Velmi děkuji všem komentujícím - Aria .
Kapitola 27 – Zákon
Nastalo třetí jaro a tím i přišel na řadu třetí a předposlední živel. Magie ohně, ta již byla pro mladé muže velmi zajímavá. Celou zimu netrpělivě na tuto chvíli čekali a doufali, že mají v sobě aspoň ždibíček talentu, aby byli schopni tento typ magie ovládat. Akael spolu s Lorikem a Merikem stáli na mýtině, kde se během jejich studia mnohé odehrálo.
„Akaeli. Loriku. Od posledních podzimních událostí uběhlo už několik měsíců, ale oba nedoufejte, že své rozhodnutí přehodnotím a nechám vás trénovat samotné. Obzvláště teď, když se budete učit magii ohně,“ spustil svůj monolog Merik. „O tom jak zacházet s magií živlů již něco víte a máte mnohé nastudováno. Proto zacházet do podrobností, je zcela zbytečné. Vezmu to stručně. Aby jste mohli používat magii ohně potřebujete dvě věci – dar na tento typ magie a jakýkoliv zdroj ohně. Ostatní živly máte vždy kolem sebe. S ohněm je to však těžší. Obvykle blízko sebe nemáte ohniště či cokoliv obdobného. Proto si oheň musíte nosit sebou, pokud chcete magii ohně použít. Nejčastějším zdrojem ohně jsou pro čaroděje a mágy kameny ohně. Tyto kameny pro vás při správném použití vytvoří jiskry, které následně můžete použít. Nejlepší bude, když vám to rovnou předvedu,“ prohlásil a vykasal si rukáv. Mladíci tak rázem mohli spatřit na pravé Merikově ruce náramek, na kterém byly na krátkých řetízcích zavěšeny dva bíločervené oblázky.
Mág máchl rukou, přičemž se díky rychlému pohybu ruky, se kameny během letu střetly. Jejich srážka v zápětí zapříčinila vznik jedné velké jiskry a pár menších jiskřiček. Jen co největší jiskra spatřila světlo světa, byla okamžitě téměř nepostřehnutelně přeměněna na deseti centimetrovou ohnivou kouli visící ve vzduchu přibližně metr a půl nad zemí a metr před Merikem. Nehybně na svém místě setrvala deset vteřin a po té se rozplynula jako mlha.
Oběma žákům při mistrově představení zářily oči. Celí netrpěliví, kdy oni sami si budou moci toto vyzkoušet.
„Praktická část vašeho studia bude tento rok pokračovat následně,“ mluvil dál Merik. „Čtyři dny v týdnu vás ráno vyzvednu a půjdeme společně sem. Já vždy okolo nás vytvořím vysokou vodní stěnu, abyste nic během svých pokusů nepodpálili. Teprve až po mém vyzvání, započnete trénovat. Bohužel vlastním pouze jediné kameny ohně. Ty vám dlouhodobě zapůjčím, vy na ně dáte pozor a budete se o ně pravidelně střídat. Rozuměli jste všemu, co jsem řekl?“
Akael s Lorikem rázně na souhlas zakývali hlavou.
Během následujících dní se oba mladíci snažili naučit správný pohyb ruky, aby vůbec pomocí kamenů vytvořili nějakou tu jiskru. Nebylo to ovšem tak lehké, jak se na první pohled zdálo. Převážnou část prvních jarních dní se kameny během jejich letu míjely, a pokud do sebe čistou náhodou vrazily, místo jisker, maximálně začmoudily. Až v průběhu druhého týdne se jim teprve občas podařilo vytvořit silnou a použitelnou jiskru. Jejich nadšení do studia bylo však příliš vysoké na to, aby je jejich prvotní neúspěchy jakkoliv zneklidňovali. A tak se jediným problémem stal Akoi, který nemohl přenést přes srdce, že tento rok je nemůže doprovázet do lesa a pozorovat je během jejich tréninku. Ze začátku velmi vyváděl. Pak se zas na pár dní urazil a ignoroval je. Nakonec se však naštěstí pro všechny zúčastněné umoudřil a vrátil se do normálu, když se Akael s Lorikem začali snažit mu vše vynahradit během tří dnů v týdnu, kdy zůstávali doma a pokračovali ve svém vzdělávání v ostatních typech magie, které již probrali.
Akael byl usazen v trávě a četl. Čekal, až přijde na řadu a Lorik mu předá kameny ohně.
„Akaeli podívej,“ zaslechl, jak na něj princ volá.
Mladý mág zhlédl od knihy a upřel svůj zrak na svého kamaráda. Byl zvědaví, co mu chce tentokrát předvést.
„Ohnivá stěna,“ zakřičel Lorik během svého pohybu ruky. Od kamenů se vzniklá jiskra proměnila na malou asi tak tří centimetrovou ohnivou kuličku, která uletěla necelé dva metry, přičemž za sebou zanechala malinký ohnivý ohon jako kometa.
„To, co jsi vytvořil, vypadalo pěkně. Ale na ohnivou zeď to moc nevypadalo. Nepočítaje fakt, že proti nepříteli by tvůj výtvor byl na nic,“ zhodnotil princův výkon Akael.
„Pořád je to mnohem lepší, než co jsi doposud vyčaroval s ohněm ty,“ zaprskal zpátky Lorik a hodil po něm náramek.
Čas šel dál a výkony obou mladých mužů se postupně zlepšovaly. Léto zaklepalo na dveře již před měsícem a Akael s Lorikem zvládali obstojně základní kouzla magie ohně, když se najednou bez jediného slova Merik opět ztratil. Nikde nebyl k nalezení a dny plynuly.
Čím déle však mág chyběl, byli Akaeal a obzvláště Lorik čím dál tím více nervózní. Každý ovšem z jiného důvodu. Akael, protože Merik tentokrát odešel, aniž by cokoliv řekl. A Lorik, protože zmizel v den, kdy si chtěl vyzkoušet pro něj velmi zajímavé kouzlo, čerstvě nalezené v knize a k jeho nesmírné lítosti nemohl doposud vyzkoušet.
„Mám toho akorát tak dost. Jdu do lesa cvičit, i když tu Merik není,“ prohlásil jednoho dne Lorik, když už mág chyběl přes tři týdny.
„Zbláznil ses?! Víš ty vůbec, jaký průšvih z toho můžeš mít, když na to Merik přijde. Nepočítaje to, že můžeš něco podpálit!“ Křičel na něj Aakael. Měl však špatné tušení, že jeho slova jsou spíše házení hrachu na zeď.
„Vidíš tu snad někde Merika? Já ne! Nevím jak by zjistil, že jsem porušil jeho zákaz a pokud půjdeš se mnou a vytvoříš vodní stěnu okolo nás, nemůže se nic stát,“ prohlásil Lorik, sebral kameny ohně za stolu a vydal se ke vchodovým dveřím, od kterých ještě zavolal. „Rozmysli si to rychle, protože já už jdu.“
„Počkej na mě pro boha!“ Volal na něj naštvaně mladý mág a spěšně se vydal za princem, který s bouchnutím dveří již odešel. Akael musel přidat značně do kroku, aby ho dohonil.
Když dorazili společně na mýtinu, vytvořil Akael okolo nich, v kruhu o poloměru tři metry a výšce čtyři metry, vodní stěnu.
„Není ta stěna nižší a blíž než ji dělá Merik?“ Pochybovačně se zeptal Akaela Lorik.
„Darovanému koni na zuby nekoukej a buď rád, že tu je,“ vztekle odvětil Akael a rázně se usadil na blízký kámen, na kterém obvykle sedával Merik.
„Ohnivé střely,“ zakřičel Lorik a vypálil směrem k vodní hradbě salvu větších koulí řítících se velkou rychlostí.
Takto to pokračovalo přibližně hodinu.
„Nemáš toho už dost?“ Zeptal se Akael a ještě dodal. „Už sis to dostatečně vyzkoušel.“
„Ještě párkrát,“ křikl zpátky princ a pokračoval ve své činnosti. Když jeho párkrát trvalo přes půl hodiny, došlo k tomu, čeho se Akael obával.
Lorik máchl rukou příliš vysoko a tak ohnivé střely, které vyslal, letěly výrazně výš, než měly. Těsně přeletěly nad vodní stěnu a dál pokračovaly směrem k nebi. Když už to vypadalo, že bezpečně proletí korunou lesa, zafoukal vítr a vehnal tak do cesty střelám větev jednoho gigantického stromu. Střely bezchybně zasáhly cíl. Větev okamžitě vzplála a od ní i část koruny.
Než stihl Akael včas zareagovat a uhasit strom, shořela už polovina koruny jednoho elfy zbožňovaného gigantického stromu.
„Můžeš mi říct, na co si laskavě myslel?! A proč ses mi neráčil pomoct uhasit oheň?!“ Nepříčetně křičel Akael. „Uvědomuješ si vůbec, co jsi provedl?“
„Dávat pozor, aby se nic nestalo, byla tvoje práce. A neměj obavy. Pochybuji, že si někdo všimne jedné ohořelé koruny. Obzvláště když jsou ty stromy vysoké přes sto metrů,“ prohlásil klidně Lorik a odešel.
Akael byl příliš naštvaný na to, aby šel s ním domů a tak se raději vydal hlouběji do lesa. Slunce již dávno zapadlo, když se konečně vydal domů. Neměl sebemenší chuť se s Lorikem potkat. Proto se zdržel do doby, kdy si byl jistý, že šel princ už spát.
Když se blížil k jejich stromovému domu, spatřil nervózního Akoiho sedět neklidně přede dveřmi. Něco bylo špatně. To Akael okamžitě poznal, ale co, to se bál zjistit. Věděl však, že se tomu nevyhne, v okamžiku, kdy vstoupí dovnitř.
Vstoupil a v zápětí spatřil Merika usazeného v křesle.
„Co tu děláš? Kde je Lorik? Spí?“ Ptal se okamžitě, jen co k němu přistoupil blíž.
„Lorik tu není a nespí,“ prohlásil mág.
„A kde tedy je?“ Ptal se zaskočený žák svého mistra.
„V lese.“
„V lese?“ Udiveně opakoval Akael.
„Byl potrestán za svůj prohřešek radou. Elfové nenechají jen tak bez povšimnutí a trestu někoho, kdo ničí jejich vzácné stromy,“ prohlásil vážně Merik.
„Jak ho potrestali?“ S obavou v hlase se dotázal.
„Poslali ho na jeden měsíc do Aksumu. To je část lesa, kde hnízdí draci štěstí. Musí jim být po celou dobu se vším nápomocen a zároveň také musí svůj hřích lesu odčinit, aby se mohl vrátit zpět do Talomy,“ pravil Merik a s přáním na dobrou noc odešel.
Akael byl zaskočený, že on také nebyl potrestán aspoň Merikem.Nepovedlo se mu Lorika zastavit a tak i on nesl jistý díl viny. Merik však Akaela nepotrestal a mladý mág tušil, že jeho trestem bude právě svědomí, které ho tížilo. A také to, že od doby, co prince poznal, nebyli od sebe rozděleni déle jak na jediný den. A teď se nespatří minimálně měsíc.
Akaelovi se čas bez Lorika neskutečně vlekl. Stýskalo se mu, i když si to sám sobě odmítal připustit. Stromový dům byl bez prince až moc tichý a klidný. Proto se rozhodl, trávil každou volnou chvíli mimo příbytek. Začal se scházet s Vilaem častěji než dřív. Jejich přátelství se prohloubilo, ale i tak Akaelovi stále něco chybělo.
Lorik se vrátil až za necelé dva měsíce. Jeho příchod však postrádal veškeré nadšení. Mladému mágovi stačilo pár minut, aby poznal, že se jeho kamarád velmi změnil. Teď byl vážný. Což u něj bylo velmi nezvyklé. Byl i trochu odtažitý a zamlklý. O tom, co poslední týdny prožil, zcela mlčel. Akael chápal, proč mu dvakrát není do řeči a nenaléhal na něj, aby mu prozradil, co během své nepřítomnosti v Talomy zažil. Ale v hlouby duše ho to i trochu mrzelo. Snad mu jednou všechno Lorik poví sám.