Velmi děkuji Amane, jakožto jediné komentující.
Kapitola 35 – Dým
Cesta byla úzká a kamenitá. Kdyby měli místo esvetxů koně, jistě by nedokázali postupovat takovým tempem jako doposud. I přes to všechno Lorik vnitřně zuřil, ztratili tolik času. Kdyby cestovali po hlavní cestě, směřující rovnou na východ, byli by teď mnohem dál. Ale to bohužel nebylo možné. Jednou se baronovi Pasilianovi zavázal a tento slib hodlal dodržet, i když to znamenalo jet cestou spojující okolní vesnice ležící od města severovýchodně, přesněji řečeno teď už jen severně. Což znamenalo jediné, brzy cestu opustí. Vzhledem k tomu, že měli esvetxe a těm nerovný terén nevadil, na cestě moc nezáleželo. Avšak není-li cesta, nejsou ani města či vesnice a bez nich zase nejsou zásoby a to bylo horší. Nemohou-li jídlo nakoupit, budou si ho muset obstarat jinak a to chce čas, kterého měli už teď tak žalostně málo.
Krajina zde byla pestrá a každou chvíli se měnila. Právě měli po pravé ruce menší les a po levé políčka místních rolníků, když se náhle zepředu ozval povel k zastavení. Esvek okamžitě zastavila na místě, aniž by jí Lorik sám musel dát povel, což bylo přímo fascinující. Její výcvik byl dokonalý. Rozhlédl se, co se děje a jestli něco nepřehlédl, ale nic zvláštního nezaznamenal. Nezbývalo tedy nic jiného než se zeptat. Pobídl tedy Esvek a popojel dopředu za Talekem a Merikem. Ti dva spolu poslední tři dny vášnivě debatovali. První den po opuštění Hukatu jel s nimi, ovšem včera už nevydržel a raději zvolil osamocenou cestu na konci celé skupiny.
„Co se děje?“ Dotázal se, jen co zastavil po Talekově boku.
„Támhle, podívejte princi Loriku,“ odpověděl mu a ukázal trochu do leva před sebe.
V první chvíli netušil, na co elf ukazuje. Nakonec v dáli spatřil šedý dým stoupající k obloze. Hořelo, ovšem spojitost s tím, že zastavili, neviděl až do chvíle, dokud nedal několik věcí do souvislosti. Přítomnost políček znamenala jediné, v blízkém okolí byla vesnice. Cesta, po které jeli, vedla určitě k ní a dým se nacházel v místech, kam se stáčela. Vesnice a oheň pak muselo znamenat jediné. Barkosané! Baron měl pravdu. Situace byla vážná. Nájezdníci pronikli do Typiiského území hlouběji než předpokládal.
„Je mojí povinností jim pomoci,“ pronesl nahlas princ.
„Jsem si toho vědom. Již jsem vyslal pětičlennou skupinu prozkoumat terén a obhlídnout situaci.“
„Teď už zbývá jen počkat,“ pronesl sklesle Lorik.
Trvalo téměř hodinu, než se hlídka vrátila zpět.
„Podejte hlášení,“ přikázal Talek, jen co se předním seřadila pětice příchozích.
Elf stojící druhý zprava pobídl svého esvetxe a popojel trochu dopředu. „Vesnice je od nás vzdálená necelé tři kilometry. Má přibližně dvacet stavení. Leží těsně za lesem, který je před námi. Zbylé strany jsou otevřené. V jejím těsném okolí se pohybují tři dvojčlenné nepřátelské hlídky. V samotné vesnici se nachází odhadem šedesát mužů. V této době je již více než polovina domů v plamenech. Živé místní obyvatele jsme nespatřili, jen několik těl. Nepřátelé jsou ozbrojeni meči. Mají pouze šest lučištníku a není s nimi žádný čaroděj. Oblečeni jsou v kožených zbrojích a mají koně. Když jsme dorazili k vesnici, byli již hotoví a připraveni k odjezdu. S největší pravděpodobností se chystají jet směrem na sever.“
„Děkuji, Soro,“ odvětil berot a ohlédl se za Lorikem. „Vzhledem k tomu, že je již pozdě a není už komu pomoci, nechávám jen na Vás, zdali je chcete pronásledovat.“
„Nemohu dovolit, aby jim něco takového prošlo bez povšimnutí. Nehodlám zavírat oči před tak ohavným zločinem. Nedopustím, aby unikli bez potrestání, když tomu mohu zabránit. Ti lidé byli nevinní a zemřeli bezdůvodně. Je naší povinností zasáhnout,“ pronesl rázně Lorik. „Nechápu, jak si dokážeš zapamatovat každé jméno svého muže,“ konstatoval již tišeji trochu udiveně.
„Je mojí povinností znát každého svého gaotu.“
„Chápu,“ utrousil princ. Bože, to nemůžou vojákům říkat vojáci? To musí mít pro všechno originální názvy? V duchu si postěžoval.
„Soro, vydejte se zpátky a nenápadně je sledujte. Přepadneme je v noci,“ přikázal Talek a pětičlenná skupinka okamžitě odjela splnit příkaz. „Zbudujte tábor. Odpočiňte si a připravte se. Noc bude dlouhá.“
Byla již hluboká noc, čemuž byl Lorik nemírně rád. Projížděli okolo vyhořelé vesnice a krom pár dohořívajících domů, stoupal k noční obloze už jen dým z trosek, které ještě předešlý den byly malou vesničkou. Vidět bylo jen pár ohnivých plamenů, zbytek skryla noc ve své temnotě. Nevěděl, zdali by pohled na takovou zkázu vydržel.
Spolu s Merikem jel ve předu. I když vše nechal na starost Talekovi, bedlivě vše sledoval a snažil se tak sbírat nutné zkušenosti. Berot vyslal dopředu tři předsunuté hlídky. Měly na starost zneškodnění nepřátelských hlídek a tím oslepit nepřítele.
Projeli okolo několika polí a luk. Poté vstoupili do lesa, který si dle zpráv Barkosané vybraly k přenocování.
Talek vydal tichý pokyn k zastavení a pohlédl na Merika. „Mohu Vás poprosit o spolupráci, mistře?“
„Zajisté. Co bys potřeboval, chlapče?“ Se zářivým úsměvem zažertoval Merik.
„Ticho,“ stručně odpověděl Talek. To jediné slovo vystihovalo vše.
„Jak si přeješ.“
Rázem nebylo slyšet nic, pouze tiché šumění lesa.
Pomalu vyrazili znovu kupředu. Jeli přibližně tři-čtvrtě hodiny, než dojeli čtyřčlennou skupinu elfů.
„Úkol splněn. Nepřítelovi hlídky zneškodněny. Zaujali jsme dohodnuté pozice.“
„Kolik má nepřítel mužů?“
„V táboře se nachází sedmapadesát vojáků. Většina z nich právě spí. Ostatní jsou ve značně podnapilém stavu.“
„Omlouvám se, že vám skáču do řeči, ale chtěl jsem tě Taleku požádat, jestli bys mi neponechal několik zajatců. Mám pár otázek,“ vyrušil je Lorik.
„Zajisté. Dva budou stačit?“
„Určitě. Děkuji.“
„Připravte se. Zaujměte svá místa. Skupina sedm a osm se připraví. A prosím nechte dva vojáky na živu. Je čas,“ rozdal poslední pokyny berot. Každý věděl, co má dělat. Než vyrazili, konala se velká porada, kde bylo vše potřebné řečeno. Již nebylo potřeba dalších slov.
Gaoti pobídli své esvetxe a rozjeli se pomalu lesem. Okolo tábora utvořili dokonalý velký kruh. Poté se lesem ozvalo tiché zahoukání. Signál, že všichni byli připraveni. Kruh se pozvolna začal zmenšovat. V okamžiku, kdy byli Barkosané na dohled, měl už každý elf připravený šíp. Stačilo jen vystřelit.
Skupina sedm a osm, každá tvořená dvaceti členy, ještě o kousek popojela dopředu, tak aby je na rozdíl od ostatních bylo možné spatřit. Zapálili své šípy a vystřelili. Čtyřicet ohnivých šípů se sneslo směrem na Barkosanský tábor. Šípy se zabodaly do malých plátěných přístřešků, které okamžitě vzplály. Lesem se začal rozléhat křik. Muži se rychle soukali ze svých přikrývek a utíkali. Jen málo, který z nich se chopil okamžitě meče a rozběhl se vstříc nepříteli. Netušili, že vidí pouhou pětinu z nich.
Koně řehtali a snažili se utrhnout. Oheň a zmatek je děsil na tolik, aby v sobě nalezli dost sil a utrhli se. Vyděšená zvířata se rozeběhla lesem. Elfové jim uhnuli z cesty a nechali je zmizet v hlubinách lesa.
Žádný z barkosanů neuběhl více než pár metrů. Vzduchem zasvištěly šípy, pro lidské oko skryté za temnotou noci. Pětapadesát barkosanů zemřelo dřív, než dopadlo na zem. Žádný z elfů neminul svůj cíl. Na nohou zůstali stát pouze dva nájezdníci. Byli ztuhlí a ve tváři měli vepsanou hrůzu.
„Zahoďte své zbraně a vzdejte se,“ zakřičel na ně Lorik. Jen co svá slova vyřkl meče obou barkovanů padaly k zemi. Vypadalo to, jako by je jejich vlastní zvaně v jediném okamžiku spálily.
Desítka elfů k nim zezadu přistoupila, svázala jim ruce za záda a srazila je na kolena.
Krom Lorika setrvali všichni na svém místě. Ten sesedl a předstoupil před zajatce. Pořádně si je prohlédl. Byli to typický Barkosané – hnědé oči, dlouhé tmavé neupravené vlasy, plnovous vypracovaná těla. Na sobě měli koženou zbroj s našitými znaky svého klanu. Zahleděl se do tváře jednoho z nich.
„Proč napadáte Typiiské vesnice?“ Zeptal se a do hlasu vložil veškerou svou zlobu.
Muž mlčel a ani druhý zajatec se neměl k tomu, aby odpověděl.
„Zeptám se ještě jednou a doporučuji vám, abyste mi odpověděli, protože jinak to s vámi nemusí dobře dopadnout,“ tentokrát promluvil Lorik s ledovým klidem. Pomalu si vhrnul pravý rukáv. Lehounce pohnul rukou tak, aby pomocí svých ohnivých kamenů vytvořil malou jiskru. „Ohnivá koule,“ zašeptal a okamžitě se před ním vzniklo ohnivé těleso o velikosti jablka. Obou Barkosanům se hrůzou rozšířily oči.
Z ničeho nic se vedle Lorika objevil Merik. „Doporučuji vám, abyste mu odpověděli. V pálení věcí je velmi dobrý,“ s úsměvem mužům doporučil.
„Proč se zvýšil počet útoků na Typiiské vesnice?“ Zeptal se princ podruhé.
„Orat to přikázal,“ jeden z Barkosanů odpověděl s chvějícím se hlasem. Své oči neodtrhl od ohnivé koule vznášející se necelý půl metr před jeho obličejem.
Zprvu se chtěl Lorik zeptat, kdo je to orat, ale uvědomil si, že takto říkají vůdci klanu. Otázku tedy trochu pozměnil. „Jak se jmenuje váš klan a vůdce?“
„Náš klan nese jméno Kahab. Našim vůdcem je orat Uertl.“
„Proč vám Uertl přikázal zvýšit počet nájezdů?“
„Minulý rok byl velmi suchý. Bylo málo vody. Spousta dobytka pomřelo. Měli jsme hlad,“ po chvíli váhavě odpověděl druhý zajatec.
Lhal, bylo to evidentní. Lorik pochyboval, že by z nich dostal pravdu. S největší pravděpodobností nic nevěděli a tak si jeden ze zajatců něco vymyslel, aby si zachránil život. Výslech byl jen pouho ztrátou času. Nic užitečného se od nich nedozví, ale aspoň to zkusil.
„Vraťte se za svým oratem a vzkažte mu, že pokud ještě jednou někdy někdo z jeho lidí překročí Typiiskou hranici, tak vám jménem krále Victora II. garantuji, že nikdo z vašeho klanu se pak nedožije dalšího jara,“ ostře pronesl princ. Ohnivá koule se během jeho slov uvedla do pohybu. Když domluvil, rozplynula se těsně před obličejem jednoho z nájezdníků. Dotyčný v tom okamžiku vyhrkl. „Ano. Povím mu vše, co jste řekl.“
Lorik se ohlédl za Talekem. „Můžeš je pustit.“
Berot přikázal dvou svým mužům, aby je rozvázali. Jen co měli zajatci volné ruce, vyskočili na přivedené koně a zmizeli během minuty mezi stromy.
Lorik pochyboval, že by pár jeho slov odradilo Barkosany od jejich činnosti, doufal však, že aspoň na čas se sníží počet útoků. Minimálně do doby, než se dozví o achanmorech a velkém přesunu Typiiských vojsk. Nemusel věštit, aby s železnou jistotou věděl, že nabízenou příležitost beztrestně loupit, využijí. Bylo však zbytečné na to teď myslet. Věci se musely řešit postupně podle naléhavosti a hrozba achanmorů byla mnohem závažnější než události zde na hranicích. Své myšlenky tedy přesměroval na jediný cíl, dostat se co nejdříve za Viktorem a pokusit se zbývající třítýdenní cestu projít s co nejméně potížemi.
Ještě než tuto noc k ránu usnul, po dlouhé době si vzpomněl na Akaela. Jak se asi má? Touto dobou musí být někde na okraji Temného lesa Darkoi. Kdyby neletěl, záviděl bych mu. Musí mít oproti nám klidnou cestu. Na více již pomyslet nestihl. Únava, kterou si doposud nepřipustil, ho dostihla a on se ponořil do hlubokého spánku.