Velmi děkuji všem komentujícím - Aria.
Kapitola 26 – Akoi
Ode dne, kdy Akoi vstoupil do Akaelova a Lorikova života, klid, který ti dva ve svém stromovém domově měli, byl náhle pryč. Mladého draka bylo všude plno. Cokoliv zůstalo neuklizeno, se často stávalo pro Akoiho hračkou a tak bylo velmi reálné, že se s daným předmětem již ani jeden z nepořádných mladíků nikdy nesetká. Což bylo chvílemi celkem nepříjemné, ale ne tak hrozné jako to, že dráček záhy po svém příchodu objevil kouzlo postele. Ze začátku sváděl Akael marný boj o svoji postel, pokoušejíce se z ní vyhodit nezvaného hosta. Nicméně tuto bitvu prohrál a tak byl donucen obětovat jednu skříňku a rozšířit díky ní postel na dvojnásobnou velikost. Záměru, kterého tímto činem chtěl docílit, dosáhl pouze však na pár dní, než Akoi započal využívat zvětšených rozměrů a začal se roztahovat. Díky tomu byl brzy Akael ve své vlastní posteli opět utiskován. Mladý mág se tedy uchýlil ke krajnímu řešení. Spal na krajíčku postele zabezpečující si tak aspoň menší riziko udušení či rozmáčknutí drakem během spánku. Postupem času se mezi Akaelem a Akoim utvořila nepsaná dohoda o prostoru, který má každý v posteli pro sebe k dispozici.
Ani Akaelovo a Lorikovo studium nezůstalo nepoznamenáno přítomností Akoiho. Klid se stal nedostatkovým zbožím, protože mladý drak byl jako nezřízená střela. Nikdo nedokázal odhadnout, co udělá příště.
Čas nezadržitelně plynul dál a nastalo zase jaro. Chlapci tentokrát oproti loňskému roku byli dopředu připraveni a něco si o magii země, kterou se měli naučit jako druhou magii živlů, napřed nastudovali. Merik jim opět téměř nic neřekl a po pár slovech je nechal na větší lesní mýtině studovat samotné.
Ukázalo se, že pokud člověk přišel na to jak ovládat jeden typ magie živlů, nebylo už tak těžké naučit se i jiný, pokud však daná osoba měla na to předpoklady. Což Akael a Lorik na magii země sice měli, ale žádná sláva to nebyla.
Bylo přibližně za polovinou jara, když se Akael rozhodl zkusit pomocí magie země vytvořit něco většího. Kamennou zeď, kterou chtěl stvořit, se mu však nepovedla a na místě, kde měla stát se o délce deseti metrů a šířce dvou metrů vytvořila bažina.
„To se ti moc nepovedlo Akaeli. Já myslel, že se učíme ovládat magii země a ne vody,“ utahoval si ze svého kamaráda Lorik, když spatřil jeho výtvor.
„Tu poznámku sis nemohl odpustit. Co?“ Postěžoval si mladý mág.
„Promiň. Neodolal jsem,“ řekl princ a rozesmál se. Ovšem úsměv na tváři mu ztuhnul v okamžiku, když si všiml, jak Akoi se značným rozběhem se chystá skočit do vzniklého močálu. Dráče nabralo rychlost, odrazilo se a skočilo. Hladina bažiny se znatelně rozvlnila a část bahna se rozlétla všude možně po okolí.
„Okamžitě vylez ven Akoi. Slyšíš!“ Křičel v zápětí princ na draka, který rozezleného mladíka zcela ignoroval.
Lorik se nenechal odbýt a křičel dál. Při jeho třetím neúspěšném příkazu se na něj dráček tázavě podíval. Jestli se draci mohou smát, Akael netušil, ale výraz co Akoi měl, by se jistě za úsměv dal, dle Akaelova názoru, považovat.
Lorik utichl. Bláhově si myslel, že konečně dosáhl svého. Z omylu ho hned v zápětí Akoi vyvedl, když se k němu otočil zády, ovšem ven nevyskočil. Zvedl ocas a zadními nohami zabral tak, že prince ohodil bahnem od hlavy k patě.
„Počkej. Já tě očistím,“ iniciativně okamžitě zvolal Akael. Snažil se tvářit vážně, ale v hlouby duše se dobře bavil. Koutkem oka pohlédl za Lorikova záda. Přibližně patnáct metrů za ním tekl malý potůček. Akael aniž by na sobě nechal cokoliv znát, úspěšně přesměroval jeho tok. Voda přestala přirozeně proudit a vznesla se do vzduchu. Malý proud vody vytvořil vysoký oblouk končící nad hlavou čaroděje. Během vteřiny byl princ zcela promáčen. Na což reagoval mohutným výkřikem, obsahující jeho veškerý šok, překvapení a vztek.
Akael okamžitě přerušil své kouzlo a vzal nohy na ramena. Nehodlal stát vedle něj, až se vzpamatuje. Během okamžiku zmizel mezi stromy, vzápětí následován Akoim, který též pochopil vážnost situace, nehodlajíce na své dračí kůži pocítit hněv Lorikův.
„Za to mi zaplatíte. Oba dva! Počkejte až vás chytím,“ vztekle zakřičel Lorik a rozběhl se za nimi.
Během následujících dní se rozpoutala válka vtípků mezi Akaelem a Lorikem. Ani Akoi nebyl vždy z tohoto vynechán. Jako například pět týdnů po oslavě příchodu léta.
V té době Lorik usoudil, že uplynulo dost času od Akaelova nezdaru a stvořil na první pohled téže vypadající bažinu. Rozdíl mezi první a druhou byl pouze jediný. První měla hloubku pouhých půl metru, ta nová mnohonásobně víc. Takže když Akoi opět neodolal a skočil do ni, potopil se tak hluboko, že mu zůstala nad hladinou koukat pouze hlava vztyčená na jeho dlouhém krku.
Tento pohled prince velmi pobavil, pouze však jen do okamžiku, kdy Akael poukázal na to, že drakovi budou muset pomoc vylézt ven. Bylo zhola nemožné, aby se osvobodil zcela sám bez pomoci.
Několik minut mladíci kroužili okolo bažiny, snažíce se přijít na způsob, jak Akoiho dostat ven. Nakonec však byli donuceni rezignovat a požádat o pomoc Vilae. Díky němu pak vytvořili rampu, po které se Akoimu po třech nezdarech podařilo vyšplhat ven.
Léto postupovalo a ať si chlapci provedli cokoliv, brali vše s nadsázkou a v dobrém, tedy přesněji řečeno, převážně. Byli i momenty, kdy vše vypadalo zcela jinak. Ať však prováděli sobě navzájem cokoliv, nikdy nezapomínali se i učit a jejich studium tak zdárně pokračovalo kupředu.
Od poloviny léta se začal Akoi občas ztrácet. Proč tomu však bylo, zjistil Akael s Lorikem až o tři měsíce později a ne zrovna tak, jak by si oba přáli, obzvláště Lorik
V den, kdy se vše odehrálo, bylo těsně po poledni a Akael se spolu s Lorikem chystali vyrazit domů do Talomy na oběd. Stáli přibližně v prostředku velké mýtiny, na kterou tento rok často chodili, když se náhle z lesa vynořil Akoi. Jen co se dostal na otevřené prostranství, roztáhl křídla a po dvou přískocích se vznesl do vzduchu. Několikrát mávl křídly, překonal tak vzdálenost mezi ním a překvapenými mladíky.
V okamžiku, kdy letěl těsně nad Lorikem, uchopil ho za ramena předními nohami a započal stoupat. Princ sebou škubal ve snaze se vyprostit. Ve chvíli, kdy byly jeho nohy více jak metr nad zemí, poddal se.
Akoi vystoupal s princem do výšky okolo patnácti metrů, když Akael spatřil, jak drak ztrácí kontrolu nad situací. Zátěž a nezkušenost Akoiho velmi brzy vyčerpali. Díky čemuž začal prudce klesat.
V okamžiku, kdy byly Lorikovy nohy dva metry nad zemí, drak prince upustil a sám se o deset metrů dál zřítil na zem. Když Lorik padal, pokusil se přistát na nohy, což se mu však nezdařilo a o zem se přímo rozplácl.
Akael po celou dobu strnule stál a s hrůzou v očích pozoroval, co se děje. Nebyl schopen učinit jediný krok, vyřknout jediné slovo. V okamžiku, kdy však princ dopadl na zem, donutil své nohy k poslušnosti a rozeběhl se.
„Loriku!“ Vykřikl mladý mág s hrůzou.
Princ ležel tváří k zemi a nehýbal se. Akael k němu bez váhání poklek a otočil ho. Jeho oči rychle přelétly po nehybném tělu. Spatřil naštěstí pouze jediné místo, odkud vytékala krev. Tímto místem však byla hlava. Vůbec netušil, co má dělat. Zatřásl princem, aby se probral. Jeho pokus se však minul svým účinkem. Lorik byl stále v bezvědomí. Akael se tedy uchýlil k jedinému, co ho napadalo. Pomocí magie mysli zavolal současně Merika a Vilae.
„Meriku, Vilai pomoc! Lorik spadnul a je v bezvědomí. Nevím co mám dělat,“ uslyšeli jmenovaní volání o pomoc ve své mysli.
„Kde jste?“ Okamžitě se zeptal telepaticky Merik.
„Na mýtině, jako obvykle,“ odpověděl rychle mistrovi jeho žák.
„Hned jsem u vás,“ zvolal Merik a v zápětí se přemístil přímo k Akaelovi. Natáhl k princovi ruku a uvolnil část své magie. Díky několika propracovaným krokům se Lorik okamžitě začal probouzet.
„Nehýbej se. Musím tě pořádně prohlédnout,“ přikázal a kontroloval, jestli nemá vnitřní zranění.
Byl již hotový, když se konečně Vilaovi podařilo za nimi dostat.
„Je v pořádku?“ Zeptal se elf okamžitě.
„Teď už ano. Udeřil se pouze do hlavy a udělal si tak otřes mozku. Krom toho má jinak už jen naražená žebra, vymknuté zápěstí pravé ruky a pás modřin,“ zhodnotil Lorikův stav Merik.
Vilai šáhl do své mošny a vytáhl dvě menší nádobky.
„Na Akeli. Dej je doma Loikovi. Ode mě by si to jen tak nevzal. Ta mast je na ta žebra a zápěstí. Ať se tím maže ráno a večer. Do týdne to bude v pořádku. Ten odvar je proti bolesti hlavy. Smí si vzít najednou pouze jednu lžičku a to maximálně třikrát za den. Pohlídej ho prosím.“
„Děkuji Vilai,“ pravil vděčně Akael a přijal nabízející se hojivou mast a odvar proti bolesti. „Chceš pomoc se zvednout?“ Zeptal se obratem prince, který se již trochu vzpamatoval.
„Ne díky. Zvládnu to sám,“ prohlásil a s bolestným zaúpěním se mu podařilo sednout si.
„Platí ještě tvá nabídka?“ Zeptal se Lorik, velmi rychle přehodnotil svoji situaci.
Všichni společnými silami zvedli prince, který se okamžitě zavěsil na Akaela, jenž se mu jako první nabídl.
Ještě než opustili mýtinu si Akael vzpomněl na Akoiho. Ani nevzdechl nad tím, aby zkontroloval, jestli také není zraněný. Zastyděl se nad sebou. Jeho zlost na draka však neodezněla.
Rychle se ohlédl zpět, aby spatřil Akaiho plně v pořádku stát na místě, kam dopadl. Nešťastně se díval jejich směrem. Akael mu rychle hlavou naznačil, aby je následoval a stočil pohled zpátky dopředu.
Druhý den po nehodě přišel Merik za Lorikem a Akaelem na návštěvu. Jen co vstoupil dovnitř zvolal. „Musíme si vážně promluvit.“
Chlapci se v tichosti usadili do křesel. Tedy pokud se nepočítá bolestné zaúpění prince, když dosedl.
Merik zůstal stát a zlostně pravil. „Zklamali jste mě oba dva. Myslel jsem, že máte více rozumu. Zavíral jsem oči před lumpárnami, co jste si navzájem prováděli posledních půl roku. Ale tentokrát to zašlo až příliš moc daleko. Dnešním dnem zavádím několik změn. Od zítřka nebudete cvičit v lese bez dozoru. Bez mého vědomí a mé přítomnosti neopustíte město. Je vám to jasné!“
„Ano,“ odpověděli sklesle oba chlapci naráz.
Akael se zahleděl do země a dodal. „Nemůžeme za to, co Akoi provedl. Netušili jsme, že se už naučil létat.“
„Kdo má Akoiho na starost?“ Tázal se Merik.
„Já,“ sklesle přiznal Akael.
„A čí je tedy vina, že udělal, co udělal, a že nepozná, co je ještě bezpečné a v pořádku a co už nikoliv?“
„Já, mrzí mě, co se stalo,“ nešťastně přiznal mladý mág.
„Byl bych tedy velmi vděčný, kdybyste se oba nad svým chováním zamysleli a pokusili se dospět,“ řekl ještě Merik a zabouchl za sebou vchodovými dveřmi.
Akael si vzal mistrova slova k srdci. Velmi si vyčítal, co se Lorikovi stalo a kladl si vše za vinu. Princ pro změnu zase na Merikova slova vůbec nedbal. Od svých vtípků upustil až tehdy, kdy se jeho činy začaly míjet účinkem a místo očekávané odplaty, přinášející tak řadu zábavných zážitků, se mu od Akaela dostávalo jen mnoho vyčítavých slov. Jen z nevolí přijal návrat ke klidnějšímu způsobu života.
Lorikova zranění měla nakonec i jiný, nečekaný dopad. Od toho osudného dne Akoi už nevstoupil do Akaelova a Lorikova stromového domu. Spal venku přede dveřmi a toto místo opouštěl jen tehdy, když mladíci šli pryč ze svého příbytek.
Akaela drakovo rozhodnutí mrzelo, ale nepokoušel se ho nijak přemluvit. Zvykl si na něj a najednou velmi postrádal i jejich vzájemný boje o místo v posteli, věděl ovšem, že je vše takto lepší. Brzy by Akoi stejně vyrostl na tolik, že by mu jeho rozměry nedovolovali už více setrvávat v domě a k životu venku by už tak nic nemohlo zabránit. Tím, že se drak rozhodl dobrovolně žít venku dříve, než bylo nutné, ušetřil sám sebe před smutkem a trápením, které by jistě pocítil, kdyby byl náhle z domu ze dne na den vykázán.