Kapitola 55 - Léčitel

Děkuji Cat za její komentář.

Kapitola 55 – Léčitel

 

Norika probudily sluneční paprsky. Pomalu otevřel oči a poprvé se pořádně rozhlédl po pokoji, ve kterém se nalézal. Nebylo to prvně, co se vzbudil. Vzpomínal si, že byl tehdy také den. Byl šokovaný, že přežil. Nepočítal s tím, že by se kdy ještě probudil. Na ty pocity, které ho v ten okamžik zaplavily, nikdy nezapomene. Celé tělo ho bolelo a nemohl se ani pohnout. Jen bezmocně ležel a pozoroval kamenný strop nad sebou. Netušil, zda-li to byly minuty či hodiny, kdy k němu někdo přistoupil a donutil ho vypít odvar na spaní. Podruhé, když se tak stalo, byla hluboká noc. Cítil se mnohem lépe, a tak se pokusil posadit. Uspěl, ale záhy si uvědomil, jak velká to byla chyba. Tělo se mu roztřáslo únavou a bolestí. Bezmocně uvolnil napjaté svaly a nechal své znavené tělo spadnout zpátky do podušek. Okamžitě po té opět usnul.

Pomalu pohnul hlavou. Pokoj byl malý a prostý. Naproti posteli bylo větší okno. U jedné z prázdných stěn byla větší truhlice na věci. Na protější stěně, na kterou z tohoto úhlu moc neviděl, byly dveře. U hlavy postele stál menší stolek, který byl právě přeplněn nejrůznějšími nádobami.

Chvilku počkal, a pak se teprve pokusil pohnout celý. Nadzvedl ruce, které se mu zdály nezvykle těžké, a po té se za jejich opory pomalu posadil. Bolest byla pryč, a ani tak znavený se už necítil. Vypustil tiché povzdechnutí, když si povšiml těžkých, masivních, kovových náramků na svých zápěstích. Odtáhl peřinu, aby zjistil, zda-li tam najde to, co předpokládá. I na nohou těsně nad kotníky měl též kovové náramky.

„Doufal jsem, že je nikdy nebudu potřebovat,“ postěžoval si pro sebe. Cítil se trochu poníženě, když na dobíječe v nejčastější formě čtyř náramků hleděl. Dobíječe byly zesilovače speciálně upravené pro léčitele. Jeho princip byl jednoduchý. Léčitel nechal do svého zesilovače načerpat svou magii, a když byl plný, uschoval ho na dobu, kdy ho bylo opravdu třeba. Magicky vyčerpanému pacientovy pak dobíječ po nasazení začal automaticky předávat magickou sílu, která uvnitř něj byla uschována. Nikdy si nepomyslel, že bude jednou patřit do skupiny čarodějů, kteří používají svou moc tak lehkovážně, že se zcela vyčerpají a ohrozí tím svůj život.

Měl štěstí, že přežil. Svou magii vyčerpal do poslední kapky a jen díky tomu, že se ve Forsii nacházel léčitel na třetím čarodějném stupni, přežil. Jen velmi málo bylo takto mocných léčitelů, který by mu byli schopni pomoci. Jakýkoliv slabší léčitel by ho zachránit určitě nedokázal. Neměl by tolik moci, aby ho dostatečně posílil v období, kdy bude jeho život ohrožovat nedostatek jeho vlastní magie. Byla-li magie jednou součástí něčího života, bylo to se vším všudy a pokud to nějaký sebe slabší čaroděj podcenil, tvrdě a rychle na to doplatil.

Cvakla klika a dveře se tiše otevřely. Norik se ani nepohnul. V obavě neudělat žádný prudký pohyb vyčkal, než se mu příchozí dostal do zorného pole.

„Jak se cítíte?“ Zeptal se ho muž oděný do světle zelených šatů a se značně prošedivělými, kratšími vlasy.

„Cítím se ještě trochu slabý, ale jinak v pořádku,“ přiznal.

„Uvědomujete si, jaké jste měl štěstí? Jen málokterý čaroděj přežil takovéto absolutní magické i tělesné vyčerpání, jako právě Vy,“ pronesl káravě léčitel.

Norik raději neodpověděl a pouze přikývl.

Na okamžik zavládlo tíživé ticho, které bylo přerušeno jediným slovem. „Reia?“ Zeptal se stručně Norik a v jeho hlase byly slyšet velké obavy.

„Vévodkyně je v naprostém pořádku. Dnes ráno se už rozhodla vstát a i přes má důrazná doporučení odešla na hradby,“ prohlásil léčitel tak, že bylo okamžitě jasné, co si o tom skutečně myslí.

Norikovi tato odpověď stačila. Přežila a to bylo jediné důležité. Měl ještě několik otázek, ale raději se neodvážil je položit a opustil pro jistotu tuto rozpálenou zem pod nohama, na které se nevědomky rychle ocitl.

„Jak dlouho jsem spal?“ Zvědavě se zeptal, aby tím prvním, co ho napadlo, změnil téma hovoru.

„Pět dní.“

Norika tato odpověď trochu zaskočila. Nepočítal sice s tím, že se vzbudil hned druhý den, ale pět dní bylo mnohem více, než by očekával.

„Jak to dopadlo?“ Pokračoval ve svých otázkách.

Neurčitě položenou otázku naneštěstí okamžitě pochopil a obratem mu odpověděl. „Plán vévodkyně nedopadl tak, jak se předpokládalo. Síly zůstaly stále rozloženy přibližně tak, jak byly před tím.“

I když mu muž odvětil stručně, Norik pochopil, co všechno se za těmi pár slovy skrývá. Achanmorové utrpěli velké ztráty, ale bohužel oni také. Počítali sice, že nějaké určitě musí být, ale evidentně byly o mnoho vyšší, než mysleli. Misky vah se bohužel tímto krokem nepřehouply na jejich stranu.

„Stalo se po dobu, co jsem spal, ještě něco o čem bych měl vědět?“ Dotázal se s obavou v hlase se strachem, co uslyší dál.

„Před třemi dny se několik tisíc těch rudovlasých potvor přemístilo do města. Naštěstí jsme však byli připraveni. Vyhráli jsme, dá-li se to tak říct. Cenou za to krom jiného bylo mnoho zraněných zkušených vojáků, což bohužel nepatří mezi to nejhorší. Achanmorům se jejich plán zdařil a dříve, než jsme je stihli zastavit, vypálili větší část zásob. Něco se nám podařilo zachránit, ale o převážnou většinu jsme přišli.“

Norikovi se rozšířily oči. Chvíli strnule seděl, než se donutil k pohybu a začal se škrábat z postele. Léčitel k němu okamžitě přiskočil a snažil se ho zastavit, ovšem Norikovi se naštěstí zdařilo se mu vysmeknout a postavit se na rozechvělé nohy. Trochu se zakymácel, když začal přenášet váhu na své několik dní nepoužívané končetiny, ale nespadl.

„Vraťte se zpátky do postele!“ Přikázal mu.

„Musím okamžitě mluvit s Reiou,“ odsekl Norik a vydal se opatrně k truhlici, aby se převlékl.

„Vraťte se zpátky do postele,“ zopakoval léčitel. „Nesnažil jsem se Vás celé dny zachránit, abyste okamžitě po probuzení při prvním boji zemřel,“ dodal sklesle. Věděl, že tento malý boj se svým pacientem už prohrál.

Norik se za ním ohlédl a zadíval se do jeho zoufalých očí. „Uděláme dohodu,“ navrhnul. „Já si nechám dobíječe a před odchodem vypiji odvary, které mi dáte, tedy krom odvaru na spaní. A já se na oplátku večer za Vámi stavím, abyste mě mohl zkontrolovat a vzít si zpátky svůj zesilovač. Co vy na to?“

Léčitel se překvapeně pousmál. Bylo to mnohem víc, než v co mohl doufat. „Vraťte se hodinu před soumrakem. Tuto noc, přespíte ještě tady.“

„Jsme dohodnuti.“

Zakrátko se mu konečně zdařilo vymanit se z rukou léčitele a o tři čtvrtě hodiny později stál na hradbách. Rychlým pohledem zhodnotil situaci. Forsiský štít, ač byl viditelně poškozen, stále držel. Kdyby bojovali proti lidem, mohli by tu s dostatkem zásob vydržet obléhání celé roky. K jejich smůle ovšem stavitelé nikdy nepředpokládali, že budou muset čelit někomu, jakou jsou achanmorové. S takovouto magickou silou nepřítele doposud nikdo nepočítal. Svým způsobem už to, že doposud hradby ještě stály bez výraznějšího poškození, bylo už teď malým zázrakem a samo o sobě pomyslným vítězstvím.

V dálce zahlédl Reiu. Místo vřelého uvítání se mu obratem ovšem dostalo několika kousavých slov, jakmile ho vévodkyně také zahlédla. „Konečně jsi tu. Myslela jsem si, že už se snad nikdy nevzbudíš.“

„Také tě rád vidím,“ utrousil a postavil se po jejím boku. „Jak jsme na tom?“

„Jak myslíš? Ty rudovlasé bestie nás přepadli a většinu zásob vypálili. Jediným štěstím snad je, že už po tom fiasku s bránou víme, jak s nimi bojovat. Po té, co se nás rozhodli nechat vyhladovět, se víceméně stáhli. Stále se bojuje, ale už ne s takovou intenzitou. Dalším štěstím je, že se doposud nepokusili zničit i to málo, co nám zbylo.“

„Jak dlouho, si myslíš, že můžeme vydržet?“

„Než dorazí pomoc z Enedu hlady neumřeme. Tedy pokud se sem dostanou včas, nejpozději do jednoho týdne.“

„Myslíš, že o nich vědí?“

„Existují dvě možnosti. Buďto o nich vůbec nevědí, o čemž pochybuji a čekají, až vyhladovíme. Nebo ví a předpokládají, že nás dostanou dříve, než přijdou.“

„Budu doufat v první možnost,“ zkonstatoval Norik.

„Ono nám svým způsobem v nic jiného nezbývá,“ nečekaně pronesla Reia a na malý moment se mu zahleděla do očí. Ač i ona byla obdobně, jako on sám, vyčerpaná, z jejích očí vyzařovala velký síla.

„Svolám naše čaroděje, co budou mít chvíli čas. Mám několik nápadů, jak achanmorům zpestřit život, pokud se rozhodnou opět vkročit do města,“ informoval Norik. Pokud se dá více jak polovina zřícených městských domů ještě za město považovat, dodal si v duchu pro sebe a rozvážným krokem se vydal pryč. Zbývaly mu ještě tři hodiny, než se bude muset vrátit zpátky za léčitelem.

 

Kapitán Larkl znaveně scházel do podpalubí.

„Mám toho akorát tak dost. Kéž bychom byli už na místě,“ lamentoval si pro sebe. Ne, že by na moři nebyl rád, ale mít na palubě jedenáctý den místo běžného nákladu čaroděje bylo nad jeho síly. S přibývajícími dny začalo docházet čím dál tím více mezi nimi k potyčkám. Což by za normálních okolností u běžných lidí nevadilo, jelikož když došla slova, skončilo to nanejvýš u pěstního souboje, ale čarodějové se rádi uchylovali ke své magii. Takže pokud nechtěl mít z lodi kůlničku na dříví, musel je bez ustání hlídat. Merik mu s tím pomáhal a poslední dny panovala mezi nimi nepsaná dohoda o službách. Vždy alespoň jeden byl na pozoru, až tedy do dnešního dne. Člověk by neřekl, jak se někdo může ztratit na jediné lodi. Pomalu začínal mít podezření, zda-li na palubě ve skutečnosti ještě byl a nepřemístil se bez upozornění neznámo pryč.

Otevřel dveře své kajuty a ustrnul. Merik seděl na jeho oblíbené židli a popíjel jedno z jeho posledních lepších vín.

„Jsem rád, že ses sám dokázal obsloužit,“ kysele pronesl. Do připravené prázdné skleničky si nalil trochu červeného vína a usadil se vedle něj. Chvíli ho mlčky pozoroval a překvapeně si uvědomil, že ho muž zcela nevnímá. Bylo na vážkách, zda-li vůbec zaregistroval jeho příchod.

„Děje se něco?“ Hlasitě se ho dotázal.

Merik se pomalu otočil. „V Typmarských horách jsme vyhráli. Jižní armáda achanmorů byla nakonec úspěšně rozdrcena,“ pronesl zlomeným hlasem.

„To je dobrá správa, ne?“ Překvapeně namítl. „Nevidím důvod, proč by ses měl tedy tvářit tak zdrceně.

Merik se od něj odvrátil a zahleděl se zpátky do své sklenky.

Zatraceně, zapomněl jsem! V duchu si zostra vynadal Larkl. Merik právě truchlil za všechny padlé a naneštěstí to nebylo jenom za Typiiské vojáky a čaroděje, ale také za achnamory, draky a všechny ostatní bytosti, které v této bitvě ztratili svůj život.

„Co takhle si popovídat o něčem jiném?“ Nadhodil v naději, že se mu povede ho přimět myslet chvíli na něco jiného. „Třeba bys mi mohl říci něco o tom, cos dělal předtím, než ses před osmi sty lety stal Enedským velmistrem magie. Od doby, co ses ujal úřadu, koluje o tobě řada historek, ale o tom, co jsi dělal před tím, nikdo nic neví.“

„Nevidím důvod, proč bych se ti měl svěřovat?“ Odvětil mu Merik aniž by na něj pohlédl.

„Z přátelství?“ Zkusil podotknout.

Mág se na něj tázavě podíval a nevypadalo to, že by se mu povedlo změnit jeho názor. Tak takhle to asi nepůjde, řekl si v duchu. Zvedl se a přešel k male knihovničce postavené v rohu místnosti. Vyndal několik knih z jedné police a odložil je na zem. Pak několika rychlými hmaty zabral a otevřel malou tajnou schránku, která se za nimi skrývala. Uvnitř byla schovaná jediná kniha.

„Už odmalička jsem byl zvědavý a zajímalo mě, jak je to doopravdy s bohy. Sám dobře víš, že se v Enedu pořádné odpovědi nikdy nemůžeš nedočkat. A tak, když jsem se stal námořníkem, jsem jako tajný koníček začal během svých cest sbírat knihy o bozích a jejich životě. Tuto knihu se mi podařilo získat přibližně před čtyřmi lety. Ten Ordysam, od kterého jsem ji koupil, ani pořádně nevěděl, co prodává. Myslím, že by tě také mohla zajímat,“ domluvil Larkl a strčil mu knihu do ruky.

Merik ji neochotně přijal a začal si ji pomalu prohlížet. Desky byly z hnědé kůže a byly značně odřené. Její jméno už nebylo takřka čitelné a zbylo po něm jen pár vybledlých písmen. Byla velmi lehká a vycházela z ní slabá magie, což znamenalo jediné. Papír byl vyroben ze stromu Lehmoi. Díky tomu však šlo jen velmi obtížně odhadnout její stáří. Dříve, než ji stihl otevřít Larkl pronesl. „Je z doby před boží válkou. Nalistuj stranu padesát tři.“

Marik poslechl a rychle nalistoval danou stránku. Na jejím vrchu bylo tučnými slovy napsáno – Bůh moudrosti Maelorik. Merik sebou trhl a tázavě se na Larkla podíval.

„Otoč list,“ poradil mu.

Jakmile tak učinil, šokovaně sebou škubnul podruhé.

„Celkem zdařilá podobizna, nemyslíš? Je vidět, že ses za ta staletí takřka nezměnil,“ pobaveně pronesl kapitán.

Merik v ten okamžik přišel o všechna slova. Do dnešního dne neměl ani ponětí o tom, že existuje kniha s ilustracemi tváří bohů, které jsou provedeny s takovou precizností a přesností, všech významných bohů včetně něj.

„Neboj se. Nikomu to neřeknu. Musím přiznat, že mě to hodně překvapilo, když jsem to viděl, ale pak jsem o tom hodně přemýšlel a myslím, že tě i nakonec trochu pochopil. Původně jsem ti vůbec nechtěl říct, že jsem zjistil tvé malé tajemství, nicméně jsem poslední dny došel k závěru, že by si to vědět měl a dal si tak pozor. Protože jestli se tato kniha dostane do rukou někomu, kdo tě nemá moc v lásce, mohl by ti pěkně zkomplikovat tvůj život, minimálně v Enedu, kde by s tebou udělali rychlý proces. Mezi další stránky jsem vložil papír. Je to seznam míst a jmen lidí, kdo vlastní také tuto knihu. Nebylo zrovna lehké se k těmto informacím dostat, ale nakonec se mi to povedlo.“

Merik vytáhl založený malý papírek. „Vumy, Atmat, Estry a Kolim,“ přečetl nahlas jména čtyř království, kde se nacházela též tato kniha.

„Samá jižní království. Máš štěstí. Bohužel však to neznamená, že neexistuje ještě jeden či víc těchto výtisků v rukou lidí podobných tomu, od kterého jsem ji koupil já.“

„Děkuji, že jsi mi to řekl,“ vysoukal ze sebe stále trochu zaskočený Merik. „Mohl by sis tyto informace nadále nechat pouze pro sebe?“ Požádal ho nalomeným hlasem.

„S tím jsem počítal,“ uklidnil ho kapitán. „Víš, na rozdíl od některých nevěřím, že náš svět stvořili bohové. Tak hloupý nejsem. Takovou moc má jen sama příroda a magie. Rovnováha, která mezi nimi při stvoření všeho vznikla, nám dovolila žít. Věřím, že právě bohové mají svou velkou moc, aby právě tuto rovnováhu chránili. Ne ovšem všichni dělají podle mě, svou práci dobře. Slovo bůh je jen pouhý titul úřadu, který my doufáme, že budou vykonávat. Mám však pocit, že jen málokterý z nich to bohužel doopravdy pochopil a své jméno si tak zasloužil. Ty to víš, Meriku, a proto pro mě jsi skutečným bohem, na rozdíl od mnohých dalších. Svou moc nedáváš všem na obdiv. Děláš, co můžeš, pro nás všechny bez rozdílu, kým jsme a ani neočekáváš, že tě na oplátku budeme následovat. Teď však nastala chvíle, kdy bys to všechno měl změnit. Až dorazíte do Forsie, ukaž, co se v tobě skrývá. Nemusíš jim zrovna říkat, kdo doopravdy jsi, ale přiměj je, aby tě následovali, skutečně následovali a věřili ti. Bojuj, tak jak skutečně můžeš, ne tak jak pouze od tebe očekávají. Využij po dlouhé době svého daru naplno. Věřím v tebe a stojím za tebou. Přiměj je, aby to i oni udělali. Jen pouhá úcta a uznání k titulu velmistra magie Enedu v tomto boji stačit nebude. Doposud tě nikdy neviděli bojovat. Semínko pochybností musíš vymýtit, pokud chceš, dosáhnou úspěchu,“ pronesl vážným hlasem Larkl. Tajně doufal, že se mu Merika podařilo trochu povzbudit. Utápěl se v depresích a čím dál tím více se ukrýval v ulitě, kterou musel kolem sebe celá staletí budovat. Což nebylo dobré, obzvláště tyto dny před rychle se blížící bitvou.

Merik mu oplatil jeho vážný pohled. „Teď nevím, komu z nás dvou by ve skutečnosti měli říkat moudrý.“

„Budu to brát tak, že si vypil víc vína, nežli si měl a stouplo ti to do hlavy. Takže si řekl něco, co by si jinak nikdy neřekl. Jinak by totiž hrozilo, že by mi tvůj kompliment stoupl moc do hlavy a já bych pak zpychl, což nechci,“ zvesela prohodil Larkl.

Merik se nečekaně rozesmál. Jeho smích se rychle vytratil, ale úsměv zůstal. „Chtěl bych, abys věděl, že si nesmírně vážím toho, co jsi pro mě všechno udělal, i když jsi vůbec nemusel. A jelikož o mém národu něco víš a mě znáš daleko lépe, než jsem sám tušil. Něco ti prozradím. Zasloužíš si, abys věděl, proč vůbec vznikla tato válka. Všechno začalo před třistadvaceti lety …,“ zasekl se.

„Myslel jsem, že žiješ daleko déle,“ zažertoval Larkl.

„Nemyslel sis snad, že ti prozradím úplně celý svůj život? Před třistadvaceti lety …,“ znovu začal Merik a opět se zarazil a pohlédl na přítele, který se znovu nadechoval, aby opět něco řekl.

„Nic, pokračuj,“ vyzval ho kapitán. Původně si ještě jednou chtěl do něj rýpnout, ale neměl v úmyslu příliš riskovat, že by si to Merik nakonec rozmyslel a nic mu neřekl.

Pomalu popíjeli víno a Merik vyprávěl o smrti svého otce a proroctví, o achanmorech, které se s bratrem rozhodli nechat dál žít, o narození dvojčat a o tom, jak Aku na poslední chvíli odnesl před jejím osudem, který pro ni její vlastní dědeček zvolil, jak ji pak ukryl a chránil, o Emoi a jejích činech, které rozpoutaly tuto bezdůvodnou válku, a i o tom jak Aka přijala kým doopravdy je a rozhodla se bojovat, a právě díky její zásluze se, dle Merika, podařilo Typiiským mužům v Typmarských horách zvítězit.

Larkl tiše poslouchal a nepřerušoval ho. Během vyprávění mu pozvolna začalo docházet, jak málo lidí ví toho tolik, jako teď on. Prsty na rukou by mu určitě stačily. O to více si toho vážil. Nevycházel z údivu, že obyčejnému člověku, jako byl on, něco takového Merik prozradil výměnou za to málo, co pro něj udělal on. Jednou, až bude po všem, bude z toho nádherný příběh, napadlo ho.

Ještě hodnou chvíli zůstal zahloubaný do svých myšlenek, když si uvědomil naprosté ticho, které v kajutě panovalo. Merik své vyprávění dávno skončil a zakrátko na to začal ve své židli dřímat.

Larkl se ušklíbl. Tiše se zvedl, aby ho nevzbudil a opustil svou vlastní kajutu. Jen co za sebou zavřel dveře, zabrblal. „Dobře se vyspi, ale nepočítej s tím, že se ze své služby tak snadno vyvlékneš. Zítra budeš mít dvojitou směnu ty.“ Povšiml si, že se Merik během plavby doposud moc nevyspal. Proto, ač unavený, se vydal na horní palubu. On si bude moci, na rozdíl od něj, odpočinout již za dva dny, až je na Typiiském pobřeží vylodí.

V okamžiku, kdy vyšel z podpalubí, začala mu v žilách vřít krev. Dva čarodějové stáli naproti sobě uprostřed paluby a hádali se. Jeden měl v ruce připravenou hůlku a druhý měl pozvednutou pravou ruku s masivním prstenem. Několik dalších čarodějů a pár námořníků stálo v uctivé vzdálenosti od nich, a aniž by se k čemukoliv měli, sledovali, co se bude dít.

„Zábava skončila. Všichni se rozejdou spát či se vrátí zpátky ke své práci. Jestli do minuty tady uvidím někoho postávat, garantuji, že nepůjde spát,“ ukázal na dvojici provinilých čarodějů „dokud se podlaha nebude čistotou přímo blýskat,“ zakřičel mohutným, nesmlouvavým hlasem.

Zaslechl, jak si několik lidí postěžovalo v domnění, že je neslyší a rozešli se. Za okamžik byla paluba takřka prázdná. Na místě zůstala stát pouze dvojice provinilých čarodějů. Se škodolibým úsměvem jim do rukou vrazil kýbl s hadrem. Teatrálně se k nim otočil zády a odešel ke kormidlu, odkud je po očku sledoval. Dnes v noci se určitě nebudu nudit, pobaveně si pomyslel, když zahlédl, jak ti dva se zkroušeným výrazem těkají očima mezi sebou, hadrem, kýblem a podlahou.

 

Kapitola 56 - Slova

Komentáře   

0 #10 Lady Corten 2011-07-11 07:50
Vítám zbloudilou duši :-) . Děkuji za poklonu, po tom, co jsi napsala, mi nezbývá, než se jen červenat. Jsem ráda, že se ti příběh libí i nadále. Tak Gandalf byl taky bůh? To mi nějak uniklo, ale to se stává, když někdo nejdřív vidí film a pak u knížky nevydrží, když ví, jak to celé dopadne. Musím přiznat, že mým malým snem je, aby se tato povídky stala opravdu knihou, ale pokud to nezkusím, nezjistím, jak to dopadne, takže se ještě uvidí. Naděje přeci jen umírá vždy poslední :-) .
Citovat
0 #9 Hajmi 2011-07-10 23:23
Corten,- tak jsem se pod louhé době zase vrátila zpět k tobě. Páni ono se to dokonce rýmuje. Zjistila jsem jaká spousta kapitol zatím přibyla. Číst to na jeden zátah ještě víc vyzdvihne nádheru povídky. Je to neuvěřitelně propracovaný děj. Spousta postav. Tohle už prostě ani není povídka, ale kniha. Hodně připomíná "Pána prstenů".Tak Merik je také jeden z bohů - jako Gandalf.
Jsem moc zvědavá, jak všechno ukončíš, když už má být tak málo kapitol. Ale smekám před tebou klobouk. Vydržela jsi strašně dlouho a povídku udržela ve stejně kvalitní rovině. To je obdivuhodné. Takových autorů si nesmírně vážím. Máš skutečně talent. Díky.
Citovat
+1 #8 Lady Corten 2011-07-09 23:13
JJ kdo si počká tan se dočká 8)
Citovat
+1 #7 Cat 2011-07-09 22:03
Jsi zlá :lol: . Takhle mě trápit ... ;-) . No ale já si počkám... 8)
Citovat
+1 #6 Lady Corten 2011-07-09 17:38
Aka umí rychle odpouštět, ale tentokráte to opravdu nedává moc najevo, město vyhladovět nenechám, ale připravila jsem si pro měj něco jiného.
Citovat
+1 #5 Aria 2011-07-09 13:44
Hezka kapitolka. :-) Trochu se divim,ze Aka neni moc nastvana, nebo to nedava priliz najevo. :-) I kdyz je pravda, ze umi rychle odpoustet, alespon me se ta jevi. Budu se tesit na dalsi kapitolu a doufam, ze to mesto nenechas vyhladovet. :-)

PS: Promin, ze pisu bez diakritiky. Jsem totiz v zahranici a pocitac ma zdejsi klavesnici.
Citovat
+1 #4 Lady Corten 2011-07-09 09:39
V tomto ohledu tě budu muset sklamat, teď budou ještě tři kapitoli ve Forsii, které ukončí část tohoto děje a pak se vrhnu na Viliovu záchranu, touto dobou je totiž Aka s Lorikem na cestě do Fusi a já se držím časeové osy událostí, kterou jsem už před mnoha měsící vytvořila, ale neboj dočkáš se, jen ne možná tak úplě jak očekáváš, ale uvidíš, přeci jen podle harmonogramu mi zbívá už jem 9 kapitol a delší epilog, tedy pokud se v nějaké pasáži nerozepíši či ji nerozdělím na dvě.
Citovat
+1 #3 Cat 2011-07-08 21:13
A bude už Vilai v příští kapitole? :cry: Jinak už fakt nevím... :lol: . Už teď se těším na další kapitolu, ctěná Lady Corten! ;-)
Citovat
+1 #2 Lady Corten 2011-07-08 20:16
Vilai je i mím oblíbencem, také se těším až se zase v ději objeví :lol: . No s tím povídáním - byla jsem zvědavé, co řekneš právě na ty knížky. A jestli budou mít ještě nějaký víznam? Sama zatím ještě nevím ;-) .
Citovat
0 #1 Cat 2011-07-08 16:21
Wow, no co sis myslela, že budu povídat? Opět dokonale zvládnuté ;-) . Ostatně u tebe to není žádná vyjímka :lol: . Jen tak mimochodem, máme se bát, že ty knížky budou mít nějaký význam ve válce? Protože jestli jo, tak to teda potěš pánbůh :lol: I tak se pořád hodně těším na Vilae :P , je to můj oblíbenec!
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla