Moc děkuji Arie a Cat za jejich komentáře.
Kapitola 51 – Past
Talnier se přemístil přímo k Vilaovi. Po jeho boku mohl okamžitě zjistit, proč ho tak naléhavě volal. Vodní stěna se mohutně chvěla. Menší tarvodský kámen byl naštěstí prozatím v pořádku.
„Pokud se jim podaří prorazit poslední kámen, který je v celé této oblasti nepoškozen, přijdeme v celém tomto úseku o štít,“ pronesl potichu elf.
Bůh lesů mlčel. K tomuto nebylo třeba cokoliv dodávat.
„Zůstaň tu,“ požádal ho po chvíli a vydal se dopředu.
Vilai vyskočil do sedla esvetxe. Z jeho sedla pozoroval, jak Prastarý pomalu kráčí směrem ke kameni širokou uličkou, kterou pro něj utvořili gaoti v okamžiku, kdy zpozorovali jeho přítomnost.
Talnier byl už v půli cesty, když ho přepadl zvláštní pocit. Dříve však, než stihl jakkoliv zareagovat, ozval se mohutný výbuch a zem se silně zatřásla. Masa ohně rozrazila vodní štít a zasáhla kámen, který pod náporem mocné magie pukl a rozpadl se na několik větších částí. Vodní štít okamžitě zmizel. Rudou záplavu ohně vystřídal černý dým, který se rychle rozplynul a odhalil tak dočerna spálenou zem, včetně několika stromů. Nikdo, kdo byl příliš blízko vodnímu štítu či kameni, nepřežil.
Kousek od místa, kde ještě před okamžikem stála bariera chránící Osterii před nepřáteli, stál jediný muž oděný celý v černém. Na odhalených ramenech, díky přiléhavé vestě bez rukávů, byla vidět tetování ohnivých draků. Na zápěstí měl kožené náramky a za pasem se mu houpal v černé pochvě meč. Hnědé dlouhé vlasy měl svázané do copu a sepnuté rudou stuhou. Fumirští vojáci byli seřazeni v uctivé vzdálenosti několik metrů za ním.
„Fumire,“ vztekle na něj Talnier zařval.
„Už jsem se bál, že se tu nikdy neukážeš,“ posměšně odvětil bůh válek.
Bůh lesů už na nic nečekal. Silné kořeny vylétly ze země a nasměrovaly si to rovnou k dočerna oděnému muži. Dříve, než se však k němu stihly dostat, byly spáleny prudkým žárem.
„To si opravdu myslíš, že mě něčím takovým dokážeš porazit? Jsi mnohem naivnější, než jsem si myslel,“ vysmíval se mu Fumir.
Talnierovu mysl zatemnil vztek. Už velmi dlouho měl s ním několik nevyřízených účtů. Hluboce ponořen do své zloby, zapomněl na elfy, kteří čekali na jeho příkazy, a naplno se ponořil do boje s bohem válek.
Fumirští vojáci využili příležitosti a zaútočili. Jen malý okamžik trvalo, než gaoti odtrhli svůj zrak od bojující dvojice a začali se bránit. Bylo však příliš pozdě. Rychlý útok se zdařil a roztrhl tak vojsko elfů náhle na dvě poloviny. V nastalém zmatku si Vilai ani neuvědomil, jak blízko se dostal do centra bitvy. Vzduchem začala krom šípů létat i řada nebezpečných kouzel, z nichž některé neomylně směřovaly jeho směrem. Větrná a vodní kouzla stihl včas odrazit, ale ohnivá řeka valící se přímo na něj byla svou silou i nad jeho síly. Na poslední chvíli strhl esvetxe na stranu. Proud ohně je minul jen o vlásek. Dříve než se však stihl vůbec vzpamatovat, byl znovu napaden.
Silný nápor ho postupně nutil se pouze jen bránit. Na útok už mu nezbýval žádný čas. Většinu kouzel se mu dařilo zrušit či odrazit, ale několik z nich bylo až příliš mocných a přiměla ho k dalším rychlým ústupům. Ani si nepovšiml, jak se tak pomalu vzdaluje od místa hlavních bojů.
Nápor bez přetržení pokračoval. Nepřítel bez ustání útočil z dálky a nedával tak ani Vilaovi příležitost zjistit přesně komu čelí. Nepochyboval však, že jedním z několika útočníků byl Fimirt.
Postupně začínal zjišťovat, že nad celou situací pomalu ztrácí kontrolu. Pokusil se tedy požádat Prastarého o pomoc, ale odpovědí mu bylo hluboké ticho.
Ozvalo se slabé zapraskání a zem začala pozvolna pukat, nutíc tak esvetxe rázem uskakovat před jejími pomalu šířícími se úponky. Vilaiova pozornost však byla v tu chvíli zaměřena jiným směrem, a tak tichému nebezpečí byl nucen esvetx čelit sám. Praskání rychle nabralo na síle. Až příliš pozdě si Naslouchající povšiml šířící se široké praskliny před esvetxovými kopýtky. Vilai zem rychle zacelil, ale esvetx už svůj skok nestihl zastavit a pokračoval plynule ve svém pohybu. Na to však elf nebyl připraven a zakymácel se. Pomalu začínal získávat stabilitu, když ho prudký závan větru srazil ze sedla. Kouzla okamžitě ustala, čehož esvetx okamžitě využil a utekl.
Vilai se celý rozbolavělý vyškrábal na nohy, aby zjistil, že je v obklíčení.
„Vzdej se a nic se ti nestane. Nemáš kam utéct,“ vyzval ho muž stojící přímo za ním.
Naslouchající se nenápadně rozhlédl. Široko daleko bylo pouze vidět Fumirské vojáky. Byl v pasti. Otočil se a pohlédl na muže před sebou. Jeho tvář okamžitě poznal. „Bez boje se nevzdám. Tak snadno mě nedostaneš Fimirte,“ procedil skrz zuby a pokusil se proti vojákům a čarodějům, kteří ho doprovázeli použít jejich vlastní zbraň. Kouzlo strachu nezačalo ani pořádně působit, když bylo zrušeno.
„Myslíš, že něčím takovým se ti povede přede mnou utéct?“ Vysmíval se mu Fumirský vrchní mistr magie. „Dokud budu mít toto,“ prohlásil a vytáhl zpod oblečení zlatý přívěšek ohnivého draka. „Tak proti mně nemáš sebemenší šanci. O to se Vznešený postaral,“ chlubil se.
Vilaiovi bylo rázem jasné, že proti této magii nemá sebemenší šanci. Ač by byl sebevíc nadán, nikdy nemohl konkurovat mágovi posíleného o magii samotného boha. Sáhl tedy k pasu a tasil svůj meč.
Mág mávl rukou. Čtyři vojáci okamžitě porušili kruh a dvěma rychlými kroky se dostali k jeho středu. Bez jakéhokoliv váhání dva z nich elfa napadli. Zbylí dva zůstali nehybně stát. Jen stěží se stíhal Vilai otáčet a bránit se každému z nich. Postupně se u něj začali střídat. Chvíli bojoval s jedním, pak s druhým. Nikdy ho však nenapadli více jak dva vojáci najednou. Naslouchajícímu rychle došlo, že si s ním jen hrají. Ještě chvíli hrál s nimi tuto hru a pak zkusil své štěstí.
Ze země vytryskl silnější pramínek vody přímo do obličeje jednoho z vojáků. Překvapený muž uskočil dozadu. Zem za ním však byla Vilaiovým přičiněním značně rozmáčená. Nečekaje, co se za ním skrývá, po úkroku vzad uklouznul a upadl. Naslouchající využil nastalé situace a několika rychlými roky se prosmýkl vedle něj a rozeběhl se pryč. Dříve než se však stihl pokusit proběhnout volným místem narušujícím celistvost kruhu lidí, kteří ho obklopovali, uslyšel. „Být tebou, radši bych to nedělal.“ Zastavil. Uvědomil si, že tento plán neměl nikdy šanci na úspěch. Pomalu se otočil čelem k Tomistovi. Meč, který svíral v pravé ruce, zmizel a objevil se u mágových nohou.
„Ani bys netušil, kolik se toho člověk může dovědět od páru elfů,“ se širokým úsměvem vítězoslavně pronesl Fimirt.
Vilai zpozorněl. Už od první bitvy začali mít podezření, že Fumirané zajali několik gaotů, i když to pro ně bylo nezvyklé. Nikdy předtím zajatce nebrali. Bez přímého důkazu však zůstalo jen u pouhých spekulací. Rozhodl se tedy Fimirta trochu vyprovokovat, aby se dověděl víc. „Pochybuji, že se ti kdy povedlo chytit byť jediného elfa. Natož ho donutit mluvit.“
„Nevěříš mi snad?“ Rozzlobeně se zeptal vrchní mistr magie Fumiry.
„Měl bych?“ Zeptal se zvídavým hlasem Vilai.
„Tak já ti něco povím. Třeba jsem se doslechl o tom, že si několik posledních let pod svou střechou ukrýval bělovlasého mága,“ triumfálně prohlásil Fimirt.
„Akael,“ špitl si pro sebe potichu Vilai. Pak ucítil silnou ránu. Zaplavila ho bolest, která ho okamžitě okradla o jeho vědomí.
Naslouchající se sesunul k zemi. Vlasy měl slepené krví, která mu vytékala z hluboké rány na hlavě. Fimirt se ani nepohnul. Uvolnil trochu magie z přívěšku a nechal ji, aby elfovi zacelila zranění. Pak vytáhl z kapsy kovový kruh. „Díky tomuto můžeš zapomenout na svoji magii. Neutečeš mi,“ informoval ho, i když věděl, že ho nemůže slyšet. Poté kovový obojek zmizel z jeho ruky a objevil se na krku bezvládného těla.
Mág pomalu přistoupil k elfovi, poklekl a třemi prsty se lehounce dotkl jeho krku. Okamžitě ucítil, jak kruh začal do sebe odsávat i jeho magii. Pousmál se a odtáhl ruku. Postavil se a s odporem ve tváři si ruku, která se dotkla elfí kůže, otřel do pláště.
„Kdo to byl?“ Vztekle se zeptal, i přes to, že odpověď na svou otázku znal. Z hlavice meče vojáka, který Naslouchajícímu rozbil hlavu, odkapávala ještě krev.
„Já pane,“ přiznal se dotyčný se svěšenou hlavou. Tušil, že je zle. Rychle poklekl na jedno kolenu. Své oči se neodvážil pozvednout vzhůru.
„Říkal jsem, že ho chci živého! A ty si ho málem zabil!“ Křičel mág rozzuřeně.
„Je mi to líto můj pane. Použil jsem více síly, než jsem chtěl,“omlouval se roztřeseným hlasem voják.
„Na lítost je už příliš pozdě. Měl jsi přemýšlet dřív, než si to udělal,“ pronesl chladně Fimirt. „Neschopnost a hloupost neomlouvám.“
Muž zvedl ve strachu hlavu a hrůzou vykřikl, když viděl letět ohnivý mrak jeho směrem.
Fimirt se pohrdlivě usmál. „Vezměte ho. Dojíždíme,“ přikázal a vydal se k nedaleko stojícím koním.
Fumir se škodolibě usmál, čehož se Talnier okamžitě všiml a zpozorněl. V zápětí na něj letěl vykouzlený ohnivý pták. Postavil mu do cesty několik různě vysokých vodních stěn v těsných rozestupech od sebe. Nepředpokládal, že by se něčemu takovému dokázal ohnivý pták vyhnout. Mýlil se. Pták rychle proletěl vodním bludištěm, aniž by zavadil byť o jedinou stěnu. Vypadalo to jako by od začátku znal správnou cestu skrz něj. Svým činem tak donutil Talniera na poslední chvíli uskočit do strany. Ohnivé křídlo lehounce škrtlo o jeho plášť, který okamžitě vzplál. Bůh lesů oheň v zápětí uhasil a trochu posmutněle sundal ze sebe zbytek jednoho ze svých oblíbených plášťů.
„Nepostrádáš něco?“ Zaslechl těsně vedle sebe.
S překvapením sebou trhl a zjistil, že Fumir stojí jen malý kousek od něj.
„Jeden cestovní plášť,“ zabručel bůh lesů a okamžitě se přemístil o něco dál, aby zvětšil vzdálenost mezi nimi. Dříve, než se lehounká mlha stihla rozplynout, zaštítil se. Ale očekávaný útok se nekonal.
Bůh válek se nepohnul z místa. „Neměl jsem na mysli tu odpudivou zelenou věc, co tak s oblibou nosíš. Musím však přiznat, že jsem rád, že se na ni už nemusím dívat,“ pronesl s lehkým úsměvem.
Talnier se na něj překvapeně podíval. Neměl zdání, o čem to tedy mluvil a pomalu začínal být z toho nervózní. Celou dobu se ho snažil zaskočit nepřipraveného, a když měl konečně příležitost, nevyužil ji.
„Co třeba takový jeden Naslouchající?“ Napověděl mu a bavil se pohledem na střídající se výrazy v jeho tváři.
Překvapení vystřídalo vyděšení, když zjistil, že se s Vilaiem nemůže spojit.
S pocitem vítězství se Fumir přemístil pryč.
Bůh lesů vzdal své snahy o spojení s Naslouchajícím až po chvíli, kdy postřehl jeho odchod.
„Aleote Zerone,“ oslovil elfa, ke kterému se záhy přemístil.
„Ano Prastarý?“ S překvapením vyhrkl elf a poklek na levé koleno.
„Naslouchající byl zajat,“ pronesl bolestně, ale jistě. Fumir by se mu do tváře nevysmíval takovýmto způsobem, kdyby se mu ho podařilo zabít. Na to boha válek znal až příliš dobře. „Stáhněte se. Aktivujte tarkamské kameny. Pokusím se vodní štít opravit sám. Po dobu Vilaovi nepřítomnosti jste jeho zástupce. Zavolejte mě okamžitě, jestliže budete něco potřebovat.“
„Udělám vše pro to, abych Vaší důvěru nezklamal,“ pronesl Zeron a postavil se.
Talnier obrátil svou pozornost na Fumirské vojáky. Pocit bolesti a zloby zaplňoval jeho mysl. Zem se roztřásla. Fumirané, již nechráněni svým bohem ani vrchním mistrem magie, byli donuceni se stáhnout za hranici lesa.
Bůh lesů zůstal stát ještě hodnou chvíli na místě poté, co lidé opustili les elfů, dokud za zády neuslyšel mohutné praskání. Otočil se. Lesem se začal rozléhat křik vyděšených ptáků. O půl kilometru dál hlouběji v lese ze země vystupovala mohutná kamenná zeď do výšky stromů. Od tohoto okamžiku byla tato část lesa chráněna kamenným štítem navazujícím na zbylý vodní štít tyčící se podél ostatních oblastí Osterie, kde se doposud nebojovalo.
„Zerone,“ oslovil zástupce Naslouchajícího na dálku.
„Prastarý?“ Nejistě se na hlas zeptal aleot, pro nějž byla tato situace, velmi nezviklá.
Bůh lesů měl, co dělat, aby slovo, které jen letmo prolétlo hlavou, než bylo vysloveno, zaslechl. „Tarkamské kameny na rozdíl od tarvodských vydrží aktivní jen pouze několik dní. Buďte připraveni. Nevím, jak dlouho mi zaberou opravy. A ať vás ani nenapadne něco podnikat ohledně zajetí Vilaie. Rozumíte?“ Dotázal se trochu ostřeji, než zamýšlel.
„Ano pane,“ dostalo se mu odpovědi. Talnier si trochu oddechl. Alespoň o ně se teď nemusí tolik strachovat.
Bylo šero, když Talnier přišel na místo, kde se předešlé dny s Akou střetl. Ještě tu nebyla. Průsmyk byl již po třetí na noc uzavřen, ale stále se ještě bojovalo. Usadil se na její kámen a pohlédl dolů.
Aka ho požádala jen o jedinou věc, a přesto neuspěl. Opět selhal. Z očí mu začaly téct slzy. Nebojoval s nimi a nechal je volně stékat po své tváři a padat dolů k zemi. Když byl malý a plakal, otec mu řekl, že se slzami odchází i jeho bolest. Tehdy plakal naposledy. Pak zatoužil být více jako ostatní a neplakal, protože jeho národ se nikdy nepoddával takovéto slabosti. Zvolil špatnou cestu. Měl jít svou vlastní, stejně tak jako Merik. Chyboval jako už tolikrát, ale to nemohl vrátit zpět, i když moc chtěl. Již dávno plakat měl. Když otec nečekaně zemřel. Když zjistil, že Melie čeká dvojčata a uvědomil si, že se blíží naplnění proroctví, pro jehož vyřčení obětoval otec svůj život. Když nebyl dost silný, aby za svou prvorozenou dceru bojoval až do konce a dovolil tak, aby Zansiel odsoudil svou vlastní vnučku k smrti. Když kvůli tomu ztratil navždy Meleino srdce. Když zjistil, že ho jeho druhorozená dcera zavrhla, protože nebyl podle ní její náklonnosti hoden. Když si uvědomil jakou velkou chybu s Merikem udělali, když achanmory nechali žít. Otec je nedokázal zabít poté, co se zrodili a ani čas nezměnil jeho rozhodnutí. Celý svůj zbylý život neustále v nich viděl lidi, kteří ho uctívali a věřili mu. Uzavřel je tehdy na jejich ostrově, a když zemřel a kouzlo zmizelo, rozhodl se s Merikem kouzlo z úcty k otci a životu obnovit. Ani oni stejně tak jako otec je nedokázali zabít. Poskytli tak nevědomky do budoucna Emoi zbraň, kterou mohla snadno využít. Za tuto chybu teď platil nejen on, ale především všichni lidé. Tolik chyb, tolik selhání. Za to poslední zaplatil Vilai. Bylo snad hříchem, když někdo z jeho národa měl svědomí? Když někdo jako oni miloval? Když se podíval do Akyny tváře, viděl v ní svého otce. Byla tak Achanoisovi podobná a nejen vzhledem. I Merik mu byl hodně podobný. Vždy, když existovaly dvě cesty, dokázali najít další, skrytou tak, že ji nikdo jiný krom nich neviděl.
Aka ustrnula na místě, když přišla a zahlédla Talniera zhrouceného sedět na kameni a plakat. Pomalu k němu přišla. Vůbec si jí nevšiml. Lehce se dotkla jeho ramene. Nezareagoval.
„Talniere,“ tiše ho oslovila. Stále nic.
„Talniere,“ pronesla po druhé trochu hlasitěji bez výsledku a usadila se naproti němu. Plakal. Jeho oči hleděly do prázdna. Sevřelo se jí strachem srdce. Něco se určitě muselo stát. Teď už jen záleželo co a komu.
Chvíli váhala, zdali má říci to, co se chystala právě vyslovit. Ale neviděla jiný způsob, jak si získat jeho pozornost. „Otče?“ Tiše nejistě pronesla.
Talnier sebou lehce trhl a podíval se na ni. Proud slz se zastavil.
„Co se stalo?“ Opatrně se zeptala.
„Selhal jsem,“ pronesl.
Aka čekala, že řekne něco víc, ale mlčel. „Pověz mi to prosím od začátku,“ poprosila.
Chvíli dál mlčel a pak teprve začal vyprávět. „Fumirané zaútočili na Osterii zhruba dva dny poté, co jsme spolu mluvili v Talomy. Zaútočili na jeden z hlavních tarvodských kamenů.“
Aka jen mlhavě tušila, co to je, ale neodvážila se ho přerušit.
„Okamžitě nám bylo jasné, že nešlo o náhodu. Jen jsme nevěděli, jak se k této informaci dostali. A možná se to ani nikdy nedovíme. Po prvním boji se zjistilo, že několik elfů chybí a to včetně jejich těl. Nepřikládali jsme však k tomu takovou důležitost. Myslelo se, že jsou mrtví. Teď už však víme, že nebyli. Zajali je a vyslýchali. Následující dny Fumirané útočili postupně na tarvodské kameny a vždy se jim je podařilo aspoň částečně poškodit. Dnes zaútočili na poslední nepoškozený v oblasti, kde se bojovalo. Okamžitě poté, co vodní štít zmizel, jsem zjistil důvod nečekaných úspěchů Fumiranů. Bůh válek Fumir se osobně po celou dobu účastnil bojů. Začal jsem s ním bojovat. Věděl, že jakmile ho uvidím, neudržím si chladnou hlavu. Využil toho a já tak spadl do pasti. Odreagoval mě a mezi tím pravděpodobně jeho věrný pes Fimirt zajal Vilae. Pak se mi vysmál a zmizel.“ Zhluboka polkl. „Omlouvám se. Nedokázal jsem ho ochránit tak, jak jsem ti slíbil a i tak, jak já sám jsem chtěl.“
Aka mlčela. Strach o Vilae se střídal se zlobou na Talniera, že něčemu takovému nedokázal zabránit. Chtěla něco říct, ale pomlčela. Fumir využil toho, že ho evidentně dobře znal. Neměl šanci. Opakovala si v duchu a trochu se uklidnila.
„Zachráníme ho,“ jistě pronesla.
Talnier se na ni překvapeně podíval. „Je to past,“ upozornil na zřejmý fakt.
„Já vím. Nedovolím, aby zemřel kvůli mně nebo tobě. Dřív nebo později bych Emoi stejně musela čelit. Dovolili jsme jí, aby určovala pravidla této války, a my se jimi tedy vlastní vinou musíme řídit.“
Talnier chtěl vykřiknout, že ji nedovolí tam jít, ale polkl svá nevyřčená slova. Pocit selhání a chybných rozhodnutí mu v tom zabránil. Nechal ji tedy vybrat si její vlastní cestu. Nebránil jí. Cítil, že na něco takového po tom všem nemá teď právo.
„Budu v Osterii, kdyby si mě hledala,“ pronesl a chtěl se přemístit, když si uvědomil, že by jí měl ještě něco říct. „Ako, když ses mě tehdy ptala, zdali ještě něco nevíš, co by si měla vědět, a já ti řekl, že ne. Lhal jsem,“ přiznal se. S nelehkým srdcem pokračoval. „Víš, kdo byl můj otec a tvůj dědeček?“ Nejistě se zeptal.
„Achanois,“ odpověděla poměrně klidně. „Mohl jsi mi tu maličkost s Merikem říct, ale chápu, proč jste tak neučinili a postarali se, abych moc nevěděla o příbuzenských vztazích bohů. Teď cítím ještě větší zodpovědnost za to, co se tu děje. A neřekla bych, že jsi mi tak úplně lhal. Svým způsobem to tak důležité v tu chvíli nebylo. Minimálně pro tuto válku určitě ne.“
„Kdy?“ Překvapeně ze sebe vysoukal.
„Dnes ráno při snídani se jeden voják osmělil a zeptal se mě, kdo jsou mí rodiče. A když jsem mu odpověděla, zarazil se. Trochu mě to překvapilo, tak jsem zeptala. Po chvíli se mi podařilo zjistit, že krom Zamsiele jsem vnučkou i Achanoise boha proroctví a národa, ze kterého se zrodili achanmorové, což ten člověk moc dobře věděl,“ klidně řekla. Ještě dopoledne by tomu tak ovšem nebylo. Měla na Talnira vztek, že jí to neřekl, ale během dnešních bojů, to všechno z ní postupně vyprchalo. Byly mnohem důležitější věci, na které se musela soustředit, a když se na to zpětně podívala s chladnou hlavou, pochopila, proč tuto skutečnost otec vynechal.
„Omlouvám se,“ hlesl Talnier.
„Nemáš za co. Dala bych cokoliv, abych to opět nevěděla.“
Talnier pomalu nejistě natáhl ruku jejím směrem a chtěl lehounce sevřít tu její. Aka svou rukou překvapivě neuhnula a pevně ho stiskla. Pak si ho s velkým překvapením přitáhla a sevřela v náručí.
„Děkuji, že jsi mi to všechno řekl,“ tichounce pronesla a teprve poté, sevření povolila.
„Nemáš za co. Dávej na sebe pozor,“ stále trochu zaskočený Talnier pronesl.
„Sbohem,“ rozloučila se s ním Aka a pozorovala, jak se její otec přemístil pryč. Nepochybovala, že jeho kroky směřovaly opět do Osterie.