Prolog
„Zkáza a naděje, dvě sestry, konec a počátek.“ Tak zněla poslední slova proroctví boha Achanoise než se rozplynul do nicoty. Tato ztráta vyvolala velké obavy a předzvěst temných dní, které měly dolehnout na dosud ještě bezstarostný svět a domov božského národa, jenž si do té doby nemohl, nebo spíše přesněji nechtěl připustit, že i oni zdánlivě nesmrtelní mohou zemřít.
O třista let později:
Za okny prastarého kamenného hradu se střídalo špatné počasí snad ještě s horším. Blesky oslňovaly oblohu a hromy lomozily tak, že nebylo slyšet vlastního slova. Tak proběhla osudná noc, kdy Melie, bohyně počasí, přivedla na svět své dvě dcery.
„Prvorozená musí zemřít, to jsou má poslední slova,“ rozkřičel se už vztekle Zansial, bůh života a smrti.
„Otče, patnáct let více nežádám,“ zkoušela stále prosit Melie, ale vypadalo to již beznadějně. Jakmile se otec jednou rozhodl, nedalo se nic dělat.
„Sama dobře víš, že za patnáct let se začnou probouzet její sily a pak obřad smrti nebude možný.“
„Musí se to provést co nejdříve, dokud se mezi tebou a jí nevytvoří pevné pouto.“ Spočinul pohledem na Meliina chotě, boha lesů. „Talniere zítra ráno přineseš svoji prvorozenou dceru sem a povedeš rituál smrti. Co si napáchal, musíš odčinit.“
„Ano vznešený,“ odpověděl Talnier s kamenným výrazem ve tváři. Nikdo nemohl poznat bolest, která ho uvnitř svazovala.
Slunce se každou chvílí mělo objevit na obzoru, když do zatemnělého a opuštěného pokoje s plačícím novorozenětem vstoupila zahalená postava mladého muže.
„Pojď maličká,“ pravil a natáhl se nad kolébku, přivinul dítě na svoji hruď. „Melenie ani Talnier nemají dost odvahy, aby neuposlechli Zansiela a jeho zbrklá rozhodnutí. Možná to co učiním, zpečetí náš osud, ale já věřím, že čin, jenž se chystám udělat je správný. Nevěřím, že by si byla zkázou pro náš svět. Vezmu tě na zem k lidem, tam kde tě nikdo z našich nenajde, alespoň doufám.“
Po pokoji se rozprostřela bílá mlha, která když se rozplynula, odhalila už jen prázdnou místnost.