Kapitola 3 - Enedas


Kapitola 3 – Enedas

 

Domy v přístavu byly jednoduché, kamenné stavby maximálně o dvou podlažích. Jak Aka postupně procházela městem směrem k centru, domy začínaly mít čím dál tím větší množství zdobných prvků i pater. Nepřestávala vycházet z údivu. Takovou nádheru dosud neviděla. Velké množství lidí směřující odněkud někam, proplétajících se mezi rozličnými stánky roztroušenými všude po městě a ne vždy na kraji cesty, byla další věc, kterou dosud nepoznala.

Stačilo ji jen pár minut v Enedasu, aby si stihla uvědomit, že najít své pravé rodiče, o kterých neví vůbec nic, natož jejich jména, není na takto zalidněném místě vůbec možné. Její prozření, jak bylo velmi naivní se sem vydat, přišlo rychle a o to bolestněji se cítila. Rozhodla se tedy raději zabývat tím nejdůležitější, kde sehnat nocleh a jídlo. Myšlenky ji vířily hlavou a pozornost na to, co se děje okolo ní na ulici, ustupovala. Proplétala se zamyšleně mezi lidmi a křik, který se po chvíli nesl jejím směrem, vůbec nevnímala. A tak nevěděla ani jak, ale najednou před ní prudce zastavil kůň. S úlekem uskočila dozadu. Na nerovné cestě se jí však zvrtla noha. Pokusila se to vše ustát, ale neúspěšně. Skončila na zemi s nohou pod sebou. Silná vlna bolesti vycházející z kotníku okamžitě projela celým tělem.

„Proboha co tu vyvádíš, to neumíš dávat pozor!“ Křičel rozčilený vozka, kterému se na poslední chvíli povedlo zastavit svůj naložený vůz, aby dítě nezajel.

„Omlouvám se. Vůbec jsem si vás nevšiml,“ promluvila Aka automaticky v mužském rodě jak byla naučená z posledních pár dnů, aniž by se pozastavila nad tím, že už takto není třeba mluvit. Na lodi již nebyla a ve městě nezáleželo, jestli je chlapec nebo děvče. Ovšem když už jednou promluvila, jako chlapec rozhodla se toho držet.

„Kde bydlíš, chlapče? Vezmu tě domů,“ nabídl ji vozka po chvíli, když viděl nemotorné pokusy dítěte se zvednout. Co by bylo nejlepší odpovědět v takovéto situaci, Aka nevěděla a tak jen bezradně zavrtěla hlavou.

„Aha, tak co s tebou udělám?“ Mumlal si pro sebe. „Bolí tě ta noha hodně?“ Zeptal se.

„Hodně,“ přiznala.

No tak dobře, vezmu tě sebou a něco s tou nohou uděláme,“ pravil. Na to, aby zraněné dítě nechal jen, tak na ulici měl až moc měkké srdce. Opatrně vzal dítě do náručí a posadil ho vedle sebe na vůz.

Jen co se vůz pohnul, muž zpustil „Jak se jmenuješ? Já jsem Marcel. Vozím jídlo z přístavu do zámecké kuchyně, tedy většinou.“

„Já jsem Akael a jsem …,“ k tomu, co chtěla říct dál, se už nikdy nedostala. Postarší muž začal znovu mluvit a jeho nepřetržitá řeč mu vydržela celou cestu. Vyprávěl o humorných chvílích, které buď sám na zámku zažil, nebo zaslechl od Elizy, korpulentní dámy, která měla na starost zámeckou kuchyni, jak z jeho monologu stihla Aka postřehnout.

Pokud Ace přišlo centrum Enedasu nádherné, tak nad zámkem jí přecházel zrak, i když přijeli jen postranní služební branou. Zámek byl tvořen větším množstvím vzájemně propojených budov postavených ve stejném stylu. Okna i zdi zdobily okrasné prvky ve tvaru rozličných lístků a květin. I přes jejich velké množství zámek nepůsobil přeplácaně.

„Copak si nám to přivezl?“ Promluvila k nim korpulentní žena, jen co zastavili na malém nádvoří. Aka odhadovala, že je to Eliza, o které se Marcel několikrát cestou zmínil.

„Vběhl mi do cesty a vymkl si kotník. Jmenuje se Akael. Nemá domov, tak jsem ho vzal sebou. Nedokázal jsem tam to dítě jen tak nechat.“

„Dobře, dobře Marceli to stačí, určitě umí mluvit sám za sebe,“ brzdila Marcela Eliza, vědoma si jeho výřečnosti. Dítě ale zarytě mlčelo a nervózně se vrtělo na svém místě. Eliza k němu přistoupila blíž a opatrně vzala do ruky poraněnou nohu. Pravý kotník byl minimálně dvojnásobný než ten levý.

„Hm, nevypadá to pěkně, ale zlomené to není,“ zhodnotila Eliza a konejšivě se na chlapce usmála. „Marceli odnes ho prosím tě dovnitř. V přízemí na konci chodby vpravo je prázdný pokoj.“

Místnost, kam ji odnesli, byla malá a obyčejná na rozdíl od toho všeho, co viděla venku. Marcel ji opatrně položil na postel. Po chvíli, když za nimi dorazila Eliza, jí namazali na kotník podivně zelenou hmotu a nohu zavázali.

„Dala jsem ti na to mast z bylinek, po chvíli by ta bolest měla začít ustupovat. Teď se trochu prospi, byl to určitě pro tebe náročný den,“ Eliza zašeptala a pobídla Marcela, aby s ní odešel.

Aka na nic nečekala a okamžitě, jen co klapli dveře, hluboce usnula.

 

Kapitola 4 - Zahradník

Komentáře   

0 #5 Lady Corten 2014-06-05 08:43
Cituji Anonym SS:
moc pěkné, líbí se mi že jí pomohl byť byl úplně cizí člověk ;-) to se dneska fakt nevidí. :sad:
sakra je to tak čtivý a já musím odejít pryč.... chjo... :cry: no nic schovám si to na později no :lol:

určitě mě ten příběh zaujal a vrátím se k němu jakmile budu moct ;-)


A právě proto píšeme povídky, knihy a tak. Jen v nich naneštěstí můžeme idělat svět takoví, jak si ho doopravdy přejeme mít.
Citovat
0 #4 Anonym SS 2014-06-04 09:28
moc pěkné, líbí se mi že jí pomohl byť byl úplně cizí člověk ;-) to se dneska fakt nevidí. :sad:
sakra je to tak čtivý a já musím odejít pryč.... chjo... :cry: no nic schovám si to na později no :lol:

určitě mě ten příběh zaujal a vrátím se k němu jakmile budu moct ;-)
Citovat
0 #3 Lady Corten 2014-05-23 13:30
Cituji Acrochordidae:
Hrozně hezká doba, ve které to je psané. To se k sobě lidé chovali jinak, rychle se seznamovali, povídali si, a neujeli od dopravní nehody, i když nebyla vážná. Hezký svět :-)


Ano, i já miluji tyto imaginární světy, kde se lidi chovají k sobě slušně a jsou na sebe milí. Děkuji za komentík. :-)
Citovat
0 #2 Acrochordidae 2014-05-23 12:34
Hrozně hezká doba, ve které to je psané. To se k sobě lidé chovali jinak, rychle se seznamovali, povídali si, a neujeli od dopravní nehody, i když nebyla vážná. Hezký svět :-)
Citovat
0 #1 Hajmi 2010-10-07 17:56
Ufff, lekla jsem se, že se mi komentáře nepovede vložít. Heuréka, je tam. Tak zase na další kapitolu. :lol: :lol: :lol:
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla