Prolog
Merik s Talnierem se zastavili uprostřed cesty. Zástupy trpaslíků proudili kolem nich. Několik lidí, kteří měli stejnou cestu jako oni, svou výškou přímo vyčnívali nad všechny ostatní a poutali tak pozornost špatně naladěných trpaslíků. Kousek před nimi stála masivní, čtyři metry široká brána zasazená do skalní steny jedné z hor Šerostého pohoří, jež bylo součástí stejnojmenného trpasličího království. Bylo až obdivuhodné, jak se všichni, kteří kráčeli po třech cestách vedoucích k tomuto místu, dokázali bez větších problémů plynule smáčknout a natěsnat do jediné chodby.
Dva bratři se po kratičké pauze vydali opět kupředu. Prošli vchodem vedoucím do podzemní říše. Chodba byla nezvykle na trpaslíky vysoká. Krystaly zářící u stropu poskytovaly dostatek světla i pro ty, jejichž oči nebyly dobře uzpůsobeny k životu v hlubinách hor.
„Obdivuji, jak si dokáží zapamatovat, která chodba kam vede,“ prohlásil z ničeho nic po chvíli Talnier. Do hlavní přístupové cesty k Tryhonu, jednoho z trpasličích měst Sarmatského kontinentu, vedli desítky menších tunelů, ve kterých se trpaslíci, po oddělení od hlavního proudu, ztráceli.
Merik neodpověděl. Byl plně zahloubán do svých vlastních myšlenek. Měl z tohoto místa špatný pocit. Poté, co neúspěšně prohledali Zansijský kontinent a po Emoi nenašli ani stopu, vydali se do Talnaku. Ale ani na kontinentě, na kterém se zrodila elfí rasa, Emoi nenašli. Před měsícem přicestovali na Sarmat, kontinent, jenž byl kolébkou trpasličí rasy. Nebyli tu ani pár dní, když zaslechli zvěsti o nové trpasličí bohyni. Ač lidé její jméno neznali a trpaslíci odmítali o ní s člověkem mluvit, bylo takřka jisté, kdo touto záhadnou ženou je. Rozhodli se, dříve než-li kontaktují Aku, aby přicestovala za nimi, získat více informací o aktuálním dění. Neztráceli čas a nejkratší cestou se vydali k nejbližšímu trpasličímu městu, kterým byl právě Trahok.
Nervozita lidí, kteří s trpaslíky obchodovali, byla nepřehlédnutelná. Během cesty s některými obchodníky mluvili, ale ani jediný jim nedokázal přesně říci, co se děje. Jediné na čem se však všichni nezávisle na sobě shodli, byla pouze skutečnost, že vzájemné vztahy trpaslíků a lidí už nejsou to, co bývalo. Což nebylo až tak překvapující, vzhledem k tomu, jakou nevraživost chovali k ostatním rasám trpaslíci žijící na Zansijelu. Ale i přesto v něm špatný pocit začal pomalu klíčit, růst a nabývat na síle. Stále nenalezl příčinu a to ho velmi znervózňovalo. I Talnier to cítil, ale obdobně jako on na sobě nenechával nic znát. Věděl to, ač spolu o tom nemluvili.
„Jsme tu,“ trochu vítězoslavně pronesl Talnier, když došli na konec chodby a před nimi se začala rozléhat jeskyně tak veliká, že nebylo možné vidět její konec. U stropu zářili obrovské krystaly, které připomínaly slunce. Po stěnách jeskyně se táhly stovky cest vedoucích k tisícům dveří a chodeb. Až sem bylo vše stejné, jak si pamatovali z trpasličích měst nalézajících se v Tantaionskách horách. Vše ostatní bylo jiné. Místo rozsáhlého, podzemního jezera se na dně jeskyně rozléhalo kamenné město velmi podobné svým vzhledem lidským městům. Mezi malými příbytky se krom cest klikatily desítky potoků. Křivolaté cesty se proplétaly mezi nepravidelně postavenými domy postrádající jakýkoliv řád. Kamenné příbytky měly rovné střechy a z převážné části byly pouze přízemními budovami. Díky tomu několik dvou a třípatrových domů vyčnívalo nad všechny ostatní a poutalo tak pozornost všech nově příchozích do středu města, kde z převážné části stály.
Po krátkém zaváhaní se vydali v závěsu za několika obchodníky, kteří měli stejnou cestu jako oni na místní tržiště. Takřka po hodině proplétání se městem, jež pro neznalého bylo přímo bludištěm, dorazili na větší prostranství, ležící takřka v samotném středu města.
„Vcelku nečekané,“ zkonstatoval Talnier, jež se neubránil hlasitému údivu, při pohledu na stánky stojící nezvykle pro toto místo rovně v řadách.
„Vliv lidí na tomto místě se určitě nezapře,“ odvětil Merik a vydal se jednou uličkou mezi stánky, které měly jednotnou výšku. Bylo až úsměvné pozorovat lidi, jak se tísní ve stáncích uzpůsobených svou velikostí trpaslíkům. Nepatrný úsměv, jenž se objevil v jeho obličeji, se zakrátko vytratil. Směrem k centru náměstí vymizeli lidští prodejci a nahradili je čistě jen trpaslíci.
„Lidé mají evidentně dovoleno prodávat jen na okraji tržiště,“ zkonstatoval zasmušile Merik.
Talnier přikývl a zrak mu sklouzl k zemi. Své oči chtěl zprvu vzápětí opět pozvednout, ale neučinil tak. Jeho pozornost upoutal slabý lesk kovového pásku zasazeného do dlažby náměstí kousek před nimi. Táhl se do mírného oblouku a mizel pod dvěma stánky. Již od prvního pohledu bylo jasné, že se zde nenachází moc dlouho a není trvalou součástí barevné mozaiky, která se táhla přes celou plochu tržiště a byla utvořena z různobarevných kamenných kostek. Chvíli trvalo, než Taslnierovi došlo, na co hledí. Až doposud ho nenapadlo, že princip, na kterém pracovaly vězeňské obojky, bránící svému nositeli použít jakýmkoliv způsobem svou magii, lze uplatnit i jinak ve větším měřítku.
„Zpátky!“ zakřičel a uchopil za rameno Merika, který se napjatě rozhlížel kolem sebe. V ten moment však někdo do něj vší silou zezadu vrazil. Nečekaje něco takového, neudržel rovnováhu a spadl, přičemž Merika stáhl nechtěně dolů spolu s sebou.
„Pryč!“ zvolal Talnier a snažil se co nejrychleji postavit zpět na nohy.
Merik na nic nečekal a ač prozatím nepostřehl, co se přesně děje, bez zaváhání se je pokusil přemístit před vstupní bránu do podzemního království. Nic se však nestalo a v ten okamžik mu také vše došlo. Rychle se postavili, ale bylo už příliš pozdě. Těsně za kovovým kruhem, který všem, co stáli uvnitř něj, blokoval jejich magii, se zvednul štít nicoty.
„Jsme v pasti,“ pronesl Talnier jen o zlomek vteřiny dříve, než to stihl vyslovit nahlas sám Merik.
„Mrzí mě to. Je to má vina. Měl jsem dávat větší pozor,“ zpytoval své svědomí Merik.
„Spíš nás obou,“ upřesnil Talnier a ztuhl.
Na druhé straně bariéry, která jim bránila v úniku, se rozhostila bílá mlha. Po jejím rozplynutí odhalila tři příchozí osoby. V čele trojice se nalézala Emoi. Za jejími zády stál Fumir s Berosem.
„Emoi,“ tichounce hlesl otec při pohledu na svou dceru, kterou již takřka šest staletí hledal.
Na ženině tváři se objevil znechucený výraz.
„Zneškodnit,“ přikázala. Její hlas postrádal veškeré emoce.
Prodávající obou stánků, postavených z větší části uvnitř kruhu, tasili své zbraně. Stejně tak učinili ostatní trpaslíci. Někteří z nich měli své meče u pasu, ale převážná většina z nich, je měla do té doby ukryté pod plachtou pultíku stánku. Až teprve teď si Merik povšiml, že v jejich okolí už dávno není jediný člověk.
Talnier sáhl za pas a tasil dýku, kterou tam do té doby ukrýval. Merik však obratem jeho ruku sklonil k zemi a tiše zašeptal. „Šetři síly. Tento boj nemůžeme vyhrát.“
Talnier neochotně přikývl a se slabým zacinkáním dýku upustil a po bratrově vzoru též pomalu poklekl. Své oči po celou dobu nespouštěl z tváře své druhorozené dcery. Neschopen již vyslovit jediné slovo vyčkával, co se bude dít dál.
Trpaslíci k nim přistoupili několika rychlými kroky a svými těly jim zastřeli výhled. Merik, který do té doby zkoumavě pozoroval trojici stojící na druhé straně bariery, přetočil svůj pohled zpět na Talniera. V ten okamžiku jeden z trpaslíků udeřil hlavicí meče jeho mladšího bratra zezadu do hlavy. Talnierovy oči se zavřely. Jeho bezvládné tělo padlo k zemi. V zápětí ucítil i on silnou bolest hlavy. Těsně před tím, než jeho vědomí zcela zastřela temnota, vnímal, jak i on se sesunul na zem.