně prones Varkor. „A je nás tři tisíce pětiset šedesát jedna,“ dodal těsně před tím, než se ujal čela. Tisíce křídel se daly opět do pohybu směrem na sever.
Větrní draci se ukázali jako rychlí a vytrvalí letci. Poté co přeletěli Darkoi zamířili přímo na sever nad širé moře. Minuli břehy pouště Kao i Fumirského království, které táhly ve tvaru půlměsíce. Díky tomu získali několik dní náskok. Snad jen Akoiho paličatost mu dodala sílu, aby se svými vzdálenými příbuznými udržel krok letět v kuse po několik dní. Aku překvapilo, kolik síly ještě může v sobě ukrývat její zeleno-šupinatý přítel.
Na úroveň Talomy se dostali již po osmy dnes.
„Právě míjíme Talomy,“ smutně do ticha konstatovala Aka.
„Jestli chceš, můžeme se tam zastavit,“ nabídl jí Akoi.
„Nemůžeme.“
„A proč by ne? Máme šesti denní náskok. Několika hodinová zajížďka nebude vadit.“
„Nevím jestli je to dobrý nápad,“ váhala mladičká bohyně.
„Nevíš, kdy se ti opět naskytne příležitost navštívit Vilae. Nikdo neví, co nás v Typii čeká,“ upozornil ji zelený drak.
Aka chvíli ještě váhala, nakonec však tichounce pronesla. „Máš pravdu.“
Vilai právě projížděl přes malou mýtinu, když zaslechl v dálce šum dračích křídel. Zastavil se a čekal. Za okamžik nad jeho hlavou začali prolétat stovky větrných draků. Na jeho tváři se objevil malý úsměv. Jeho oči pátraly oblohou, dokud nenašly to, co hledaly.
Menší zelený drak letěl kousek dál od hlavní skupiny a na rozdíl od ostatních nesměřoval na sever, nýbrž na západ do Talomy. Naposledy se podíval tím směrem, aby spatřil záda s dlouhými bílými vlasy.
„Je mi to líto,“ zašeptal a pobídl svého esvetxe. Ten se opět rozeběhl a za krátko zmizel spolu se svým jezdcem mezi stromy.
Aka měla náhle pocit, jako by na ni někdo hleděl. Propátral zem pod sebou. Spatřila jen koruny stromů a jednu menší mýtinu, která však byla prázdná. Opět svůj pohled stočila kupředu k těm nejvyšším stromům, co kdy znala.
O půl hodiny později přistáli na okraji města. Aka si vzala plášť a přes hlavu si přetáhla kápy. Chtěla se projít, ovšem riskovat, že by ji někdo poznal, nehodlala. Rychle prošla městem a zastavila až před dveřmi, ke kterým směřovala. Zhluboka se nadechla a zaklepala. Zevnitř se ozvalo dále, ale hlas, který ji pozval nebyl ten, který čekala. Aka strnula na místě. Zaváhala, jestli chce vůbec vstoupit. Tušila, komu ten hlas může patřit. Netušila, jestli má dost odvahy dotyčného spatřit, po minutě přeci jenom nakonec vzala za kliku a vstoupila.
„Rád tě opět vidím,“ přivítal ji Prastarý, jen co za sebou zavřela dveře.
„Omlouvám se, ale není to oboustranné,“ odpověděla mu ostře Aka. Neměla radost, že otce vidí. „Co tu děláš? A kde je Vilai?“
„Chtěl jsem si s tebou promluvit.“
„A Vilai?“ Důrazně zopakovala druhou otázku.
„Na cestě k hranicím. Fumirany evidentně Oddusané přestali bavit a začali své vojáky seskupovat blízko Ostorianských hranic.“
Aka si povzdechla. Chápala, že elfové se pro jistotu začali připravovat na tu nejhorší variantu. Ale nelíbilo se jí, že u toho musí být i Vilai. Měla o něj strach, nebyl zrovna nejlepší válečník.
Talnier vycítil obavy své dcery a přívětivě řekl. „Je to jeho práce. Musí tam být. Naslouchající je vždy tam, kde ho jeho lid nejvíce potřebuje.“
„Já vím, ale nemohu si pomoci. I tak se mi to nelíbí.“
„Neboj se. Dám na něj pozor.“
„Děkuji,“ vděčně pronesla bohyně naděje a otočila se k odchodu. Udělala jeden krok a zastavila se. Cítila na svých zádech intenzivní pohled boha lesů. „Vím, co by sis přál slyšet, ale nemohu. Je příliš brzy,“ zašeptala.
„Pokud můžu doufat, že mi jednou odpustíš, jsem šťastný.“
„Je ještě něco, co nevím?“ Zeptala se a otočila se zpět k otci.
„Nic mě nenapadá. Tentokrát můžeš mít tolik otázek, kolik si budeš přát.“
Aka přikývla a znejistila. Chtěla se na něco zeptat, ale bála se, co uslyší. Zvědavost ji však nedala. „Hledala mě Melie stejně, jako jsi to udělal ty?“
Talnier chvíli mlčel., když promluvil, měl zlomený hlas. „Přál bych si říct ano, ale nemohu.“
Tuto odpověď Aka čekala, ale slyšet ji bolelo překvapivě mnohem víc, než si sama sobě chtěla přiznat. Nevěděl, jestli se má ptát dál, a nebo odejít. Nakonec se však rozhodla pro první variantu. „Kolik toho Vilai ví?“ Zeptal se. Bylo ji už dlouho jasné, že vztah mezi Naslouchajícím a Prastarým se dal určitě nazvat přátelským.
„Ví vše.“
„Jak dlouho?“ Zeptala se a v jejím hlase byly slyšet strach.
„Ode dne co jsi odletěla za větrnými draky.“
Akce se rázem ulevilo. Nevěděla zda-li by unesla, kdyby Vilai znal pravdu celé ty roky a nic ji neřekl. „Jak reagoval?“ Zvědavě se dotázala.
„Nebyl moc překvapený. Přiznal, že něco tušil.“
Mladá bohyně se široce usmála. To byl celý on, chytrý a velmi bystrý. Většinou mu došli věci dříve než ostatním. Nevýhodné však pro ostatní bylo, že si ve většině případů nechával svá zjištění jen pro sebe.
„Achanmorové postupují rychle?“ Změnila téma hovoru.
„Postupují rychleji, než jsme předpokládali. Před dvěmi týdny se rozdělili. Větší část jich směřuje podél pobřeží na jih. Dá se předpokládat, že mají v plánu Typmarské hory obejít podél moře. Pokud se jim to povede, dostanou se téměř k Lakmaru. Zbývající achanmorové směřují na východ. Typmarské hory tam mají v plánu obejít ze severu. Padla již všechna Matijská města, tedy krom Soaku a Eraku, ale ty mají achanmory téměř před branami.“
„Kolik máme času?“
„Pokud poletíte tempem jako doposud a budete se směřovat přímo ke středu Typmarských hor, měli byste to stihnout včas, než se jižní fronta achanmorů přiblíží k jižnímu cípu hor a tím k bodu, od kterého ji již nebude možné odklonit ze směru k hlavnímu městu Typie.“
„Stihneme to. Musíme,“ rozhodně pronesla Aka.
„Dávej na sebe pozor,“ popřál ji Talnier. Vytušil, že jeho čas už pro dnešek vypršel. Jeho první rozhovor z jeho prvorozenou dcerou nakonec dopadl mnohem lépe, než očekával. Předpokládal mnohem více křiku a ostrých slov. Aka však byla nečekaně klidná. Tvářila se chladně a mluvila promyšleně. Své emoce držela pevně ve svých rukách. Ten chladný pohled mu trochu rval srdce, ale byl si vědom, že je pro ni zatím vše moc čerstvé. Snažil se utěšit tím, že mohlo být i mnohem hůř. I tak by však nic neměl. Pevně věřil, že se s Merikem zachovali správně.
Aka přikývla, přetáhla si přes hlavu kápy a tiše vyšla ze dveří. Tentokrát se nerozhodla jít přes město pěšky a rovnou se přemístila k Akoimu. Za pár minut opět letěli oblohou.