Velmi děkuji všem komentujícím - Aria Nadin.
Kapitola 24 – Slza
Přišlo jaro a před pěti dny proběhla oslava jeho příchodu. Tím se stala první zima strávená v Osterii zapomenutou záležitostí. Akael vše co měl od Merika zadáno přes zimu nastudovat, zvládl. Dokonce pokročil mnohem dál, než měl původně v plánu. Ovšem Lorik se dostal za velké Merikovi pomoci přibližně do poloviny. Jak takž byl schopen zesílit či zeslabit své smysly a při troše většího úsilí to dokázal provést na jiném člověku. Ovšem iluze nebyl schopen, natož aby pomýšlel, že by se pokusil o něco dalšího z oblasti magie mysli. V tomto typu magie neměl skoro žádné nadaní a ani Merik Lorikovi nic namaloval na růžovo, když před dvěma týdny princi oznámil, že se s přibývajícím časem a zkušenostmi jeho pozice v tomto oboru o moc nezlepší. A tak se Lorik rozhodl vložit veškeré své úsilí a naděje do nového typu magie, který počínaje dneškem měli začít studovat.
Na řadu přišla první ze čtyř magii živlů, přesněji, magie vody.
Merik oba mladíky zavedl kousek za město do lesa k malému potoku. Poučná přednáška, na kterou Akael a Lorik byli připraveni, však neproběhla. Jejich mistr jim jen sdělil, že Lorikovi stačí použít hlavu, aby přišel na potřebné formule a jinak je jen třeba trochu fantazie, do které vloží svoji magii. Také prohlásil, ať se nebojí experimentovat a vyzkouší vše, co je napadne. Protože jen tak zjistí, jak tento typ magie přesně funguje a co oni sami jsou s ním schopni dokázat. Dále už je jen upozornil, aby si dávali pozor na čaroděje zaměřené na magii vody, protože i když magie tohoto živlu na první pohled nevypadá tolik nebezpečně jako například magie ohně, může být ve skutečnosti ještě horší a zrádnější, jelikož vše živé má v sobě vodu, kterou lze magii ovládat.
Sdělení o tom, že voda je i na poušti, akorát je ukryta velmi hluboko pod zemí, Akael bral pouze jako okrajovou informaci, moc se nevztahující k tématu.
Po těchto stručných slovech se Akael s Lorikem ocitli sami před potokem. Merik již dávno odešel a ani jeden z mladíků netušil, co mají dělat.
Dny se pomalu přelévaly v týdny a čas Akaelovi plynul stejně tak pomalu, jako voda v potoce, do kterého každý den bezvýsledně hleděl.
Ze začátku na tom byli s Lorikem stejně, bez jakéhokoliv úspěchu. Ovšem po té, co se jim úspěšně podařilo něco najít a přečíst si z knih od Merika, o magii vody, se Lorik po malých krůčcích pohnul kupředu. Akael však stále bezmocně hleděl na vodní hladinu, neschopen svojí magii pohnout byť jedinou kapkou. Vyzkoušel už všechno. Přikazoval, prosil, poroučel, škemral i sliboval. Vše však bylo marné. Nic dalšího ho nenapadalo a on pomalu ztrácel naději. Připadal si stejně, jako ty první dny, co dostal společně s Lorikem zesilovač a pokoušel se o svoji první přeměnu. Tehdy to však nakonec zvládl a po čase uspěl. Stejně tak uspěl, i když jen částečně, Lorik s magii mysli.
Veškeré odhodlání Akaela postupně opustilo a v jednom z posledních jarních dnů ho dohnalo až k slzám. Netušil jestli to, co se v ten den stalo, byla princova snaha o uvolnění napjaté atmosféry, nastolené díky jeho zatrpklému chování, či se princ chtěl jen pobavit nebo předvést. Ale ať byl Lorikův záměr jakýkoliv, určitě nedopadl, tak jak on očekával.
Akael seděl u potoka jako obvykle a Lorik kousek od něj po směru proudu. Náhle voda v potoce Akaelovi zmizela přímo před očima. V ten moment chtěl Akael něco peprného sdělit, ale odolal a mlčel. Po minutě, kdy koryto potoka zůstávalo stále prázdné, se však neovládl. Podíval se Lorikovým směrem a křikl. „Můžeš přestat zadržovat vodu. Snažím se tu naučit používat magii vody. Ale když nemám vodu, jde to těžko!“
Princ se po těchto slovech zachichotal a již metrový sloupec vody v jediném okamžiku pustil. Síla vody odnesla Akaela o několik metrů dál, než ho pustila ze svých spárů.
Úplně promáčený mladý mág se vrávoravě postavil.
„Snažíš se mě zabít? Myslím, že kdyby ses více snažil, určitě by se ti to povedlo!“ Vztekle zakřičel. Zprudka se otočil a odešel zpátky do Talomy.
Vilai seděl sám u sebe doma, když zaslechl nesmělé zaklepání na dveře. V okamžiku, kdy neznámému hostu otevřel, zjistil, že před ním stojí Akael. Překvapilo ho, že uprostřed slunného dne, je promáčený úplně na kost. Také si všiml, jak se mladík pokoušel skrýt několik slz, které se mu právě kutálely po tváři.
„Co se stalo?“ Váhavě se zeptal.
„Raději se neptej. Nechci se více rozčilovat,“ zabručel Akael a Naslouchajícímu bylo v tu ránu jasné, co se mohlo tak stát a kdo zatím vším byl.
„Pojď dál,“ pozval Akaela k sobě domů.
„Měl by sis ty mokré věci sundat. Půjčím ti na sebe něco svého,“ prohlásil Vilai a zmizel v jedné z místností svého příbytku.
O chvíli později už Akeal seděl v suchém oblečení zabalený do deky v křesle. Popíjel Vilaiův odvar pro zahřátí a snažil se u toho moc nekřenit, aby ochotného elfa moc neurazil.
Mladému mágovi se nechtělo moc mluvit. Ze začátku tiše seděl a ignoroval veškerou snahu elfa o konverzaci. Po pár minutách se však začal pomalu otevírat a svěřil se Vilaovi s pocity vlastní neschopnosti v oblasti magie vody.
Elf svého lidského kamaráda trpělivě vyslechl. Když Akael domluvil, zvedl se z křesla se slovy. „Něco tu pro tebe mám,“ a odešel.
Po chvíli se vrátil. V ruce držel malý předmět, který okamžitě po svém příchodu podal Akaelovi. Ten ho nesměle přijal a zkoumavě se na něj podíval.
Byl to přibližně sedm centimetrů dlouhý průzračný krystal. Nebyl vůbec opracovaný, zůstal, tak jak ho příroda stvořila. Téměř po celé délce byl stejně široký. Na jednom konci byl zakončen menší ostrou špičkou. Druhý konec byl pokryt stříbrem. Vypadalo to, jako by tvůrce neúmyslně při jeho výrobě dal více roztaveného stříbra, než chtěl. Stříbro tak přeteklo a stékalo po stěnách krystalu. Pás různě dlouhých stříbrných pramínků obepínal krystal. Stříbrná čepička měla ještě očko, přes které byl krystal zavěšen na řetízku.
„Krásný kámen,“ hlesl Akael a fascinovaně hleděl na přívěšek, který držel v ruce.
„Co je to za kámen?“ Zeptal se po chvíli.
„Říká se mu kamenná dračí slza,“ odvětil Vilai.
„Doposud jsem o žádném kameni s tímto názvem nic neslyšel,“ přiznal se.
„Ten krystal dostal svůj název podle staré pověsti, která se k němu váže. Chceš ji slyšet?“ Zeptal se Naslouchající.
Mladý mág dychtivě přikývl a zavrtěl se, aby si udělal větší pohodlí. Měl rád, když Vilai vyprávěl.
„Kdysi dávno, ještě v době, kdy na severu v Severialských horách nebyl pouze sníh, mráz a led, bylo toto místo hnízdištěm mořských draků. V té době ještě mladičkou bohyni počasí Melii požádal o ruku bůh moří Rejmon. Melie však Rejmona odmítla. Ten se ovšem nechtěl jen tak vzdát a rozhodl se získat Meliininu ruku přes jejího otce, boha života a smrti Zensiala. Šel tedy za ním, aby své dceři domluvil, aby se umoudřila a přijala jeho nabídku k sňatku. I když Zensial odmítl své dítě Rejmonovi dát, byla Melie velmi rozezlena snahami boha moří za jejími zády. Proto se ho rozhodla potrestat a seslala na Severial věčný sníh a krutý mráz.
Krutá zima přišla do hor náhle. Mláďata mořských draků byla tou dobou sama ve svých hnízdech. Jejich matky byly právě na lovu a bůh moří je při tom pozoroval a kochal se jejich krásou. Zbožňoval je a také proto byli jeho symboly moci.
Než se matky vrátily z lovu, jejich mláďata umrzla. Když dračí matky zjistily, co se stalo jejich dětem, začaly ronit potoky slz. Slzy vytékaly z jejich očí, ale na těla mrtvých potomků však nedopadaly. Cestou dolů slzy zmrzly a vytvořily ledové krystaly, kterým bylo dáno, že nikdy neroztají.
Po té mořští draci odlétli dolů na jih, kde hnízdí do dnes. Povídá se, že mořští draci od té doby s bohem moří Rejmonem už nemluví a nedovolují mu ani, aby je pozoroval, když jsou na lovu,“ dovyprávěl Vilai.
„Smutný příběh,“ konstatoval Akael a pevně sevřel přívěšek.
„Ten krystal má v sobě ukrytou moc magie vody. Stejně jako mořští draci,“ pravil elf.
„Ten kámen je tedy něco jako zesilovač?“ Zeptal se udiveně mladý mág.
„Není to zesilovač,“ odvětil Naslouchající. Akael na něj zmateně pohlédl.
„Vysvětlím ti to. Kdyby magie byla duha. Každá její barva by pak byla jedním typem magie. Kdyby ses pak podíval okolo sebe, spatřil bys tuto krásnou pravidelnou duhu, kde každá barva by byla stejně široká jako ty další. Podíval by ses pořádně, zjistil bys, že každý z nás ukrývá kousek této duhy. Ovšem ne kompletní. Každý by v sobě měl kousek nějaké barvy. Nějaké by měl více, jiné méně a některá by mu zcela chyběla.
Byla by-li modrá barva symbolem magie vody, zjistil bys, že tobě tato barva pravděpodobně zcela chybí a v přívěšku, že je zase přítomna pouze jen modrá barva na rozdíl od zesilovače, který je takzvaným otiskem naší magie. Barvy, které máš, jsou tedy ve stejném rozsahu v zesilovači, jako máš ty sám, protože zesilovač je něco jako nádoba, do které ukládáš svoji magii, když ji nepotřebuješ a pak, když kouzlíš a potřebuješ k tomu více magie, než máš momentálně k dispozici v sobě, posílíš se magii, kterou sis před časem uskladnil. Proto ti zesilovač pomůže jen v tom, na co máš ty sám schopnosti. Tedy pomocí zesilovače můžeš kouzlit jen v tom typu magie, na které máš dar.
Tento krystal je však něco jiného. Má svou vlastní magii, svůj vlastní dar. Čarodějové nebo mágové tak díky kamenné dračí slze mohou požívat magii vody, i když oni sami tento dar nemají. A když ho mají, jsou jejich schopnosti v tomto typu magie zvětšený o tolik, kolik je moc samotného krystalu.
A poslední rozdíl mezi krystalem a zesilovačem je takový, že když se z krystalu spotřebuje část jeho magie, doplní svoji moc z přírody a ne z majitele, tak jak to dělá zesilovač,“ dovysvětlil Vilai. Tázavě se podíval na Akaela a pro jistotu se ještě zeptal. „Pochopil jsi to?“
Dotázaný váhavě přikývl.
„Nemohu něco takového přijmout,“ po chvíli pravil Akael, když si veškeré poskytnuté informace poskládal v hlavě.
„Ale můžeš. Je tvůj,“ odvětil mile elf.
„Není. Je tvůj. Něco takového musí být drahé a vzácné,“ oponoval.
„Ten přívěšek není a nikdy nebyl můj,“ trpělivě vysvětloval Vilai.
„A čí tedy je? Někoho být musí,“ zeptal se Akael.
„Neměl před tebou jiného majitele,“ odpověděl Naslouchající.
„Je tedy toho, kdo ho vyrobil,“ neústupně řekl.
„Vzdávám to. Musím mu to říct,“ prohlásil Vilai a Akael se na něj zaskočeně podíval. Ta slova nebyla určena jemu. Jediný ke komu právě Naslouchající mohl ještě promluvit, byl už jen Prastarý.
Les zašuměl. Elf zvážněl a řekl Akaelovi. „Ten přívěšek mi dal Prastarý. Chtěl po mě, abych ti ho dal. Netuším, proč chce, aby si ho měl. A ani nevím, proč ti ho nedal sám. Jen vím, že ho pro tebe vyrobil a nechtěl, aby si věděl, že je od něj. Měl jsem ti to říct pouze tehdy, když to bude nezbytně nutné.“
„Děkuji. Za takovýchto okolností je mi velkou ctí přijmout přívěšek kamenné dračí slzy,“ konstatoval mladý mág. Byl zaskočený, že přívěšek pro něj stvořil sám bůh lesů. Byl neskonale šťastný, že někdo jako on pro něj udělal něco a to již dvakrát. Počítá-li pomoc, kterou jim Talnier poskytl, když vstoupili do Fumiranského království.
„Myslím, že bys ostatním, neměl říkat, od koho ho doopravdy máš. Bude to tak lepší. Pověz jim třeba, že jsem ti ho dal já. A kdyby vyzvídali dál, řekni, že já jsem ho zas dostal od svého děda, a protože jsi mým nejlepším přítelem, rozhodl jsem se ti tento rodinný šperk darovat,“ žádal Vilai Akaela.
„Dobře. Myslím, že když Prastarý nechtěl, abych ani já věděl, že je od něj. Neměl bych to určitě říkat ostatním,“ odvětil vážně Akael.
„Jsem unavený. Půjdu se domů vyspat,“ prohlásil ještě a zvedl se k odchodu.
Ode dveří se ještě otočil a zeptal se. „Můžu přijít i zítra?“
„Zajisté. Budu tě čekat,“ rozloučil se s ním elf.
Léto i podzim utekly po této události rychle. Pomocí kamene se Akaelovi povedlo postupně zvládnout používat magii vody. Časem se i vyrovnal v tomto typu magie Lorikovi, u kterého byla magie vody jeho druhou nejsilnější stránkou hned po přeměňování.
Když se princ dozvěděl o kamenné dračí slze, kterou Akael od Vilae dostal, byl velmi zaskočen a překvapen. Naštěstí však uvěřil smyšlené historce o rodinném dědictví, čímž se mladému mágovi a elfovi velmi ulevilo. Překvapivě se po měsíci zeptal jestli Vilai neví, kde by si i on mohl sehnat také takový krystal.
Akaelovi se postupně začalo zdát, jako by se vše začalo obracet k lepšímu. Obzvláště po té, když Lorik s přibývajícími dny a týdny dokázal častěji a déle setrvat ve stejné místnosti s Vilaem. Nikdy se spolu nebavili, ale bylo to mnohem víc než na začátku a než v co kdy Akael doufal.
Kniha Magických předmětů - Strana 4