Děkuji Arie, Cat a Auroře za jejich komentáře.
Kapitola 52 – Křídla
Aka vyšla na nádvoří pevnosti, kde na ni Akoi už čekal.
„Poletíme?“ Zeptal se trochu nervózně. Předešlé dny byl touto dobou již dávno osedlán.
„Ne, odpočiň si,“ dostalo se mu překvapivé odpovědi.
„Proč? Jsem v pořádku,“ oponoval jí.
„Omlouvám se, ale dnes chci prostě bojovat na zemi.“
Akoi po těchto slovech vydal zvuk nejvíce se blížící koňskému zafrkání. Aka se lehce zasmála a opustila prostranství pevnosti.
„Co se stalo Ako?“ Zeptal se jí, už od včerejší noci po několikáté Lorik, když se mu jí podařilo dohnat.
Chtěla mu odvětit nic, ale věděla, že by se její slova opět minula účinkem. „Promluvíme si o tom večer,“ odbyla ho a přemístila se dolů do průsmyku.
Po chvíli se skály na její příkaz opět rozestoupily. Průsmyk byl volný. Achanmorové tentokráte však hned nezaútočili. Bojovali už s větší rozvahou oproti prvnímu dni, kdy se tu střetli. Bylo patrné, že několikadenní boj zanechal na tomto místě své památky. Achanmorů byla již pouhá třetina těch, co sem do průsmyku vstoupila a Typiané nebyli na tom o moc lépe. Teď jejich počty čítaly jen o málo více než polovinu těch, co se zde rozhodli bránit svou zem. Ani větrní draci nebyli ušetřeni. I jejich řady prořídly. Naštěstí však ne tolik jako u ostatních.
Aka pozvedla hlavu. Mezi draky jí nad hlavou prolétali už jen dva zlatí, z nichž jeden byl Varkor. „Zaútoč na achanmory,“ poručila mu. Tento příkaz byl jeden z pouhých dvou, co mu doposud dávala. Tím druhým byl vždy rozkaz ústupu na noc.
Mezitím achanmorové překonali vzdálenost dělící obě armády a zaútočili. Aka povolila uzdu své magii. Vítr okolo ní slabě zahvízdal. Následně na několik nejbližších achanmorů letěly větrné nože. Již čtvrtý den se bojovalo a jediného, čeho dosáhli, bylo to, že se jejich síly vyrovnaly navzdory všem ztrátám na obou stranách. Nadešel tedy čas převážit misky vah na jejich stranu, rozhodla se a pomalým krokem se vydala kupředu. Mladí achanmorové byli značně nedisciplinovaní. Jediné, co je drželo pohromadě, jak si povšimla, byli starší, zkušenější, rudovlasí achanmorové, kteří se převážně drželi vzadu. Rozhodla se tudíž, probojovat se za nimi a postavit se jim.
Po chvíli zanechala Typiské vojáky a válečné čaroděje daleko vzadu. Obklopovali ji jen samotní achanmorové, kteří si drželi překvapivě většinou od ní odstup, bylo-li to možné. Poznávali ji, ale i tak se našli tací, co stále zkoušeli své štěstí, i když si pravděpodobně byli vědomi jejího původu. Dostat se až k rudovlasým nebylo nakonec těžké, ale posléze začali být souboje pro ni výrazněji obtížnější. Starší achanmorové si nedrželi odstup. Útočili na ni minimálně v desetičlenných skupinkách najednou. Ace bylo už od prvního organizovanějšího útoku jasné, že dobře vědí, co dělají. Kouzla vždy letěla současně z několika stran najednou a občas měla takovou sílu, že Aku dokázala velmi nepříjemně překvapit.
Její zuřivost se postupně zvyšovala. Nemohla z hlavy vytěsnit myšlenky na Vilae zajatého kdesi ve Fumiře. Bála se o něj. Toužila po tom, aby zde vše skončilo a ona se za ním mohla vydat.
Achanmorové okolo ní utvořili další kruh a zaútočili o různé síle několika rozličnými kouzly současně. Její štít však zůstal neporušen. Opětovala útok a chtěla je zasáhnout všechny na jednou, ale nezdařilo se. Většina rudovlasých achanmorů se na poslední chvíli přemístila a objevila se po chvíli jen o malý kousek dál. V Ace začala pěnit krev. Vyčarovala několik větších větrných nožů a pokoušela se je svými kouzly dohnat. Ti se však nepřestali přemisťovat dál a míhat se jí tím přímo před očima. Nakonec se ji přeci jen podařilo najít svůj cíl. Zasáhla tři z nich najednou. Její tváří problesk spokojený úsměv.
„Před mnou neutečete,“ pronesla hlasem naplněným veškerou její dnešní zlobou a s novou vervou se ponořila opět do boje.
„Ako,“ uslyšela uvnitř mysli Akoiho volání. Nezareagovala. V ten samý okamžik na ni letěla řada ohnivých koulí doprovázená menšími vzdušnými víry. Dra různé typy kouzel se cestou částečně promísily a několikanásobně tak nechaly vzrůst svou sílu. Rozhodla se je obrátit zpátky proti jejich vlastním majitelům a vytvořeným silným poryvem větru změnila jejich směr. Větrné a ohnivé víry během vteřiny zasáhly rudovlasé. Pocítila, jak kouzlům vzdorují a po částech se je snaží pohltit. Posílala kouzla a pozorovala, jak po malých krůčcích nad nimi vítězí. Tito achanmorové byli silní, mnohem mocnější než všichni předešlí, se kterými doposud bojovala.
„Ako pozor!“ Uslyšela Akoiho varovný křik plný zoufalství.
Část magie, kterou tento den pevně držela pod kontrolou, poprvé zcela uvolnila. Černé zbroje vyrobené z kůže mamborů byly silou vzdušných vírů roztrhány na malé kousíčky. Vzápětí nechráněná těla achanmorů byla zasažena plnou silou ohnivých vírů. Už více nebyli schopni vstřebat další magii a vzpláli. Okamžitě se otočila vzad za zesilujícím zvukem plachtících dračích křídel.
Hrůzou se jí rozšířily oči. Okamžitě pochopila, před čím se ji celou dobu snažil zelený drak varovat. Ustrnula. Cítila, jak jejím směrem letí proud magie, jenž byl svým charakterem úplně jiný, než všechny jiné typy magie, co dobře znala. Magie nicoty, tento achanmor ovládá magii nicoty, uvnitř ní vše křičelo. Jak se jí mám bránit? Ptala se sama sebe. Neschopná jediného pohybu, dál sledovala blížící se kouzlo.
Akoi okamžitě postřehl, jak se Aka otočila a v zápětí ztuhla šokem. Nestíhal se však k ní dostat v čas, aby ji před letícím kouzlem strhnul stranou. Volal na ni, ale bezvýsledně. Vypadalo to, jako by ho vůbec neslyšela. Učinil tedy jediné, co ho napadlo. Během svého strmého klesání silněji máchnul pravým křídlem a posunul se tak více do leva. Na poslední chvíli, těsně nad zemí nasunul své levé křídlo kouzlu nicoty do cesty.
Aka měla pocit, jako by se čas na chvíli zastavil. I když se vše odehrálo zhruba během pouhých tří vteřin, zdálo se jí, jako by to trvalo celé minuty. Pozorovala jak Akoi kousek před ní nasunul špičku svého křídla do cesty letícímu kouzlu, které ho v zápětí zasáhlo a tvrdě ho srazilo k zemi. Zelené křídlo se po malých kouscích od konce v kruhu začalo ztrácet. Pohled na mizející křídlo ji konečně vrátil do reality.
Uvolnila takřka veškerou svou magii najednou do jediného kouzla. Pouze část svých sil, díky níž měla moc nad přeměněným Varkorem nepoužila. Zem se zatřásla a zvedla, vzápětí obklopila achanmora, který kouzlo nicoty vyslal. Tento achanmor jako jediný ze všech rudovlasých měl kromě černé zbroje i ze stejného materiálů vyrobený plášť, jenž byl upnut ke zbroji dvěmi stříbrnými sponami. Výjimečný byl i v jiné věci. Byl to jediný achanmor, který měl své vlasy smotané do tenkých copánků, do nichž byly vpleteny provázky kůže s kousky zubů, jež byly pouhými špičkami hadích zubu, které mambarorové měli, jakožto připomínku na příslušnost k rase, ke které před proměnou patřili. Pak zem vtáhla svou oběť do svých hlubin. Na maličkou chvíli vnímala, jak se achanmor pokouší osvobodit. Proti takovéto síle však neměl šanci a byl po marném boji mocnou silou země rozdrcen.
Aka neztrácela čas. Přemístila k sobě ze svého pokoje meč, který jí Lorik daroval krátce poté, co se v pevnosti setkali. Pevně stiskla jílec. Akoiho levé křídlo bylo už takřka ze tří čtvrtin pryč. Kouzlo nicoty pomalu postupovalo a sžíralo tak jeho tělo. Dříve, než stačilo celé dračí křídlo jeho silou zmizet do nenávratna, uťala ho těsně u Akoiho trupu. Zelený dráček bolestně zařval. V místech, kde ještě před okamžikem bylo jeho křídlo, najednou začal vytékat silný proud krve. Aka udělala jeden rychlý krok a volnou ruku přiložila na čerstvou ránu, která se pod jejím dotykem okamžitě začala hojit. Uprostřed Akoiho levého boku se objevila ošklivě vypadající jizva. Ace bylo hned jasné, že jí dá ještě hodně práce toto zranění zcela zahojit. Byla odhodlaná se do toho okamžitě pustit, ale tady uprostřed nepřátelské armády proto nebylo vhodné místo. Větrný štít, který okolo sebe a Akoi těsně po zasažení stvořila, odolával, ale nezaručoval jí klid, který teď pro léčbu svého dračího přítele potřebovala.
„Přemístím nás,“ tiše mu oznámila.
Zelený drak na chvíli přivřel svá víčka. Zcela vysílen nebyl ničeho jiného schopen.
Obklopila je hustá bílá mlha. V další vteřině byli oba uprostřed nádvoří Typiiské pevnosti.
„Nehýbej se prosím,“ požádala ho Aka a přiložila ruku na čerstvou jizvu. Představila si, jak vypadalo toto místo u Akoiho rodičů, když jej před lety v Talomy viděla. Pozvolna začala uvolňovat magii. Vyboulená jizva se pomalu ztrácela. Na jejím místě se objevily tmavě zelené šupiny. Po chvíli byla hotová. Chtěla Akoimu říct, aby si zdřímnul, ale dráček tou dobou již hluboce spal.
Nervózně přešlápla. Věděla, že by se teď měla vrátit dolů do průsmyku a bojovat, ale nechtěla ho tu nechávat samotného. Posadila se na chladnou kamennou dlažbu nádvoří, opřela se o jeho levou zadní nohu a zavřela oči. Usnula. Ze spánku ji vytrhl pohyb za jejími zády. Akoi se vrtěl a chtěl se zvednout. Otevřela oči a podívala se na slunce. Bylo již dávno po poledni.
Postavila se a přistoupila k dráčkově hlavě. Lehce mu na ni položila ruku a pohladila ho s konejšivými slovy. „Něco vymyslím, slibuji. Své křídlo budeš mít brzy zpět. Omlouvám se. Je to má chyba, že se ti to stalo.“
„Neomlouvej se. Stalo se jen to, co se dříve či později mělo stát.“
Bohyně naděje se na zeleného draka překvapeně podívala. „Zachránil si mě. Příliš jsem se nechala unést bojem a nedávala pozor. Musím svou chybu nějak napravit. To nejmenší, co pro tebe mohu udělat, je se ti omluvit a dát vše do pořádku.“
„Utni mi i druhé křídlo.“
„Proč?! Nebudeš už potom moci létat,“ vzkřikla.
„Já vím.“
Akyny oči se zalily slzami. „Nežádej mě o to prosím,“ bolestně pronesla. Pocit viny ji nepřestával sžírat a prohlubovat bolest, kterou hlubokou vnitř sebe měla.
„Prosím dovol mi vrátit se domů do Amatasu. Stýská se mi po rodičích i našem lese.“
Ace nepřestaly po tváři stékat slzy, a tak Akoi konejšivým hlasem mluvil dál. „Důvod, proč jsem se narodil s křídly, jsem splnil. A jsem nesmírně hrdý na to, že jsem to byl právě já, kdo ti mohl pomoci získat v čas pomoc větrných draků. Nést tě na svých zádech během této významné bitvy. A pomoci ti, když si to potřebovala. Vítězství Typianů se blíží. Už je to jen otázka několika hodin, maximálně jednoho dne, než zvítězí. Zabila jsi vůdce achanmorů, to snad víš? A mnoho jeho přímých podřízených. Achanmorové se určitě poté propadli do chaosu. Tvůj úkol zde skončil. Udělala jsi vše, co si mohla a zbytek už zbývá pouze na lidech samých. Dovol mi, aby se zde naše cesty rozdělily. Létal jsem rád. Miloval jsem tu volnost, kterou jsem během toho mohl cítit, ale vše jednou musí skončit. Větrní draci mi pomohli otevřít oči. Tolerovali mě, ale jen kvůli tobě. Tam nahoře není mé místo. Stýská se mi po mém druhu. Jednou i ty sama budeš mít vlastní rodinu. Dovol mi, abych i já ji měl. S křídly mi nikdy nedovolí se vrátit.“
Proud Akyn slz ještě zesílil.
„Tímto naše přátelství nekončí. Uvědomuješ si to? Uvidíme se už méně, ale dobrými přáteli zůstaneme napořád.“
Aka přikývla a její slzy začaly pomalu mizet. „Rozumím,“ tiše ze sebe vysoukala se sklopenou hlavou.
„Vilai tě teď potřebuje. Jdi za ním a zachraň ho. Je mi líto, ale po této cestě tě nemohu doprovázet. Rozumíš?“
Přikývla. „Až to tu skončí, doprovodím tě do Osterie. Chci, aby si byl šťastný. Nesmírně si vážím toho, co jsi všechno pro mě udělal. A slibuji, že na to nikdy nezapomenu.“
„Děkuji.“
„Natoč se trochu prosím a roztáhni křídlo. Bude to bolet. Udělám to, co nejrychleji dokážu. Pokusím se, abys trpěl, co nejmíň.“ Nadešla chvíle nechat Akoiho jít. Už od chvíle, kdy si uvědomila, že se jeho proroctví naplnilo, vnitřně tušila, že tento okamžik jednou nastane. Pokud ho měla opravdu ráda, musela ho nechat jít a udělat to, oč ji žádá. Jinak by poskvrnila přátelství, které časem zbudovali. Učinil pro ni mnohé. Pomáhal jí a dnes dokonce zachránit. To nejmenší, co pro něj na oplátku udělá, bylo zařídit, aby se mohl navrátit domů do Amatasu. Nadešel čas jít dál. Jejich cesty se po krásných čtyřech letech rozdělí. Teď už museli po svých cestách osudu, kráčet každý sám. Bude jí chybět. Zvykla si ho vídat každý den. Mít tohoto dráčka štěstí vždy při sobě. Také ovšem věděla, že bude zároveň i šťastná – za něj. Uvědomovala si, že ač Akoi nikdy nebyl doopravdy sám a byl obklopen přáteli, žádný člověk nebo elf mu nemohl zcela vynahradit jeho vlastní druh. Přála si, aby mu mohla pomoci a teď nadešla ta chvíle.
Pozvedla meč nad hlavu. „Vrať se domů Akoi. Buď šťastný a hrdý za vše, co jsi dokázal. Dávám ti volnost,“ pronesla a ťala.
Akoi jen bolestně sykla, nechal si vyléčit vzniklou ránu. Poté, co se i tato jizva ztratila pod tmavě zelenými šupinami, zkoumavě se ohlédl dozadu. „Je to zvláštní, být bez křídel. Budou mi chybět, ale vím, že je to takhle správně,“ vážným hlasem konstatoval.
„Něco vymyslím, pokud si to rozmyslíš,“ navrhla mu, i když věděla, že této nabídky nikdy nevyužije.
„Děkuji, za nabídku. Vážím si jí, ale takto je to lepší. Nadešel čas, abych zvolil svou cestu osudu a života. A já si vybral. I ty brzy budeš muset.“
„Vím, cítím to. Nevím, co nebo kdy to přesně nastane, ale blíží se to. Mé rozhodnutí vysvobodit Vilae hodně věcí změnilo a ještě honě změní.“
„Půjdu si zdřímnout. Vrať se dolů a pomož jim. Nemusíš tu semnou zůstávat,“ navrhl jí Akoi.
„Dobrou,“ popřála mu a přemístila se zpátky dolů do průsmyku.