Velmi děkuji Arie za její komentář.
Kapitola 43 – Bouře
Ferisel seděl na židli a hleděl na prázdný papír položený před sebou na stole. Netušil, co má napsat. Během dne se nic zvláštního nestalo, proto nechápal, proč by se tedy měl zaobírat takovým nesmyslem, jako je ještě o tom podávat hlášení. Pochyboval, že by král vůbec kdy četl byť jedinou řádku toho, co mu den co den psal. Nesnášel, když musel takhle marnit svůj čas.
Namočil brk do kalamáře a chystal se napsat první větu, když ucítil, jako by někdo za ním z ničeho nic stál a hleděl na jeho záda. Neslyšel klepání a ani otevírání dveří, které již delší dobu nepříjemně vrzaly. Pomalu se ohlédl. Brk mu vypadl z ruky. S leknutím vykřikl a vyskočil na nohy. Židle s dunivou ránou dopadla na zem.
„Jak si to Meriku představuješ. Kolikrát ti mám říkat, aby ses nepřemisťoval přímo sem. Dobře víš, že si to král Auros nepřeje. Pokud chceš navštívit Matias, tak dobře víš, kde máš počkat a já si tě vyzvednu,“ vztekle se rozkřičel.
Merik chvíli pobaveně hleděl na rozlíceného trpaslíka před sebou. „Na takové nesmysly teď nemám čas Feriseli. Potřebuji okamžitě mluvit s Aurosem.“
„Na to zapomeň. Jestli chceš vidět krále, musíš se předem ohlásit a počkat až si na tebe udělá čas,“ zaprotestoval trpaslík, který tušil, že jeho snahy jsou marné. Dobře věděl, že proti člověku, který právě před ním stál, nemá sebemenší šanci vyhrát.
„Doveď mě za svým králem. Hned!“ Rozkázal rázně mág.
Feriselovi klesla ramena. „Pojď za mnou,“ zahuhňal a vyvedl nezvaného hosta ze své pracovny.
Kráčeli úzkými cestičkami Matiasu. Merikovi nohy automaticky následovaly trpaslíka. Jeho mysl byla na hony vzdálená od tohoto místa.
„Ako slyšíš mě? Máš chvíli čas?“ Vyslal svá slova k mladičké bohyni. Chvíli to trvalo, ale nakonec se mu ozvala zpět.
„Poslouchám. Co potřebuješ?“ Zaznělo mu v hlavě ne zrovna dvakrát příjemným tónem. Předpokládal, že se na něj bude Aka za vše, co před ní zatajil, zlobit, ale v koutku své duše doufal, že by ho mohla pochopit a odpustit mu. Obrnil se trpělivostí a vyřkl. „V Typmarských horách je Typiská pevnost. Nalézá se trochu jižněji od místa, kam směřuješ. Najdi ji a vyčkej u ní. O dva dny později tam dorazí Lorik. V průsmyku, nad kterým se pevnost tyčí, se odehraje bitva s achanmory. Bylo by dobré, kdybyste se na ně připravili. Dorazí tam už zhruba za týden.“
„Ty tam s námi nebudeš?“ Zeptala se Aka trochu klidnějším hlasem.
„Ne. Budu doprovázet Enedské vojsko. Mým úkolem bude se postarat o to, abychom zvítězili a rozdrtili severní achanmoří armádu.
„Dobře, vše beru na vědomí. Děkuji za zprávy. Je to vše anebo potřebuješ ještě něco?“
„Ne už nic. Jenom,… dávej na sebe pozor,“ popřál ji. Než se spojení přerušilo, zaslechl ještě tiché sbohem.
Trochu se mu ulevilo, že má tento rozhovor za sebou. Opět začal vnímat své okolí, aby zjistil, že stojí na místě před dvoukřídlými dveřmi.
„Haló Meriku! Vnímáš vůbec?“ Dožadoval se jeho pozornosti Ferisel a evidentně ne poprvé.
„Jo, můžeme,“ zabručel a udělal posledních pár kroků ke dveřím.
Stráže otevřeli masivní dveře vedoucí do sálu a nechali je vstoupit. Merik udělal tři kroky, když mu došlo, že kráčí sám. Ohlédl se za sebe.
„Dál nejdu. Tohle si musíš vyřídit sám. Už takhle budu mít zase dost potíží, že jsem tě sem vůbec pustil,“ pronesl Ferisel a na jeho hlase i postoji bylo patrné, že jakékoliv přemlouvání je zbytečné.
Kývnul a vyrazil napříč sálem k menšímu kamennému trůnu, který byl umístěn na jeho samotném konci. Sál byl potemnělý, jednoduchý. V rozích byly umístěny menší kamenné sochy a po delších stranách byly dvě větší, na trpaslíky nezvykle barevné, mozaiky.
Čím byl blíže ke králi Aurosovi, hlasy v sále pomalu utichaly. V okamžiku, kdy stál jen pár metrů před vladařem trpasličí říše, zavládlo v místnosti naprosté ticho.
„Zdravím Vás Vaše výsosti,“ pozdravil krále, co nejvřeleji svedl.
„Co chceš? Nepamatuji si, že bych ti dovolil ti přijít,“ zdůraznil Auros. Jeho hlas postrádal veškerou vřelost. Neměl ho rád. Což dal zřetelně najevo při jejich posledním setkání, kdy mu naznačil, aby se sem nevracel minimálně do doby, než na trůn usedne nový král.
„Přišel jsem Vás požádat, jestli byste nepřehodnotil své stanovisko a nepomohl nám s boji s achanmory.“
„Už před pěti lety jsem řekl, že záležitosti lidí se nás netýkají. Nebudeme se angažovat v ničem, co si lidé sami způsobili.“
„Pokud se nám nepovede zastavit achanmory v čas. Bude se vás to týkat.“
„V Tamtaialských horách není nic, co by je mohlo zajímat,“ rozhodně pronesl král.
„Možná ne, ale na severu ano. A když už jednou na vašem území budou, pochybuji, že by se cestou nezastavili ve vašich městech.“
„Vchody do naší říše jsou dobře ukryté. Nemohou je nalézt a nemají ani důvod, aby tak činili. V podzemí těchto hor není nic, co hledají.“
„S úctou Vás žádám, abyste si to ještě jednou rozmyslel,“ pronesl Merik, co nepokorněji v danou chvíli svedl. Bylo to obtížné. Uvnitř něj to vřelo. Hrubě nesouhlasil se stanoviskem trpasličího krále, který se rozhodl zavřít oči před vším, co se odehrávala na denním světle. A dělal, že se ho nic z toho netýká.
„Mé rozhodnutí je konečné a neměnné. Teď odejdi a do mé říše se už nevracej. Nikdy!“ Vztekle křičel král Auros.
Merik se bez jediného slova přemístil pryč. Bylo zbytečné tu dále setrvávat. Jen by tím marnil svůj drahocenný čas. Myslí se mu prohnala lítostivá myšlenka nad osudem Ferisela. Tentokráte krále rozlítil mnohem více než kdy dřív. Mrzelo ho, že jeho malý trpasličí kamarád to tentokráte odnese za oba.
Oliandr přecházel po místnosti sem a tam. Netrpělivě čekal na nejnovější zprávy z Typie. Minuty se mu vlekly. Měl pocit, jako by už čekal celé hodiny.
Konečně se ozvalo tiché zaklepání.
„Dále,“ nadšeně zavolal a usedl za stůl. Jaké však bylo jeho překvapení, když do místnosti nevstoupil sluha se stočeným pergamenem v ruce, ale sám Merik.
„Pomalu jsem si myslel, že svého mistra magie budu muset prohlásit za mrtvého,“ pronesl s hranou vážností král.
„Také Vás rád vidím Vaše výsosti,“ odpověděl mu s úšklebkem Enedský mistr magie a po malém kývnutí hlavou usedl za stůl naproti němu.
„Lorik přišel s tebou?“ S nadějí v hlase se zeptal Oliandr.
„Ne, zůstal v Typii. Ani trochu neváhal o tom, zda se má bojů aktivně účastnit.“
„Mohl jsem si to myslet,“ pronesl smutně král. „Zkoušel jsi mu to nějak rozmluvit. Třeba ...,“ hlas mu utichl.
„Takovéto rozhodnutí musí učinit každý sám a ke všemu se od něj všeobecně očekává, že se bojů bude aktivně účastnit, vzhledem ke smlouvám, jež si s Typii uzavřel,“ poukázal.
Oliandr se rozhodl raději změnit téma hovoru. Dobře si uvědomoval, do jaké pozice svého syna postavil. Kdyby tehdy tušil, co se bude dít, moc dobře by si některé věci rozmyslel. Bylo však příliš pozdě brát své činy zpět. „Mám již téměř připraveno stosedmdesáttisíc mužů. Ještě pár dní a budu připraven vyrazit Victorovi na pomoc.“
„Ty lodě měly být už dávno na cestě,“ pronesl zasmušile mág.
„Dříve to nešlo,“ odsekl Enedský král. „A vůbec, tohle je má starost a ne tvá. Pokud to chceš brát takhle, mohl bych se zeptat, proč jsi tu nebyl dřív a dávno nepřipravil své čaroděje na cestu.“
„Jsem tu teď a dříve to nešlo,“ odvětil Merik dobře si vědom, že vyřkl přesně ta slova, na která chtěl král slyšet. „Děje se něco? Vypadáš nervózně,“ zeptal se zájmem svého starého přítele, když už po několikáté zaznamenal, jak se nervózně ošívá.
„Čekám snad už celé hodiny na nejnovější zprávy z Typie a stále nic nepřichází,“ sklesle přiznal Oliandr.
„A nic nepřijde.“
„A proč by nemělo?“ Zaskočeně se dotázal.
„Před pár hodinami jsem s Victorem mluvil. Bylo by zcela zbytečné ti cokoliv posílat vzhledem k tomu, že ještě týž den jsme spolu měli mluvit.“
„Nechápu, jak se ti podařilo dostat tak rychle z Lakmaru sem a raději to ani snad nechci vědět,“ pronesl nahlas Enedský vládce spíše pro sebe. „Jaká je situace?“
„Achanmorové mířící na Lakmar by měli v následujících dvou dnech změnit svůj směr na severozápad k Typmarským horám. Zhruba za týden se v horách střetnou Typiiskými vojáky, kteří tam na ně budou již čekat. Tato bitva se stane jedna ze dvou, které rozhodnou o výsledku války.“
„Jak se podařilo změnit jejich směr?“ Zvědavě se dotázal Oliandr.
Merik se nevraživě zatvářil. Neměl rád, když mu někdo skákal do řeči. Jeho odpověď byla stručná. „Draci.“
Enedský král si uvědomil až příliš pozdě svou chybu. Merika dobře znal, ale občas se trochu opomněl. A tak raději dospěl k závěru, že mu stručná odpověď bude muset stačit. Nehodlal nastalou situaci ještě více zhoršovat. Kdyby naproti němu seděl kdokoliv jiný, jistě by nepřipustil, aby se s ním takto jednalo, ale v přítomnosti tohoto mága bylo vždy vše jiné. „Pokračuj,“ vyzval ho opatrně.
„Menší část achanmorů, jež se od hlavní skupiny před časem oddělila, teď už takřka jistě míří na Forsii. K městu se dostanou zhruba za čtyři až pět dnů. Ve Forsii je necelých třistatisíc mužů. Jejich úkolem je se udržet do doby, než se nám k nim podaří dostat a pomoci.“
„Dříve jak za tři týdny se k nim bohužel nedostaneme,“ zasmušile pronesl král.
„Tři týdny je až příliš dlouhá doba. Tak dlouho jen stěží vydrží. Musíme se k nim dostat nejpozději do dvou týdnů.“
„To je nemožné,“ oponoval mu však Oliandr.
„Pokud nechcete, aby se achanmorové dostali až k Tantaiaským horám, musíme se pospíšit.“
Enedský král mírně pokývla hlavou. Ani si neuvědomil, jak velkou chybu udělal.
Merik vycítil svoji příležitost a ještě trochu přitlačil. „Kolik si již stihl připravit lodí?“ Dotázal se. Uvědomoval si, co je hlavním kamenem úrazu, proč doposud nevyplula byť jediná loď. Ened nebyl zcela připraven na možnost, že někdy bude muset po moři přesouvat tak velké množství vojáků. Oliandr měl k dispozici válečné lodě, ale bylo jich až žalostně málo. Merik předpokládal, že poslední dny musel král vyvinout velkou snahu, aby se mu povedlo stahovat veškeré lodě, které se objevily v blízkost západního pobřeží jeho země. Donutit kapitány, aby na svoji palubu nabrali vojáky, také jistě nebylo lehké a určitě ani levné.
„Právě mám k dispozici přibližně třista lodí zhruba s kapacitou na stodvacettisíc mužů. Do týdne si myslím, že se mi podaří ještě sehnat dalších stovku pro zbylé vojáky a několik dalších lodí, čistě určených jako zásobovací. To je bohužel vše. Na hranicích s trpaslíky mám připraveno přes dvěstětisící vojáků a dalších necelých stotisíc mám na cestě. Pokud nechci hnát obyčejný lid do zbraně, aby bránili svou zem, je to vše co mám. Když to srovnám s tím, co má k dispozici Victor, je to o dost méně, i když rozloha našich království je zhrubal stejná. Ened však bohužel není tak zalidněný jako Typie a ani tak bohatý. Nemám takové možnosti jako on.“
S těmito slovy musel Merik jen souhlasit. I když se mu to moc nezamlouvalo, nedivil se králi, proč s pomocí doposud váhá a určité záležitosti řeší pomaleji než by bylo potřeba. Nesměl si dovolit udělat sebemenší chybu. Stačil by jediný špatný krok a mohl neúmyslně rozpoutat válku s trpaslíky. Což by vše ještě více zhoršilo. A to nemluvě o achanmorech. Pokud by přišli do jeho říše přes hory, měl by velmi malou šanci na to, aby se mu je zdařilo zastavit. Na tak velkou rozlohu měl velmi málo mužů k dispozici. Což ho zajisté dostávalo do nezávidě-hodné situace. Bylo nezbytně nutné achanmory porazit ještě v době, kdy se nachází na území Typii. Zároveň si však nemohl dovolit nechat svou zem zcela nechráněnou, nechanou na pospas osudu.
„A co kdyby si nechal vyplout lodě, co už připravené máš a ty zbylé by vyrazily na cestu později?“ Dotěrně se zeptal se Merik.
„Už jsem o tom přemýšlel,“ připustil. „Ale je to příliš málo, aby to mělo nějaký význam.“
„Je lepší něco, než-li nic. Pokud budeme čekat příliš dlouho, do Forsie dorazí sice dost vojáků, ale nebude tak už nikdo komu by pomohli.“
Oliandr mlčel. Na jeho tváři bylo patrné, jak nad vším usilovně přemýšlí a rozvažuje.
Merik mu dal chvilku a pak dodal. „Popluji s nimi.“
„Ty tu nezůstaneš?“ Zeptal se král. Jeho hlas nezněl moc udiveně.
„Budou moji pomoc potřebovat. Třeba už jen tím, že je v mých silách trochu jejich cestu urychlit. Ke všemu zde bych byl zbytečný.“
Vládce Enedu si povzdechl. „Dobře. Máš to mít. Občas mám pocit, že tu vládneš ty a ne já. Ještě dnes vydám pokyn, aby během noci lodě vypluly, společně s tebou.“
„Děkuji Oliandře. Jsem si vědom toho, že toto rozhodnutí pro tebe nebylo lehké a o to více si ho vážím. Zajistím, abys nelitoval,“ pronesl povzbudivě ke svému příteli Merik. S úsměvem po malé pouze ještě dodal. „Nikdy bych si s tebou nechtěl vyměnit místo. Je mnohem lehčí a bezpečnější bojovat v bitvě přímo než od stolu s papíry.“
Enedský král pohlédl do očí svého mistra magie a trochu se pousmál. „To věřím. Dám ti všechny ty muže na starost. Máš mou plnou podporu. Jen se prosím postarej o to, aby se jich co nejvíce vrátilo zpět domů.“ Nebyl tak naivní, aby netušil, co je čeká a kam je posílá. Achanmorové byli synonymem smrti. „Prosím postarej se, aby jejich životy nevyhasly zbytečně.“
„Slibuji ti, že ani jediný z nich neztratí svůj živit zbytečně. Zvítězíme.“ Rozhodným hlasem pronesl mág. Svými slovy chtěl krále trochu povzbudit a dodat mu jistotu, že rozhodl správně. Poslednímu slovu, které však vyřkl, sám úplně nevěřil. Přál si to, ale v tuto chvíli ať by udělali cokoliv, nemohlo být jisté. Jen snad sám osud jako jediný ví, co je čeká.
Merik z dálky pozoroval dění v Enedaském přístavu, který ač byla noc, byl ozářen světly tak, jako by byl slunný den. Kam až oko dohlédlo, byli vidět samí vojáci. Lodě rychle připlouvaly k molům. Nechávaly na své paluby v řadách nastoupit ozbrojené muže a pak opět odplouvaly, aby udělaly místo dalším.
Merika mile překvapilo, jak vše v přístavu hladce probíhalo. Očekával zmatky a chaos, který měl vypuknout v okamžení, co král přikázal urychlené vyplutí lodí s vojáky.
Stál na místě a čekal, dokud jeho oči nespatřily to, co hledal. O něco menší loď než většina ostatních zakotvila u jednoho z provizorních mol. Po rychle přistaveném můstku začali na její palubu nastupovat lidé zahaleni v černých pláštích s jemným stříbrným lemováním. Upravil si svůj černý plášť pošitý velice jemnou, decentní, stříbrnou výšivkou a přemístil se doprostřed mola. Ve chvíli, kdy se rozplynula řídká mlha, někdo z mužů, jež mu byli nejblíže, zvolal. „Mistr je tady.“
Váleční čarodějové, kteří se ještě nestihli nalodit, okamžitě bez sebemenšího zaváhaní elegantně ustoupili na stranu. Během vteřiny se tak utvořila ulička vedoucí přímo k lodi. Pomalu jí kráčel a pohlížel do tváří mužů a žen, jenž se rozhodli bojovat, ač museli tušit, že jejich magie proti achanmorům nemohla mít velkou šanci. Ti, na které právě hleděl, nebyli jediní. Bylo tu ještě několik dalších lodí, na kterých se budou plavit čarodějové. Téměř všichni čarodějové měli do této chvíle ve svých tvářích vepsaný strach. Na tvářích mužů a žen, na něž právě hleděl, byl teď široký úsměv. Prozatím jenom jim dodal odvahu a posílil jejich odhodlání. Časem se bude muset postarat o to, aby i ostatní měli stejnou sílu tak jako ti, před kterými právě stál.
Jen co stanul na palubě lodi, okamžitě zamířil ke kormidlu. Již z dálky se na něj upíraly kapitánovy oči a čekaly, až přijde blíž.
„Zdravím tě mistře Meriku,“ přivítal ho v okamžiku, kdy si byl jist, že jeho hlas oslovený mohl zaslechnout přes mohutný lomoz, který v přístavu vládl.
„I já tebe Larkle. A toho mistra si pro příště prosím tě odpusť. Kolikrát ti to mám říkat?“
Larkl se široce usmál. „Je to již dávno, co jsi naposledy stanul na palubě mé lodi.“
„Sedm let, to není tolik,“ oponoval mu Merik a postavil se po jeho boku.
„Možná pro tebe, ale pro většinu z nás obyčejných lidí ano. A vůbec, povídej, jak ses měl?“ Zeptal se zvědavě kapitál.
„Nebylo to špatné až na ty poslední týdny,“ pronesl mág a po malé odmlce pokračoval. „Myslím, že bude lepší, když si promluvíme, až bude vhodnější chvíle. Tvá posádka čeká, až jim dáš pokyn k vyplutí,“ poukázal.
„Jo, máš pravdu. V následujících několika dnech bude určitě dost vhodnějších příležitostí,“ trochu sklesle odpověděl Larkl a začal se věnovat své práci.
Po chvíli byli připraveni. Vztyčili plachtu, odvázali narychlo přivázaná lana a odpoutali se od mola Enedaského přístavu.
O několik hodin později byla hotová i poslední loď a necelé tři stovky lodí se tak mohli vydat na cestu na jih.
Krátce po vyplutí ranní paprsky zahnaly temnotu noci a ozářily oblohu. Příznivý vítr je hnal rychle dopředu. Pobřeží se rychle vzdalovalo. V okamžiku, kdy byla vidět jen jemně se vlnící hladina oceánu, vítr prudce změnil směr a obloha se jakoby odnikud zatáhla temnými mraky. Takřka naráz na všech lodích zazněl příkaz ke svěšení plachet. Obloha stejně tak rychle jak potemněla, tak se i rozbouřila. Z mraků začaly padat silné provazy deště. Potemnělou oblohu prozařovaly blesky. A ačkoliv vše bylo doprovázeno silným větrem, vodní hladina Zapaionského oceánu zůstala ledově klidná bez jediné vlnky.
Larkl hleděl na klidnou hladinu a pozoroval, jak silný proud unáší lodě správným směrem. „A ať mi někdo netvrdí, že bohové nejsou, protože minimálně bůh moří existuje a je na naší straně. Což se o bohyni počasí říci nedá,“ tiše pronesl, aby ho mohl slyšet pouze Merik, který stál blízko něj.
Mágovou zadumanou tváří rychle prolétl při zmínce o Melii bolestný výraz. „Ano, je dobré vědět, že Rejmon se rozhodl stát při nás,“ odpověděl zpět stejně tiše. Jeho hlas byl klidný.