Kapitola 31 – Bakarda
Kráčel dlouhou chladnou chodbou. Nemohl se dočkat, až si lehne. Občas se mu zdál hrad až zbytečně velký. Šíleně ho bolela hlava, což byl důsledek prožitého dne. Neměl rád chvíle, kdy musel být přítomen u jednání obchodních spolků. Mnoho hodin se ti lidé dokázali zbytečně handrkovat kvůli maličkostem, neschopni se na čemkoliv dohodnout, a to kvůli čemu se sešli, nestihli pořádně ani probrat. Bohužel to znamenalo vždy jediné, následující den bude vše pokračovat dál. A on se právě nacházel mezi těmito dny. Vědomí toho, že doposud vše nemá za sebou, ho pořádně otravovalo.
„Můj králi. Můj králi,“ zaslechl za svými zády křik. Pomalu se zastavil a otočil. Voják, který k němu chvátal, se prudce zastavil a poklekl na jedno koleno.
„Poslouchám,“ otráveně pronesl.
„Můj pane. Hlídky v přístavu spatřily na obzoru neznámé lodě. Nikdo nemá tušení, kdo to může být. Nikdo doposud takovéto lodě neviděl,“ rychle vyhrknul voják.
To my ještě scházelo. Pomyslel si král Ulrich III. a prohlásil. „Evakuujte přístav. Zavřete městské brány a mobilizujte vojáky. Ať se okamžitě všichni připraví. Budu v trůnním sále.“
„Ano,“ pronesl voják, zvedl se a utekl.
Ulrich si smutně vzdychl a změnil směr cesty. Dnešní den bude mnohem delší, než si myslel. Možná, že zítřejší druhé kolo jednání obchodníků, nebylo původně až tak špatné.
Hleděl ven z velkého zdobeného okna trůnního sálu. Tiše se díval směrem na jih k přístavu. Nepřátelské lodě připluly za soumraku. Ve svých útrobách skrývaly toho nejhoršího nepřítele, co mohly, achanmory. Už to samo o sobě bylo dost špatné a bylo mnohem hůř. Ukázalo se, že značné množství achanmorů se vylodilo o něco dřív, několik kilometrů nad hlavním městem Matie. V době, kdy se lodě přiblížily k přístavu, obklíčily město a tak neprodyšně Bakardu uzavřely.
Nebylo úniku. Neexistovala cesta, kterou by se kdokoliv odtud dostal. Možná některý z čarodějů mohl, pokud měl dost sil k přemístění. Ovšem pokud takový existoval, určitě nebyl dost silný na to, aby přemístil kohokoliv jiného než sebe. Protože pokud by byl, věděl by o něm. Zajímat se o magii, byl to jeho koníček, i když on sám pro ni neměl dar. Již dávno v knihách zjistil, že je zapotřebí výrazně větší moci k přemístění jiné osoby, než když čaroděj přemisťuje sám sebe. Proč tomu tak je, nepochopil a možná už nikdy nebude mít ani příležitost, aby to zjistil.
Noční obloha byla ozářená světly kouzel v marné naději se ubránit. Proti tisícům achanmorů neměla Bakarda, která ve své tisícileté historii nebyla nikdy obléhána, šanci. Ani kdyby tu měl všechny muže z království, neměl by naději. Ještě před pár hodinami řešil poplatky za uskladnění zboží ve skladech v přístavu a teď tiše pozoroval blížící se konec své země.
S ohlušující ránou se roztříštila jižní brána směřující k přístavu. Achanmorové se vtrhli do města. Valili se dovnitř jako lavina. Vše s čím se střetli, bylo zničeno. Nikdo, kdo jim přišel do cesty, nepřežil. Během pár minut byla polovina města v plamenech. Byl konec. Klidně by i v tuto chvíli začal uznávat falešné bohy, poklekl by před nimi a prosil. Ponížil by tak sebe i tuto zem, kdyby to znamenalo, že mu tak na oplátku pomohou a zachrání jeho lid. V záchranu však nedoufal. Nikdo z obyvatel Bakardy nespatří znovu vyjít slunce. Na jejich poslední cestě je doprovodí jen temnota dnešní noci. Měsíc i hvězdy byly zakryty mraky.
„Jdu za svoji rodinou,“ prohlásil a odtrhl svůj zrak od hrůzného výhledu z okna. Za normálních okolností by to takto neřekl natož, aby opustil místo, na kterém by měl být, ale teď už na tom nezáleželo. Nebylo nic, co by, krom přítomnosti u své rodiny, mohl udělat. Chtěl být s nimi, až přijde jejich čas.
Pevně ve své náruči svíral svoji ženu, pro něj tu nejkrásnější královnu, co kdy žila a milovanou devítiletou dceru. Jeho holčička usedavě plakala a on nevěděl, co by měl udělat, aby ji utěšil, když i on sám bojoval se svými slzami, aby mu nestékaly po tváři. Bál se toho, co brzy přijde. Jeho velká životní láska byla nezvykle tichá. Svůj vnitřní boj se slzami pomalu prohrával stejně tak, jako prohrávala jeho zem.
Ozvalo se zaklepání.
„Odejděte. Nechci být rušen,“ zakřičel Ulrich na nezvaného hosta.
„Můj pane, otevřete prosím. Je to důležité,“ ozvalo se zpoza dveří. Král okamžitě poznal ten hlas. Patřil starému čaroději Sarmatovi, vrchnímu mistru magie Matiiského království. Zaváhal, ale nakonec se ho rozhodl nechat vstoupit. Kdyby to byl kdokoliv jiný, nikdy by nedovolil, aby prošel těmito dveřmi.
„Vstup,“ zakřičel, odmítal se zvedat, a byť na jediný okamžik, pustit ty dvě, dva nejcennější poklady jeho života.
Sarmat vstoupil do komnaty, nebyl však sám. Za ním stál středně vysoký muž. Na první pohled mladík. Byl mrtvolně bílí a třásl se. Měl světle hnědé oči. Tmavě hnědé až černé vlasy se mu stáčely do větších pramínků. Ve předu byly krátké, v zadu o něco delší. Párkrát ho už spatřil, ale nemohl si vzpomenout, kdo to je. Ano! Náhle zčista jasna věděl. Byl to Norik. Sarmatův velmi nadaný žák. Jednou se měl stát jeho nástupcem. Ale k tomu už nikdy nedojde. Vypadal téměř jako dítě a přesto byl starší o pár let než on. Bylo mu už přes čtyřicet. Velká výhoda čarodějů třetího stupně. Žili čtyřikrát déle než čarodějové stupeň pod nimi a ještě jednou tak déle než obyčejní lidí. Díky tomu je mládí neopouštělo velmi dlouho.
„Co chcete?“ Ostře se jich zeptal.
„Achanmorové jsou téměř u hradu, oživují mrtvé a mění je v to, co jsou oni sami. Přišel jsem vám položit otázku,“ potichu pravil starý čaroděj.
Ulrich zbledl. Kdysi slyšel, že něco takového dokáží. Proto nemusel dlouho přemýšlet nad důvodem, proč jeho vrchní mistr magie přišel.
„Pokračuj,“ zachraptěl. Měl neskutečně sucho v ústech.
„Norik, můj žák, ovládá magii ohně a … ,“ Sarmat chtěl mluvit dál, ale nedokázal to vyslovit. Věděl však, že král dobře pochopil, co chtěl říct dál.
Ulrich se zadíval do vyděšených očí své rodiny. „Záleží i na tobě,“ zašeptal ke své ženě. „Něco takového nechci rozhodnout sám.“ Na konci se mu zlomil hlas.
„Nechci, aby udělali z naší holčičky netvora, kterými oni sami jsou,“ prohlásila rázně, se slzami v očích. Byla dost bystrá na to, aby pochopila, o čem se teď mluví, i když sama magii vůbec nerozuměla.
„Miluji tě. Miluji vás obě,“ pravil král a políbil svou ženu a pak svou dceru. Sundal si z krku medailón, ve kterém byla ukryta velmi mocná ochranná kouzla chránící ho před magickým útokem. Předal ho Sarmatovi, který k němu přistoupil blíž. Pak mu podal ochranné medailóny své ženy a dcery, který jim sám sundal.
„Já mám strach tati,“ mezi vzlyky ze sebe vypravila princezna.
„To bude dobré. Držím tě,“ utěšoval ji.
„Můžeš,“ prohlásil směrem k Norikovi. Pohlédl na Sarmata a zašeptal. „Děkuji.“
Norik o dva kroky postoupil dopředu. Vyhrnul si rukáv. Levá ruka se mu neskutečně třásla. Zavřel oči, neměl odvahu se dívat na to, co se chystá udělat. „Ohnivá řeka,“ zakřičel a prudce máchl levou rukou. Kameny ohně do sebe vrazily a v zápětí z nich začal vycházet pás ohně. Na začátku byl tenký jen pár centimetrů, ale s postupující vzdáleností se začal mocně rozšiřovat. Ohnivé vlny se v řece přes sebe přelévaly. Během vteřiny zasáhly královskou rodinu usazenou na sedačce. Ozval se bolestný výkřik, který však rychle utichl. Na místě, kde seděla hlava země s rodinou, zbyla jen větší hromádka popela.
Norik otevřel oči a okamžitě se rozplakal. Nohy ho již více neunesly a sesunul se k zemi. Mysl mu zaplavila pouze jediná myšlenka. Zabil jsem je. Bože, co jsem to udělal!
Jeho mistr k němu klidně a konejšivě promluvil. Moc dobře věděl, na co asi myslí. „Udělal jsi správně Noriku. Nikdo nemá právo znesvětit královskou krev.“
Sarmat přistoupil k nejbližšímu oknu a otevřel ho. Achanmorové již překonali hradní bránu a vrhli do hradu. „Předávám větru,“ zvolal. Vítr vtrhl do místnosti, zdvihl popel a odletěl pryč do noci. Sarmat po sobě zavřel okno a přistoupil k Norikovi se slovy. „Ještě to není za námi,“ a podal mu ruku, aby mu pomohl se zvednout.
Společně vyšli z pokoje, který za sebou zavřeli. Jejich kroky zamířily k nejbližšímu schodišti vedoucímu do přízemních prostor hladu.
„Mistře nechtěl byste taky … ?“ Zašeptal roztřeseným hlasem Norik, neschopen otázku dokončit.
„Není třeba, ale děkuji za nabídku. Velmi si ji vážím. Vím, co to pro tebe znamená. Ale mám v plánu zemřít zároveň ještě s několika achanmory,“ řekl odhodlaně starý čaroděj.
„Ale naše magie na ně nepůsobí. Všechnu ji pohltí. Není způsob, jak byste jim byť jen ublížil,“ zaskočeně odvětil Norik.
„Ještě se máš co učit,“ řekl s hořkým úsměvem Sarmat. „Meči, přivolávám tě,“ zašeptal a v ruce se mu objevil mírně opotřebovaný meč. „Toto jim však ublížit dokáže,“ dodal a pozvedl přivolanou zbraň.
„Neumíte s tím zacházet,“ oponoval svému mistru žák.
„Jsem příliš starý na to, abych se nestalo, že bych již meč v ruce nedržel,“ odvětil mistr magie Matie.
„Půjdu s vámi,“ prohlásil Norik a chystal se přivolat si meč se zbrojnice také.
„Počkej,“ zvolal Sarmat a chytil Norika za napřaženou ruku. „Nemůžeš jít se mnou.“
„Proč?“
„Protože někdo musí jít a varovat zbytek země před tím, co je čeká. Musí se připravit, aby bránili svou zem a ženy a děti odvedli do bezpečí Typie.“
„Neexistuje způsob, jak odsud uniknout.“
„Normální ne, ale jeden magický by tu byl.“
Norik se zamyslel nad Sarmatovými slovy. Chvíli nemohl uvěřit tomu, co mu bylo naznačováno.
„Sarmate, to není možné. Nikdy jsem to nezkoušel. Nevím, jestli mám na něco takového dost magie.“
„Není mnoho času. Prostě to zkus. Já věřím, že magie máš v sobě dost, abys to zvládnul. Vlož do toho vše, co máš. Městské brány se nepropustně zavřely před tím, než vůbec kdo tušil, co nás čeká. Nikdo neopustil od té doby město, a kdo se o to pokusil, nepřežil. Proto to musíš zvládnout ty. Musíš lid Matie varovat.“
„Máš pravdu,“ zhrouceně pravil Norik. Zavřel oči a v mysli si představil náměstíčko malé vesničky, přibližně čtyři kilometry jihovýchodním směrem. Doufal, že tam achanmorové doposud nedorazili. Netroufal si, pokusit se, přemístit na delší vzdálenost. „Za vše vám děkuji, mistře. Dávejte na sebe pozor.“
„Opatruj se, chlapče. Nechť tě provází štěstí,“ zavolal Sarmat na Norika těsně před tím, než se okolo něj rozhostila mlha a on se přemístil pryč.
„Věděl jsem, že to dokážeš. Máš v sobě velký dar. Stačilo by nepatrně víc a mohl s tebe být mág. Kéž by sis více věřil. Dokázal bys toho daleko víc,“ pronesl pro sebe Sarmat. Věděl, že jeho slova nemůže nikdo zaslechnout, ale i tak je musel vyslovit nahlas.
Znovu se rozeběhl. O patro níž už byli achanmorové.
Svítalo a Akael s Akoim byli bezpečně schovaní v příšeří lesa blízko pláže. Když tu přistávali, v okolí nebylo vidět jediné stavení.
Akoi spal naprosto vyčerpán a Akael držel hlídku. Během letu si trochu zdřímnul a tak měl v plánu nechat draka pořádně se prospat. Byli čtvrtý den na cestě. Měli za sebou čtyři dlouhé noci letu, z nichž dvě byli už ve Fumiranském království. Za nynějších okolností se právě nacházeli na nepřátelském území. Akael pochyboval, že by si Fumirané nechali proklouznout mezi prsty příležitost, kdy bude pozornost většiny království Zansije nasměrována na achanmory a nebudou si hlídat záda.
Po opuštění Ostorionského lesa letěli podél pobřeží dolů na jih. Akael odhadoval, že ještě další tři, čtyři dny potrvá, než se jim podaří dostat se z Fumiry do pouště Koi, táhnoucí se podél pobřeží směrem dál na jih až k Temným lesům Darkoi. Teprve až se dostanou nad les, změní směr a poletí nad pevninou, následováni kompasem za Dachosem.
Akael cítil v hlouby svého srdce obrovskou bolest. Během noci z neznámého důvodu pocítil jak se achanmorové vrhli do Matie. Akoi mu řekl, aby na to nemyslel a místo toho se prospal. Což splnil, ale teď měl až příliš mnoho času k přemýšlení.