Epilog

Beros běžel opuštěným tunelem a s trochou nevíry si uvědomoval přítomnost přívěšku, který mu dřímal v ruce. Proč to udělal? Bylo to zcela zbytečné, vždyť magii vody ovládal. Zase si pro jednou nedokázal pomoci.

Nakrátko zaváhal, zdali by se přeci jenom neměl vrátit a vrátit ho, ale nakonec si to rozmyslel. A v ten nestřežený okamžik ho někdo uchopil a zatáhl ho k sobě to tajné chodby.

„Garely,“ vydechl zaskočeně při pohledu na trpaslíka, jehož by tu skutečně nečekal, a pověsil si na krk kamennou dračí slzu. „Říkal jsem ti přeci, ať odsud zmizíš,“ příkrým hlasem mu obratem připomněl.

„Bez Vás Vznešený a bez toho…,“ pronesl Gareli a zdvihl výš pravou ruku, které pevně svíral svazek vlasů. „Rozhodně jsem odejít odsud nemohl,“ dokončil větu.

Beros se ušklíbl při pohledu na useknutou hlavu Zonara. „Dobrá práce,“ uznale pronesl s vnitřním uspokojením, že je ten zrádce mrtvý. „Pojď, padáme osud,“ vybídl ho. Teď už ho rozhodně ani jedno z nich v Cenelisu nic nedrželo.

O několik týdnů později:

Beros hleděl na menší skrytou zátoku nacházející se v Cupraku poblíž hranic s Norialským královstvím a obdivoval pohled na loď, která se v dálce lehce pohupovala na vlnách hluboko pod ním. Skutečnou, pořádnou zaoceánskou loď bylo to poslední, co by právě zde čekal.

„Vznešený, loď je připravená k okamžitému vyplutí. Dopraví vás do Typaie. Zbývající část cesty do Barku však bude na Vás,“ informoval ho s lehkou obavou v hlase nový Cuprakský král.

„To je v pořádku. Oproti vzdálenosti, kterou budu muset překonat na lodi a kterou mám už teď za sebou, je to jen zanedbatelný kousek,“ trochu nezúčastněným hlasem mu odvětil.

„Toan mě požádal, abych vám za něj popřál šťastnou cestu a poděkoval za záchranu Cerena,“ informoval ho ještě.

Beros se pro sebe tiše pousmál. Kdo by si pomyslel, že z jednoho z jeho osobních strážců se stane nový Temokský král? Něco takového ho ani v nejmenším nenapadlo. A vřelé díky za záchranu syna? Ty z jeho pohledu nebyly dvakrát moc na místě. Byl to on, díky němuž neskutečně riskoval svůj život, když se po jeho boku postavil Emoi a odnesl si z toho minimálně jednu jizvu, které mu zůstane po zbytek života.

„Myslím, že nadešel nejvyšší čas se s Vámi rozloučit Vznešený,“ pronesl trochu nešťastným hlasem Gareli.

„Na místo loučení popluj se mou. Barkos už je po tisíciletí znepřátelen s trpaslíky žijících v Tantaialoských horách. Myslím, že nadešel ten nejvyšší čas, aby tato dvě království na Zansijalu konečně nalezla společný mír. A ty bys tomu mohl být velmi nápomocen, půjdeš-li tedy semnou,“ navrhl mu místo toho Beros. Nějak se mu překvapivě s tímto trpaslíkem nechtělo moc loučit.

Gareli chvíli váhal. Neměl sice žádnou rodinu a tak ho tu na Sarmatu dvakrát moc nedrželo, ale na druhou stranu ho dlouhá plavba na lodi děsila. Nebylo dvakrát moc náhodou, že trpaslíci nebyli moc dobří mořeplavci. Ale když se to tak vezme, on zas nebyl čistokrevný trpaslík, takže by se to i nějak přežít možná dalo. „Bylo by vskutku dobré, kdyby někdo z nás u Vás zůstal a dával pozor na to, abyste se nedostal zas do nějakých potíží,“ žertovným hlasem pronesl. Bylo rozhodnuto, poluje s ním. Sám sobě se až divil, jak rychle se pro to rozhodl. Do poslední chvíle o této možnosti ani v nejmenším neuvažoval.

Netrvalo to ani moc dlouho a krátce po té, co se rozloučili s novým Cupratským králem, kterému se povedlo jim v tichosti obstarat loď, vypluli na dlouhou plavbu přes Styrionský oceán.

Konec druhého dílu Dvě sestry z Trilogie Aka