Velmi děkuji svému prvnímu komentujícímu návštěvníkovy těchto stránek - Ms. Tině Black.
Kapitola 4 – Zahradník
„Elizo je pravda to, co se povídá?” Zeptal se jednoho dne Terkl Elizy.
„Zaleží na tom, co se povídá,“ suše odvětila.
„Že na zámku ukrýváš zraněného chlapce, kterého sem přivezl Marcel,“ vyzvídal.
„Proč tě to zajímá? Tebe se to nijak netýká,“ odpověděla Eliza ostře.
„Týká i netýká, záleží na tom, jak se na to díváš. Už jsem starý a na svoji práci už nestačím.“
„Nejsi tam sám,“ pravila a čekala až ji Terkl poví, o co mu celou dobu jde.
„Práce v zahradách je víc než dost a vždy jsme to ve třech jen taktak stíhali. Poslední dobou stíhám ani ne polovinu věcí, co jsem dělal dříve,“ přiznal Terkl. Eliza stále mlčela a bylo na ni vidět vědomí toho, že to není vše, o co tu celou dobu jde.
Dlouze hleděl na její pevný odhodlaný postoj a začínal si uvědomovat skutečnost. Snažila se chlapce chránit a měla o něj starost, jako matka o svá čerstvě narozená mláďata. Pokud jí nepoví pravdu, nic neřekne.
„No dobře,“ zlomil se nakonec Terkl.
„Princ Lorik se poslední dobou ukrývá v zahradách před světem čím dál tím víc. A napadlo mě, jestli by se tomu chlapci nepovedlo vyvést prince z jeho dobrovolné samoty, když se mu tak rychle během pár dní povedlo spřátelit téměř s každým, kdo tady na zámku pracuje.“
„Jmenuje se Akael a je v přízemí křídla pro služebnictvo, poslední dveře vpravo,“ na Elinině tváři se objevil malý usměv.
„Děkuji,“ odpověděl zvesela Terkl a doufal, že se mu podaří nějak přesvědčit Akaela, aby se stal učněm starého zahradníka. Teď, když Elize prozradil své plány, věděl, že mu pomůže, když bude třeba, jelikož i ona měla o prince obavy.
Slunce pomalu zapadalo, když se ozvalo tiché zaklepání.
„Dále, je otevřeno,“ zakřičela Aka na svoji pozdní návštěvu a rychle na sebe začala soukat halenu a kalhoty.
„Dobrý večer Akaeli. Vím, že je pozdě, ale snad starému muži odpustíš takto nečekané vpadnutí do tvého soukromí,“ opatrně promluvil Terkl.
„Ne, to je v pořádku,“ pravila Aka a snažila se nevypadat moc zaskočeně. „Co potřebujete?“
„Jmenuji se Terkl a jsem tu hlavním zahradníkem. Přišel jsem ti nabídnout práci. Stal by ses mým učněm a já bych pak po nějakém čase mohl odejít na odpočinek s dobrým vědomím toho, že je o královskou zahradu dobře postaráno,“ vychrlil ze sebe Terkl. Původně chtěl jít na chlapce pomalu, aby ho nevyděsil, ale nepovedlo se. Teď jen zbývalo doufat ve šťastnou náhodu a v Akaelovu snahu nevrátit se tam odkud přišel.
Aka byla tímto návrhem mírně zaskočena. Tajně doufala, že tady na zámku bude moci zůstat jako pomocná síla v kuchyni nebo cokoliv jiného, ale práce v zahradách ji vůbec nenapadla. „Rád přijímám vaší nabídku,“ vyhrkla rychle Aka se strachem, aby si to zase ten starý muž nerozmyslel a nevzal vše spět.
„Uvidíš, že jsi neudělal chybu,“ usměvavě odpověděl Terkl a zamířil zpátky ke dveřím. „Seženu ti pracovní oblečení a pošlu ho po Elize. Až si dáš tu nohu do pořádku, budu tě čekat. Zatím se měj a přeji ti dobrou noc.“
„Sbohem a děkuji,“ zavolala zpět na oplatku a ještě hodnou chvíli po Terklově odchodu koukala směrem ke dveřím. Byla šťastná a nemohla se dočkat toho, co přinese zítřek.
Čtvrtý den ráno vyrazila Aka poprvé do zámecké zahrady. Zahrada byla jedním slovem nádherná. Nejblíže k zámku byly dlouhé záhony květin, mezi kterými vedly bílé cestičky s bílými lavičkami. Trochu dál se rozlévalo malé jezírko s různobarevnými květy leknínů. Na hladinu jezírka dopadaly stíny stromů rozličných druhů, které doposud ještě neviděla. Hlavní cesta vedla prostředkem zahrady a končila v dálce u dřevěné brány, vedoucí pravděpodobně do bludiště, o kterém už jednou zaslechla. Bylo to místo, kam se z celé zahrady toužila podívat nejvíce.
„Ty už jsi tu? Čekal jsem tě až tak za tři dny,“ překvapeně Terkl přivítal svého mladého pomocníka.
„Už je to dobrý, skoro vůbec to už necítím,“ pravila Aka bezelstně.
„Jak myslíš. Pojď za mnou, seznámím tě s Danaelem a Nortem. Mají se mnou zahradu společně na starost.“ Nadšeně táhl chlapce za sebou. Po chvíli došli k záhonům s růžemi, u kterých klečeli dva muži jeden od druhého k nerozeznání podobný.
„Chlapci rád bych vám představil svého nového pomocníka Akaela. Akaeli tohle je Danael,“ ukázal na mladíka vpravo „a ten vlevo je Norten,“ představil s úsměvem dvojčata Terkl.
„Těší nás, že tě poznáváme,“ přivítal Aku za oba Danael a podal ji ruku. Aka ji váhavě přijala a neustále těkala očima mezi nimi. Snažila se najít mezi oběma aspoň jeden malý rozdíl, ale neúspěšně. Měli krátké zrzavé vlasy, obličej plný pih a vypadali přibližně na třicet. V duchu obdivovala Terkla, že je od sebe dokáže rozeznat.
„Neboj se,“ zářivě se na domnělého chlapce usmáli a vtáhli ho mezi sebe. „Ukážeme ti co a jak. Dneska je potřeba vyplít tady ty záhony,“ a ukázal okolo sebe na několik řad záhonu Danael, aspoň se Aka domnívala, že to byl on. Váhavě přikývla a následovala je na začátek jedné řady. Práce nebyla tak těžká, jak se ještě včera obávala a ve třech šla příjemně od ruky. Během dne se postupně osmělovala a na sklonku odpoledne s dvojčaty živě hovořila.
Den rychle utekl a následující týden stejně tak. Jednoho dne dostala svůj první samostatný úkol.
„Akaeli,“ zavolal na ni Terkl. Aka se zvedla od jednoho záhonu, který předchozí den nestihla dodělat a plná očekávání, co ji chce, doběhla ke staříkovi.
„Dnes je potřeba zastřihnout stěny živého plotu v bludišti,“ pravil a strčil ji do ruky velké nůžky.
„Ano,“ nadšeně odvětila a rozeběhla se. Byla tak ráda, konečně se tam podívá. Zastavila se až u dřevěné brány zdobící vchod bludiště a pomalu vešla dovnitř.