Epilog

 

Vilai nervózně přešlápl přede dveřmi Merikova stromového domu. Včera večer se od Akaela dozvěděl, že Meleny přicestovala na krátko do Talomi a po dobu svého pobytu zde se ubytovala v domově svého prastrýce. V případě této ženy bylo těžké věřit na náhody a tak bylo vysoce pravděpodobné, že už sama předem ví, co bude po ní chtít, ale i tak to pro něj nebylo o moc lehčí. Sice se už rozhodl dávno, ale i přes to se některé věci nedělají snadno. Nervozita ho celého díky tomu přímo svazovala. Bojoval s tím, ale nebylo to snadné vyhrát nad sebou. Nakonec přeci jen dokázala pozvednout ruku a konečně zaklepat.

Chvíli se nic nedělo, a pak se dveře pomalu otevřely.

„Pojď dál,“ vybídla ho Meleny a udělal mu prostor, aby kolem ní mohl projít dovnitř. „Už jsem se pomalu začínala bát, že tam máš v plánu přenocovat,“ pronesla v žertu s úsměvem.

Jedinou Vilaiovou reakcí na to však bylo kratičké pozvednutí rtu v lehkém úsměvu, nic víc. „Asi víš, proč jsem za tebou přišel?“ zajímal se, aniž by se na ni pořádně podíval.

„Jistě, ale i tak bych to ráda slyšela od tebe. Neposadíme se na to?“ vybídla ho.

Vilaiovi se moc sedět nechtělo, ale i přes to uposlechl jejích přání. „Chtěl bych tě požádat, jestli by si nebyla ochotna mě přeměnit na ženu?“ bez další okolků se jí zeptal ve snaze to déle zbytečně neoddalovat.

„Jestli mám tvému přání vyhovět, musím ale nejprve znát důvod, proč tak chceš učinit?“ odvětila mu Meleny vážně.

Na chvíli zavládlo místností ticho.

Vilaiovi se moc odpovídat nechtělo, ale tušil, že bez upřímné odpovědi u této ženy neuspěje. Bez tak asi stejně už sama pravděpodobně věděla praví důvod, který to k tomuto významnému kroku vedl. „Chci to udělat kvůli Akaelovi, záleží mi na něm,“ odpověděl jí a naivně zadoufal, že jí takto formulovaná odpověď bude stačit.

„Jenom záleží?“ zajímal se dál Meleny a dlouze se na něj zadívala.

To už Vilai náhle nevydržel a naštvaně vyskočil na nohy. „Miluji ho! To si chtěla slyšet!“ zakřičel na ní prudce a pak se zarazil. Donutil se trochu uklidnit a dál už pokračoval daleko tišeji. „Chtěl jsem to na poprvé říci o tom jemu a ne tobě,“ nešťastně ji přiznal a ztěžka dosedl zpátky do křesla.

„Ty jsi mu o tom ještě neřekl a to jsi šel už s něčím takovým velkým za mnou?“ podivila se Meleny.

„Právě proto, abych mu to mohl konečně říct, jsem tu,“ uvedl to na pravou míru.

„On by tvé city opětoval i takto, to snad víš?“ upozornila ho.

„Jsem si vědom toho, že on i celkově jeho rod na jistých věcech nikterak nelpí ale jiní ano. V elfích říších sice není vztah mezi dvěma muži protizákonný, ale také není ani společensky přijímaný. Nakonec bychom tu nedokázali zůstat. Žít trvale někde na samotě daleko od všech ostatních, kam by nás jistě vyštvali, nelze napořád, ne když něco takového oba dva nemáme plně v povaze. Nakonec bychom museli odejít, ale problém by byl kam. Některá lidská království mají takovéto vztahy postavené dokonce mimo zákon a ty ostatní nejsou o moc vřelejší než elfové. Jen trpaslíkům na takovýchto věcech moc nesejde. Věřím, že by si Akael dokázal zvyknout a být i šťastný v jich podzemní říši, ale já jsem elf. Nemohu žít ve světě bez slunce a stromů,“ odevzdaným hlasem jí oznámil.

„Je vidět, že jsi nad tím už dlouho přemýšlel,“ postřehla Meleny a s otázkou vepsanou v očích se na něj podívala.

„Ode dne, kdy jsem se dověděl, že se Akael nemůže už jakkoliv proměňovat,“ přiznal jí bez jakéhokoliv zdráhání obratem. Už jí i bez tak toho řekl ze svého soukromí více než dost, takže snažit se jí něco dál zatajovat, se mu už jevilo v této souvislosti jako směšné.

„Opravdu to po mě chceš? Jsi si jistý? Protože pokud to udělám, nebude to bez následků a tím důsledkem bude to, že na tebe udělám zámek, bránící ti se po zbytek života jakkoliv sebeméně proměnit, natož se stát zpátky kdy mužem. Takže pokud tě tu teď skutečně proměním, musíš si být vědom toho, že se ženou staneš jednou pro vždy a do tvé smrti na tom nikdo nic už nezmění. A to i kdyby vám to s Akaelem nevyšlo a on tě jako ženu odmítl. Chceš to i tak? Upozorňuji tě, že pro tebe je přirozené mužské tělo, ženské ti bude připadat nepatřičné, zvláštní a nepřirozená,“ varovala ho.

„Ano,“ odhodlaně pronesl Vilai. „Chci to i přes to, že to bude jakkoliv nezvratné. A jsem si i vědom toho, že to pro mě nebude zpočátku pravděpodobně snadné, ale můj i Akaelův život bude ještě dlouhý. Věřím, že takto naleznu daleko vetší štěstí, než bych byl jinak schopen dosáhnout. Občas se prostě musí jednoduše něco obětovat, protože to jinak nejde. Akael něco takového už udělat nemůže a upřímně po tom všem, co má za sebou, bych to ani po něm nedokázal žádat a tak je to na mě a já jsem se rozhodl i přes všechny důsledky, které to v sobě přináší,“ řekl hlasem neztrácejícím ani na okamžik jistoty.

„Dobře tedy, udělám to pro tebe,“ rozhodla se Meleny a postavila se. „Zůstaň sedět a snaž se mi nebránit,“ doporučila mu a po Vilaiově souhlasném přikývnutí začala kouzlit.

Vilai v následujících chvílích zažil vydržet to nesnesitelné utrpení, které při proměně zažíval. S nepochopitelnou myšlenkou, jak to Akael dokázal za svůj život absolvovat ne jednou ale dokonce dvakrát, ztratil po chvíli vědomí. Když se konečně probral bylo po všem.

„Jak se cítíš?“ starostlivě se ho Meleny zeptala, jen co spatřila otevírající se oči.

„Unaveně, ale jinak v pořádku,“ dostalo se jí od Vilai upřímné odpovědi. Po bolesti nebylo už ani památky. „Jak to dopadlo?“ zajímala se.

„Dobře, chceš se podívat?“ nabídla jí.

„Rád,“ automaticky odpověděla. „Tedy ráda,“ obratem se však opravila.

„Počkej, pomůžu ti vstát,“ brzdila ji, když viděla, jak se elfka začala obratem pokoušet nejistě postavit. Pomohla jí se postavit a přejít do ložnice, kde mezi svými věcmi, měla i malé zrcadlo.

Vilai se v něm se zářivým úsměvem prohlížela. „Změnila si mi i šaty,“ s překvapením nakonec pronesla.

„Potřebovala si něco pohodlnějšího a co by ti teď i slušelo,“ odvětila jí Meleny hlasem, jako by to nic nebylo.

„Děkuji, na něco takového jsem úplně zapomněl… a,“ přiznala jí s malý zaškobrtnutím Vilai. „Máš to u mě,“ upozornila jí a odložila Melenino zrcátko na postel připravená odejít.

„Zvládneš to?“ starala se Meleny.

„Myslím, že teď už ano,“ ubezpečila jí Vilai.

„I tak tě raději doprovodím,“ trvala si na svém Meleny.

Vilai se tomu nebránila a vnitřně byla za to i trochu ráda, i když se jí to rozhodla nahlas raději nepřiznat. Venku si Vilai všimla, že už dávno není krádce po poledni a odpoledne je už dávno na svém sklonku.

„Teď už je to jen na tobě,“ pronesla Meleny kousek přede dveřmi Akaelova stromového domu a zastavila se.

Posledních deset kroků absolvovala Vilai tedy sama. Tentokráte už s klepáním neváhala tak, jak to bylo v případě Meleny.

Obratem po zaťukání se zevnitř ozval Akaelův hlas nabádající jí k tomu, aby vstoupila. Sáhla po klice, ale ještě něž otevřela, krátce se ještě s vděkem za Meleny ohlédla, pak teprve vstoupila dovnitř.

 

Akael s překvapením hleděl na osobu, která mu vstoupila dovnitř. „Vilai,“s výdechem pronesl.

„Doufám, že na tu slibovanou večeři nejdu moc pozdě,“ pronesla elfka a přišla přímo k němu.

„Proč…,“ pokusil se Akael zformulovat celý zaskočený svou otázku, ale moc se mu to nepovedlo a skončil jen po prvním slovu své věty.

„Pro nás, pro naší společnou budoucnost,“ upřímně mu odpověděla Vilai. „Víš, vždy jsem jsi přál mít dítě nebo i klidně víc, pokud by to šlo, a toto byla jediná cesta jak se k tomu dobrat,“ přiznala mu. „Miluji tě a to už od našich prvních dnů, co jsme se poznali,“ konečně mu řkla to, co už mu tak dlouho toužila sdělit, ale cítila, že jako muž nemůže.

„I já tebe,“ upřímně jí přiznala Akael a pevně ji chytil kolem pasu a přitáhl těsně k tobě. S vděkem a obdivem se ji chvíli díval do očí za to, co pro ně dva udělala a pak se k ní sklonil a políbil jí. Plánovaný letmí polibek se však díky značně iniciativě Vilai znatelně prohloubil a protáhl.

 

Meleny chvíli s úsměvem pozorovala skrz okno Akaela s Vilai, jak se drží pevně v obětí krátce po té, co elfka do stromového domu přišla, a pak jim ponechávaje soukromí pokračovala dál ve své cestě. Mohla to vzít několika cestami z města, ale ona si záměrně vybrala tu, která z povzdáli míjela právě ten strom, který Rada povolila Berymu a Kaře, aby si v něm zbudovali své společné obydlí. Moc daleko zatím se stavbou nepokročili, jelikož se o něčím neustále usilovně dohadovali, ale i tak si byla jistá, že Talomi ve velmi blízké době zažije přímo dvojitou svatbu. Aniž by je na sebe upozornila pokračoval plynule dál až opustila Talomi úplně. V nastalém šeru zapadajícího slunce kráčela pak dál lesem směrem od města dokud nedošla až ke stromu, jehož kmen kousek pod korunou nesl staré dávno zahojené šrámy, které utržil díky magií ohně a to od nikoho jiného než jejího vlastního otce.

Ticho tohoto místa narušil šouravý krok směřující jejím směrem. Ze stínu se vynořila postava velmi starého muže. Byl lehce ohnutý a při chůzi si pomáhal dřevěnou holí. Byl oděný v jednoduchých šatech ušitých z prostého lehce našedlého plátna, které díky své barvě ještě více vyzdvihovalo už tak výraznou sněhově bílou barvu jeho velmi dlouhých vlasů a vousů.

„Mistře,“ tiše špitla a poklekla.

„Vstaň mé dítě,“ vybídl jí, když k ní konečně došel.

Meleny uposlechla a postavila se. Až teprve teď pořádně pohlédla do tváře boha osudu. „Smím se zeptat, proč jste mě právě teď k sobě zavolal, mistře?“ zajímala se.

„Můj čas takřka vypršel,“ informoval ji a nikterak si nevšímaje jejích rázem rozšířených očí pokračoval dál. „Nadešel čas, aby si zaujala mé místo.“

„Nevím jestli jsem hodna toho, abych se kdy stala novým bohem osudu,“ zapochybovala.

„Vedla sis velmi dobře, dítě. Jsi připravena, věř mi,“ ubezpečoval ji. „Já tu už velmi brzy nebudu a je třeba, aby někdo za mě dal na vše pozor. Snad ti, jež jsem zvolil si povedou lépe v udržování rovnováhy světa, než tak činili donedávna Magiové,“ pronesl klidným hlasem.

„Magiové?“ zopakovala trochu překvapeně. Toto jméno slyšela poprvé.

„Tak se původně jmenoval můj národ, než se začal nazývat národem Bohů,“ vysvětlil jí.

„Tak proto ti nejmocnější zde si začali říkat mágové a ne kouzelníci čtvrtého stupně,“ s porozuměním vydechla.

Osud přikývl. „Můj lid se pokusil vymazat své jméno a tak jsem se postaral o to, aby tak úplně nebylo zapomenuto, když krom mě a Času ostatním vymizelo z paměti.“

„Není moudré zapomínat kým doopravdy jsme, jelikož jsou věci, před kterými jednoduše utéci nelze,“ pronesl třetí hlas a Meleny tak sebou zaskočeně trhla a ohlédla se.

„Meriku co tu děláš? Akael říkal, že jsi měl namířeno na Sarmat,“ divila se.

„Také jsem měl, dokud mě Osud nezavolal, abych sem co nejrychleji přišel,“ objasnil jí Merik a pak se svou pozorností zaměřil na starého muže. „Vybral jsi správně, zvládnout to,“ ubezpečoval ho.

„Jen díky tobě. Bez tebe a by možná má volba padla na místo elfů z Ostrorie na někoho jiného a to by bylo nakonec velikou chybou,“ zamyslel se. Nechybělo málo a na pozici národa, který by měl v rukách úkol udržování rovnováhy světa, skončili Barkosané. Uposlechnutí Merikových rad později potvrdily Meleniny vize. Barkos by byli vskutku špatnou volbou. Snadno by se nechali jako oni zlákat špatným směrem moci, kterou by jim přineslo smísení jejich krve s podlesním za zůstal-li vší Magiem v dolní říši, jenž za svůj život jako jediný doposud nedal zrodu ani jediného svého potomka.

„Myslíte, že Beros někdy zjistí, jak velký význam ve skutečnosti na vše měl a bude i svým způsobem v budoucnu mít?“ zajímala se Meleny.

„Všechno je možné, kdo ví,“ odvětil jí Osud.

„I mě to samotnému do poslední chvíle málem nedošlo, takže je to těžké soudit“ pronesl za sebe Merik trochu vnitřně zostuzen. Tak dlouho si myslel, že významu proroctví zcela rozumí a opak byl nakonec pravdou. Ukázalo se, že i on se někdy mohl tak velice mýlit. Proroctví mělo mnoho rovin a tu poslední a možná dokonce nejdůležitější málem neprohlédl.

Aka s Emoi byli vskutku sestrami představujícími v proroctví bohyni naděje a bohyni zkázy, ale neplatilo už, že Emoi ztělesňovala v proroctví konec a Aka počátek. Obě byli totiž představitelkami konce a role počátku ležela na jiných. Byla v rukou těch, jenž Osud zvolí. To naznačovala tolik opomíjená první část proroctví. A Osud zvolil Akaela a Berose. Jejich krev smísená s krví Ostriánckých elfů dá za vznik o trochu mocnější nové rasy elfů, která bude mít moc ovlivňovat dění tohoto světa. Nebudou to mít lehké, to určitě ne, nikdo není neomylný, ale snad v celkovém měřítku neselžou tak jako Magiové, kteří se rozhodli hrát na samotné bohy a málem to nestálo život ne jednoho nýbrž dokonce dvou světů.

„Rád jsem vás oba naposledy viděl. Oba víte, co máte dělat. Teď je to už jen na vás vše uhlídat,“ pronesl bůh osudu, oběma pokynul hlavou a nedávaje těm dvěma nějaký další prostor k loučení se přemístil pryč.

Objevil se jen o kousek dál, ale to už ti dva netušili. O nejbližší strom byl opřený stařec jehož vzhled byl velmi podobný tomu jeho.

„Povedlo se bratře?“ se zvědavostí se hned zajímal.

„Zajisté,“ odpověděl mu bůh času trochu uraženým hlasem, jak o něčem takovém mohl vůbec pochybovat. „Teď ale musíme jít, ani jednomu už na více kouzel nezbývá sil,“ upozornil ho a přesunul se k jeho levému boku.

„Byl to dlouhý život,“ podotkl Osud.

„Až příliš dlouhý,“ dodal Čas.

Díky pocitu, že konečně dokázali napravit to, co jejich dvě horké, nerozvážné hlavy za mlada způsobily, vnímali, že už mohou konečně s klidem v duši skutečně odejít. Nikdo krom nich dvou zatím nevěděl, že ten mocný magický výbuch, který dal za vznik stvoření brány světů, měli na svědomí právě oni dva, kdy při jedné z hádek zašli až tak daleko, že na sebe poslali mocná kouzla, která si našla jiný cil než je a zasáhla několik silný magické předměty, které byly uskladněni právě ve skladišti, nad nímž právě měli držet stráž. Jen o kousek snad zázrakem se stačili oba přemístit pryč dostatečně daleko, aby přežili. Takové štěstí však jiní už neměli. S pocitem viny zesíleným tím, co se vše v následující době začalo v dolní říši dít, začali dlouze a usilovně pracovat na tom, aby bylo nepatřičné spojení zrušeno a nabourané vnitřní rovnováhy obou světů se vrátili tam kam správně patří.

Bude to trvat ještě velmi dlouho, než se dolní říše zapamatuje z toho, jak byla její magie bránou světů odsávána tak dlouhé věky pryč, ale jednou se tak stane. Nikdy to však nebude a nemůže být takové, jaké by to bylo, kdyby brány světů nebylo. Magiové dolní říši nenávratně ovlivnili a nejzářnějším příkladem toho byli achanmorové. Kdyby nebylo stvoření jich, možná by nebylo třeba ani těch, kteří ve své krvi ponesou stopy a některé z darů národa Magiů, ale takto tu jednoduše musel někdo na místo nich zůstat jako protiváha achanmorů.

Oba bratři společně vzhlédli k obloze, na které se začali objevovat první hvězdy.

„Doufám, že opravdu si věděl, co děláš, když si zvolil Merika jako toho, který ponese všechno vědění nás dvou. Přeci jen je to stále jen jeden z nás,“ zabručel Čas.

„Kdo jiný by správně s tím vším dokázal naložit než bůh moudrosti?“ odpověděl mu Osud otázkou. Věřil mu, ne všichni jejich krve byli úplně špatní. Už velmi brzy Merik zjistí, že jeho mysl osahuje informace, které tam ještě před chvíli nebyly. Nepochyboval, že s nimi naloží tak, jak by mělo a on by si i přál. Legendy a příběhy byli nejlepším způsobem jak předat poučení ze starých chyb dál a pokusit se jim tak do budoucna vyvarovat.

Osu a Čas se usmáli a okolím se zavlněna magie. V ten okamžik jejich těla zmizela a na jejich místě se objevil jen vznášející se stříbřitý prach, který se obratem vydal vzhůru směrem ke hvězdám.

V ten okamžik se k nim přemístil Merik. Při pohledu na mizící stříbřitý prach mu však nešťastně došlo, že už je nestihl, ale něco mu vnitřně říkalo, že oni jednoduše nechtěli slyšet žádná slova díků ze vědomosti, jenž mu sami od sebe tak nezištně předali. Jednoduše nechtěli, aby je stihl. A tak jako poděkování začal alespoň zpívat píseň, která se kdysi dávno jeho národem používala při poslední cestě těch, jenž bylo určeno už jednou pro vždy nenávratně odejít, a kterou teď znal jen díky nim.

„Poslední mužská dvojčata vše začala a ta poslední ženská zas skončila,“ pronesl si tiše pro sebe, když bylo po všem a zahvízdal. Za krátko se zachvělo listí na stromech a na zem přistál kousek od něj mořský drak. Byl čas se zas vydal na cestu. Snad tentokráte na ten Sarmat skutečně dorazí, zadoufal a vyhoupl se do sedla.

Drak se s ním vznesl do vzduchu a pak společně zmizeli v temnotě noci.

 

 

Konec Trilogie Aka