Kapitola 53 – Daň
Na nebi už vyšly první hvězdy, když se Ace podařilo vrátit zpátky na nádvoří pevnosti. Akoi stále spal do klubíčka v jednom z jejích rohů. Na tváři bohyně naděje se objevil letmý úsměv. Bylo zvláštní se dívat na zeleného dráčka bez křídel. Již několikrát jí přiměl vidět věci tak, jak byly a i dnes tomu nebylo jinak. Ukázal jí, že každý má na světě své místo, kam doopravdy patří. Rozhodnutí, které učiníme, může vše ovlivnit, ale nikdy nezaručí, že dosáhneme pravého štěstí. On toto rychle pochopil. Nepochybovala tedy, že jeho volba byla správná. Za poslední dny tady v průsmyku si jen jedinkrát povzdechl, že tu nejsou stromy. Věděla však, že nepřítomnost lesa nese mnohem hůř, než aby to stálo jen za jedno malé zaúpění. Byl srostlý s lesem, a proto se rozhodl opustit nebe. Křídla mu dávala volnost a jen díky nim se nebe stalo jeho domovem. Daní však za to byla samota. Proto se zvolil les. Pod stíny stromů už neměl takovou svobodu, ale už více nemusel být sám. Každá věc vždy něco stojí a záleží jen na nás, čím se rozhodneme zaplatit. Když ji Akoi krátce před usnutím upozornil, že i její volba brzy přijde, ani ve snu by ji nenapadlo, že se to stane již dnes.
Od okamžiku, kdy spatřila moc magie nicoty, nedokázala na ni přestat myslet. Ač kouzlo nicoty vyslané achanmorem bylo slabé, hravě dokázalo Akoiho křídlo odstranit. A zvládlo by i mnohem víc, kdyby mu dala příležitost. Co by pak dokázalo mocné kouzlo tohoto typu magie? Ta představa byla až děsivá a právě Emoi měla takovouto moc. Nepochybovala, ač neměla žádný důkaz, že právě tento typ magie je její silnou stránkou. Jakou jinou magii by pak mohla vládnout bohyně zkázy?
Nezáleželo na to jakou z nich dvou se Zensial rozhodne zneškodnit. Vybere-li si Emoi, i když ji nemůže zabít, může pro ni přichystat osud horší než smrt. Ona by se však určitě nevzdala bez boje. Honička, která by pak nastala, by měla zajisté pro tento svět nedozírné následky. Zvolí-li si bůh života a smrti ji, Emoi získá volnou ruku, pro cokoliv, co se jí zamane. Ani jedno nebylo dobré. Zensiel nikdy nesmí již více přijít zpět do dolní říše, náhle si uvědomila.
Most, to most byl jedinou cestou sem. Nebude-li, nebude ani druhá boží válka. Jak nad tím teď přemýšlela, začala nalézat nové nečekané řešení. Ten achanmor, co vládl nečekaně magií nicoty, se nikdy nedozví, jak moc jí svým činem pomohl. Když si teď vše dala do souvislostí, spatřila cestu jak ze všeho ven. Talnier jí sice řekl, že nic nezmění na tom, že se most zrodil. Což byla pravda. Ani ona neudělá nic s jeho existencí, ale někdo jiný by mohl a tím dotyčným byla právě Emoi. Ona měla moc zničit vše, na co si vzpomněla. I most by mohla, pokud by měla důvod. Teď již zbývalo jen ji nějak přesvědčit, aby to opravdu chtěla udělat. Vysvětlit bohyni zkázy, že je v jejím vlastním zájmu zničit spojení dvou světů, nebude lehké, ovšem nezkusí-li to, nic nezíská. Emoi nikdy neměla v plánu rozpoutat druhou boží válku a určitě nikdy nebude chtít připustit, aby Zensiel dostal příležitost ji za to potrestat. Podaří-li se, byť na malý okamžik, otevřít jí oči, může se ji pak zdařit přesvědčit, že i jí nepřítomnost mostu pomůže. Zmizí-li most, co nejdříve, stovky lidí božího národa donutí navždy zůstat ve své horní říši. Jen několik málo z nich se právě nalézalo zde a zůstalo by tu tím tak navždy uvězněno. Problém se samotnou bohyní zkázy, zničením mostu nevyřeší, ale aktuálnímu nebezpečí druhé boží války tím zamezí. Stále zde zůstane pro lidi, elfy i trpaslíky jisté riziko, díky tomu, že několik bohů v tomto světě setrvá, ale nebezpečí ničivé války se tím výrazně zmenší. A pokud se jí zdaří nějakým způsobem, co nejvíce bohů odtud odlákat před tím, než spojení zničí, nebezpečí se ještě více zmenší. Bylo třeba mnoho věcí ještě domyslet, ale už věděla, co má dělat. Král Oliandr vždy Lorikovi, když byli malý, říkal, že problémy se vždy musí řešit postupně jeden po druhém. A ona se teď rozhodla držet rad moudrého krále. Nejdříve vyřeší problém s válkou a pak bude moci řešit zbytek.
Měla promyšleno, co udělá. Až půjde zachránit Vilae, sestra na ni jistě bude už čekat. Získá tak první a zároveň i asi poslední příležitost ji přesvědčit. Více šancí, už možná mít nebude. Nepochybovala, že jí více příležitostí asi už neposkytne.
Mrzelo ji, že tomuto závěru musela dojít, ale zajetí Naslouchajícího i ji samotné trochu pomohlo. Díky němu věděla kam má teď jít a mohla se pokusit uskutečnit svůj plán. Bylo až bolestně úsměvné, jak některé věci mohly být až na tolik dvousečné.
Plán sice teď měla, ovšem zbývalo ještě jedno. Nemohla tam jít sama. Merikovi říci nemohla. Ten teď měl jiné starosti, které se především týkaly Forsie a achanmorů. Otce také požádat nemohla. Osterie a elfové ho teď potřebovali a i on potřeboval je, aby se sám dokázal se sebou srovnat. Z mnoha důvodů musel zůstat tam, kde právě byl. Zůstal ji tak jediný člověk, kterého mohla požádat o pomoc s Vilaovou záchranou – Lorik. Obávala se však, že přemluvit ho, aby jí pomohl zachránit někoho, s kým se pro ni z neznámých důvodů, nedokázal spřátelit, nebude snadné.
„Čekám před pevností na tebe,“ poslala princi vzkaz a bránou bránu.
Po chvíli Lorik dorazil a seskočil ze svého esvetxe. „Rád tě vidím. Děje se něco? Nemám moc času. Brzy se budu muset vrátit,“ přivítal ji.
„Oni to chvíli bez tebe vydrží. Slíbila jsem ti, že si dnes večer promluvíme. Prosím pojď semnou,“ požádala ho Aka. Věděla, že Lorik chce bojovat do samotného konce. A ten se již blížil. Než definitivně odešla z průsmyku, opět ho uzavřela. Tentokráte však její kamenná hráz neoddělovala obě armády, ale bánila achanmorům se rozprchnou a utéct, když už neměli nikoho, kdo by je vedl a držel pohromadě. Tentokráte se bojovalo i po setmění. Předpokládala, že bude trvat takřka celou noc, než tu vše skončí. Lorik zajisté bude mít i po jejich rozhovoru, co dělat.
Aka odbočila ze stezky vedoucí od pevnosti dolů a ohlédla se. Princ ji tiše následoval. Za sebou vedl svou Esvek. Za několik minut dorazili na místo. Zastavila, a aniž by se ohlédla, pronesla. „Předchozí večery jsme se zde scházela s otcem. Díky měnu vím, co se děje jinde.“ Její oči upoutaly hvězdy, které po třech dnech vykoukly skrz trhající se mraky. Po krátké pauze pokračovala dál. „To on mi řekl o útoku Barkosanů. A takto jsem i díky němu dozvěděla, že Vilai včera padl do Fumisrkého zajetí.“ Teprve po těchto slovech se k němu otočila čelem. „Vím, že je to Emoinina past. Určitě ho nezajali Fumirané úplnou náhodou. Ale mě na tom nezáleží, i tak tam chci jít a zachránit ho. Ke všemu s Emoi stejně potřebuji mluvit. Pomož mi prosím,“ žádala ho. „Pokud se něco zvrtne, byla bych ráda, kdyby semnou někdo šel a dostal ho odtamtud v čas pryč.“
Lorik mlčky sledoval její tvář. Na tomto elfovi mu pramálo záleželo. Nejraději by odmítl, ale věděl, že by tak zranil Akyny city na tolik, že by o ni přišel. Jí na tomto elfovi až příliš moc záleželo. Pokud jí však pomůže, ztratí ji i tak. Nepochyboval, že Naslouchající udělá cokoliv, aby jeho a Aku rozdělil. Už od prvního okamžiku, kdy se na hranicích Osterie střetli, se ho snažil o ní připravit i přesto, že byla v mužském těle. V žádném případě nehodlal dopustit, aby teď když se mu vrátila zpět, o ni v zápětí přišel. „Pomohu ti, pomůžeš-li i ty mě. Ty chceš zachránit Vilae. Já se chci zachránit před Juliánou. Slib mi, že si mě po skončení této války vezmeš a já ti na oplátku pomohu Vilae zachránit.“
Ace se zvrásnilo čelo. O to, co ji žádal a jakým způsobem, se jí vůbec nelíbilo. Očekávala, že se bude cukat, ale to, co po ní chtěl, ji zaskočilo nepřipravenou. „Víš, s kým vůbec mluvíš?!“ Výhružným hlasem se ho zeptala.
„Ano. Mluvím s dívkou, kterou jsem před deseti lety poznal v bludišti a spřátelil se s ní. S dívkou, která si hrála na chlapce a zahradníka. S dívkou, která se ochotně stala mým pážetem. S dívkou, která se beze slova jednoho dne změnila v chlapce, pak v mága a na konec v samotnou bohyni,“ klidným hlasem jí Lorik odpověděl.
Tato odpověď Aku úplně odzbrojila. „Víš, co po mě žádáš? Nutíš mě volit mezi svým a Vilaovým životem,“ zdůraznila.
„Záleží jen na tom, co je pro tebe opravdu důležité,“ dostalo se ji odpovědi, u které měla pocit, že už jí jednou slyšela. Povzdechla si. Pokud chce, aby Vilai žil, bude si Lorika muset vzít. Nechtěla, aby zemřel jen její vinou. Nechtěla, aby trpěl jen proto, že se stal jejím přítelem. Bohužel i trochu chápala Lorika, proč po ní toto vše žádá. Bál se, že mu opět z ničeho nic zmizí. Když mu zemřela matka, nic s tím nemohl udělat a ani když se nechala Merikem transformovat, nic s tím nezmohl. Tentokráte se tedy rozhodl bojovat s osudem předem. Způsob jaký však zvolil, se jí nezamlouval, ale musela připustit, že byl účinný. „A co smlouva, kterou uzavřel Oliander a Victorem?“ Zvědavě se zeptala.
„Otec byl předvídavý. Předpokládal, že mohou nastat potíže, když se rozhodnu stát čarodějem. Smlouvu s Typii uzavřel tak, že si korunní princ Enedu, nikoliv jmenovitě já, vezme nejstarší princeznu Typie,“ s úsměvem triumfálně pronesl Lorik. „Přislíbíš-li, že si mě vezmeš, vzdám se svého práva na trůn. Korunním princem se tak stane Henry a jeho povinností se tak stane, aby se on oženil s princeznou Juliánou.“
„To můžeš udělat i přes to, že si mě vezmeš,“ namítla. „A ke všemu pochybuji, že ti něco takového Oliander dovolí.“
„Nikdy bych si neodpustil. A ani náš lid by to neudělal, kdybych k tomu neměl pořádný důvod. Myslím, že volby mezi korunou a ženou, kterou mám rád, je dostatečným oprávněním. Ke všemu otec nemá právo mi bránit, rozhodnu-li se postoupit korunu svému mladšímu bratrovi a sám mě bude podporovat, až se dozví, že se mou ženou stane sama bohyně.“
„Politika,“ nešťastně pronesla Aka. „Uvědomuješ si, že jsi svůj problém s Juliánou vyřešil tak, že donutíš někoho jiného, aby si ji vzal?“
„Za normálních okolností by Henry jen mohl bezmocně přihlížet, jak se stávám králem dvou největších království Zansijského kontinentu. Tímto mu dám příležitost, po které zajisté okamžitě bez váhání skočí. Nebude riskovat, že bych si to případně všechno rozmyslel.“ V princově hlase byla slyšet naprostá jistota.
Bohyně naděje bezmocně přikývla. Měl pravdu ve všem, k tomuto už nebylo, co dodat. „Pomůžeš-li mi zachránit Vilae a dostat ho z Fumiry živého domů, přísahám, že si tě vezmu, co nejdříve to bude možné. To ti slibuji jako sama bohyně naděje,“ rezignovaně pronesla.
„Dobře tedy, jsme dohodnuti,“ s vítězným pocitem prohlásil Lorik. Vyskočil do Esvekyny sedla a v zápětí odjel. Aka jen tiše sledovala jeho mizející záda do noci.