Velmi děkuji všem komentujícím - Aria.
Kapitola 33 – Galéra
Pět dní byli už na cestách. Vzdálenost, kterou již zdolali, byla značná a Lorika překvapovalo, jak jsou esvetxové rychlí. Jet na nich nebylo vůbec nepříjemné. Byli daleko pohodlnější než koně. Musel připustit, že začíná pomalu rozumět, co na těch zvířatech jeho kamarád vidí.
Čím více se vzdalovali od Talomy a jeli na sever, tím více se měnil ráz krajiny. Pomalu se gigantické stromy zmenšovaly a již nedosahovaly takových obrovitánských rozměrů, stále byly vetší než obyčejné stromy, ale ne už o tolik. Dnes se dostali do části lesa, kde stromy měly normální velikost. Po tolika letech připadali Lorikovi neuvěřitelně malé.I porost se pomalu měnil. Začal být takový, jako na jiných místech mino tuto zem a nenápadně tím naznačoval blížící se konec Osterie. Pokud si správně pamatoval z dětství z hodin zeměpisu, právě se dostávali k Ostypskému moři, tvořící přírodní hranici mezi Osterií a Typií. Ostypské moře ústilo do Rutyriánského oceánu.
Krajina se mírně zvlnila. Esvetxové neměli s nerovným terénem žádný problém. Běželi stejně tak rychle do kopce, jako z kopce či po rovině. Když vystoupali na vršek přibližně dvanáctého kopce, naskytl se jim výhled na moře. Před nimi se rozléhal malý záliv, uprostřed kterého se tyčila menší loď. Lorik okamžitě poznal, na co hledí. Byla to legendární elfí galéra. Měla jedenu stěžeň s pomocnou plachtou a několik párů vesel. Kdyby galéra nebyla zakouzlena tolik, že by pomalu šla považovat za magický předmět, jistě by takové množství vesel nestačilo ani na plavku kratších tras, natož dálek, na které byla určena. A to nebylo vše. Rychlost této lodi byla nepřekonatelná. Neexistoval žádná jiná, která by se jí byť jen zdánlivě vyrovnala. Proto lidé elfům tuto loď nesmírně záviděli a nesčetněkrát se ji od nich snažili získat, ale bezvýsledně. Elfové galéru používali na plavbu přes oceán a odmítali připustit zneužití lodi k jinému účelu, což bylo u lidí velmi pravděpodobné. Zansij totiž nebyl jediným kontinentem jejich světa. Celkem existovali tři, tak jako byly tři rasy. Na Zansiju se zrodili lidé, na Talnaku elfové a na Sarmatu trpaslíci. Již dávno neplatilo, že jeden kontinent je synonymem pro jednu rasu. Na každém kontinentě v dnešní době žili alespoň v minimálním množství ostatní dva národy. Lorikovým dětským snem bylo, jednou se podívat na jeden těchto dvou pro něj neznámých světů.
Pomalu začali klesat dolů k moři.
„Meriku myslíš, že se na tu loď všichni vejdeme?“ Nejistě se zeptal.
„Určitě. Neměj obavy,“ odvětil suše Merik.
„Pokud ano, bude tam pěkně těsno.“
„Necelé tři dny to vydržíš.“
„Já ano, ale bojím se o Esvek.“
„O koho?“ Zeptal se zaskočeně Merik, pak se zarazil a nakonec rozesmál. „Ty jsi ji dal jméno?“
„Nebudu to rozebírat,“ stroze odvětil princ. „Takže je to ona?“ Nesměle se zeptal.
„Ano, poznáš to podle toho, že samci mají malé růžky,“ odpověděl Merik a nahlas uvažoval. „Už chápu, proč si jí dal takové jméno, hodí se pro obě pohlaví.“
Lorik chtěl něco peprného říct, ale udržel jazyk za zuby. Jeho pozornost odvedlo přibližně dvacet menších dřevěných stavení, pečlivě uschovaných mezi vzrostlými stromy. V první chvíli ho zarazilo, kdo by tu tak mohl žít, ale v zápětí mu došel důvod přítomnosti těchto domečků. Nebyly zde v okolí žádné gigantické stromy, ve kterých si elfové obvykle stavěli své příbytky, a proto místní elfí námořníci byli přinuceni postavit si své domy stejně jako naprostá většina lidí.
Zastavili se až dole na pláži. Bylo zde menší molo, ke kterému byl připoután větší člun. Místní elfové byli již na jejich příchod připraveni a postupně začali všechny přepravovat na galéru. Na lodi bylo velmi stísněno, ale všichni se vešli včetně i zvířat. Elfí námořníci připravili loď k vyplutí, roztáhli plachtu a opřeli se do vesel. Pozvolným tempem vypluli vstříc Typiíském břehům.
Byla hluboká noc a Lorik se pokoušel opět usnout. Bylo to poprvé, co se plavil po širém moři. Doma v Enedaském přístavu jako malý několikrát na palubě lodi již byl, ale ty byly vždy bezpečně přivázány k molu. Mořskou nemocí naštěstí netrpěl, ale spánek mu dělal jisté potíže. Nedařilo se mu usnout. Uspěl-li však, jeho spánek nikdy netrval příliš dlouho. Nezáleželo, jestli měl oči otevřené či zavřené. V malé místnůstce, kterou s Merikem sdíleli byla naprostá tma a tak mu jedinou společnost dělalo mágovo nepříjemné skřípání zubu ze spánku. A to tvrdil, že trpí nespavostí! Postěžoval si v duchu. Jedinou útěchou mu snad bylo, že právě jen díky němu, má to štěstí a má postel, ve které může ležet, když už nemůže spát. Nebyl tak naivní, aby nevěděl, že takovéhoto komfortu by se mu bez Merikovi přítomnosti nepodařilo dosáhnout a on by bez něj skončil jako část elfů na chodbě či vnější palubě bez možnosti si lehnout. Již dávno poznal elfi na tolik, aby pochopil, že neuznávají šlechtické tituly či královskou krev lidí. V jejich očích byli příliš krátkověcí na to, aby to pro ně něco znamenalo. Když přicestoval do Talomy, čekal mnohé, ale ne ignoraci a lhostejnost, které se mu nezakrytě dostávalo. Naivně doufal, že když svou magii ovládne na tolik, aby se mohl považovat za čaroděje třetího stupně, vše se znění. Ale jak hluboce se mýlil. Jisté úcty dosáhl, ovšem ne tolik, jak předpokládal. Jeho věk se díky aktivně používané magii prodloužil průměrně na desetinu jejich života. Což podle něj nebylo tak špatné, ale elfům to evidentně nestačilo. Takovéto jednání jim Lorik nedokázal odpustit. Protože kdyby se na vše díval jejich očima, musel by stejně jako oni, opovrhovat všemi obyčejnými lidmi a to včetně svého otce a bratra, což bylo pro něj nepředstavitelné. Vždyť teď, když je čarodějem třetího stupně, může žít téměř až desetkrát déle než oni. Tedy když bude mít štěstí a dožije se ve zdraví svého stáří. Což bohužel u čarodějů nebylo tak běžné, obzvláště když převážná většina z nich nakonec skončila u armády a stala se válečnými čaroději.
Ozvalo se zaklepání a vrznutí dveří. Princ zpozorněl a osadil se. Do jejich kajuty vstoupil elf oblečený do úboru plavčíka. Před sebou držel menší lucernou, kterou z místnosti vyhnala částečně temnotu.
„Omlouvám se, že vás vyrušuji, ale právě jsme dorazili na dohled Hukatu. Berot Talek si žádá vaší přítomnost na palubě,“pravil potichu příchozí.
„Za chvíli jsme tam,“ odpověděl mu Lorik a začal se soukat s postele, která by podle něj byla malá i trpaslíkovi. Bože proč musí mít elfové dokonce i vlastní názvy vojenských hodností. Prolétlo mu hlavou. Hodnou chvíli mu totiž trvalo, než si takto v pozdní hodině vzpomněl, že slovu berot není jméno, ale výraz, který se v jeho rodném jazyce nejvíce blíží vojenské hodnosti kapitán. Bohužel tyto dvě slova v žádném případě našla zaměnit. Berot na rozdíl od kapitána má výrazně větší pravomoci a několik dalších povinností, které v armádě lidí nejsou vůbec řešeny.
Elf postavil lucernu na stolek a opatrně za sebou zavřel dveře.
„Meriku vstávej. Přístav je na dohled,“ zvolal princ na mága. Očekával, že do něj bude ještě muset strčit, aby se probral. Ovšem ničeho dalšího nebylo třeba. Merik cosi zavrčel a začal se hned zvedat. Což Lorika překvapilo a donutilo ho, se zaobírat myšlenkou, jestli spánek hodnou chvíli jen nepředstíral. Tuto myšlenku však okamžitě opustil s tím, že občas je lepší neznat pravdu, protože by se jinak musel zbytečně rozčilovat.
Trvalo několik minut, než se jim podařilo dostat na horní palubu. Na lodi vládl naprostý chaos. Elfové pobíhali všemi směry a vyhnout se jim tak, aby nikdo z nich nepřišel k úrazu, nebylo vůbec lehké.
„Přeji vám dobré ráno berote Taleku,“ pozdravil Merik.
„Do svítání ještě pár hodin chybí,“ upozornil zvesela Talek a ohlédl se za právě přicházejícím kapitánem lodi.
Lorik využil chvíle ticha a rozhlédl se. Na obzoru zářily světla Hukatského přístavu. Město se mu zdálo mnohem větší, než slyšel a sám očekával.
„Zdravím. Jsme na místě. Blíže se k přístavu dostat nemůžu vzhledem k typu nákladu, který vezu. Pokud se chcete vylodit bez potíží, budete si to muset vyjednat. Vše už záleží jen na vás,“ se škodolibým úsměvem konstatoval kapitán a nasměroval je k přistavenému člunu.
Lorik se naklonil přes zábradlí a prohlédl si lanový žebřík spuštěný po boku lodi. Několik metrů pod nimi se na hladině moře pohupoval malý člun, opatřen párem vesel, za kterými už někdo na ně čekal. Jakmile spatřil žebřík, po kterém by měl sešplhat, raději nechal Merika a Taleka jít první. Dolů se vydal jako poslední. Když byli všichni bezpečně usazeni, námořník zabral do vesel. Odpoutali se od lodi a pomalým tempem vyrazili směrem k pobřeží.
Pluli poměrně dlouho. Přístav byl mnohem dál, než se na první pohled zdálo. Čím více se blížili ke svému cíli, tím lépe Lorik rozeznával postavy na pobřeží. Hukatští vojáci na ně již čekali a ne se zrovna otevřenou náručí. Přístav byl zaplněn vojáky a válečnými čaroději. Značná část ozbrojenců byla ke všemu vybavena luky s připravenými šípy a napjatými tětivami k prasknutí.
Pozvolna dorazili k nejbližšímu molu. Atmosféra byla napjatá. Toho si nikdo nemohl nevšimnout. Jako první vystoupil Merik. Uhnul do strany, aby udělal ostatním místo. Lorik se vydal hned za ním. Jako poslední vystoupil Talek. Jen co všichni tři stáli bezpečně na suché zemi, jejich směrem se rozletěl šíp vzápětí následovaný dalším. Lorik okamžitě sáhl po své magii, ale Merik byl rychlejší. Nepatrně kmitl rukou a oba šípy vzplanuly v polovině své cesty. Kdyby Lorik nevěděl na co se má koukat, ani by si nevšiml dvou malinkých kamenů ohně připoutaných k sobě krátkým provázkem, který svíral Merik na místo toho, aby je měl přidělané k náramku, jak bylo zvykem. A to nám tvrdil, že má jen jeden pár. Prolétlo princi hlavou. Náramek s kameny, se kterými cvičil, měl právě připevněné na své ruce. Merik mu je totiž překvapivě těsně před cestou daroval. Těmito věcmi ovšem nebyla vhodná chvíle se zabývat. Rychle přelétl očima po okolí. Spatřil, jak se váleční čarodějové snažili nenápadně ustupovat dozadu. Zajisté si všimli, že dotyčný nepotřeboval žádnou formuli k použití své magie. Lorik se v duchu pousmál. Tento pohled ho nevýslovně pobavil. Typiiský velitel létal pohledem mezi vojáky, kteří bez povolení vystřelili a couvajícími čaroději. Evidentně nechápal, co se děje.
Naprosté ticho prolomil Merikův vážný hlas. „Přišli jsme v míru. Jsem Merik, vrchní mistr magie Enedasu a toto je korunní princ Enedaského království, princ Lorik. Byl bych vám nesmírně vděčný, kdybyste nás zavedl ke svému nadřízenému.“ Dotázaný voják zkoprněle stál. Netušil, jak se má zachovat. Situaci zachránil až jeden válečný čaroděj, který svému veliteli něco pošeptal do ucha.
„Následujte mě prosím,“ řekl s obavou v hlase, nervózně se otočil k nim zády a vykročil k jedné z kamenných budov.
Vojáci je dokola obstoupili a společně se vydali stejným směrem.
Lorik se jednou ohlédl, aby spatřil jak elfí námořník odplouvá na svém člunu zpět k lodi. Na chvíli zauvažoval, že by dal pomalu cokoliv, kdyby si s ním mohl vyměnit místo. Rozhodně nečekal, že na ně budou Typiijské stráže čekat s otevřenou náručí, když netuší, kdo jsou. Ale situace se nečekaně zdála mnohem vážnější, než předpokládal. Obával se toho, co se bude dít dál. Pochyboval, že vše skončí jen u dvou omylem vystřelených šípů.