Kapitola 57 - Štít

Děkuji Arie a Cat za jejich komentáře.

 

Kapitola 57 – Štít

 

„Ústup dokončen. Kníže Herold vydal povolení ke spuštění sebedestrukce,“ udýchaně hlásil přibíhající voják.

„Děkuji,“ odvětila mu Reia, aniž by se na něj podívala. „Připravte se!“ Zakřičela magií zesíleným hlasem.

„Ještě půl hodiny a udrželi bychom se do svítání,“ špitl vedle ní Norik.

„Koncentruj se,“ výhružným hlasem k němu pronesla a jako většina ostatních čarodějů i ona pozvedla svůj zesilovač.

Po pár vteřinách se hradby společně s Forsiiským štítem zatřásly a za ohlušujícího lomozu vybuchly. Vše, kam oko dohlédlo, zahalila oblaka prachu. Skla oken, která zůstala v domech na okraji města doposud nepoškozena, se roztříštila.

„Kamenné jehlice,“ téměř jednohlasně zakřičeli všichni čarodějové kratičký okamžik po výbuchu. Kamenné bloky, které se vznesly do vzduchu, se v zápětí přeměnily na desetitisíce ostrých jehlic, které spolu s uvolněnou magií ze štítu letěly na překvapené achanmory. Přes stále se vířící prach však nebylo možné vidět, co se přesně stalo vně města.

„Útok!“ Zakřičela Reia společně s kapitány. Všichni se rozeběhli. Z různých míst zaznělo několik magických formulí upravující terén před nimi. Vzápětí poté se první vojáci ztratili v šedivém oblaku. Reia se chtěla rozběhnout za nimi, ale Norikova ruka ji chytila za rameno.

„Tentokráte budeme bojovat spolu,“ nesmlouvavě k ní pronesl.

Reia se na něj překvapeně podívala. Nezaprotestovala, čímž překvapila i sama sebe. Jen přikývla a o maličkou chvíli později se společně s ním ponořila do prašného oblaku. Za zády nechali opuštěné město. Jen ti, co již nebyli přes svá zranění schopni více stát, zůstali.

Po pár metrech byla oblaka rozfoukaná. Norik málem ustrnul na místě, když spatřil stovky mrtvých těl achanmorů probodaných kamennými ostny. Mezi nimi ležela již i první těla mrtvých vojáků.

 

Deset hodin, už jen deset hodin, opakoval si v duchu stále dokola poslední minuty Merik. Snažil se tím uklidnit, ale moc mu to nešlo. Blížili se k městu, ale se zkracující se vzdáleností ho čím dál tím více přepadal zvláštní pocit. Zcela nečekaně se ozvala ohlušující rána. Ustrnul. I na několikakilometrovou vzdálenost bylo možné cítit velké uvolnění magie v jediném okamžiku.

„Štít,“ pronesl někdo vyděšeným hlasem kousek od něj.

Merik se rozhlédl. Stodvacetitisícová armáda Eneďanů se v jediném okamžiku zastavila společně s ním.

„Forsiiský štít padl. Jdeme pozdě,“ pronesl nahlas své nejhorší obavy. Povzdechl si. Město bylo od této chvíle bez obrany a oni byli stále od nich přespříliš vzdáleni. Kéž bych nás všechny dokázal přemístit, zazoufal si. Co dál? Jde to ještě nějak zachránit? Ptal se sám sebe a hlavou mu současně prolétávalo několik nápadů. Každý z nich však měl nějaký háček. Na čele mu přibývaly vrásky.

„Nadešel čas přestat myslet a začít jednat,“ vzpomněl si jak k němu jednou Larkl pronesl.

„Měl jsi pravdu,“ tiše si pro sebe řekl a rozhodl se. Netušil, zda to vyjde, ale zdálo se mu to jako nejlepší řešení. Ohlédl se za jedním z kapitánů, který stál nedaleko od něj.

„Urychleně vyberte sto nejlepších vojáků a utvořte z nich oddělenou skupinu od všech ostatních,“ přikázal mu.

„Jak si přejete, mistře,“ odvětil mu kapitán a vydal svým mužům několik rychlých rozkazů.

„Loane, můžeš ke mně prosím přijít,“ zavolal myslí na čaroděje, který ho na lodi upoutal. Byl tichý, rozvážný a jako jeden z mála mu během plavby pomáhal uklidňovat vzniklé rozbroje mezi čaroději.

„Zajisté. Hned jsem u Vás,“ odvětil mu a o dvě minuty později k němu s mírnou úklonou přistoupil.

Merik si ho pomalu prohlédl a pocit, že zvolil správně, ho neopustil. „S několika muži se přemístím do Forsie. Pokusím se nám získat nějaký čas a udržet město než dorazíte. Do té doby předávám velení Vám, Loane,“ pronesl zřetelně nahlas, aby všichni v jeho okolí dobře slyšeli, koho vybral za svého nástupce.

„Mistře?“ Překvapeně ze sebe vysoukal Loan.

„Spoléhám na Vás.“

„Jste si jistý, pane? Jistě je tu mnohem více vhodnějších lidí pro takovýto úkol,“ trochu vystrašeně namítl Laon.

„Možná máte pravdu, ale vybral jsem si právě Vás,“ pronesl Merik spokojeným hlasem. Loan byl schopný, a jak si za posední dny povšiml, i skromný, což byla vlastnost, kterou velká část, jak se během plavby ukázalo, Enedských čarodějů postrádala.

„Pokusím se Vás nezklamat,“ pronesl už trochu jistějším hlasem nový velitel Enedského vojska.

„Dobře,“ odvětil mu a pohlédl na právě se vracejícího kapitána. „Hotovo?“

„Jsou připraveni. Dovedu Vás k nim.“

Merik ho s malým přikývnutím následoval. O kousek dál stálo v deseti řadách sto dobře ozbrojených vojáků. Jakmile se k nim přiblížil, všichni ostatní o několik metrů poodstoupili.

„Přemístím nás do Forsie. Jste připraveni?“ Zeptal se jich.

„Ano pane,“ jednohlasně mu odpověděli.

Zahalila je mlha a zmizeli. Loan vše bedlivě sledoval. Překvapilo ho, kolik lidí dokázal mistr Merik spolu s sebou přemístit na tak velkou vzdálenost. Do této chvíle si myslel, že něco takového je nad síly i zkušeného mága. Své pocity se mu podařilo dobře skrýt na rozdíl od kapitána, který stál po jeho boku. „Vydávám příkaz k urychlenému pochodu,“ využil poprvé svého nově nabytého postavení.

„Zešílel jste?!“ Obořil se na něj. „Město je od nás vzdáleno deset hodin. Na takovouto vzdálenost není možné urychlený pochod udržet.“

„Už dávno bylo potřeba, abychom ve Forsii byli. Jestli se tam nedostaneme nejpozději do šesti hodin, nebudete se pak zodpovídat mně, ale mistru Merikovi a samotnému králi.“

„To je nemožné!“

„Jestliže se Vám to zdá nemožné, můžeme tu zůstat a nejít nikam. Achanmorové se v dobitých městech dlouho nezdržují a ani ne do hodiny ho opouští. Dál na sever jim pak už v cestě nebude stát nic. Doporučuji Vám, chcete-li se s někým, koho jste v Enedu zanechal, rozloučit, měl byste mu napsat na rozloučenou už teď, aby si to vůbec stihl přečíst,“ klidným hlasem pronesl Loan, i když panovala velká nervozita.

Kapitán hlasitě polkl. „Ale pane, jestliže budeme po celou dobu udržovat tak rychlé tempo, muži se unaví a nebudou mít pak sílu naplno bojovat.“

„Neuděláme-li to, nebudeme mít pak s kým bojovat.“

„Je to velké riziko, podotkl už napůl rezignovaně kapitán.

„Mám v plánu to risknout, ale jestli máte lepší nápad, rád si to poslechnu.“

„Jak si přejete, pane Loane,“ pronesl kapitán po krátkém zaváhání s kyselým výrazem v obličeji.

Loan se v duchu zaradoval. První malé vítězství. Věděl však, že to tímto nekončí. Potřeboval ještě mluvit s Gilmůrem, velitelem válečných čarodějů, který na něj již z dálky házel nebezpečné pohledy. Jistě se mu vůbec nelíbilo, že to nebyl právě on, koho Merik vybral jako vrchního velitele.

„Veliteli Gilmůre…,“ pronesl k němu, jakmile se přiblížil na vzdálenost dvou metrů. Nestihl však domluvit. Přerušil ho příval rozčilených slov.

„Jak si to přestavujete?! Víte vůbec, co po nás žádáte?! Předpokládám, že ne. Urychlený pochod je na takovouto vzdálenost, s tolika muži a ještě těsně před bitvou zcela nemožný.“

„Překvapil jste mě, veliteli Gilmůre. Myslel jsem, že jste čaroděj. Protože kdybyste jím byl, jistě byste byl právě připraven využít pětadvaceti tisíc čarodějů, kterým byste měl velet.“

Gilmůr vzteky zrudl. Chtěl začít křičet, ale Loan mu nedal příležitost a mluvil dál. „Sedm tisíc čarodějů, jež je ze všech přítomných nejvíce nadáno na magii mysli, se přesune dozadu. Všichni, a to myslím i včetně všech zbylých čarodějů, se nechají dobrovolně jimi ovlivnit. Nikdo nebude pociťovat jakoukoliv únavu. Dalších tři tisíce čarodějů se připraví a půjdou s nimi. Budou je chránit, až se dostaneme do Forsie a začneme bojovat. Rozuměl jste mi?“

V Gilmůrových očích se nebezpečně zablýsklo. „Jak si přejete,“ procedil skrz zaťaté zuby a rázně vykročil.

Loan stihl na poslední chvíli uskočit do strany, než byl málem sražen velitelem válečných čarodějů k zemi.

 

Merik všechny přemístil do velkého sálu, u kterého si byl jist, že se jako jedno z mála míst zachovalo z dob, kdy Fordku navštívil naposledy.

„Kde to jsme?“ Zeptal se jeden z vojáků.

„V tanečním sále ve starém paláci,“odpověděl mu. „Teď mě všichni dobře poslouchejte. Vytvořím okolo nás všech štít nicoty. Nemusíte se bát, že byste se ho dotkli. Štít bude pohyblivý a vždy bude pár centimetrů nad vaším tělem a to včetně vašeho meče. Všichni si od sebe trochu odstupte.“

Muži okamžitě uposlechli a rozmístili se po celé ploše sálu. Merik trochu znervózněl. Nemohl si pořádně vzpomenout, kdy přesně využil tohoto typu svého daru. Bylo to již velmi dávno, kdy naposledy něco podobného učinil a ani tehdy takto neštítil takový počet lidí současně. Pomalu uvolnil svou magii. Neriskoval a štíty nicoty začal tvořit jeden za druhým.

„Štíty nicoty není možné vidět. Jen magií ho lze vnímat,“ opět k nim pronesl, když stvořil i ten poslední štít okolo sebe a zaznamenal několik netrpělivých pohledů těch, kteří neměli tušení, že je hotovo. „Nezapomínejte na to. Nikdy se nedotýkejte ničeho, co nechcete zničit. Magie ničí vše čeho se dotkne. Žádná kouzla vás od této chvíle nemohou zasáhnout. Až budete bojovat, zajistěte, aby se nikdo z lidí nedostal příliš do vaší blízkosti.“

„Ano pane,“ ozvalo se jednohlasně.

Merik zadoufal, že všichni vzali jeho varování a upozornění opravdu vážně, ale nebyl až tak naivní, aby nepředpokládal, že k žádným nehodám nedojde.

„Ty, mohu tě o něco požádat?“ Ukázal na jednoho z vojáků.

„Co si přejete, mistře?“

„Sekni prosím do této židle,“ požádal ho a netrpělivě čekal na reakce vojáků. Moc si přál, aby se muži po té trochu zbytečně nevyděsili. Jeho obavy však byly zcela bezdůvodné. Ukázalo se, že vše, co se dělo kolem nich, vstřebávali s naprostým klidem.

Voják ťal do půli opěradla židle a poodstoupil, aby všichni ostatní mohli vidět, co se stalo. Kus opěradla zhruba v šesticentimetrové šíři, v místech kudy prošel meč, chyběl.

„Smím se ptát, mistře Meriku?“ Jeden z Enedských vojáků se dotázal a po jeho přikývnutí pokračoval. „Pokud vše, čeho se dotkneme, zmizí, tak proč nezmizí i podlaha, na které stojíme, jestliže i z této strany jsme chráněni?“

„Jste chráněni ze všech stran. Důvod, proč zem pod vámi při kontaktu se štítem nezmizí, je takový, že já tomu sám bráním. Nějaké další otázky?“

„Mohou achanmorové štít nicoty nějak zničit?“ Zeptal se někdo další.

„Mohlo by se tak stát, pokud by některý z achanmorů ovládal tutéž magii nicoty či byl nadměrně nadán v magii mysli. Je to málo pravděpodobné, ale možné. Dál?“

Pár mužů záporně zavrtělo hlavou. Žádná další otázka nepadla.

„Dobře. Právě teď se nacházíme přibližně ve středu města. Boje by se měly odehrávat na jeho krajích, pokud Typiane s Mariany nebyli již zatlačeni do jeho vnitřku. Rozptylte se po celé délce bojiště. Snažte se na sebe strhnout co největší pozornost achamnorů. Jde nám o to je co nejdéle zdržet.“

„Ano pane,“ opět takřka jednohlasně pronesli vojáci.

„Výborně. Můžeme vyrazit,“ zavelel Merik a sledoval, jak muži opouštějí sál. Potřeboval si trochu vydechnout, než-li i on sám vyrazí. Udržování štítů nicoty mu bralo takřka veškerou jeho sílu. Na tento typ magie nebyl moc nadaný a o to náročnější to teď pro něj bylo. Více vojáků by takto zaštítit nedokázal. I pouhá stovka byla takřka na hranicích jeho možností, obzvláště když uběhlo přes několik staletí od chvíle, kdy byl naposledy okolnostmi donucen využívat svého magické daru naplno.

Neuběhla ani hodina od okamžiku, kdy se s Enedskými vojáky přemístil do Forsie, když kolem jednoho z vojáků zmizel jeho štít. Tajně doufal, že to byla jen pouhá náhoda, která některému z achanmorů dopomohla, ale když za necelou další půlhodinu o něj přišli i další tři, věděl, že bude muset neprodleně zasáhnout. Bylo více než nepravděpodobné, aby více jak jeden achanmor měl dar magie nicoty jako on, což byla jistá výhoda i nevýhoda zároveň. Jen jeden achanmor mohl ohrozit jeho plán, který se pomalu začínal jevit jako účinný. Což bylo dobré, ale najít ho a zneškodnit mezi tisíci dalšími, bylo pro něj samotného takřka nemožné. Potřeboval pomoc a to rychle.

Zrušil okolo sebe svůj štít nicoty a větrnou vlnou odhodil všechny achanmory ve svém okolí. Rychle zacouval do míst, kde bylo trochu klidněji, a porozhlédl se. Kousek od něj předával jeden z čarodějů bezvládné tělo mladé válečné čarodějky dvěma vojákům. Jakmile muži odnesli zraněnou ženu v bezvědomí, předstoupil k němu.

„Mohu s vámi mluvit? Vy jste Matian, zajisté?“ Zeptal se ho.

Muž si ho zaskočeně prohlédl. Poznal plášť, který nosili jen významní čarodějové, ale vzor výšivky, který se u každého království lišil, nepoznával.

Merik postřehl jeho nejistotu a představil se. „Jsem Merik, vrchní mistr magie Enedu. A vy?“

„Jenys,“ vysoukal ze sebe překvapený muž.

„Kdo je vaším velitelem?“

„Velitelem Matiských válečných čarodějů je pan Norik. Naší paní je pak vévodkyně Reia ze Soaku.“

Merik zapátral v paměti. Jméno jeho velitele mu něco říkalo. Určitě ho někdy v posledních týdnech zaslechl. „Tvým velitelem je muž, který jako jediný přežil útok na Bakardu?“ Zeptal se, i když si byl již takřka jistý, o koho se jedná.

Čaroděj přikývl.

„Dobře. Vyřiď mu prosím ode mne toto. Jeden z rudovlasých achanmorů ničí mé štíty nicoty. Je ho třeba co nejrychleji odstranit a já to udělat nemohu. Ať všechny, co ho budou hledat, upozorní, že je velmi nebezpečný a ovládá magii nicoty. Do doby, dokud tento achanmor bude žít, budu nahrazovat své padlé vojáky vašimi, aby počet zaštítěných byl stále roven stu.“

„Ano mistře,“ odpověděl mu Jenys při mírné úkloně a kvapně odběhl pryč.

Merik neztrácel čas a vyhlídl si na bojišti čtyři poměrně šikovné a doposud nezraněné vojáky. „Vytvořím okolo vás štít nicoty. Od všech si poodstupte. Nahradím vámi Eneďany, o které jsem přišel,“ promluvil do jejich myslí současně.

Vojáci mu odpovědět nedokázali, ale z jejich pocitů mohl vycítit, že ho vzali na vědomí. Vytvořil tedy kolem nich štíty a dal jim ještě pár rychlých pokynů. Více stihnout nedokázal. Achanmorové se opět na něj ve velkém počtu hrnuli. Aktivoval i svůj štít, aby měl více klidu se soustředit na udržování svých kouzel a znovu začal opět s nelehkým srdcem bojovat.

 

Kapitola 58 - Touha

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla