Kapitola 29 – Emoi
Půlnoc již dávno odbyla, ovšem Merik zůstával stále vzhůru. Nemohl spát, což se mu v posledních letech stávalo celkem často. Četl si knihu, kterou už přečetl tolikrát, že to již dávno přestal počítat. Rád by si přečetl klidně i něco nového, ale přes velké množství knih, které vlastnil, neměl jedinou, kterou by neznal pomalu nazpaměť. A tak se na čtení moc nesoustředil. Přemýšlel o blížící se cestě zpět do Enedasu. Už za necelý měsíc měli vyrazit a on se ještě nerozhodl, jestli nechá Akaela tady, nebo ho vezme sebou, aby doprovodil Lorika domů a pak s ním dojede zpět sem. Věděl, že Akael se rozhodl pro druhou možnost, ale on prozatím váhal. Kvůli tomu chlapcům pouze pro zatím řekl, že jejich společné studium zde v Talomy se blíží ke konci a ať se připraví.
Merikovi létaly hlavou desítky myšlenek. Plně ponořen do své mysli ani nevnímal vrznutí vchodových dveří a kroky blížící se noční návštěvy.
„Zase ses zamyslel tak, že vůbec nevnímáš Meriku. To bych mohl klepat do aleluja,“ prohlásil příchozí. Merik zvedl s trhnutím hlavu a zahleděl se do známé tváře. Do stejně zelených očí jako měl on sám. Muž byl o kousek nižší než on. Vlasy měl dlouhé pod lopatky, barvy bílé s několika hnědými prameny.
„Co tu děláš Talniere?“ Divil se Merik překvapeně.
„Nesu špatné zprávy,“ prohlásil sklesle Prastarý a usadil se naproti hostiteli.
„Jak moc jsou špatné?“
„Ty nejhorší,“ prohlásil a na chvíli se odmlčel. To co měl říci, se mu vůbec nechtělo ani vyslovit, ale musel. „Emoi se za Meliiny pomoci rozhodla rozpoutat válku. Sjednotila achanmory. Pomohla jim potají podstavit loďstvo a teď achanmorové plují směrem na Matieské království.“
„Rozhodla se jednat dřív, než jsem, čekal. Opravdu to nevypadá dobře. Nejsme ještě připravení. Věděl jsem, že s těmi oživlými budou jednou velké potíže,“ prohlásil mrzutě Merik.
„Myslím, že bychom měli zavolat Akaela a vše mu říct.“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Není ještě připravený.“
„Má na to právo,“ oponoval Talnier.
„Budiž, ale řekneš mu to ty a mě z toho vynechej. Jen, když se rozhodne sám z vlastní vůle pomoci, tak uspějeme,“ apeloval Merik.
„Dobře, zavolám ho.“
Akael hluboce spal, když ho náhle probudil známý hlas Prastarého v jeho hlavě. „Akaeli, můžeš prosím okamžitě přijít k Merikovi domů?“
„Zajisté. Už jdu,“ odvětil rozespalý mág zpět a přerušil spojení. S velkou nevolí se zvedl z postele a oblékl se. Po cestě ke dveřím přes sebe přehodil teplý plášť. U vchodových dveří se zastavil. Na chvíli zauvažoval, jestli by neměl také vzbudit Lorika, aby šel s ním. Nakonec si to však rozmyslel a nechal svého kamaráda klidně spát. Byl volán pouze on. Měl velmi zvláštní pocit, který ho velmi znervózňoval. Naposledy přelétly jeho oči obývací místnost domova a vyšel s tichým klapnutím ven do chladné noci.
Kousek ode dveří podřimoval do klubíčka stočený Akoi. „Kam jdeš?“ Zeptal se ho okamžitě, aniž by zvedl hlavu.
„K Merikovi,“ odvětil nahlas Akael. Moc dobře věděl, že mu drak rozumí. Akoiho hra na nechápavého byla už značně přežitá.
„Doprovodím tě,“ prohlásil drak a začal se pomalu zvedat.
Akael na něj nečekal. Měsíc v úplňku mu krásně svítil na cestu. Po pár minutách dorazil k Merikově stromovému domu. Zastavil se přede dveřmi a zhluboka se nadechl, aby uklidnil své rozbušené srdce od nervozity, kterou pociťoval. Hlasitě zaklepal. „Dále,“ zaslechl zevnitř zvolat dva hlasy.
Váhavě vstoupil dovnitř, aby spatřil v jednom křesle usazeného Merika a naproti němu dalšího muže, u kterého si nebyl jist, zda-li ho někdy viděl.
„Přeji dobrý večer,“ pozdravil Akael a přistoupil k nim. „Volali jste mě?“
„Ano. Usaď se prosím. Bude to na dlouho,“ odvětil Merik a ukázal rukou k jednomu ze dvou doposud volných křesel.
Dřív než však stihnul Akael usednout, přistoupil k němu neznámý a nabídl mu přátelské potřesení rukou se slovy. „Rád tě konečně vidím osobně Akaeli.“
Mladý mág nabízející ruku přijal. Hlavou se mu prohnala znepokojivá myšlenka. Ten hlas znám. Patří bohu lesů Talnierovi. Pochybuji však, že muž přede mnou je on nebo ne? Co by tu dělal? „Jste Prastarý?“ Pro jistotu se obezřetně zeptal.
Muž se přátelsky usmál a pravil. „Jsem to já. Zapomněl jsem, že nevíš, jak vypadám. Jinak bych se již dávno představil.“
„Také vás rád osobně poznávám,“ iniciativně prohlásil Akael a konečně se usadil.
Na chvíli zavládlo naprosté ticho. Akael nevěděl, co by měl říct, a dva postarší muži mlčeli.Jako první mlčení prolomil Talnier. Vážně se podíval na Akaela a pravil.
„Něco závažného se stalo, ale abys vše správně pochopil, musím ti toho mnohé povědět.“ Odkašlal si a pokračoval. „Vzpomínáš si, jak ti Merik kdysi vyprávěl o bozích a jejich válce a také o tom, že když jsou oslabeni a použijí na ráz příliš velké množství magie, zemřou?“ Zeptal se a počkal s vyprávěním na Akaelovo souhlasné přikývnutí.
„Před více jak devíti sty lety válka bohů pomalu utichala. V této době se rozhořel spor mezi Achanoisem bohem proroctví a Fumirem bohem válek. Spor rychle rostl a vyústil v rychlou krvavou válku, během které byl lid boha proroctví zcela vyhlazen. Ostrov, na kterém národ jeho věřících žil se dnes nazývá Ostrov mrtvých.Velké množství uvolněné magie způsobilo vzkříšení mrtvých těl lidí. Těmto bytostem se začalo říkat achanmorové. Jsou to bytosti, jenž nejsou připoutaní k přírodě jako lidé, elfové či trpaslíci, ale k magii. Žijí díky ní, živí se jí a existují podle jejích pravidel. To co se s Achanoiským lidem stalo, boha proroctví velmi zarmoutilo. Před třistadvaceti lety ho smutek dohnal k tomu, aby udělal něco, co by jinak nikdy neučinil. Vyslovil jedno velké proroctví, které mu vzalo veškerou sílu a také i život.
Předpověděl zrození božských dvojčat, dvou sester, z nichž jedna bude zkázou a koncem všeho a druhá nadějí, která může vše zachránit. Před dvaceti lety se tyto sestry proroctví narodili mé ženě, bohyni počasí Melii. Jejich příchod na svět všechny bohy velmi vyděsil. A tak bůh života a smrti Zansiel, ve snaze zahnat přicházející hrozbu, přikázal, aby prvorozené dítě bylo zabito. Věřil, že právě toto dítě je bohem zkázy. Přinutil mě, abych to tyl já, kdo povede rituál smrti. Nechtěl jsem, ale neměl jsem odvahu se mu postavit. S velkou bolestí v srdci jsem souhlasil a doufal v zázrak. A ten se opravdu stal, když během noci pár hodin před rituálem někdo mé prvorozené dítě unesl a tím i zachránil od jisté smrti.
Všichni moji dceru hledali. Ale ať byla schovaná kdekoliv, nenašli ji. I já ji hledal, ovšem tajně a před sedmi lety jsem jí i našel, aniž by to sama věděla. Zajistil jsem, aby ji nikdo další již nemohl objevit, a začal jsem na ni dávat pozor. Mezi tím se mi však odcizila má druhorozená dcera Emoi.
Před čtyřmi lety se Emoi a Melie ztratily. Odešli z horní říše sem do dolní. Nikdo však netušil přesně, kam odešli, až do dnešního dne ani já nevěděl, kde jsou. Dnes jsem to však zjistil a ne tak jak bych si přál. Emoi dnešní noci uvedla do pohybu dění, které bude mít v blízkých dnech za následek válku. S její a s matčinou pomocí poslední čtyři roky pracovala na sjednocení achanmorů a pomohla jim zbudovat loďstvo. Dnes tyto lodě za soumraku vypluly a nabraly směr na Matieské království. To co učinila, jasně ukazuje na to, že ona je bohyní zkázy a právě jí je třeba se obávat.“ Talnierův hlas utichl a Akael spatřil, jak bohu lesů začínají téct slzy.
Chvíli bylo opět ticho. Mladý mág přemýšlel o právě vyřčených slovech Prastarého.
Nakonec to byl on, kdo tentokrát promluvil jako první. „Je mi velice líto, co se stalo. Udělám vše, co bude v mých silách, abych vám pomohl zastavit Emoi a achanmoryjská vojska.“
„Mohu se na něco zeptat. Jestli to ovšem nevadí?“ Dodal váhavě Akael.
„Děkuji ti za pomoc, kterou si mi nabídl. Nesmírně si toho vážím. Klidně se ptej na cokoliv, co ti nebude jasné,“ odpověděl Prastarý a pokusil se usmát. Nešťastný výraz z jeho tváře doposud nevymizel.
„Jak se mohlo stát, že si nejvyšší bůh spletl bohyni naděje s bohyní zkázy?“
„Splet si mé dcery z důvodu špatně vyloženého proroctví, které přesně zní takto – až nadejde čas, zrodí se dvě bohyně, zkáza a naděje, dvě sestry, konec a počátek. Achanois nejprve vyslovil zkáza a pak teprve naděje. Proto se předpokládalo, že první z narozených dvojčat bude právě bohyní zkázy. Krom jediného nikdo nepochyboval, že by tomu mohlo být jinak,“ vysvětlil bůh lesů.
Akael kývl hlavou, že vše pochopil a s tázavým pohledem se Merika zeptal. „Co budeme dělat?“
„Už jsem o tom přemýšlel. Na to, abychom zachránili Matii je pozdě. Doufám však, že není pozdě, abychom zachránili Typijské království. Využijeme toho, že Matiiské království leží na poloostrově a jediným sousedem je tak Typie. Společně s Lorikem vyrazím za Victorem II., varovat ho a pomoct mu připravit vojáky na střetnutí s achanmory u hranic. Pak se vydám do Enedasu a přiměji Oliandra, aby také pomohl, zapojil se do války a nalodil svá vojska. Možná to nebude ani tak těžké, vzhledem ke smlouvám, které s Victorem uzavřel v rámci předmanželské smlouvy Lorika a Juliány. Enedaští vojáci by pluli na jih k Matii. Když to správně načasujeme, mohli by pak padnout achanmorův do zad. Aby se vše povedlo, a my jsme achanmory obklíčili, musíme odvést jejich pozornost směrem k Typii tak, aby si přestali dávat pozor na svá záda. Achanmory nesmírně přitahuje silná magie, obzvláště magie zvířat. A toho bychom mohli využít, když se nám podaří přemluvit draky, aby nám pomohli. Ti by byli pro ně naprosto neodolatelní. V této části potřebuji tvoji pomoc Akaeli.“Významně na něj pohlédl.
„Vzhledem, ke tvým výjimečným schopnostem by se ti mohlo podařit přemluvit větrné draky, aby nám pomohli. Protože pokud achanmory nezastavíme v čas a oni se dostanou do Typie, je po všem. Nic už by je pak nemohlo zastavit. Máme jen jediný pokus. Nic víc, nic míň,“ řekl vážně Merik.
„Jak je mám přemluvit? Nechci je nutit či pokoušet se je ovládnout!“
„V temných lesích Darkoi žije starý mág Dachos. Má velmi dobré vztahy s většinou draků. Určitě ti pomůže, když ho poprosíš a řekneš mu co se děje. Má dobré srdce a ke všemu se již velmi dlouho známe.“
„Jak ho ale najdu? Nevím, že by krom něj, v těch oblastech žil jediný další člověk či elf,“ Zeptal se Akael. Nedokázal si představit, jak dlouho by trvalo než by našel jediného muže žijícího kdesi v temných lesích.
Merik se po jeho dotazu zvedl a na chvíli odešel do vedlejší místnosti, ve které Akael za necelých pět let života v Talomy nikdy nebyl. Mladý mág se pousmál nad představou, jaký tam musí být asi pořádek, když viděl chaos, který vládl zde. Přibližně po pěti minutách se vrátil.
„Najdeš ho pomocí tohoto,“ řekl Merik a podal Akaelovi speciálně upravený kompas. „Ukáže ti směr k Dachosovi.“ Kompas měl o jednu ručičku na víc. Mimo té, která vždy ukazovala na sever, zde byla další, očarovaná tak, aby ukázala směr ke hledané osobě.
Mladý mág s díky tento dar přijal.
„Meriku, co myslíš. Jaká je nejrychlejší cesta na jih odtud. Plavba lodí a nebo jízda na esvetxovi?“ Vážně se zeptal Akael a přerušil tak téměř hodinový rozhovor Merika a Talnira o šancích Merikova plánu.
„Ani jeden způsob není dost rychlí,“ obratem odpověděl Merik.
„Jak se tam mám tedy dostat?“ Podivil se Akael a v zápětí nečekaně zaslechl ve své mysli Akoiho hlas. Uvědomil si, že celou dobu je poslouchal. „Myslí mě. Na jih k hnízdišti větrných draků poletíš na mých zádech.“
„Jsi si tím naprosto jistý Akoi?“ Ptal se. Tato možnost ho vůbec nenapadla.
„Jsem. Jen na tobě záleží, jestli uspějeme. Na tobě teď bude závist veškerá naděje toho světa. A mým osudem je ti v tomto úkolu pomoci. Proto jsem se narodil s křídly. Nezapomínej, že jsem potomkem nejrychlejších draků nebes,“ hrdě odpověděl Akoi.
„Nevím jestli se mám na tuto cestu těšit nebo se ji obávat,“ utrousil potichu Akael.
„Zvládneme to. Neměj obavy,“ povzbuzoval ho drak zvesela.
„Znáš už odpověď na svoji otázku?“ Zeptal se Merik Akaela a přerušil tak jejich rozhovor.
„Ano. Poletím,“ trpce odvětil.
„Myslím, že nadešel správný čas, abys vyrazil na cestu,“ změnil téma hovoru Merik.
„Máš pravdu,“ přitakal a zvedl se z křesla. Merik k němu přistoupil a objal ho. „Dávej na sebe pozor,“ špitl mu do ucha. Pak k němu přišel Talniér a též ho k Akaelově velkému překvapení objal. „Rád jsem tě viděl,“ pravil jen, co kousek poodstoupil.
„Já vás také Prastarý,“ odpověděl mladý mág. Ode dveří ještě zvolal sbohem a vyšel ven.
Byla stále noc a velmi chladně foukalo. Zcela automaticky si přitáhl blíže k sobě svůj plášť.
„Vyrazíme?“ Zeptal se nadšeně Akoi jen, co spatřil Akaela, jak vychází ven.
„Minutku,“ odvětil Akael a zamyslel se, co vše bude potřebovat na cestu. Po chvíli se před ním objevil vak plný věcí, které přemístil ze svého stromového domu k sobě. Poté se zahleděl na Akoiho záda a přivolal k sobě koňské sedlo, uzdu a přehoz. Přeci jenom bude třeba sedlo zvětšit. Jen, co se předměty objevily před ním, přeměnil je tak, aby pasovaly na drakova záda. Sedlo tak získalo opěrku zad, vepředu menší zarážky na nohy a několik dalších pásu na upevnění. Uzdu upravil tak, aby obemkla Akoiho krk a on se mohl držet. Pochyboval, že by bylo nutné, aby měl drak udidlo v ústech.
Za chvíli byl připraven vyrazit. Ve chvíli, kdy se chystal nasednout na Akoiho, zaslechl kroky za svými zády. Otočil se a s překvapením spatřil Vilae.
„Vilai co tu děláš tak pozdě v noci?“ Vypravil ze sebe.
„Prastarý mě zavolal,“ odpověděl rychle elf.
„Nemám moc času. Musím letět, ale Prastarý ti vše určitě vysvětlí,“ řekl váhavě Akael.
„Vidím, že Akoiho proroctví se naplnilo,“řekl nesměle Vilai.
„Bude to asi tak,“ přitakal mladý mág.
„Dávej na sebe pozor,“ popřál mu smutně elf.
„Ty také. Jsem rád, že se s tebou mohu rozloučit. Můžeš prosím tě Lorikovi vzkázat, že mě mrzí, že se s ním, nemohu rozloučit a také mu prosím řekni, že mu vzkazuji, ať na sebe dává pozor a do ničeho se bezhlavě nevrhá,“ požádal Akael.
„Řeknu mu to,“ ujistil ho Naslouchající.
Akael přistoupil k Vilaovi, natáhl jeho směrem ruku, dlaní vzhůru. Vzápětí se mu na dlani objevil stříbrný přívěšek draka.
„Na, dlužím ti stále jeden přívěšek. Vezmi si to, prosím,“ pravil Akael, podávající mu svůj zesilovač.
Vilai dar váhavě přijal a pověsil si ho na krk. Věděl, co drží. On něco takového již nepotřeboval, ale i tak si nebyl jistý, jestli by měl něco takovéhoto přijmout. „Děkuji,“ hlesl.
„Není za co,“ řekl Akael a objal elfa na rozloučenou. Poté, co se pustili, pravil. „Brzy se uvidíme.“
„Budu čekat,“ prohlásil Vilai a pevně stisknul přívěšek.
Akael přistoupil k Akoimu a vyskočil do sedla. Drak se poté rozběhl a vzlétl vstříc nádherně svítícímu měsíci v úplňku.
Vilai tiše pozoroval, jak jemu velmi blízký člověk odlétá. Měl obavu, jestli ho vůbec někdy ještě spatří a tiše pro sebe pravil. „Budu na tebe čekat, i kdyby to znamenalo celý můj život.“ Poté se musel opřít o nejbližší strom. Obával se, že by ho jeho nohy neunesly. Cítil velkou bolest v srdci z toho náhlého loučení. Na tuto chvíli nebyl připraven a obával se ji. Věděl, že mu Akael bude velmi scházet a v tomto ohledu by dal cokoliv, aby nebyl elf s necelými devíti tisíci lety života před sebou, ale jen pouhým člověkem žijícím jen jediné necelé staletí.
Akoiho a Akaeleova silueta pomalu splynula s noční oblohou a ztratila se tak Vilaovi z očí. Nevěděl, jak dlouho tam ještě stál, ale cítil, jak mu po tvářích stékají slzy. Roztřesenou rukou si je po chvíli utřel a vydal se do Merikova příbytku za prastarým, který na něj stále čekal.