Kapitola 2 – Plavba
Tiše schovaná ve svém úkrytu vydržela pouze jediný den. Druhý den plavby ji hlad a žízeň donutily upustit její bezpečí. Tiše vylezla ze sudu a začala prohledávat náklad obchodní lodi. Nemusela hledat dlouho, o kousek dál objevila bednu se sušeným masem a několik sudů s vodou. Rychle se napila, vzala několik plátků sušeného masa a vydala se okamžitě zpět.
Takto to probíhalo po šest dní. Osmý den plavby se však mělo všechno změnit. Jako předchozí rána se vydala nejprve k sudu s vodou. Každodenní rutina a pocit zdánlivého klidu otupily její smysly tak, že ve chvíli kdy se nakláněla nad sudem ani nepostřehla blížící se kroky.
„Koho pak to tu máme?“ Zazněl hlas kousek za jejími zády. Aka v tu chvíli úplně strnula. Rychle se však vzpamatovala a pokusila se o únik. Pro mladého námořníka nebyl žádný problém ji dohonit. Silně jí stisknul ruku, až malé dítě vyjeklo „Au to bolí.“
„To má bolet,“ suše odvětil a táhl dítě sebou na palubu za kapitánem.
„Kapitáne, tuhle malou krysu jsem našel dole v podpalubí.“ Nahlásil hrdě svůj nález kapitánovy. Ten si Aku důkladně prohlédl a stejně jako námořník si ji spletl s chlapcem. Aka měla na sobě roztrhané kalhoty hnědé barvy a zašlou halenu z největší pravděpodobností původně bílé barvy. Oči měla šedé a vlasy tak světlé, že byly takřka bílé a střižené velmi na krátko.
„Copak s tebou uděláme?“ Pravil kapitán a naprosto si tuto chvíli užíval. Chlapec se před ním chvěl v obavách, co mu vše mohou provést. „Víš, co se obvykle dělá s těmi, jako jsi ty?“ Ptal se kapitán vystrašeného dítěte. Aka se však na odpověď vůbec nezmohla a jen bezradně zavrtěla hlavou.
„Hází se přes palubu,“ pravil s úsměvem na tváři a dál si dítě před sebou prohlížel.
„Kolik ti je?“ Padla další otázka.
„Deset,“ šeptla potichu.
„Jak se jmenuješ?“ Vyzvídal dál kapitán.
„Akael,“ odpověděla ve snaze aspoň trochu zachránit situaci. Když si bude dál myslet, že jsem chlapec, třeba bude shovívavější, pomyslela si s nadějí v duchu. Dobře si byla vědomá velmi negativního smýšlení námořníků o dívkách na palubě lodi.
„Dobře Akaeli, doufám správně, že umíš držet koště?“ Neodpustil si kapitán malé rýpnutí do chlapce.
„Ano,“ zazněla krátká odpověď.
„Svoji cestu si tu pěkně odpracuješ. Máš štěstí, dnes mám dobrou náladu a nehodlám si ji ničím kazit a to znamená ani tebou.“ Obrátil se k námořníkovi, který chlapce našel. „Ukaž mu co a jak Samueli,“ přikázal a vydal se zpět ke kormidlu.
Následujících deset dní plavby byly pro Aku náročné, avšak ne o moc víc, než na co byla z domova zvyklá. Práce bylo hodně, ale cestu zpříjemňoval fakt, že posádka lodi byla nečekaně přátelská skupina lidí, se kterými se dalo velmi dobře vycházet. Nejradši měla Samuela a po něm hned kapitána Larkla. Ten se nakonec ukázal jako velmi hodný a vtipný člověk, i když uměl pořádně zařvat ve chvílích, kdy to bylo třeba.
Devatenáctý den plavby na jih dorazili do hlavního přístavu království Ened. Enedas byl městem obchodu, bohatství a v neposlední řadě již dvěstě let sídlem královské rodiny.
Přístav byl několika násobně větší a překvapivě čistší než přístav v Amatasu, což Aku okamžitě uchvátilo.
„Akaeli,“ zavolal na ni kapitán Larkl doprovázený Samuelem a vytrhl ji, tak z obdivu místa kam se dostala.
„Vzhledem k tomu, že jsi poměrně šikovný, byl bych celkem rád, kdyby si tu u mě na lodi zůstal. Šikovných lidí je málo a ty jsi ještě mladý, při troše píle bys to mohl dotáhnout vysoko,“ nabídl, přestože odpověď znal dopředu.
„Děkuji za nabídku, ale zatím věřím, že jsem se pro moře nenarodil,“ poděkovala slušně a její pohled na chvíli zabrousil směrem k městu.
„Snad si to někdy rozmyslíš, dávej na sebe pozor,“ rozloučil se, vědom si toho, že chlapce na lodi déle neudrží.
„Snad, sbohem kapitáne Larkle. Rád jsem tě poznal Samueli,“ rychle se rozloučila a rozběhla se po můstku dolů do přístavu. Sbohem, které na ni křičeli Larkl se Samuelem téměř neslyšela.