Velmi děkuji všem komentujícím - Aria Nadin a .
Kapitola 23 – Prastarý
Zima se blížila rychlými kroky a Akael zaznamenával první úspěchy. Již hravě ovlivňoval své smysly, akorát doposud nebyl schopen dosáhnout hranic svých možností. Což byl i jeden z důvodů proč prozatím váhal posunout se o krůček dál a naučit se ovlivňovat smysly někoho jiného. A to že by se byť jen pokusil vytvořit svou první iluzi, ani neuvažoval.
Ovšem Lorik byl na tom o dost hůř. Za celou dobu se prakticky nehnul z místa, a i když znal všechny nutné formule, týkající se tohoto směru magie, nedosáhl téměř žádného výsledku. Magie mysli se ukázala, jako Lorikovou velmi slabou stránkou, ale i přes své zklamání se nehodlal jen tak vzdát. Pod Merikovým vedením stále pokračoval ve cvičení.
Počasí se horšilo a déšť se stával pomalu každodenní záležitostí. Akael byl tak nucen pokračovat ve svém studiu doma. Lorik pro změnu začal studovat s Merikem v jeho stromovém domě.
Den před elfskými slavnostmi příchodu zimy se Akael rozhodl pro poslední meditaci v lese v tomto roce.
Bylo chladno, zem byla studená a mokrá. Mladý mág se usadil na deku, kterou si přinesl sebou a zavřel oči. Započal se soustředit a zaposlouchal se do zvuků lesa. Pomalu začínal zesilovat svůj sluch. Věděl, že kdyby v tuto chvíli otevřel oči, téměř nic by nespatřil. Jeho sluch sílil a tak už byl schopen i zaslechnout hlasy obyvatelů města. Hledal. Chvíli poslouchal jednoho elfa, za okamžik jiného. Nebylo možné rozumět všem zvukům najednou a odhadnout, odkud přesně přichází, také nebylo snadné. Neustával ve své snaze najít jednu konkrétní osobu. Již několikrát se o to pokoušel, ale doposud neuspěl. Dnes mu však přálo štěstí, což poznal ve chvíli, kdy našel jemu tak známý hlas. „Vzdávám to. Tohle nemá smysl. Už jen ta samotná formule „zesílení mého zraku“ zní směšně. Pokud mi to někdy bude fungovat, nedokážu si představit, jak tato slova vyřknu před někým dalším.“
Dál už nebylo třeba poslouchat. Rozhořčená slova stoprocentně patřila Lorikovi. Byl sám doma a nadáváním si ulevoval po další sadě neúspěšných pokusů.
Akaela mrzeli Lorikovi neúspěchy, ale v toto chvíli se radosti ze svého úspěchu, ubránit nedokázal. Našel Lorika. Jedinou konkrétní osobu mezi tisíci hlasy města. Teď, když toto zvládl, možná se mu dokonce jednou zdaří zaslechnout i hlas lesa, se kterým tak rád Vilai rozmlouvá.
Po chvíli se Akaelovi podařilo uklidnit a koncentrovat se na nový cíl, který sám sobě uložil. Zaslechnout Prastarého.
Nevěděl, jak dlouho v lese seděl. Chlad se mu pomalu začínal dostávat pod kůži, ale on se pro dnešek ještě odmítal vzdát. Naslouchal šumění lesa, zvukům zvířat a bez ustání hledal. Postupně přidával na intenzitě, vkládal více a více magie do svého úsilí.
Začínalo se smrákat, když se odhodlal k poslednímu pokusu, do kterého vložil veškeré síly, které mu zbyly.
Nevěděl, co se přesně stalo a co učinil, ale najednou měl pocit, jako by bylo něco špatně. Pocítil, jak vstoupil do něčí mysli. Tohle už nebylo pouhé zesílení sluchu, kterého chtěl původně docílit. Toto byl už vyšší stupeň telepatie, dočasné spojení myslí.
„Vítám tě Akaeli,“ zaslechl slova, jenž proběhla myslí, do které právě vstoupil.
„Kdo jsi?“ Zeptal se Akael nesměle.
„Ten s kým si chtěl mluvit. Hlas lesa, neboli Prastarý, jak mi elfové nejčastěji říkají,“ odpověděl neznámý.
„To není tvé pravé jméno, že?“ Ptal se dál Akael. Nevěděl, proč se na toto zeptal. Kde vzal tu myšlenku, kterou vyřkl.
„Mé jméno je Talnier,“ odpověděl Prastarý.
Mladý mág se zamyslel. Měl dojem, že toto jméno již slyšel při cestě sem do Osterie. Nakonec si přeci vzpomněl. Slyšel ho v den, kdy se Merika po druhé zeptal na bohy a on mu tehdy kromě jiného pověděl některá jejich jména. „Bůh lesů?“ Nesměle se ujistil.
„Ano. Tak mi pro změnu říkají lidé,“ odpověděl Talnier.
Na chvíli zavládlo ticho.
„Proč jsi přišel Akaeli?“ Prolomil mlčení bůh lesů.
„Ani já sám nevím. Přál jsem si slyšet hlas lesa. Myslel jsem, že tak elfové říkají promlouvajícímu vědomí samotného lesa, ve kterém žijí. A ne, že tak říkají svému bohu,“ odpověděl po pravdě Akael. Hlavou se mu prolétávaly vzpomínky. Jedna však byla silnější než ty ostatní. Patřila ke dni, kdy se od Merika dozvěděl o válce bohů. Tehdy měl velké množství otázek a žádné odpovědi.
„Přišel jsi hledat své odpovědi. Ptej se. Na tři tvé otázky odpovím,“ pravil Talnier a svými slovy Akaela velmi šokoval.
Ten zaváhal, na konec se přeci jen zeptal. „Proč bohové získali a po té ztratili nesmrtelnost?“
„Nemohli jsme ztratit to, co jsme nikdy neměli. Vše má svůj začátek i konec. Někdy jsou tyto body k sobě blíž a někdy dál. Záleží pouze na tom, co učiníme,“ zazněla odpověď Prastarého.
Akael se zamyslel nad jeho slovy a pak se teprve znovu zeptal. „Proč si nepamatujete, kým jste dříve byli?“
„V hlouby duše to víme, ale bojíme si to sami sobě přiznat. Přiznat si pravdu je mnohdy těžší, než-li žít ve lži,“ odpověděl po druhé Talnier.
S posledním dotazem Akael tolik neváhal. „Jak to, že Merik toho o tom všem tolik ví?“
„Merik zná mnohé, ale proč, ti musí povědět jen on sám,“ zodpověděl Akaelovu třetí otázku hlas lesa, ne zrovna tak, jak si tazatel přál.
„Děkuji,“ hlesl Akael. Nikdy by nečekal, že na některou z otázek týkajících se bohů získá odpověď od jednoho z nich.
„Nemáš za co,“ odvětil Talnier a po malé odmlce mluvil dál. „Vzpomínáš si na toho šestého muže Fumiranské hlídky, kvůli kterému jste se nakonec přemístili, abyste se vyhnuli střetu s ním?“ Dotázal se.
„Ano. Proč?“ Divil se mladý mág nad takovouto otázkou, nechápaje souvislosti změny tématu rozhovoru.
„Ten muž se jmenuje Fimirt. Je to vrchní mistr magie Fumiry, nejvyšší kněz boha války a mág v jednom. Je možné, že se někdy v budoucnu vaše kroky opět střetnou. Budeš ve velkém nebezpečí, zejména pokud tě pozná. Fimirt je velmi nebezpečný nepřítel, na rozdíl od tebe má velmi mnoho zkušeností v magických soubojích a já nemusím být znovu na blízku, abych tobě a tvému příteli pomohl a zakryl po vás stopy. Buď na pozoru až opustíš tyto lesy a nikdy nepolevuj ve své ostražitosti,“ pravil Talnier.
Jestli doposud nebyl Akael vyvedený z míry, pak se tak právě stalo. Po chvíli ze sebe s velkými obtížemi vysoukal. „Mnohokrát děkuji za varování i za to, jak jsi nám tehdy pomohl. Chtěl bych, abys věděl, že si toho všeho nesmírně vážím.“
„To je v pořádku. Myslím, že bys měl už jít. Lorik se začal o tebe strachovat a šel tě hledat,“ prohlásil Talnier a Akael ucítil, jak ho bůh lesů vytlačil ze své mysli.
Mladý mág váhavě otevřel oči. Byla již tma, ale k tomu, aby se zvedl a šel, se nedokázal přimět. Byl neskutečně unavený a promrzlý. Stále nemohl uvěřit tomu, s kým právě mluvil. Velmi ho znervózňovala i skutečnost, že před Fimirtem neutekli jen, tak a pouze díky boží pomoci projeli Fumiranským království bezpečně. Divil se, proč jim Prastarý pomáhal. Opět získal spoustu odpovědí a ještě více otázek.
Ze zamyšlení ho vytrhl Lorikův křik. „Co tu tak dlouho děláš?“
„Promiň, zapomněl jsem na čas,“ omlouval se Akael.
„Vůbec bych se nedivil, kdybys nastydl. A nepočítej s tím, že tě příště půjdu hledat,“ zostra zkonstatoval princ.
„Děkuji, že jsi se o mě bál,“ poškádlil Lorika Akael. Věděl, jak na tato slova bude jeho kamarád reagovat.
„Vůbec jsem se o tebe nebál. Jak jsi na tohle přišel?“ Příkře se ohradil Lorik.
Cesta domů byla dlouhá a nesla se v duchu vzájemného pošťuchování.
Akael po zbytek tohoto dne zcela vypustil ze své mysli setkání s bohem lesů Talierem.