Kapitola 59 - Střetnutí

Děkuji Cat za její komentář.


Kapitola 59 – Střetnutí

 

Fusa začínala být pomalu na dohled, když Aka náhle zastavila svého koně.

„Loriku máš u sebe svůj zesilovač?“ Zeptala se ho.

Lorik s překvapením otočil svého koně a vrátil se k ní. „Ano, proč?“

„Půjči mi ho prosím,“ požádala a natáhla ruku.

Princ tedy sáhl za výstřih a sundal si z krku stříbrný řetízek s přívěškem draka, který pod oblečením ukrýval. „Stále ho nosím při sobě, i když ho už nepoužívám. Nikdy nemůžu vědět, kdy se mi bude hodit,“ pronesl a podal jí ho.

Okamžitě ho ukryla ve své dlani. Chvíli se nic zdánlivě nedělo. Jen okolo její dlaně bylo cítit velké množství magie. Po chvíli sevření povolilo.

„Upravila jsem ho. Teď je mnohem silnější, než byl předtím. Až se dostaneme k Vilaovi, okamžitě se s ním přemísti do Talomy. Nečekej na mě,“ oznámila mu Aka a podala ho zpátky.

Přikývl a opět přívěšek ukryl za výstřih. Mírně ho zarazilo, když si uvědomil, že ze zesilovače nic necítí. Vždy, když ho měl u sebe, vnímal jeho magii. Ten pocit byl slabý a vzdálený, ale byl tam. Očekával, že po úpravě bude vnímat obrovskou moc Akyiny magie, ale nebylo tomu tak. Kdyby si nebyl jistý, že po moci ukryté v zesilovači může sáhnout, přísahal by, že je to obyčejný přívěšek, který se mu houpá na krku.

O necelé dvě hodiny později projeli městskou bránou. Cesta z Kumasu jim nakonec zabrala šest dní. Kousek za severní bránou narazili na velký hostinec. Ve stájích zanechali své koně a po menším jídle se vydali dál pěšky. Chvíli se proplétali ulicemi Fusi, než se konečně dostali na místo, jež hledali.

Stáli v příšeří malé uličky a před nimi leželo náměstí, v jehož čele se tyčil monumentální chrám boha války. Jeho velké dveře byly otevřeny. Davy lidí jimi nepřetržitě proudili oběma směry. Mezi obyčejnými lidmi se pohybovali kněží oděni v černém s černočerveným pláštěm s kápí. Díky němu byli nepřehlédnutelní.

„Jaký je plán?“ Zeptal se zvědavě Lorik.

„Nepozorovaně se dostat dovnitř a najít vězeňské cely,“ odvětila mu Aka a změnila jejich šat na kněžský hábit.

„V tomhle nás určitě nikdo nepřehlédne,“ s úšklebkem jí odvětil princ a s jistým krokem opustil příšeří uličky. Aka si překryla své bílé vlasy kápí, aby svou neobvyklou barvou vlasů neupoutávala moc pozornost a vydala se za ním. Společně s obyvateli města vstoupili do chrámu. Nikdo si jich nevšímal.

„Připadá mi to tu trochu přeplácané,“ zkonstatoval Lorik, když si letmo prohlédl místo, na kterém se ocitl. Stěny i strop chrámu byly vyzdobené freskami. Velká okna byla vyzdobená nádherně barevnými vitrážemi. Všude stáli sochy a v samotném středu chrámu stál velký oltář zhotovený z mědi, a ač tu zajisté byl již několik staletí, díky magii se stále červeně leskl. Na krajích byl osázen řadou větších rubínů. V centru oltáře byl obraz boha války v životní velikosti.

„Nejsme tu na prohlídce, pojď,“ sykla na něj Aka. Propletla se mezi sloupy, které stály ve třech řadách na krajích hlavní lodě chrámu, a zmizela za menšími dveřmi, kterými před chvílí prošlo několik kněží.

Ocitli se v delší chodbě. Po její pravé straně bylo několik dveří. Aka zamířila však ke dveřím ležícím na samém konci chodby.

„Víš, kudy máme jít?“ Nejistě se jí Lorik zeptal.

„Ne, omlouvám se, ale elfové opravdu ve svých zprávách neměli přesný plánek tohoto komplexu,“ řekla Aka trochu jedovatěji, než chtěla.

Prošli dveřmi. Chodby, která za nimi ležela, byla širší a světlejší, než kterou přišli.

„Dostali jsme se do vedlejší budovy,“ zkonstatoval Aka a vyrazila kupředu.

Procházeli chodbami a míjeli kněží, kteří si jich naprosto nevšímali. Po dvaceti minutách bloudění se dostali k úzkému schodišti, které jako první vedlo dolů. Točité schody je zavedli do malé místnůstky s jedinými dveřmi, které hlídali dva strážný. Jistým krokem došli k nim. Vojáci, aniž by se na cokoliv zeptali, je odemkli a pustili je dál. Když dveře za nimi zaklaply, Lorik se zeptal. „To bylo až příliš moc snadné.“

„Vědí o nás. Všichni dostali příkaz nechat nás bez jakýchkoliv problému jít,“ suše zkonstatovala bohyně naděje.

„Výborně,“ utrousil princ.

„A co si čekal?“

Lorik neodpověděl.

Kráčeli podzemím a míjeli desítky cel přeplněných vězni. Víc jak půl hodiny se proplétali spletitými chodbami vězení, než přišli do chodby vedoucí k  cele, která jako jediná měla na rozdíl od ostatních plné dveře bez zamřížovaného okénka.

Aku zaplavil nepříjemný pocit. „Jsme tu,“ trochu nervózně oznámila a předstoupila před zavřené dveře. Počkala až se Lorik postavil po jejím boku a pak je větrným kouzlem roztříštila.

Vítr zahvízdal a proměnil je na tisíce malých třísek. Aka společně s Lorikem udělala poslední krok a vstoupila do cely. Kamenná místnost byla osvětlená malou ohnivou koulí visící u stropu. Až na tři postavy byla prázdná.

Lorik neváhal, okamžitě začal jednat a připravovat se na přemístění. U jedné ze stěn leželo na zemi do klubíčka schoulené elfí tělo a nehýbalo se. Představil si stromový dům, ve kterém v Talomy žil a do jeho obrazu umístil sebe. Už se pomalu chystal vyslovit formuli pro přemístění, když si uvědomil, že do této myšlenky nemůže Vilae žádným způsobem napasovat. Něco mu bránilo ho společně s ním přemístit. Netušil, co je toho důvodem, ale nelíbilo se mu to. Nechtěl tu zůstat ani o vteřinu déle, ale bez něj jít odmítal.

Dobře si prohlédl dvě osoby muže a ženu stojící uprostřed místnosti. Žena musela být jedině Emoi. Měla stejnou barvu vlasů i očí. Jen její postava a rysi v obličeji se trochu lišili. Díky tomu si až teď uvědomil, jak dvě transformace Aku výrazně ovlivnily. Kdyby je neprodělala, byla by své sestře k nerozeznání podobná. Vypadala by tak stejně drobně a křehce jako Emoi. Překvapil sám sebe, když si uvědomil, že je rád, že tomu tak není.

Vzedmula se magie, a ač přesto čeho byl Lorik v průsmyku v Typmarských horách svědkem, takto obrovská síla ho zaskočila. Čekal, že se obě sestry v zápětí napadnou, ale nic se viditelně nestalo. Stáli naproti sobě a hleděli si do očí. Bojovali spolu, tím si byl takřka jist, ale způsob jakým právě poměřovali své síly, mu byl trochu neznámí. Od Aky věděl, že její sestra vládne magií nicoty, jež byla oku neviditelná. Ale Aka touto mocí nedisponovala. Jak jí čelila? Neměl čas se s tím však zabývat. Jeho pozornost upoutal muž stojící po Emočiním boku. Jeho tvář okamžitě poznával. Moc dobře si pamatoval muže, který jeho, Akaela a Merika napadl těsně před tím, než se poprvé v životě přemístil. Nemohl se zmýlit, plášť, který měl na sobě, mohl patřit pouze Fumisrskému vrchnímu mistru magie. Nestál před ním nikdo jiný než sám Fimirt. Tajně doufal, že mág si na něj už za ty roky nepamatuje a nepoznává ho. Tušil ovšem, že opak je pravdou.

„Snad jste si princi Loriku nemyslel, že tak snadno vydám některého za svých vězňů,“ pronesl Fimirt s nebezpečným úsměvem a udělal krok k němu. „Je to už dlouho, co jsme se viděli naposledy. Kdybych tehdy tušil, kdo jste. Tak snadno by se vám utéct nepodařilo,“ dodal a potvrdil tak princovi nejtemnější obavy.

Lorik ho poslouchal na půl ucha. Jak s ním mám bojovat? Ptal se sám sebe. Magie přeměny mu byla na tomto místě takřka k ničemu. Magii mysli neovládal na tolik, aby to málo, co uměl, mu bylo právě k užitku. Magie vzduchu nebyl schopen a magii vody nemohl využít z důvodu naprosté nepřítomnosti vody, pokud nepočítal krev, která jim proudila v těle. Zůstala mu tak pouze magie země a ohně. Ovšem magie ohně byla zajisté Fimirtovou silnou stránkou vzhledem k tomu, že byl Fumiran. Zoufale hledal způsob, jak by tohoto mága mohl porazit, ale žádný nenacházel. Sice díky magii ukryté v zesilovači by se mu na chvíli mohl vyrovnat a při troše štěstí ho porazit, ale stále tu byla ještě Emoi a jí se nemohl nikdy rovnat. Bez magie v zesilovači, by jí nikdy nedokázal s Vilaem uniknout. Musel tedy nalézt jiný způsob, jak tohle všechno vyřešit. Dříve, než se mu však podařilo na něco přijít, mág zaútočil. Proud ohně se začal valit jeho směrem.

„Kamenný štít,“ zvolal Lorik a kamenné bloky, ze kterých byla udělána podlaha cely, se přeskládaly do zdi tyčící se malý kousek před ním. Cítil, jak ohnivé kouzlo narazilo do štítu. Zeď se rozpálila, ale zůstala bezpečně stát. I tak štít okamžitě zrušil. Ač byly štíty magie země ze všech typů štítů magie živlů nejsilnější, měli jedu velkou nevýhodu. Byly jediné, přes které nebylo možné ani trochu vidět. Sice bylo možné cítit magii nepřítele a odhadovat tak, co dělá, ale to bylo až příliš moc riskantní, obzvláště teď, když čelil samotnému mágu.

Fimirt na něj bez jakékoliv časové prodlevy vyslal další ohnivé kouzlo, které mělo tentokráte podobu tlamy dravého zvířete.

Lorik prudce máchl pravou rukou, ze které už poslední dny náramek s ohnivými kameny ani na noc nesundával. „Ohnivá koule,“ zvolal a vzniklá jiskra se rázem na jeho příkaz proměnila. Obě ohnivá kouzla se srazila pouhé tři metry před ním. Zapraskala a zmizela. V zápětí pocítil první příznaky přicházející únavy. Zatím udělal jen pouhá dvě kouzla, ale množství magie, které byl do nich nucen vložit, aby se proti Fimirtovi ochránil, bylo značné. Takhle to dlouho nemůžu vydržet, zoufale si uvědomil. Neměl šanci ho přemoci silou. Ve válce s achnmory se však naučil dvě důležité věci. Zaprvé vždy existuje způsob, jak silnějšího nepřítele přemoci a tím druhým byla lest. Rozhodl se ještě chvíli počkat a dvě následná Fimirtova ohnivá kouzla zneutralizoval, než začal konečně jednat.

Mág na něj vyslal ohnivou řeku. Lorik se ušklíbl. Kdyby netušil, komu čelí, přísahal by, že muž před ním jiný typ magie ani nesvede. „Ohnivý pták,“ pronesl a malý ohnivý ptáček rychle odletěl od jeho ruky. Po pár metrech se střetl kouzlem nepřítele a rozplynul se. Ohnivá řeka se nezastavitelně valila dál. Začal couvat, dokud zády nenarazil do chladné zdi za ním. Tiše zašeptal a na poslední chvíli nechal před sebou vztyčit malý ohnivý štít. Než však obě kouzla stačila zmizet, přeměnil své oblečení na jeden spálený cár látky a svou kůži tak, aby to vypadalo, že je na většině svého těla sežehnutý ohněm až do masa.

Vše proběhlo velmi rychle. Doufal, že si Fimirt ničeho nevšiml a skočil mu na to. Zadržel dech. Oči nechal otevřené. Uvolnil tělo a nechal ho po zdi sklouznout dolů.

Snažil se ani nemrknout, když se mág  vydal jeho směrem. „Chytré, ale jestli si myslíš, že ti na to divadélko skočím, tak si se šeredně přepočítal,“ pronesl k němu a v ruce se mu objevil kovový kruh. „Vzdej to. Vyčerpal si už takřka veškerou svou magii. Už se nemůžeš přemístit ani ty sám. Nechci tě však zabít a ten elf jistě uvítá společnost.“

Lorikovi se v první chvíli rozšířili oči hrůzou. V okamžiku, kdy však v mágově ruce zpozoroval kovový kruh připomínající mu obojek a začal vnímat, jak mu i ten zbývající kousek magie začíná být přímo vysávána z těla, došlo mu to. Ten obojek byl klíčem k tomu, proč neuspěl s  přemístěním. Musel mít na krku tu samou věc, jen si jí přes jeho dlouhé vlasy do teď nevšiml.

Lorik sevřel stříbrný přívěšek. Fimirt to okamžitě postřehl, ale nestihl včas zareagovat.

„Přemístění kovového kruhu,“ zvolal princ rychle a nestaral se o to, kam přesně obojek z elfova krku poslal. „Přemístění do Talomy,“ pronesl v zápětí. Vilae i jeho zahalila mlha. Oba společně zmizeli z Fusiského vězení.

Fimirt se nepříčetně rozzuřil. Uvědomil si svou chybu. Na chvíli zapomněl s kým princ Lorik skutečně přišel. Sice dával po celou dobu pozor, zda tento čaroděj třetího stupně nemá přeci jenom někde ukrytý nějaký ten zesilovač, ale nic necítil. Dokud mu přímo před očima nezmizel společně i s tím elfem, nedošlo mu, že by mohl mít u sebe zesilovač upravený tak, že by jeho moc byla přede všemi skryta. Vzteky chtěl kopnout do zdi, ale na poslední chvíli se zarazil. K tak ponižujícímu gestu se nechtěl snížit. Přemístil se. Už neměl důvod zde déle setrvávat. Bohyně naděje, se kterou princ přišel, nebyla jeho starost.

 

Kapitola 60 - Prosím

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla