Kapitola 25 - Štěstí

Velmi děkuji všem komentujícím - Aria , Amane, Cat, Ms. Tina Black, Nadin a Tess .


Kapitola 25 – Štěstí

 

Zimy v Osterii byly teplejší než nahoře na severu. Žádný sníh, ani třeskutý mráz, pouze silný a chladný déšť, nebo spíše by se dalo říct jeden téměř nepřetržitý liják, měnící travnaté prostranství mezi stromovými domy v jednu velkou bahnitou louži.

Elfové většinou v tomto období trávili čas převážně ve svých domovech. Po městě, dalo-li se mu tak říkat, se nikdo nepohyboval. Pokud by sem, do Talomy, přišel někdo nový v těchto chvílích, bylo by velmi pravděpodobné, že by si to tu spletl s lesem. Pozavíraná okna i dveře elfích domů, uvnitř gigantických stromů, se na první pohled ztrácela.

Byla to druhá zima, co zde Akael s Lorikem žili a studovali. Momentálně i oni opouštěli, stejně jako ostatní, svůj domov zřídka. Většinu doby trávili v křeslech u ohně a četli. Knihy ke studiu, které jim Merik zapůjčil, po příchodu do Talomy, jako by neubývaly. Stále bylo, co se učit. Akael právě dočítal poslední knihu, co měl na téma věštění, když venku zaslechl nezvyklý ruch. Přistoupil k oknu a otevřel okenice, aby se rozhlédl. Přes proudy deště nebylo pořádně vidět. Ulice, daly-li se tak nazvat, byly zaplněné elfy, běžícími směrem do středu města.

„Něco se děje. Jdu ven. Půjdeš taky?“ Zvolal Akael k Lorikovi ode dveří.

Ten zvedl hlavu od své knihy pokročilého přeměňování. „Jsem hned za tebou,“ odpověděl a začal po domě hledat svůj plášť do deště.

Jen co vyšli před dům, Akael odchytl právě okolo něj probíhající elfku a zeptal se. „Co se stalo?“

„Draci štěstí žádají elfy o slyšení,“ zadrmolila žena a běžela dál.

Akael se tázavě ohlédl za Lorikem. Nemusel se ptát. Princ věděl, co chce říct.

„Jdeme,“ zavelel mladý čaroděj a rázným krokem se přidal k okolo jdoucí skupince elfů.

 

Náměstí bylo již zaplněné, když dorazili. Proplétali se davem k vyvýšenému místu uprostřed prostranství. Členové rady, Vilai i Merik zde již byli. Stáli na podiu snad jediném místě na náměstí, kde se nemuseli mačkat.

Pro oba mladíky bylo velmi obtížné se dostat k Merikovi a Vilaovi. Cestou obdrželi pár šťouchanců a řadu sprostých nadávek, kterým naštěstí nerozuměli. Člověk, co psal knihu Studium elfího jazyka, byl moudrý a toto téma přeskočil.

„Konečně jste tady. Kde jste se courali?!“ Křičel Merik, jen co spatřil své žáky proplétat se davem jeho směrem. Když už se pomalu dostali k němu pod podium, mávl na ně rukou, ať vyskočí za ním nahoru.

Až když byli všichni tři pohromadě Lorik Merikovi odpověděl. „Kdyby někdo pro nás přišel nebo nám aspoň vzkázal, ať sem přijdeme, tak už jsme tu dávno byli.“ Více již říct nestihl.

Vrchní člen rady pozvedl nad hlavu svou dřevěnou hůl a náměstí se v tu ránu proměnilo v tiché místo.

Akael zvědavě nahlédl za Merikova záda, bránící mu ve výhledu na druhou stranu náměstí. Pod podiem, z druhé strany, něž k němu dorazili, bylo utvořeno větší kolo z těl místních elfích stráží. Uprostřed kruhu stáli čtyři draci. Jeden starý, dva dospělí a jedno mládě, velké přibližně jako měsíc staré hříbě. Neschovávalo se ovšem pod nohami dospělých, jak by Akael čekal, ale místo toho zvědavě očichávalo jednoho vojáka, který se díky tomu nervózně vrtěl.

Draci byli o něco větší než koně a měli tmavé zelenou barvu. Na hlavě měli výrůstky směřující dozadu. Uprostřed byly delší, po stranách zase kratší, připomínající korunu. Jinak jejich tělo bylo hladké na rozdíl od jejich větších příbuzných.

Kdyby mládě jako jediné z příchozí čtveřice nemělo křídla, Akael by ani nepoznal, že se jedná o draky. Všichni tři dospělí tuto typickou dračí dominantu postrádali. Na místech, kde měla být křídla, nebylo zhola nic. Žádné výčnělky, jizvy, nebo cokoliv jiného, tedy kromě pár dočerna zbarvených šupin.

Přibližně po dvou minutách ticha v myslích všech přítomných zazněla lámavá slova staršího draka. „Přišli jsme za vámi s žádostí, se kterou jsme zde nebyli už mnohé generace. Po dlouhých staletích se v našich řadách narodilo okřídlené mládě. Tímto vás žádáme podle starých tradic a zvyklostí o připoutání tohoto mláděte k vašim lesům.“

Nikdo nepromluvil. Prostranství bylo tiché a slyšet bylo pouze ševelení deště, jak kapky dopadaly na zem.

Po chvíli do myslí všech promluvil vrchní radní. „Je nám líto, ale musíme vaši žádost zamítnout. Rádi bychom vám vyhověli, jenomže před necelými sty lety bylo vysloveno proroctví, říkající, že až se zrodí okřídlené štěstí, lidé se musí vzdát štěstí svého, aby se zrodila naděje. Věřím, že toto okřídlené mládě je součástí tohoto proroctví. Nemůžeme ho připoutat k zemi, jeho osudem je nebe.“

Tři dospělí draci se po těchto slovech ohlédli za dračím mládětem. To si nedělalo žádné starosti a stále se bavilo šťoucháním čumáku do jednoho z přítomných vojáků.

V hlavách všech přítomných zazněl tichý, posmutnělý, lámavý hlas starého draka. „Nezbývá nám než přijmout vaše rozhodnutí. Malý Akoi je proroctvím spojen s vaším světem, proto již více mezi námi nemůže být. Ponecháme ho zde vám. Prosím, postarejte se o něj. Je to ještě mládě. Jeho domov už neleží v lesích mezi námi. Nechť ho dračí síla, hrdost a odvaha nebem provází. Buďte všichni zdrávi a sbohem.“ Nejstarší drak domluvil, otočil se k jeho dvoučlennému doprovodu a vytvořil mezi nimi oční kontakt. Vypadalo to, jako by jim něco soukromě řekl. Stejně jako to, co těm dvěma drakům bylo sděleno, tak i to co odpověděli, elfové slyšet nemohli, ale v očích ti dva měli velkou bolest. Každému muselo být jasné, co se děje. Evidentně tito dva dospělí byli rodiče mláděte a nastalými okolnostmi se s ním právě museli nedobrovolně navždy rozloučit. V tuto chvíli nezáleželo na tom, že ti dva byli draci, předčasné loučení se svým potomkem bolelo stejně, jako by to bolelo lidské, elfí či trpasličí rodiče.

Dospělí draci štěstí si vyžádali pozornost mláděte tichým hvízdnutím. To k nim okamžitě přišlo. Chvíli se očichávali a otírali o sebe. Nakonec každý dospělý propletl na chvíli svůj dlouhý krk s krkem mláděte a vždy musel přitom malému něco říct, protože vždy po rozpletení ukápla oběma jedna slza.

Akael do této chvíle nevěřil, že draci mnohou plakat, bylo mu však ihned jasné, jak výjimečné je spatřit dračí slzy.

Nakonec přišlo to, co muselo nastat. Dospělí draci se otočili a vydali se zpět k lesu. Elfí vojáci se rozestoupili a udělali jim cestu. Elfové stojící těsně za vojáky bez váhání následovali příkladu stráží. Draci kráčeli uličkou, která se před nimi rozestupovala a za nimi opět zavírala.

Mládě se ani nehnulo, hledělo směrem, kudy jeho rodina odcházela a nevydalo ani hlásku. Veškerá hravost mládí, kterou doposud mělo, ho právě opustila.

Akaela bolelo srdce, když to viděl.

Nejvyšší radní pozvedl svou hůl nad hlavu a zvolal. „Shromáždění je skončeno. Rozejděte se do svých domovů.“ Poté přistoupil k Vilaiovi a Akael zaslechl, jak říká Naslouchajícímu, že mu svěřuje do péče dračí mládě.

„Meriku proč se ti draci nazývají draky štěstí a proč nemají křídla? Tu část s proroctvím jsem pochopil i to proč Akoiho tady nechali, ale zbytek mi uniká,“ zeptal se Akael vedle něj stojícího mága.

„Odpověď na tvoji otázku nalezneš v prastarém elfím příběhu o dracích aka. Myslím, že bude lepší, když požádáš Vilae, aby ti tento příběh převyprávěl. Přeci jenom je to jeho historie,“ odvětil vlídně Merik.

 

Toho dne o něco později přišli Akael s Lorik a Merik za Vilaiem a dračím mládětem na návštěvu. Akoi byl schoulený na zemi v rohu obývacího pokoje. Všichni si posedali do křesel umístěných před krbem a Naslouchající začal chlapcům vyprávět příběh.

 

„Kdysi dávno, když draků bylo o hodně více než dnes a byli neporazitelnými vládci nebe, byli mezi mini krom čtyř druhů draků živlů i další pátí draci. Tito draci byli výrazně menší než ostatní jejich příbuzní a pro jejich zelené zbarvení a velkou rychlost se jim říkalo zelené dračí střely. Ale jak už to v přírodě bývá, nic není stálé. Jejich větší příbuzní se začali rodit menší a menší a tak byli čím dál tím víc obratnější a rychlejší. Konkurence mezi pěti druhy sílila a zelení draci začali postupně prohrávat. Jejich řady nezvratnou rychlostí klesaly, až se počet jedinců jejich druhu, dostal na samotnou hranici přežití jejich druhu.

Náhoda tomu chtěla, když si jednou jeden horský drak vybral za svoji kořist mladou samičku zeleného draka. Samička byla příliš mladá a nezkušená, aby se jí povedlo utéct. Bránila se, seč mohla, ale nakonec jí došly síly. Horský drak jí roztrhal křídla a ona se tak zřítila do srdce Ostorianského lesa. Větve stromů zbrzdily její pád a ona tak se štěstím přežila. Proč ji tehdy horský drak nezasadil smrtící úder, nikdo neví. Jen on sám to tehdy věděl a své tajemství si ponechal pro sebe do konce svých dní.

Těžce zraněnou samičku našel úplně první Naslouchající. I když odjakživa nebyli elfové a draci přáteli, prvnímu Naslouchajícímu se draka zželelo a započal ho léčit. Všechny její rány zhojil, ale křídla jí vyléčit nedokázal a musel tak zbytky této dračí pýchy odstranit. Po té co se dračice vzbudila ze svého hlubokého spánku, zjistila, že i když přežila, přišla o svá křídla. Na místě, kde dříve byly křídla, měla jen krátké jizvy. To samičku zdrtilo. Odmítala jist a opět slábla. Nakonec se Naslouchajícímu podařilo dračici přesvědčit a probudit v ní novou vůli k životu. Co ji přesně řekl, se nikde nedochovalo. Avšak po jeho slovech, se plně odhodlaná žít, vydala do hlubin Ostorionského lesa, aby připoutána k zemi poznala svět z jiného pohledu.

Na zemi nalezla nový domov a na to, že kdysi mohla létat, si časem ani nevzpomněla.

Za pár let po této události se před stromovým domem Naslouchajícího objevili spolu s ní i všichni přeživší jejího druhu. Dračice požádala Naslouchajícího, aby stejně jako jí, odstranil křídla i ostatním členům jejího druhu. Uzavřeli spolu dohodu a elf pak vyplnil přání zelených draků. V ten den přestali být zelenými dračími střelami a přijali nové jméno, které jim dal sám Naslouchající. Pojmenoval je draci aka, nebo-li draci naděje, přeložím-li slovo aka ze staré elfštiny do dnešní. Věřil, že pouze v Osrorianském lese, který se je rozhodl přijmout, mají jedinou naději na přežití svého druhu.

Od těch dob se vypráví, že vždy když se někdo v tomto lese ztratí, ať je to elf či člověk, draci aka mu vždy pomohou nalézt cestu zpět domů.

Povídá se, že tak plní svůj slib, který na oplátku dali, aby mohli žít oni sami novým životem.

Jak šel čas, a mezi lidmi se šířila zpráva o malých dracích pomáhajících ve chvílích nejvyšší nouze, začali je lidé nazývat místo draků aka, draci štěstí. Toto jméno se rychle ujalo i mezi elfy a zůstalo jim tak až do dnešních dnů,“ dovyprávěl Vilai.

 

„Pěkný příběh, nicméně kdybych neviděl draky štěstí na vlastní oči, nevěřil bych, že se vše doopravdy stalo,“ pravil Akael po té, co Vilai dovyprávěl.

„Co budeš teď s tím drakem dělat?“ Ptal se Lorik Vilae.

„Budu se o něj starat dokud nevyroste a nenaplní se jeho osud,“ odpověděl elf. Zvedl se z křesla a šel k mláděti krčícímu se stále v rohu místnosti.

„Konec proroctví mi vůbec nedává smysl. Ani tomu začátku bych nerozuměl, kdybych nebyl svědkem dnešních událostí,“ řekl Akael a následoval Naslouchajícího k Akoimu.

„Sám mu plně nerozumím. Ale až nadejde správný čas, všichni pochopíme,“ pravil Vilai a snažil se přimět Akoiho, aby snědl alespoň kousek masa, které mu připravil do misky ještě před tím, než začal vyprávět. Dračí mládě, ale uhýbalo hlavou a odmítalo cokoliv sníst.

„Můžu to zkusit já?“ Zeptal se soucitně mladý mág. Poklekl před dráčka a jednou rukou začal hladit mláděti hlavu. Akoi zpozorněl a jeho žluté oči, velmi podobné kočičím, a Akaelovi šedé oči se střetly. Ani jeden nespouštěl oči z toho druhého a po chvíli, která se přihlížejícím zdála věčností, mládě uhnulo pohledem a rychle zhltlo nabízející kousek masa z ruky mladého mága. Pak vyhledalo oči chlapce a hravě do jeho ruky šťouchlo čumákem.

Napětí v místnosti jako by mávnutím proutku zmizelo. Akael a Akoi si spolu začali hrát a ostatní se bavili pohledem na ty dva. Nakonec se mládě unavilo, stočilo se do klubíčka a okamžitě usnulo.

„Myslím Akaeli, že by ses měl postarat o něj ty. Líbíš se mu a evidentně ti důvěřuje,“ konstatoval Vilai.

„Nevím jestli je to dobrý nápad. Rada ho svěřila tobě,“ namítal Akael.

„Rada chtěla, abych se postaral o to, že bude v pořádku a v bezpečí. Neřekla přímo, že to mám být já, kdo bude mít Akoiho u sebe,“ přesvědčoval mladého mága elf.

Dřív než stačil Akael něco dalšího říct, vložil se do rozhovoru Lorik. „Zapomeň na to. Žádní domácí mazlíčci,“ křikl.

Akael se po těchto slovech zlostně podíval na prince a řekl. „Není to žádný domácí mazlíček, ale dračí mládě.“ Pak se přívětivě podíval na Vilae a pravil. „Rád si ho vezmu k sobě. Bude mi velkým potěšením se o něj postat.“

Princ se po těchto slovech začal čertit, ale ať řekl cokoliv, Akaelovo rozhodnutí nedokázal zvrátit.

Nakonec vše ukončil Merik, který po celou dobu návštěvy nepromluvil. „Události dnešního dne nebyly náhodné Loriku. Cesty osudu propletly život Akaela a Akoiho dohromady a dokud nenadejde správný čas, budou po této cestě kráčet společně.“

Na tato slova neměl Lorik už co říct a veškeré své snahy vzdal. A tak o půl hodiny později kráčel společně s Akaelem a rozespalým dráčkem Akoim do jejich stromového domova na okraji města Talomy. Ještě v poledne by nikomu nevěřil, že za pár hodin bude svůj domov sdílet s někým dalším, natož s malým okřídleným drakem štěstí. Je to vůbec ještě drak štěstí, když má křídla? Netušil a nehodlal se s tím zabývat. Věděl ovšem, že pokud na tuto otázku existuje nějaká odpověď, Akael ji zjistí. Pro něj nebyla žádná překážka dost vysoká, pokud chtěl získat odpovědi na své otázky. Sám pro sebe se nenápadně pousmál.

 

Kapitola 26 - Akoi

Komentáře   

0 #10 Lady Corten 2014-06-24 13:45
Cituji Anonymka SS:
Chudacek dracek :cry: dobre ze ho ma na starosti akael


Kdo jiný by se o něj mohl tak hezky postarat, že? :-*
Citovat
0 #9 Anonymka SS 2014-06-24 13:42
Chudacek dracek :cry: dobre ze ho ma na starosti akael
Citovat
0 #8 Lady Corten 2010-12-02 21:37
děkuji, já bych si dráčka taky nejradši vzala domů :lol:
Citovat
0 #7 Ms Tina Black 2010-12-02 21:33
tutulimutuli :lol: dracik....krasn a kapitola :lol:
Citovat
0 #6 Lady Corten 2010-11-28 21:54
Děkuji, proroctví je napsáno tak, aby jen tak nešlo pochopit, časem až nadejde správná chvíle, bude zřejmí jeho význam :lol:
Citovat
0 #5 Cat 2010-11-28 19:05
Super :D ... Přiznám se, že jsem trochu to proroctví nepochopila a zamotala se do něj, ale to se napraví, až si tu kapitolku přečtu po druhé, po třetí, po čtvrté... :D ... jinak super, super a super! :)
Citovat
0 #4 Lady Corten 2010-11-28 10:08
Děkuji za komentáře, mám velmi ráda drky, nemohla jsem si odpustit je ve svém příběhu nemít, přiznám se že i mě samtné bylo Akoiho trochu líto co jsem mu udělala ale nemohla jsem jinak, velmi se na vés těším zase u dalšího dílu příští týden v pátek :lol:
Citovat
0 #3 Hajmi 2010-11-28 04:06
Bylo mi moc líto malého dráčka a strašně mě už po několikáté naštval princ. Opravdu pěkný příběh. Tak jdu na další kapitolu.
Citovat
0 #2 Amane 2010-11-26 22:42
ten dráčik je úplne zlatý :lol:
Citovat
0 #1 Aria 2010-11-26 18:28
Skvělá kapitola. Musím přiznat, že draka jsem vážně nečekala. Ale hodí se tam do příběhu. Jak tato povídka pokračuje, mám čím dál tím větší dojem, že to ti bohové popletli a Akael není zkáza, ale naděje. Ale kdo ví? Těším se na další kapitolu, kterou si určitě ráda přečtu.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla