Kapitola 32 – Nepozornost
Akaelovi se zavíraly oči. Byl neskutečně ospalý, protože včera toho moc nenaspal. Nechal Akoiho spát téměř celý den a sám si zdřímnul jen na chvíli, když drak odběhl na rychlý lov těsně před cestou.
Ještě chvíli a přistaneme. Omílal si v duchu jedinou větu, ale jeho víčka ho už neposlouchala. Těžkla a těžkla, až se nakonec zavřela a on se ponořil do spánku.
Měl pocit, jako by spal jen malou chvíli, když ho probral pocit nebezpečí. Otevřel okamžitě oči a rychle se rozhlédl. První co si uvědomil, bylo to, že již svítalo. Poté se mu hrůzou rozšířily oči. Jejich směrem letěla velká ohnivá koule. Ani si nevšiml, jak to udělal, ale zcela automaticky šáhl po své magii a zhustil vzduch okolo nich. Ohnivá koule se tak o trochu vychýlila ze své dráhy. Díky tomu, že se Akoimu zároveň povedlo včas zareagovat stočením se po levém křídle dolů s rychlejším klesáním, střela je tak minula a prolétla pár centimetrů od Akoiho pravého křídla.
Mladý mág bez přemyšlení zesílil svůj zrak a pohlédl lépe na útočníka stojícího na pláži několik desítek metrů pod nimi. Čaroděj, který je napadl, neváhal a okamžitě poslal další ohnivou střelu.
Akoi pokračoval v klesání po levém křídle a provedl zpětnou otočku. Střela je minula tentokrát o čtyři metry. Akael byl už dostatečně vzhůru, aby si uvědomil, že pouhou obranou ničeho nedosáhnou a neznámého Fumiranského čaroděje od útoku na ně neodradí. Nebyl čas se zabývat tím, proč je napadl a jestli by mu to nemohli nějak vymluvit. Sáhl po moci kamenné dračí slzy a poslal na něj z moře značně velkou vodní vlnu. Vlna postupovala rychle k pobřeží a pomalu se zvedala nad hladinu moře. Když dorazila k pláži, byla vysoká přes tři metry. Ke svému cíli však nedorazila. Pět metrů před čarodějem vrazila do silné ohnivé stěny dost mocné na to, aby odolala náporu vody. Okamžitě se vypařila. Vzniklá vařící pára donutila Akoiho stoupat. V pravé otočce vzlétli do výšky, ze které před okamžikem klesli.
Akael viděl, jak se muž po jeho neúspěšném pokusu rozesmál. Podcenil ho nebo v to aspoň doufal. Okamžitě k němu vyslal další vodní vlnu, aby ho zabavil. Potřeboval chvíli času, aby vymyslel, co dál. Svým činem donutil čaroděje znovu postavit ohnivou stěnu, kterou po prvním útoku na jeho osobu nechal spadnout.
Voda opět vrazila do stěny a vypařila se. Ochranná zeď se ani nepohnula a netknutá stála dál. Tentokrát ji majitel nechal trvale vztyčenou a po třetí na ně zaútočil a poslal jejich směrem salvu ohnivých koulí. Nebyly tak velké, jako předchozí dvě samostatné, ale jejich velikost byla kompenzována jejich počtem. Akael neměl čas je počítat. Vyhnout se jim, nechal na Akoim. Pomohl mu pouze tím, že okolo nich vystavěl ze zhuštěného vzduchu a magie kulový štít. Dál už se jen soustředil na to, co chtěl provést. Aby zamaskoval svůj pravý útok, poslal na čaroděje třetí vodní vlnu, tentokrát výrazně silnější než ty předchozí. Mezitím rozmáčel vodou písek pod jeho nohami tak, aby se propadl bleskově do země. K tomuto nápadu ho přivedla vzpomínka vyvolaná ohnivou zdí postavenou na písčité pláži. Vzpomněl si na svůj první nezdařený pokus o stvoření kamenné zdi a Lorikovu past na Akoiho o pár měsíců později.
Past sklapla. Čaroděj něco takového nečekal a během vteřiny se potopil do tekoucího písku, dřív, než vůbec stihl zareagovat. Nepotopil se však jen po bradu, jak Akael původně zamýšlel, ale naprosto celý.
Akoi zastavil a vznášel se na jednom místě. Byl naprosto vyčerpán, ale v pořádku. Díky Akaelově štítu a dobré obratnosti se mu bez jakéhokoliv zranění podařilo všem střelám vyhnout.
Akael si zhluboka vydechl. Měl, co dělat, aby se udržel v sedle během posledního útoku. Až když uklidnil své splašené srdce, pohlédl směrem k čaroději, jestli se mu ho zdařilo znehybnit. Zamýšlel, že ho omráčí, vytáhne a uletí pryč, velmi, velmi daleko. Rozhlížel se, ovšem Fumiranovu vyčuhující hlavu z písku nikde neviděl.
„Je po všem,“ prohlásil Akoi a pomalu se rozletěl.
„Okamžitě to otoč!“ Přikázal vyděšený mág.
„Je mrtvý,“ pravil klidně Akoi a pokračoval bez zastavení dál.
„Prosím,“ zaškemral zoufale Akael.
Drak neodpověděl, otočil se zpátky a letěl k místu, kde naposledy muže spatřil. Akael se ještě jednou zoufale rozhlédl a pak přikázal zemi, aby povolila své sevření a vyzvedla tělo na povrch. Poté zostřil svůj zrak, aby si pořádně prohlédl nehybné tělo. Hledal jakýkoliv náznak života. Doufal, že spatří slabě se zdvihat hrudník, jak se čaroděj pokoušel dýchat, ale marně. Útočník nejevil žádné známky života a Akael byl zoufalý. Neměl v úmyslu ho zabít. Nechtěl, aby se ponořil do pístku tak hluboko a udusil se. Nechtěl, aby to takhle dopadlo.
Akael pocítil nesmírný smutek. Byl bezradný. Přál si vrátit zpátky čas a vše udělat jinak. To ovšem bylo nemožné. Neexistoval způsob, jak by napravil svou chybu. Máchl rukou a přikázal zemi, aby si mrtvé tělo opět vzala do své náruče. Bylo to jediné, co pro toho muže mohl udělat. Nevím ani jak se jmenoval, nebo jestli měl nějakou rodinu, v duchu prolétlo Akaelovi zdrceně hlavou.
„Letíme pryč. Zamiř víc nad moře, prosím. Musíme se odtud, co nejrychleji dostat, nikdo nás nesmí vidět,“ posmutněle Akael oznámil drakovi a odmlčel se.
Tiše letěli nad širým mořem. Hodiny ubíhaly a slunce se přehouplo do odpoledních hodin.
Akael vnímal, jak Akoi postupně zpomaluje. Byl si vědom toho, že musí být velmi unavený. Měl za sebou noční let, boj a několikahodinový let přes den a to vše bez přerušení či jakékoliv pauzy. Ke všemu bylo štěstí, že doposud nepotkali žádnou loď. Pohybovat se za světla nebylo vůbec bezpečné. O tom se již přesvědčili. Ale teď se nemohli zastavit a letět k pobřeží. Ani jeden z nich neměl tušení, jestli tam na ně někdo další nečeká. Protože, i kdyby tam nebyly další hlídky, mohly tam být rybářské vesnice a nechat se spatřit nějakým vesničanem by bylo, jako skočit z bláta do louže.
Mladý mág hledal řešení, jakékoliv, ale doposud však na nic nepřišel. Hleděl před sebe a sledoval, jak je v dálce hladina moře mírně zvlněná malými vlnkami. Tiché šumění moře ho uklidňovalo. Najednou v dáli zahlédl prolétnout bílou šmouhu.
Proč mě to nenapadlo dřív! Vyplísnil se. Zaměřil se jen na jediné, vyhledat myslí mořského ptáka. Po pár vteřinách uspěl a zdařilo se mu kontaktovat zvíře, které zahlédl. Byl to racek, na čemž moc nezáleželo, ale na čem už ano, byla jeho inteligence, která bohužel měla u tohoto zvířete jisté mezery. Dalo mu velkou práci vysvětlit, co po něm chce a také, že je to přání a ne rozkaz, tudíž záleží jen na něm, jestli mu bude chtít pomoci. Racek ho však zcela nechápal. V jednu chvíli byl tak Akael rozladěný, že byl málem ochoten porušit své předsevzetí a ovládnout ho. Nakonec však uspěl. Zvíře svolilo, zalétlo blíže k pobřeží a propůjčilo svůj zrak mágovi. Společně tak propátrali zem a spatřili několik menších domků u pobřeží.
„Ještě chvíli vydrž,“ poslal Akael uklidňující slova Akoimu a dál pátral.
Racek letěl podél pobřeží na jih následujících dvacet minut a nechával svého hosta hledět na krajinu pod ním. Rybářskou vesnici nechali daleko za sebou, včetně veškerých známek přítomnosti lidí. Akael zdvořile bělostnému ptáku poděkoval a radostně drakovi oznámil. „V okolí nikdo není. Je čas si dát přestávku.“
Akoi šťastně zafrkal a prudce se stočil do leva. Akaela překvapilo, kde se v něm najednou vzalo tolik energie. Za chvíli bez jakýchkoliv potíží, přistáli. Schovali se pod koruny stromů a usnuli. Oba si byli vědomi, že by jeden z nich měl zůstat vzhůru a držet hlídku, ale ani jeden z nich neměl síly zůstat byť jen o malinkou chvíli déle vzhůru.
Jako první se vzbudil Aakael. Byla již noc, když otevřel oči. Podle odhadu bylo už dávno po půlnoci. Klidně by spal dál, jen kdyby ho ze spánku neprobudil zlý sen, který si naštěstí nepamatoval.
„Akoi probuď se. Musíme letět dál,“ zavolal na draka. Ten jen zavrčel a spal dál.
Akael se vyškrábal se na nohy a křikl.„Vstávej!“ Přičemž zároveň i do draka vší silou strčil. Ten se ani nehnul. Klidně by ho nechal spát dál, ale přes den cestovat nemohli. Bohužel zůstat na jednom místě déle, jak pár hodin, také ne. Bylo to až příliš nebezpečné.
Chystal se do něj strčit podruhé, když zaslechl slova, kterým stěží rozuměl. „Jsem vzhůru. Minutku.“ Když se Akoi nehlídal, neskutečně huhňal. Což však bylo lepší, než když omylem mluvil hlasitěji, než bylo třeba. To pak Akaela vždy hodnou chvíli bolela hlava. V těchto momentech obvykle neskutečně litoval Vilae, kterému to samé on ze začátku prováděl též, než se naučil mít svou moc lépe pod kontrolou. Občas se divil, proč mu nikdy elf jednu nevrazil, protože bolest to byla nepopsatelná.
Akoi odběhl na rychlý lov a poté se vydali opět na cestu. Následující dvě noci proběhli klidně a bez potíží. Vždy před vzletem a přistáním Akael za pomoci ptáků kontroloval terén, díky čemuž se jim podařilo vyhnout dalším nepříjemným setkáním s Fumiranci.
Osmý den cesty přeletěli hranice Fumiranského království a vstoupili na území pouště Koi, podél jejího pobřeží směřovali dál na jih.