Velmi děkuji Amane a Arie za jejich komentáře.
Kapitola 41 – Naslouchající
Šumění lesa se změnilo a esvetx zrychlil své tempo. Vilaie zaplavil špatný pocit. Oba vnímali, že se něco špatného začalo dít. Již za necelé dva dny se jim podařilo dostat k hranicím. Ale i když rychleji tuto cestu zvládnout nešlo, Vilai cítil, jako by přijel až příliš pozdě. V okamžiku, kdy dosáhl svého cíle, spatřil samotné zhmotnění svých největších obav. Tarvodské kameny byly aktivní. Díky nim Ostorianskou hranici lemovala, po celé její délce, silná vodní stěna, sahající až nad koruny stromů. Jejich zem byla právě dobrovolně odříznuta od zbytku kontinentu.
Se smutkem sesedl. Pomalu prošel vojenským ležením, nechávaje za sebou všechny, kteří ho chtěli přivítat, a zamířil přímo k jednomu z pilířů vodní zdi. Našedivělý tarvodský kámen se tyčil do výše čtyř metrů a již z dálky byla cítit jeho obrovská moc. Opatrně se ho dotkl, aby mohl pocítit, jak kámen svojí magií vyzvedává vodu z magických podzemních pramenů a tvoří z ní silný magický ochranný štít před nepřítelem, který byl zajisté nedaleko.
„Jsme rádi, že jste dorazil Naslouchající,“ zaslechl Vilai, jak za jeho zády někdo promluvil. Neodpověděl, pouze kývnul hlavou a pomalu spustil ruku podél těla. Naposledy pohlédl na vysoký sloup vody, stojící na samém okraji lesa a otočil se k odchodu.
Večer ho únava přemohla a on upadl do hlubokého spánku. Měl pocit, jako by spal malou chvíli, když s ním někdo zacloumal.
„Vstávejte Naslouchající. Přichází útok!“ Slyšel jako by zdálky, i když dotyčný musel promluvit blízko něj. Rozespale přikývl. Chvíli trvalo, než si vyřčená slova jeho rozespalá mysl přebrala. Ovšem v okamžiku, kdy mu došel jejich plný význam, prudce se postavil. Popadl svůj luk s toulcem, propletl se okolo plátěných přístřešků, tvořící vojenské ležení a následoval většinu gaotů, směřujících na sever. Hned od začátku mu bylo jasné, kam směřují. Mířili k jednomu z tarvodských kamenů vzdálenému zhruba tři kilometry odtud.
Když dobíhali na místo, již z dálky bylo vidět, jak se vodní zeď otřásala. Předtím klidná vodní stěna se nyní vlnila a prohýbala. Doposud však pevně držela pospolu. Nebylo vidět, že by se byť jediná kapka uvolnila a stekla dolů.
Minuty plynuly a útok se začal pomalu zaměřovat na jediný bod. Kousky vodní zdi se pod silným náporem začaly odlamovat. Desítky gaotů pobíhaly okolo pilíře ve snaze ho svojí magii posílit. Stovky elfů stojících opodál se seřadili, připravili své luky a napnuli tětivy. U pasu se jim houpaly lesknoucí se menší meče, jež od světel ohňů prosvětlovaly mizející noc.
Náhle se ozvala silná rána, mnohem hlasitější než všechny předchozí, a masa ohně prorazila vodní stěnu. Oheň přesně směřoval k tarvodskému kameni, který byl umístěn patnáct metrů za vodní zdí. Elfové, co se pohybovali nejblíže, uskočili do strany, krom jediného, který stál nešťastnou náhodou v samém ohnisku útoku. Neutíkal, ani se svoji magii nechránil. Věděl, že nemá sebemenší naději. Ve zlomku vteřiny byl spolu s pilířem zasažen.
Naslouchajícímu po tváři stekla slza. „První oběť této bezdůvodné války,“ žalostně si pro sebe potichu pronesl.
Fumirané neustávali se svým útokem. Vlny magického ohně se valily jedna přes druhou a dopadaly na tarvodský kámen, který stále odolával. Samotný oheň mu nemohl ublížit. Po chvíli se otřásla i zem. Otřesy se stupňovaly a přibývaly. Skupiny, které měly na starost magickou ochranu, se snažily rozechvělou půdu uklidnit, ale magie země nepřítele byla příliš silná. Fumirané hravě těžili z toho, že jejich vojáků bylo nejenom desetkrát více, ale také z toho že na rozdíl od jiných národů měli třikrát vyšší počet nadaných lidí na magii a to především na magii živlů. Žádný jiný národ neměl tolik válečných čarodějů jako oni.
Při jednom silném otřesu měl Vilai co dělat, aby se udržel na nohou. Jeho zrak se na kratičký okamžik stočil k zemi, aby byl opět rychle pozvednut při hlasitém zapraskání. Takto silný útok již tarvodský kámen neunesl a popraskal. Záměr nepřítele se tak zdařil. Voda se okolo valícího ohně začala rozestupovat.
Lesem prolétlo několik rychlých a rázných rozkazů. Vilai okamžitě poznal nezaměnitelný hlas aleota Zerona. Zkušeného vůdce, kterého před pár dny rada povolala a svěřila mu ochranu celé jejich země.
Snahy o posílení tarvodského kamene ustaly. Elfové s nejsilnějším darem na magii se zaměřili na samotnou vodní barieru a snažili se pomoci zacelit vznikající mezeru. Napnuté tětivy luků povolily. Stovky vypálených šípů se vyhnuly magickému ohni, minuly šípy nepřítele a rozšířeným otvorem opustily hranice lesa.
Čas dál utíkal. Šípy létaly vzduchem oběma směry a zem se nepřestávala otřásat. Snahy o zacelení zvětšujícího se otvoru selhávaly. Praskliny lemující vzniklou díru ve vodní zdi stále přibývaly. Bez ustání se pomalu prodlužovaly a byly stále delší a delší, dokud se nedotkly samotné země. V okamžiku, kdy se tak stalo, popraskala vodní zeď pod otvorem a roztříštila se jak zrcadlo. Ve zdi tak vzniknul pět metrů široký průchod, který se bez ustání zvětšoval, jak se části zdi na krajích otvoru odlamovaly. Během minutky byl průchod čtyřikrát tak širší než před tím. Teprve až poté hlasitý doprovodný zvuk lámající se vodní zdi, jako by byla z kamene, ustal.
Vzniklou mezerou se bez zaváhání začaly valit masy Fumiranských vojáků. Elfové nejblíže tomuto novému útoku zahodili své luky a chopili se mečů.
Vilai začal brát jeden šíp za druhým. Vypuštěné šípy neomylně trefovaly vybrané terče. Snažil se nemyslet na to, že tyto terče jsou živými bytostmi. Nepochyboval o tom, že většina z těch lidí ani neví, proč dostali příkaz je napadnout. Netušil, zda-li utekly jen minuty či hodiny od okamžiku, kdy všechno začalo. Pomalu začínal pociťovat beznaděj. Počet šípů v toulci se pomalu zmenšoval. Ve chvíli, kdy do něj sáhnul a zjistil, že je již prázdný, ruka s lukem mu klesla. Luk mu vyklouznul z ruky a dopadl na rozmáčenou zem.
Pohledem přelétl scenérii před sebou a s hrůzou vyhodnotil danou situaci. Prohrávali.
Zaujalo ho chování některých gaotů. Nemalé množství elfů se mu zdálo neočekávaně velmi zbrklými. Jejich výpady meči byly unáhlené. Bezdůvodně couvali vzad či máchali okolo sebe mečem tak, jako by ho právě drželi poprvé. Jiní zas jednali tak, jako by je sám strach svazoval. Strnule stáli. Oči měli rozšířené. Ruce se jim chvěli.
Strach, i on se bál. Bylo to poprvé, co byl svědkem něčeho takového. Očekával, že bude takto reagovat. Ovšem to co svíralo jeho srdce, nebylo způsobeno jen pohledem na samu smrt, nýbrž i pohledem na nepřítele samotného.
Bojovně sevřel pěst a snažil se ze všech sil zahnat ten pocit, jež ho svazoval. Věděl, že jinak nebude schopen bojovat. Aktivoval svoji magii a potlačil ty nežádoucí pocity v jeho mysli. Zaplavil ho pocit odhodlání, touhy po vítězství a rozhodnosti ochránit svou zem. Cítil se o tolik volnější. Měl pocit, jako by rázem zčernalý závoj opadl a jeho mysl osvobodila. Stále se trochu bál, ale nečekaně, ten strach mu připadal o tolik přirozenější než před tím.
S projasněnou myslí se ještě jednou pořádně rozhlédl. Fumirané bojovali s obrovskou jistotou. Jejich kouzla byly silná a zasahovala své cíle. Za to magie elfů se míjela účinkem. Šípy gaotů ztrácely svoji přesnost a zabodávaly se do okolních stromů. Formace jednotlivých skupin se rozpadaly a nepřítel jimi procházel jako nůž máslem.
Celým svým tělem, začal vnímat, jako by v okolí bylo něco špatného, nepřirozeného, cizího. Strach byl všude až příliš hmatatelný. Dokonce tak, že i dotknout by se ho dalo. I šumění lesa se změnilo. Zvuky lesy byl tak jiné, nezvyklé a cizí. Věčně zelené lístky stromů schnuly a snášely se k zemi. Zamyšleně se na ně zahleděl. Byly to malé klíče k tomu, co se tu dělo.
Prozření bylo náhlé. Fumirané byli převážně silně nadaní na magii ohně či země. V jiných typech magie moc nevynikali, obzvláště v magii mysli. Proto mu to zprvu nedošlo. Ani ve snu by ho nenapadlo, že se v nepřátelských řadách najde tolik jedinců nadaných právě na tento typ magii. Toto bylo dílo řady čarodějů. Ani jediný mág by to sám, bez boží pomoci nezvládl. Pokud se však mýlil, Fimirt, hlavní fumirský mág, byl daleko nebezpečnější, než kdokoliv předpokládal.
Začal s touto nebezpečnou magií bojovat. Snažil se strach, který magie mysli Fumiranů šířila jejich lesem, vytlačit pryč za hranice, ale tento úkol byl nad jeho síly. Neměl v sobě tolik magie, aby vybojoval více jak pár metrů okolo sebe a to bylo až příliš žalostně málo.
Síly mu rychle ubývaly a brzy sahal až na dno svých možností. Výsledek jeho snahy byl však takřka nulový. Nezáleželo na tom, zda-li čelí stovce čarodějů na třetím stupni či samotnému Fimirtovi, podporovaného samotnou mocí boha války, musel zvítězit. Čas takřka vypršel a sním i jejich šance na vítězství.
„Prosím Prastarý pomoz nám!“ Zoufale pronesl svou tichou prosbu k šumějícímu lesu. Jeho magické síly ho opustily. Vyslání těchto slov k bohu lesů ho stálo vše, co mu zbývalo.
„Jsem s tebou,“ uslyšel a tentokrát měl pocit, jako by ta tři slova nezazněla pouze v jeho mysli, ale celým jeho okolím.
Prvních pár vteřin se nic nedělo, poté však ucítil, jakoby někdo přebral nad jeho tělem veškerou kontrolu. Vnímal, jak Prastarý začal bojovat skrz něj. Byl to zvláštní, nezvyklý pocit. Jeho magie byla stejná a přesto tak odlišná svou obrovskou neutuchající sílou. Magie mysli vyvolávající u všech elfů panický strach, rychle slábla a ustupovala. Po chvíli měl pocit, jako by síly Prastarého narazily v určitém bodě na pevnou hráz. V okamžiku, kdy se mu ji podařilo prolomit, bylo po všem.
Efekt se projevil takřka okamžitě. Šípy elfů začaly opět bezchybně zasahovat své cíle. Gaoti bojovali znovu svými meči, tak jak bylo hodno jejich vysokému věku. Proud valících se Fumiranských vojáků poškozenou zdí ovšem neustával. I když se situace zlepšila, bylo Naslouchajícímu jasné, že nemohou vyhrát, pokud se jim nepovede opravit rozbitou část štítu. Nepřítel byl až příliš ve velké přesile. Bylo velmi nebezpečné se spoléhat pouze svou silnou magii a excelentní lukostřelbu. Tyto dvě věci jim mohly dobře napomoci k vítězství, zaručit ho však nedokázaly.
Děkuji, už jsem se bál, že se jim to nezdaří. Radostně si pomyslel Vilai, když po chvíli zaznamenal zmenšující se otvor ve vodní zdi. Elfům, jenž měli na starost funkci dalších tarvodských kamenů, se konečně podařilo zesílit činnost dalších pilířů na tolik, aby zastoupily funkci zničeného kamene, který byl k jejich velké smůle jeden z nejdůležitějších. Existovalo už jen dalších jedenáct pilířů stejně mocných, jako byl tento.
Trhlina ve zdi se zmenšovala a tím i klesal počet pronikajících Fumiranů do lesa. Postupem doby se nepřátelské jednotky dostávaly pod tlak. V okamžiku, kdy jejich úniková cesta byla široká pouhé čtyři metry, rozhodli se ustoupit. Jejich ústup však po pár minutách připomínal zběsilý úprk.
Otvor ve vodní zdi se nakonec zcela zacelil a tím odřízl zhruba necelé dvě stovky Fumiranských vojáků na nepřátelském území. Vilai chvíli doufal v jejich moudrost a očekával, že se vzdají. To se však nestalo. Fumirané v okamžiku, kdy zjistili, že nemají, kam ustoupit, se rozeběhli vstříc připraveným šípům. Za malý okamžik bylo ovšem.
Zavládlo děsivé ticho. I les jako by na malý okamžik ustrnul. Na rozmáčené zemi leželi mezi stromy stovky lidských a desítky elfských těl.
Naslouchající jen s námahou zadržel své slzy. Vnímal celým tělem, jak se ho Prastarý beze slov snažil uklidnit a byl mu za to nesmírně vděčný. Při jakýchkoliv slovech útěchy, věděl, že by potokům slz už nebyl schopen zabránit. Přítomnost boha lesů vymizela až v okamžiku, kdy si byl zcela jist, že ho jeho vlastní nohy unesou. Ještě hodnou chvíli stál na svém místě, než se konečně rozešel. Byl unavený a oči se mu klížily, avšak ještě nežli si dovolí ulehnout, rozhodl se učinit ještě jednu věc.
Pomalu procházel bojištěm a své kroky směřoval k tarvodskému kameni. Pět metrů před pilířem ustrnul. Zblízka kámen vypadal v daleko horším stavu, než se jevilo z povzdálí. Zčernalý kámen byl na mnoha místech popraskaný. Kam až oko pohlédlo, se táhly desítky malých i větších trhlinek. Na místě jenž bylo vodní zdí nejblíže, se táhle od země tři metry dlouhé trhlina široká jak pěst. Natáhl ruku a zlehounka se dotkl zčernalého povrchu. Jeden z nejmocnějších pilířů ochranné Ostroriaské vodní zdi byl chladný. To, že ještě předchozí den byl tento kámen jeden z nejmocnějších magických předmětu Zansijalu, naznačovalo už jen malinkaté chvění magie hluboko uvnitř něj.
Vilai ustoupil dozadu, aby udělal místo ostatním, jenž měli za úkol pokusit se opravit jeden z nejstarších tarvodských kamenů, které kdy byl stvořen.
Vyhráli jsme první bitvu, ale válka pokračuje dál. Útoků podobných tomu, který před chvílí skočil, bude ještě velmi mnoho a jen čas ukáže, co se bude dít dál. Od tohoto okamžiku si nikdo nemůže být jist, kolik času mu na světě zbývá.Další útok nepřítele mohl přijít kdykoliv. Jen stěží šlo odhadnout, jestli mají pár hodin či několik dní na to, aby se postarali o své zraněné a mrtvé. Bolestně si pomyslel Naslouchající.