Velmi děkuji všem komentujícím - Arie, Cat a Hajmi.
Kapitola 56 – Slova
Larkl stál u kormidla a po očku sledoval Merika, jak se nepohnul ze svého místa na přídi od okamžiku, kdy se na obzoru započal rýsovat tenký proužek blížícího se Typiiského pobřeží. Pomalu začínal mít dojem, že ho budou asi muset od lodi odtrhnout, až nastane čas vystoupit, když se Merik prudce otočil. Přešel napříč lodí a postavil se vedle něj.
„Nikdy jsem nebyl na velká slova,“ pronesl k němu tiše Merik, tak, aby ho slyšel jen on.
Stihl se na něj pouze tázavě podívat, než se z ničeho nic zdvihl silný vítr, díky kterému předhonili všechny lodě, které se doposud plavily kousek před nimi.
„Co máš v plánu dál?“ Zeptal se Larkl Merika rýpavým hlasem.
Dotyčný se na něj podíval se širokým úsměvem. „Nikdy jsem neměl moc v lásce čluny,“ pronesl vážně a trochu teatrálně pozvedl pravou ruku.
Larkl měl už na jazyku další otázku, když zaznamenal, jak z moře začínají vystupovat velké kamenné bloky, které se úhledně skládaly do dlouhého mola. Jakmile bylo jedno hotové, kousek od něj se začalo tvořit další. Ve chvíli, kdy jich bylo více jak sedm, přestal je Larkl počítat. Odhadoval, že jich je už minimálně třicet, když si vybral jedno z nich a nasměroval k němu svou loď.
„No musím uznat, že to bylo působivé,“ zkonstatoval ve chvíli, kdy bezpečně ukotvili loď k jednomu z mol. „Ale i přes to si myslím, že se alespoň menšímu proslovu ke všem nevyhneš.“
Místo odpovědi se mu od Merika dostalo otráveného pohledu. Ticho mezi nimi panovalo až do okamžiku, kdy se Merik rozhodl jako první vystoupit z lodi.
Larkl se zahleděl do jeho očí. „Nadešel čas přestat myslet a začít jednat,“pronesl. Krátce se nadechl a pokračoval. „Přeji ti honě štěstí. Budu na vás myslet.“
„Děkuji za všechno,“ odpověděl mu Merik a rozešel se po připraveném můstku. Ušel jen polovinu vzdálenosti, když za zády uslyšel. „Doufám, že tentokrát nebudu muset čekat dalších sedm let, než se opět uvidíme. Rád bych si doposlechl i ten zbytek příběhu dříve, než zestárnu natolik, že vždy při první větě usnu.“
„Dudu na to myslet,“ zavolal na něj zpátky, když bezpečně stanul na molu.
„O tom pochybuji,“ tiše si pro sebe zabručel kapitán a poodstoupil, aby uvolnil místo nedočkavým čarodějům, kteří toužebně hleděli na pevnou zem.
Merik nervózně postával a pozoroval postupné vyloďování Enedských vojáků, když náhle v dálce mezi ozbrojenými muži spatřil tvář, kterou by zde vůbec nečekal. Kysele se zatvářil na čaroděje, kteří okolo něj stáli v prapodivném obrazci, který měl být původně kruhem tvořícím stráž. Rychle se mezi nimi prosmýkl dříve, než stačili zareagovat a vyběhl za vojákem, ve kterém poznal jednoho z Akyných starých přátel z Enedasu, aby se mu neztratil v davu dalších vyloďujících se tisíců vojáků.
„Danieli?“ Váhavě ho oslovil, jakmile popadl dech. Nebyl si zcela jistý, jaké přesně z dvojčat předním stojí. „Co tu děláš?“ Zeptal se zkoprnělého muže vzápětí, když proti jménu nic nenamítal.
„Časy se mění a já s nimi. Jsem rád, že jste tu s námi mistře Meriku,“ odpověděl mu překvapený Daneal s mírnou poklonou. „Mohu se Vás zeptat, jak se Akaelovi daří? Od doby, co s Vámi ze zámku odešel, jsem neměl příležitost s ním mluvit.“
„Dobře, stal se z něj velmi šikovný mladý mág. Co tě přimělo stát se vojákem?“ Zvědavě se dotázal Merik bývalého zahradníka.
„Před čtyřmi lety se Norten oženil. Rodina jeho ženy vlastní pár menších polí za městem. A jak jistě dobře víte, na polích je vždy práce více než dost. Odešel tedy ze zámku a stal se farmářem. Teď je z něj k tomu šťastný otec tříletého syna a roční dcery. Jeho nová práce a rodina mu bere veškerý čas, a tak už nemáme moc příležitostí se vídat. Ke všemu po půl roce, co odešel ze zámku, zemřel Terkl. A tak se královské zahrady staly pro mě smutným místem. Všichni byli pryč. Král sice najal nové zahradníky, takže jsem na práci nezůstal nikdy sám, ale nebylo už to, co to bývalo. Nemohl jsem tam vydržet, a tak jsem také odešel. Záhy jsem však zjistil, že to nebyl moc dobrý nápad. Krom toho, jak být dobrým zahradníkem, moc jiného neumím. Hodně jsem přemýšlel, co dál. Nakonec jsem se rozhodl stát se vojákem. Když jsem byl mladý, otec nás s bratrem učil, jak zacházet s mečem a podle něj jsem nebyl tak špatný. Jsem šťastný, že jsem se takto nakonec rozhodl, obzvláště dnes. Teď mám příležitost chránit zem a lidi, které mám rád. V okamžiku, kdy jsem se doslechl, co se děje, přihlásil jsem se jako jeden z prvních, abych dostal možnost zde bojovat. Nikdy bych nepřipustil, aby se Nortenovi a jeho rodině něco stalo,“ vyprávěl zaníceně Daniel.
Merik poslouchal a trpělivě čekal, až domluví. Udivovalo ho, kdy se muž při tak rychlé řeči stíhá nadechovat.
Když Daniel domluvil, povšiml si okamžitě ticha, které v zápětí zavládlo. „Omlouvám se. Nechal jsem se unést a moc se rozpovídal,“ lítostivě dodal.
„To je v pořádku, rád jsem si tě poslechl,“ povzbudivým hlasem pravil Enedský vrchní mistr magie. „Nechť tě provází štěstí na cestě, kterou sis vybral. Nechť jsou tvá rozhodnutí správná a dají ti sílu jít dál. Nechť tě tvá odvaha neopustí, protože to, co se blíží, bude životní zkouškou nás všech,“ popřál mu na rozloučenou.
„Děkuji. Též přeji i já Vám,“ odvětil mu Daniel, a než stihl Merik odejít, nesměle se ještě zeptal. „Mohu Vás požádat, zda-li byste Akaela ode mě a Nortena nepozdravoval?“
„Zajisté budu,“ přislíbil Merik a plouživým krokem se vydal ke skupince čarodějů stojících opodál, k jeho smůle pevně rozhodnutých ho hlídat.
Hodiny plynuly a začalo se blížit poledne. Zdálo se mu to jako věčnost, než se všichni vojáci dostali na pevnou zem. Krom jediné lodi, která se ke kamenným molům dostala jako první, se již všechny ostatní odpoutaly a vydaly na zpáteční cestu do Enedu.
Vyhledal nejvíce vyvýšené místo na takřka rovném pobřeží a trochu ho ještě vyvýšil, aby na něj všichni dobře viděli, až promluví. Nevzpomínal si, že by se kdy za svůj dlouhý život dostal do situace, aby musel promluvit k lidem a povzbudit je před blížící se bitvou. Nikdy neměl moc rád velkou pozornost. Ovšem teď neměl na vybranou. Sám se rozhodl je vést a byl plně odhodlán se tohoto úkolu zhostit se vším všudy, ač to naneštěstí obnášelo i řeč, na kterou teď všichni netrpělivě čekali. Zesílil magií svůj hlas a pomalu, rozvážně pronesl. „Nadešla chvíle, kdy je třeba obhájit si své místo na tomto světě. Achanmorové se rozhodli ovládnout tento svět a pokud jim v tom nechceme zabránit, musíme zvítězit. V Typmarských horách jsme vyhráli, ale zdaleka ještě není po všem. Své vítězství si musíme ještě obhájit. Fordka je již několik dní v obležení a netrpělivě čeká na naši pomoc. Proto jsme zde, abychom to byli právě my, kdo jim pomůže dobít toto důležité vítězství nad achanmory. Ukážeme jim, že se jejich silné magie nebojíme, ale i my máme svoji vlastní sílu, kterou nám dala sama příroda,“ domluvil a netrpělivě se rozhlédl po davu pod sebou. Z několika míst se ozvaly souhlasné výkřiky, ale většina vojáků byla stále potichu a čekala, co řekne dál. Náhle se ozval několikahlasný bojový pokřik vycházející z Larklovy lodi. K Merikovu překvapení se postupně vojáci začali přidávat a bouřlivě reagovat na jeho řeč.
„Děkuji,“ poslal myslí vřelé poděkování kapitánovi lodi.
Larkl se pousmál. „Není zač,“ odvětil mu nahlas, ač ho na takovouto vzdálenost a lomoz nemohl nikdy slyšet a dal příkaz k okamžitému vyplutí.
Enedský vrchní mistr magie chvíli pozoroval odplouvající loď a pak vydal několik rychlých příkazů k okamžitému vydání se na cestu do Forsie. Uvědomoval si, že času nemají nazbyt. Měl špatné tušení, že jdou i přes veškeré úsilí pozdě. Snažil se však, na to moc nemyslet. Dokud nebylo zcela rozhodnuto, měli ještě naději a té byl pevně odhodlán se držet.
Norik vstoupil do místnosti. Bylo teplo, ale i přes to měl pocit, jako by mu po těle přejel mráz. V místnosti panovala nervózní nálada. Bylo to teprve pár dní od chvíle, kdy tu byl poprvé a zároveň naposledy a již na první pohled mu bylo zřejmé, že se od té chvíle mnohé stihlo změnit. Židle podél delšího stolu byly takřka z poloviny prázdné. Jistě věděl, že po něm nikdo další nepřijde. Šel pozdě a všichni včetně Reii na něj již netrpělivě čekali. Několik párů očí ho takřka okamžitě po příchodu probodlo pohledem. Třemi rychlými kroky se přemístil k nejbližší židli a posadil se.
Měl pocit, jako by byl prokletý. Krátce po té, co byl definitivně propuštěn z rukou léčitele, ráno druhý den po jeho probuzení achanmorové zaútočili znovu svou plnou silou. Ukázalo se, že během dní, kdy byli zdánlivě v klidu, ve skutečnosti trpělivě zkoušeli a hledali veškeré slabiny Forsiiského štítu. Nic nikdy není bez chyby a bylo jen otázkou času, než si některé z nich povšimnou a využijí ji. Události dnešního a předešlého dne však poukázaly, že jich bohužel nalezli více než dost.
Donutili je, aby se vždy bránili na několika menších místech velmi intenzivnímu útoku různých kouzel vyslaných v jediném okamžiku. Díky tomu začalo mezi čaroději, jež měli v dané oblasti štít na starost, docházet k nedorozuměním, která měla pro ně následně velmi vážné následky.
Achanmorové velmi chytře využili toho, že u každého sloupu štítu byl jeden čaroděj, který měl na starost část štítu jak po své pravé ruce, ale také zároveň i levé. Což přinášelo jistá rizika. Sice díky takovémuto uskupení nemusel být štít po celé své délce stejného typu a mohl se tak v malých úsecích variabilně měnit podle potřeby, ale při tak rychlých, intenzivních útocích několika různými kouzly současně se ukázalo, že ne vždy se stačí oba čarodějové včas shodnout na stejné změně typu štítu. I on sám byl dnes svědkem takovéto chyby a jen prozíravost mu v tu chvíli zachránila život. Nevěděl, kdy přesně v průběhu dne se to stalo, ale jasně si vzpomínal, že byl aktivovaný vzdušný štít, když v jediném okamžiku na ně achanmorové vyslali tolik vodních a honivých kouzel najednou, že v tak krátkém okamžiku nešly ani spočítat. Jeden s Typiiských čarodějů se tehdy rozhodl změnit štít na ohnivý, aby zneutralizoval vodní kouzla, kterých bylo na první pohled víc. Druhý se však rozhodl pro změnu na vodní, aby pohltil ohnivá kouzla, která podle něj byla v danou chvíli daleko nebezpečnější. Vzdušný štít se zavlnil. Od jednoho kovového sloupku prolétly štítem ohnivé úponky. Od druhého pro změnu vodní. Přesně uprostřed štítu se mezi čaroději střetly. Ozvalo se zapraskání a pak nic. Vzdušná podoba štítu zůstala nezměněna. Kouzla achannmoru byla tou dobou již malý kousek od nich. Oba čarodějové se na sebe jen stačili bezradně podívat, když štít byl bez větších problémů proražen. Poslední dva dny měl téměř pořád okolo sebe vytvořen vlastní štít. Jen díky měnu přežil spolu s několika nejbližšími vojáky, na které v té rychlosti stačil štít rozšířit. Všichni ostatní, včetně těch dvou čarodějů, byli v desetimetrovém úseku hradeb zasaženi buďto ohněm, který je spálil na popel, nebo některým z vodních kouzel. Zemřeli takřka všichni, co byli zasaženi. Jen ti, kteří se střetli s některým z ohnivých kouzel, netrpěli poslední okamžiky svého života tolik.
Další nebezpečné chvíle pro mě achanmorové připravili o malou chvíli později. Do vodního štítu vrazilo několik kouzel ohnivých řek. Sice se se zasyčením okamžitě vytratily, ale v jejich stínu letěla větrná kouzla, která vodní štít okamžitě prorazila. I když naštěstí nebyl nikdo zraněn, došlo k jemnému popraskání štítových sloupů. A bylo to o to horší, že v posledních třech dnech neměli už ani jediný náhradní štítový sloup, kterým by poškozené mohli nahradit. Ze začátku se snažili o jakoukoliv provizorní opravu, ale poslední hodiny už jen marně sledovali, jak jejich jediná ochrana před achanmory postupně selhává a začíná být po celé své délce čím dál tím víc poškozena.
Pocit sklíčenosti je neopustil ani krátce po poledni, když obdrželi správu, že se už Enedské vojsko vylodilo a vydalo se na cestu k nim. Vzdálenost, kterou museli překonat, by za normálních okolností nebyla až tak velká, Fordka ležela jen pouhý den cesty od pobřeží, ale teď se zdála mnohem vzdálenější. Podle odhadů by měli přijít zítra večer, nicméně i kdyby po celou dobu běželi a dorazili by již před polednem, bylo to pro mě už příliš pozdě. Sice slunce zašlo přibližně před hodinou a tak je dělilo od pomoci zhruba pouhých sedmnáct hodin, ale i tak jim bylo již jasné, že takto dlouho Forsiiské štíty nedokáží vydržet a bránit achamnorům ve vstupu do města.
„Má někdo nějaký jiný nápad?“ Vyzval všechny přítomné kníže Herold zvýšeným hlasem, čímž Norika vytrhl ze zamyšlení.
Typiiská válečná čarodějka nesměle pozvedla ruku.
„Ano?“ Zeptal se jí kníže netrpělivě.
„Jistě všichni přítomní vědí, že Fordka už byla jednou dobyta. Stalo se tak před necelými osmi sty lety. Krátce poté tehdejší Typiiský král Marel IX. přikázal přebudovat štít takovým způsobem, aby se již více nestalo, že nepřítel bude mít příležitost se k němu dostat natolik blízko, aby se jej naučil používat. Nehodlal spoléhat na štěstí, které jsme tehdy měli a město rychle dobili zpátky. Štít byl upraven. Všechny štítové sloupy do té doby byly stejné. Po přestavbě, však vzniklo jedenáct hlavních štítových sloupů, které se stejně jako všechny ostatní díky malému magickému impulzu dokáží zapnout, vypnout i změnit typ štítu, ale také zároveň po jednorázovém vložení velkého množství magie veškerou svou magii zase najednou vypustit. Vzniklá magická vlna by pak prolétla Forsiiským štítem a roztříštila všechny jeho sloupy.“
„Opevnění by tak spolu se štítem vybuchlo,“ bystře doplnila Reia, která od začátku vytušila, kam tato řeč směřuje.
Druhá žena po vévodkyni v místnosti souhlasně přikývla hlavou. „Opevnění je postaveno tak, aby se při zničení štítu roztříštilo směrem ven, kam bude i směřovat silná vlna uvolněné magie ze štítu. Město by tak nemělo být vůbec zasaženo.“
„Ale tím bychom ty achanmoří bestie jen posílili,“ někdo podotkl.
„Uvolněné magie v jediném okamžiku bude tolik, že by ani oni neměli být schopni ji všechnu pohltit,“ namítla válečná čarodějka.
„Ke všemu by vzduchem měly létat velké kamenné bloky hradeb. Čehož by se dalo využít. Něco takového určitě nebudou čekat. Moment překvapení by byl na naší straně,“ nahlas uvažovala Reia.
„Ale to náš celkový problém neřeší. Jen ho ještě více zhorší. Bez štítu a hradeb budeme zcela nechránění a bezmocní,“ zakřičel někdo další.
„O štít přijdeme tak nebo tak. V případě, že se rozhodneme vzdát hradeb spolu se štítem, získáme moment překvapení k útoku, který nebudou čekat. Další příležitost mít nebudeme. Většina z nás jistě raději bude bojovat, než odevzdaně čekat, co se stane,“ rozhodně prohlásil druhý velitel Typiiských válečných čarodějů.
„Připravte se,“ nesmlouvavě přikázal kníže Herold dvojici velitelů Typiiských válečných čarodějů.
Norikovi v tu chvíli něco došlo. „ale ti co budou na hradbách a aktivují sebedestrukci …,“ nedopověděl.
Typiiská čarodějka se na něj zvláštním způsobem podívala. „Jedenáct lidí v porovnání s těmi, co již zemřeli a ještě zemřou je naprosto zanedbatelným číslem v této válce. Mám-li zemřít, chci si vybrat způsob a půjde-li díky tomu, co možná nejvíc achanmorů se mnou, udělám to i ráda a s hrdostí,“ pronesla tak aniž by z ní vyzařovala jakákoliv emoce.
Norik se na ní s rozšířenýma očima podíval. „Nechcete tím říct, že se chystáte být jedna z nich,“ pravil trochu přiškrceným hlasem.
„Forsiský štít je mojí odpovědností již ode dne, co jsem vstoupila do armády a rozhodla jsem se stát válečnou čarodějkou. Podle starých tradic, jde vždy kapitán lodi ke dnu spolu se svou lodí. A toto je zcela to samé,“ zkonstatovala s naprostým klidem.
Norik rychle zauvažoval a namítl tím jediným, co ho v tak krátkém čase dokázalo napadnout. „Ale vaše zkušenosti a znalosti jsou nenahraditelné. Pokud zvítězíme …,“ více říct nestihl, jelikož mu Typiiská čarodějka okamžitě skočila do řeči.
„Pokud,“ zdůraznila hlasitě. „Pokud vyhrajeme Typie má ještě několik dalších čarodějů, kteří mají stejně bohaté zkušenosti jako já. A pokud ani jeden z nich by tuto válku nepřežil a my přesto vyhráli a chtěli Forsiiský štít znovu vybudovat, v králově knihovně jsou podrobné dokumenty, díky kterým by naši práci zastal kdokoliv jiný.“
Tato slova vzala Norikovi takříkajíc veškerý vítr z plachet. Po tomto už nic nedokázal namítnout a jen oněměle pozoroval, jak si ta žena s ledovým klidem plánovala svou vlastní smrt. Postupně ji začal chápat a rozumět, proč se tak činí. S tímto vědomím stoupal i jeho obdiv k ní. Nemyslel si, že by on něco takového dokázal s takovou důstojností jako ona. Tyto chvíle ho nutily stále dokola vzpomínat na okamžiky krátce před a po smrti svého krále, který se spolu se svou rodinou tehdy rozhodl raději přijmout smrt z jeho rukou, než-li aby dovolil achanmorům, aby je zajali či učinili s nimi cokoliv jiného. I Ulrych měl tehdy stejně odhodlaný a jistý pohled, jako měla právě tato čarodějka, která se nyní nacházela v obdobné situaci. Netušil, zda-li i on by byl toho také schopen, ale moc si přál, aby i on alespoň z části něco takového svedl.
„Odcházíme. Musíme se vrátit. Už jsme tu byli déle, než bylo záhodno,“ pronesla k němu Reia a zároveň do něj i strčila, aby ji začal konečně pořádně vnímat.
Malátně se zvedl a následoval ji nadále ještě trochu zamyšlený. S bouchnutím dveří za jeho zády, vytřásl ze své hlavy všechny nežádoucí myšlenky a začal se plně koncentrovat na svoji práci. Ještě na chodbě byly slyšet hlasy dále pokračujícího jednání. Když se vrátili na hradby, zjistili, že se situace vůbec nezlepšila, jak tajně přese vše doufal a spíše naopak, se ještě o něco zhoršila.
S vypětím všech sil se postupem noci bránili. Štít začínal být po celé své délce postupně těžce poškozen a slunce stále ještě ani nezačalo vycházet.
„Tady už nic více nezmůžeme. Musíme se stáhnout,“ odevzdaným hlasem zkonstatovala kousek od Norika Reia.
„Ústup,“ zakřičela. „Všichni okamžitě ustoupí ze svých pozic a stáhnou se na svá nová místa na kraji města.“
Kapitáni její rozkazy okamžitě začali předávat dál. Norik měl přitom pocit, jako by postupně slyšel pomalu odeznívající ozvěnu. Během následujících pěti minut zůstaly hradby prázdné až na jedenáct čarodějů, kteří se dobrovolně přihlásili. Mezi nimi byla i žena velitelka Typiskaých válečných čarodějů. Její tvář patřila mezi ty, u kterých Norik věděl s jistotou, že na ni nikdy nezapomene.