Velmi děkuji své nejlepší kamarádce, která mě přesvědčila, abych začala psát.
Kapitola 1 – Amatas
„Pohni sebou Ako, pokud chceš večer něco jíst, tak to tu doděláš,“ křičel postarší rybář na svoji nevlastní dceru.
„Neměl jsem nikdy dovolit Amélii, abychom si ji vzali. Kdo by však odolal jejím slzám a věčným nářkům, jak moc by si přála mít dceru. To ji snad dva synové nestačí? Rozhodně jsou užitečnější než ona,“ brblal pro sebe Pelan a dál připravoval na trh svůj dnešní úlovek, který byl, jak už to poslední roky bývalo, velice slabý.
„Já se snažím,“ bránila se Aka, ale otec jí vůbec nevnímal. Síť byla těžká a provazy ji řezaly do rukou. Spravování děr v síti bylo prostě nad její možnosti. Radši by pomáhala matce v domě, než aby se snažila o něco, na co nebyla buď dost velká, silná nebo šikovná.
Den byl dlouhý a náročný, se západem slunce se vydala zpět k nedalekému domu. Byl to malý kamenný domek o dvou místnostech, nic moc, přesto to stačilo. Obzvláště pokud v něm žil člověk celý svůj život. Za domkem byla malá zahrada. Na neúrodné půdě se toho však většinou vypěstovat moc nedalo.
„Práci jsi nestihla, žádná večeře nebude,“ zavelel otec.
„Ale Pelane, určitě se celou dobu snažila a je ke všemu na to moc malá,“ bránila matka svoji dceru, přesto bezvýsledně. Pelan byl paličák a poslední dobou byl čím dál tím více nabručený, jak ubývaly ryby v zálivu a klesaly tak příjmy.
„Jdi spát ať už tě tady ani nevidím,“ přikázal ostře Pelan Ace a zasedl ke svému jídlu. Atmosféra v kuchyni houstla, a tak se Aka bez řečí raději odebrala rovnou do vedlejší společné místnosti na spaní. Pokoj byl malý a jednoduchý. Byly v něm jen čtyři postele a jedna větší skříň. Aka svoji postel neměla, tak spala společně s matkou.
„Já už to déle nevydržím, otec mě nemá rád, máma je ze mě věčně nešťastná a Michael s Matem si nenechají nikdy ujít příležitost, aby zdůraznili fakt, že do jejich rodiny ve skutečnosti vůbec nepatřím,“ pravila si pro sebe nahlas nešťastně Aka a začala vzpomínat, na okamžik kdy ji maminka vyprávěla, jak se k nim dostala.
Přinesl ji mladý, pohledný muž, který připlul společně s obchodníky do tohoto malého zapadlého města na lodi plující z hlavního města království Enedas. Matka tehdy vzpomínala, že ještě nikdy v životě podobně exoticky oblečeného muže neviděla. Hledal někoho, kdo by se jí ujal a tak se dostala sem do tohoto domu. Matce se splnil sen o tom, že bude mít dceru, ale tím to končilo. Její nadšení ze splněného snu se rozplynulo zhruba před rokem, kdy dolehl na rodinu hlad. Otec, byla kapitola sama o sobě. V něm se spíše nevyznala, než vyznala, ovšem jedno věděla určitě. Neměl ji rád a byl to on, kdo tu měl poslední slovo. Tak moc by si přála poznat svoji skutečnou rodinu a zjistit proč ji sem odvezli.
Nevěděla proč zrovna dnes, ale rozhodla se. Zítra odpluje s obchodní lodí do Enedasu a najde je, nebo se aspoň pokusí.
Otevřela potichu okno a vyskočila ven do tmy. Noc byla chladná, i když byl prostředek léta. Amatas bylo nejsevernější město království ležící v zálivu Soisan a ze zbývajících stran obklopené pohořím Solistan, díky kterému bylo město po většinu roku přístupné jen po moři. Pohořím vedla na jih cesta, ta byla však kvůli nepřízni počasí většinou neschůdná a Amatas se tak dostával téměř do naprosté izolace.
Život v Amatasu byl náročný. Člověk se zde uživil, buď jen jako rybář anebo pastevec, jiné možnosti obživy téměř neexistovali. Většinu roku foukal chladný vítr ze severu od pohoří Severial. Solistan byl jen pouhým předhůřím severského masivu, které bylo územím nikoho. Tam vládl jen sníh a mráz. Jen málo kdo se odvážil vydat do Severialu a jen hrstka těch, který se tam vydali se i vrátili v pořádku živí a zdraví.
Aka kráčela rychle a snažila se tak aspoň trochu zahřát. Již z dálky viděla světla osvětlující molo vedoucí k lodi.
Jak se vlastně dostanu na loď? Vůbec jsem si to nepromyslela, nadávala si v duchu Aka. Obchodní loď byla kousek od ní. Bohužel však nevěděla, jak se má na ni dostat. Hodiny ubíhaly a skrytá za bednami trpělivě pozorovala námořníky, jak nakládají zásoby a zboží na palubu.
Už pomalu svítalo, když se konečně objevila příležitost dostat na vytouženou palubu lodi. Námořníci si dali na chvíli pauzu a shlukli se do velké skupiny. Za chvíli se jejích smích při vyprávění oplzlých historek nesl široko daleko a zněl spíše děsivě, než aby přilákal lidí z okolí, aby se ke skupině také přidali.
Proplížila se rychle mezi zatím nenaloženými bednami až k můstku a rychle vyběhla na palubu. Otevřenými dveřmi se bez váhání vydala dolů do podpalubí a dále do nákladového prostoru.
Krok po kroku, opakovala si stále v duchu. Za prvé, dostat se k lodi, nejednoduší část, splněno. Za druhé, dostat se na loď, na poslední chvíli, avšak povedlo se. Za třetí, někde se schovat, ale kde? Probíhala mezi plnými bednami a sudy.
Výborně, snad poprvé v životě mám štěstí. Gratulovala si při pohledu na zapomenutý zašlý sud v jednom koutě. Byl prázdný a nahoře nedbale zakrytý víkem. Nasoukat se dovnitř bylo pro malou Aku hračka. Zavřela nad sebou víko a stočila se do klubíčka.
Vevnitř bylo málo místa, vzduch zapáchal a slabé světlo pronikalo dovnitř jen z pár děr ve víku sudu. Nepatrně se zavrtěla, aby si udělala aspoň trochu pohodlí a snažila se po náročné noci na chvíli usnout.
Když loď odplula z přístavu, již hluboce spala.