Kapitola 30 - Sbohem

.

Kapitola 30 – Sbohem


Ve stromovém domě vládlo naprosté ticho. Akaeal a Akoi s největší pravděpodobností již dávno odešli do lesa a Lorik si tak v tichosti vychutnával svůj ranní čaj, čemuž byl dnes velmi vděčný. Moc dobře se mu nespalo a od špatné nálady neměl daleko, předpokládal však, že se vše brzy změní. Nemohl se dočkat chvíle, až ty dva v lese překvapí tím, že za nimi přijde. V žádném případě ho nebudou čekat. Na dnešní den se velmi dlouho připravoval. Rozhodl se Akaelovi předvést kouzlo, o kterém si on myslel, že ho nemá šanci zvládnout. Naučil se vykouzlit ohnivého ptáka. Toto kouzlo bylo velmi náročné a bylo převážně doménou čarodějů zaměřených pouze na magii ohně. Jeho ohnivých pták nebyl tak velký a ani nedolétl tak daleko jak by měl, ale i tak byl. Akael ještě uvidí. Zaradoval se v duchu princ. Byl specializovaný na přeměny a na vodu, oheň nebyla jeho silná stránka, ale odmítal se jen tak vzdát, obzvláště pokud šlo o nějaké kouzlo.

Z ničeho nic se ozvalo zaklepání. Lorik se odmítal zvedat a dělal, že nic neslyší. Klepání však pokračovalo dál. Zavrčel a přeci jenom se zvedl. Otevřel dveře a šokovaně hleděl na Vilae.

„Co tu děláš? Akael už dávno odešel a nevzpomínám si, že by se včera zmiňoval, že přijdeš,“ ostře pravil Lorik a chystal se elfovi přibouchnout dveře před nosem. Vilae se ovšem jen tak odbít nenechal a zachytil letící dveře rukou. „Vím, že tu není. Přišel jsem za tebou,“ pravil důrazně.

„Proč?“ Procedil skrz zuby princ.

„Jsem tu právě proto, že tu Akael není.“

Lorik překvapeně zamrkal. O co mu proboha jde? Pomyslel si, ale nahlas nic neřekl.

Naslouchajícího velmi bavil pohled na výraz ve tváři, který člověk stojící před ním měl. Nezaváhal, využil ticha a mluvil dál. „Vypukla válka, nebo-li přesněji za pár dní vypukne. Akael na Akoim odletěl za větrnými draky, požádat je o pomoc. Než se však vydal na cestu, setkal jsem se s ním a rozloučil se. Při tom jsem mu slíbil, že ti vzkážu, že ho velmi mrzí, že se s tebou nemohl osobně rozloučit a také ať na sebe dáváš pozor a nevyvádíš hlouposti.“

„Děkuji,“ vysoukal ze sebe zaskočený Lorik a strnule hleděl na záda odcházejícího elfa. Než-li mu zmizel z očí, stihl ještě zvolat. „Jaká válka?“

Vilai se za ním ohlédl. „Více ti poví Merik, já nemám čas. Jo a málem bych zapomněl. Merik rozkazuje, že si máš urychleně sbalit jen to nejnutnější a jít okamžitě za ním. Odjíždíte,“ prohlásil a šáhl do vnitřní kapsy vesty. „Posílá ti tento svitek s pečetním kouzlem. Než odejdeš, nezapomeň za sebou zabezpečit strom,“ řekl ještě rychle a hodil po princi stočený svitek a ztratil se šokovanému čaroději z očí.

 

„Konečně, že jdeš. Kde ses coural?“ Prohlásil Merik jen, co spatřil Lorika vstoupit do jeho příbytku.

Princ zcela ignoroval mistrovu jedovatou otázku a sám se zeptal. „Co se děje?“

„Jsi připravený?“ Zeptal se jinak Merik.

Lorikovi bylo hned jasné, že se jen tak hned něco nedozví. „Jo,“ sklesle prohlásil.

„Tak jdeme.“

„Přál bych si konečně vědět, co se děje,“ polohlasem pronesl po chvíli princ, když pozoroval Merikovi poslední přípravy před cestou.

„Vše ti řeku, ale až cestou,“ odvětil Merik a pobaveně pozoroval, tvař mladého muže, který si evidentně neuvědomil, že svoji poslední myšlenku pronesl nahlas. Po chvíli byl již připraven a vyrazili. V tichosti kráčeli městem směrem na sever. Opustili hranice Talomy a vstoupili do lesa. Šli asi hodinu a půl, když dorazili k místu, na kterém Lorik během svého pobytu v Osterii nebyl. Zastavili se před vysokým dřevěným plotem táhnoucím se do nedohledna.

Mág se rychle rozhlédl a vyrazil do leva podél plotu. Princ měl co dělat, aby jeho ráznému kroku stačil. O pár minut později dorazili k brance do obory.

„Kde to jsme?“ Zeptal se zvědavě Lorik.

„Ve výběhu esvetxů,“ odpověděl Merik. „Slyšel jsi o nich?“

„Bohužel ano. Akael o nich básnil celou zimu,“ otráveně odpověděl.

Kráčeli oborou, ve které vše vypadalo stejně jako mimo ni. Po pár minutách se Lorik opět zeptal. „Proč jsme tady?“

„Proč asi? Je jediný důvod, pro tu můžeme být.“

Dál už se princ raději neptal. To, co mu bylo naznačeno, se mu ani v nejmenším nezamlouvalo. Bože, jak je ten výběh velký. Prolétlo mu hlavou. I když svá slova nevyslovil nahlas, což dobře věděl, Merik na ně k jeho velkému šoku odpověděl. „Velký. Za chvíli jsme na místě.“

Ta chvíle trvala ještě dalších dvacet minut, než konečně došli ke stádu esvetxů, okolo kterých pobíhala početná skupinka elfů, s nichž dobrá polovina byla ozbrojená luky.

Jen co Lorik poprvé na vlastní oči spatřil, mnohokrát zmíněná, zvířata před sebou striktně prohlásil. „Na tom nejedu.“

„Nemáš na vybranou,“ utrousil k němu Merik a vyrazil k jednomu elfovy, podle vzhledu pravděpodobně šéfovi tohoto mumraje. Lorik zůstal sát na svém místě v bezpečné vzdálenosti od ostatních.

 

Bylo chladno, nikoliv však v Akaelově okolí. Mírně ohřál vítr, který ho ovíval pomocí své magie a toto kouzlo nepřestával udržovat. Nedával pozor na cestu, vše ponechal plně  na Akoim. Byl plně ponořen do svých vzpomínek. Neustále si v hlavě přehrával všechna slova vyřčená dnešní noc Prastarým a Merikem. Vyprávění o bohyni naděje byl tak zvláštní. Ta žena byla stejně stará jako on. Rok, kdy ji otec nalezl a pak rázem lépe ukryl, se shodovaly s rokem, kdy se on transformoval. Byly to velmi zvláštní náhody. Měl pocit jako by bůh les věděl mnohem více, než řekl. Kde bohyně naděje vůbec je? Může být v Temných lesích Darkoi? Je to možné. Je tam velká koncentrace magie. Může se tam skrývat. Možná i proto ho tam poslali. Aby ji přivedl. A jak se vlastně jmenuje? Proč Talnier neřekl jméno své prvorozené dcery? Musí ho znát, minimálně od doby, kdy ji před sedmi lety našel. Bude jim ochotná pomoci v blížící se válce? Akael doufal, že ano. Její síly bude třeba, jestli budou chtít zvítězit. Byl si ovšem vědom toho, co její rozhodnutí obnáší. Pokud se jim rozhodne pomoci, bude muset čelit své sestře a matce. I když ji ve svém životě doposud nepoznal, nezáviděl ji situaci, do které se brzy dostane. Opět měl tolik otázek, tolik neznámých. Neměl rád vědomí toho, že není nikoho, kdo byl schopen mu odpovědět.

Mladý mág nevnímal čas. Ten jako by se pro něj zastavil a nechal ho svým myšlenkám, které neměly řešení.

Pomalu začalo svítat.

„Akaeli,“ zaslechl v hlavě nesmělé zavolání. Měl pocit, jako by toto jediné slovo zahnalo jeho myšlenky, které se kamsi schovaly před drakem, a on je nemohl následovat.

„Ano,“ vypravil ze sebe.

„Slunce již dávno vyšlo.“

Akael si teprve teď uvědomil, že měl po celou dobu zavřené oči. Otevřel je a spatřil nádherné ranní slunce vycházet skrz mraky a probouzet svými ranními paprsky koruny stromů po dlouhé noci.

„Měli bychom si dát pauzu,“ prohlásil Akael a snažil se plně soustředit na přítomnost.

„Máš pravdu. Letíme dlouho. Myslím, že bude lepší, když pocestujeme v noci. Zatím je to jedno, ale brzy by nás mohli spatřit oči, které by neměly,“ přitakal Akoi.

„Také jsem nad tím přemýšlel,“ přiznal. „Je čas přistát.“

Drak se rozhlédl po okolí. Kousek před nimi byla porušená celistvost koruny lesa. Začal prudce klesat a Akael měl co dělat, aby se udržel. Když přistáli, byl mladý mág neskonale vděčný.

Akoi okamžitě po přistání začal chodit v kruhu jako kočka a připravoval se ke spánku.

„Nemůžeš prosím tě počkat, než slezu a sundám ti sedlo?“ Postěžoval si trpce Akael.

„Promiň.“

Po pár minutách byli oba připraveni ulehnout ke spánku, Akoi se stočil do klubíčka a na svůj ocas položil hlavu. Akael se uvelebil v trávě a zády se opřel o draka. Do pár minut oba znaveně usnuli.

 

Bylo po poledni, když konečně dvousetčlenná skupina elfích lučištníků společně s mágem a čarodějem vydala na esvetxech na cestu.

Lorik jel vzadu vedle Merika, kterého nespouštěl z očí. Netrpělivě čekal, kdy se už konečně dozví, co se děje.

„Dozvím se už konečně, co se stalo? Vilai se zmínil o nějaké válce a co sní má společného Akael a kam jsi ho vůbec poslal?“ Neudržel už princ jazyk za zuby a zeptal se trochu podrážděně.

„Stále postrádáš trpělivost,“ odvětil mu sklesle Merik.

„Čekal jsem již dost dlouho.“

„Budiž. Slyšel jsi už někdy o achanmorech?“

„Je to už dávno. Byl jsem malý, když mi o nich vyprávěli,“ promluvil Lorik již trochu klidněji.

„Achanmorové se seskupili. Vybudovali lodě a včera vypluli směrem na Matieské království.“

„Achnmorové podle toho, co si pamatuji, se nemohli jen tak sjednotit natož postavit lodě. Jsou velmi silní, ale tupí,“ jistě prohlásil princ.

„Nikdy nepodceňuj svého nepřítele. Ale máš pravdu v tom, že jen tak bez pomoci by to nedokázali.“

„Kdo by byl tak šílený, aby si s nimi zahrával a pomáhal jim?“

„Jedna osoba by tu byla. Emoi bohyně zkázy.“

„Žádní bohové nejsou, jenom ti falešní. Sám jsi to říkal.“

„Nemusíš ji považovat za bohyni, když nechceš. Ale věř, že je velmi mocná a její činy vždy budou zkázou ostatních.“

„Co získá, když achanmorům bude pomáhat?“ Lorik přetočil hovor zpátky k původnímu tématu.

„Nic, pokud nepočítáš tisíce mrtvých, které achanmorové zajisté budou mít na svědomí.“

„Dobře, ale co má společného s námi válka mezi Matií a achanmory?“

„Myslíš, že Matie jim dokáže nepřipravená vzdorovat? A myslíš, že achanmory uspokojí vyhlazení pouze jednoho království?“

„A proč by ne?“

„Víš, jak se achanmorové rozmnožují?“

„Co je to za otázku? Jako všichni ne,“ divil se Lorik nezvyklé otázce.

„Dobře. Začneme trochu z jiného konce. Pověs mi vše, co o Ostrovu mrtvých víš,“ vyzval ho Merik a povzdechl si. Tento rozhovor byl mnohem náročnější, než si původně myslel.

Princ zaváhal, ale přeci jen začal. „Vím, že achanmorové se zrodili před necelými tisíci lety na konci války mezi Fumirou, v té době největším královstvím, a Achanosem, ostrovním královstvím. Vypráví se, že bůh války zbudoval speciální lodě, na které nalodil Fumirské čaroděje. S nimi pak doplul až k Achanou. Poté společně učinili kouzlo ohnivá vlna. Jednotlivá kouzla čarodějů se slila do jediného velmi mocného. Vypráví se, že ostrov byl chráněn mocným štítem, který odolal všem útokům po tisíciletí, ale ohnivou vlnu zastavit nedokázal, padl a roztříštil se. Během pár vteřin byl celý ostrov v plamenech. Avšak v té době byl magický oheň oslaben po boji se štítem a tak se stalo, že vše, s čím se setkal, nespálil na prach jako obvykle.

A poté se to stalo. Velké množství uvolněné magie ze štítu ostrova, z ohnivé vlny a z ostrovních čarodějů, kteří se marně snažili zachránit, se spojila. Magie takříkajíc zdivočela a vzkřísila mrtvá těla Achnoiského lidu. Zrodili se tak achanmorové. Bytosti žijící z magie, podléhající jejím zákonům, pohlcující ji a zároveň i schopni ji i používat. Prý jsou takřka nesmrtelní. Nelze jim pomocí magie ublížit a přiblížit se k nim na vzdálenost, aby je bylo možné zabít pouhým mečem, je téměř nemožné.“

„A právě proto, že jsou to čistě bytosti spjaté s magií, nepřicházejí na svět jako všichni ostatní,“ doplnil Lorikovu řeč Merik.

„A jak tedy?“

„Nový achanmor se zrodí tak, že do mrtvého těla je vpraveno trochu zdivočelé magie, která každému achanmorovi proudí v žilách.“

Lorik zalapal po dechu. Konečně mu došlo, co mu Merik po celou dobu naznačoval. Čím více achanmorové budou zabíjet, tím víc jich bude. Opravdu, času měli tak zatraceně málo. Musí zasáhnout, dokud jich není ještě tolik, dokud mají ještě nějakou šanci. Protože pokud zaváhají, nebude existovat síla, která by jim dokázala čelit. Teď když se nad vším zamýšlel, začal pomalu chápat účel Akaelovu cesty. Merik měl zajisté nějaký plán a draci mají být návnada. Rozuměl i tomu proč se elfové rozhodli v blížícím se střetu angažovat. Byli to excelentní střelci. Jeden elfí lučištník byl schopen zastat pozici několika lidských lučištníků a v některých případech i čaroděje. Jejich pomoc se jim bude velice hodit, i když jich byli pouhé dvě stovky. Nad nízkým počtem s nimi vyslaných elfů se jeho myšlenky zastavili. Proč tak málo? Teď jde všem o hodně. Nevydržel a položil nahlas svou otázku. „Proč s námi jedou pouhé dvě stovky elfů?“

„Protože kdyby rada s námi vyslala více svých mužů, ohrozila by tak bezpečnost své země. Fumirané by je okamžitě, bez zavání, napadli.“

„To nevypadá dobře,“ zamyšleně zkonstatoval Lorik.

„A bude hůř,“ potichu dodal Merik tak, aby ho nemohl Lorik slyšet.

 

Kapitola 31 - Bakarda

Komentáře   

0 #6 Lady Corten 2014-06-26 08:21
Cituji Anonymka SS:
Hmmm tak neco jako zombici jo? brrr vstavaj mi z toho chlupy na tele :o


Neboj, oni to zombie nejsou, do nich mají opravu hodně daleko, i když stále jsou dost děsivý, potkat bych je nechtěla.
Citovat
0 #5 Anonymka SS 2014-06-25 15:31
Hmmm tak neco jako zombici jo? brrr vstavaj mi z toho chlupy na tele :o
Citovat
0 #4 Lady Corten 2010-12-28 14:07
Děj se rozhýbal, co jsem si vymislela dál uvidíš ;-)
Citovat
0 #3 Hajmi 2010-12-28 13:25
Ouha,- tak tohle nabralo spád opravdu. :eek: Bojím se, co sis vymyslela dál. :-? :-? :-?
Citovat
0 #2 Lady Corten 2010-12-25 20:53
Děkuji, jisté věci se dali do pohybu a už nejdou zastavit, děj se rozhýbal a něl by se hýbat od teď až do konce příběhu a postupně se stupňovat :lol:
Citovat
0 #1 Aria 2010-12-25 19:55
Skvělá kapitola! :-) Začíná se to vyvíjet hodně zajímavě. Začíná se něco dít. :-) Chudák Lorik, chce překvapit Akaela a on je pryč. Každopádně se budu těšit na další kapitolu. :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla