Kapitola 47 - Brána

Velmi děkuji Arie za její komentář.

 

Kapitola 47 – Brána

 

Norik vstoupil do místnosti v těsném závěsu za Reiou. Takřka veškerý prostor komnaty zabíral podélný stůl, který byl kromě čtyř židlí, již plně obsazen. V čele stolu seděl kníže Herold, který dostal důvěru od krále Victora II a měl tak za úkol ubránit Forsiu před achanmory. Po delších stranách stolu seděli velitelé, mezi které kníže rozdělil své Typiiské muže. Na kraji jedné ze stran seděli dva velitelé Typiiských válečných čarodějů. Norik se při pohledu na ně pousmál. Reia nakonec nebude jedinou ženou sedící u tohoto stolu. Jedna z tváří, částečně skrytá pod kápí, válečného čaroděje patřila starší ženě.

Dva Matiští velitelé se usadili mezi své Typiiské kolegy. Norik rychle zabral volné místo nalevo od dvojice čarodějů a ponechal tak pro Reiu volné místo naproti knížeti Heroldovi. Když usedla, místností zazněl zvuk sípajícího se nádobí. Byla unavená. Norik ji posledních pár hodin neviděl, ale byl si naprosto jist, že stejně jako on, i ona od doby zahájení obléhání města, nespala.

První vlnu útoku ustáli. Achanmorové přestali útočit, ale stáhli se teprve až po setmění. I když to nejhorší měli za sebou, den pro ně ještě neskončil. Forsiiský štít byl po prvním boji na několika místech mírně poškozen. Nutné opravy zabraly nakonec více času, než zprvu čekali, a tak jen s vypětím sil, vše stihli do svítání udělat. S přicházejícím novým dnem byla očekávaná další vlna útoku, ta však překvapivě nepřišla. Jít spát ovšem za takovýchto okolností bohužel stále nemohl. Nikdo netušil kdy a co udělají achanmorové příště. Bylo již skoro poledne, když na Forsiiské hradby dopadlo první kouzlo. Obě brány se rázem ocitly pod největším náporem. Po zkušenostech z předchozího dne se bránili mnohem snáz a s větší lehkostí, když se to stalo.

Přibližně pětiset rudovlasých achanmorů se přemístilo kousek za východní bránu a pokusilo se ji napadnout z druhé strany. Zaskočili je. Bitva, která se během následujících několika minut odehrála, byla krvavá.

Norik se neubránil zachvění, když si na to vzpomněl. Hrůzu, kterou pocítil, když po druhé viděl pouze záplavu krvavě rudých vlasů achanmorů probíjet se městem, do konce svého života nezapomene. Bakarda, nejradši by na tu jedinou osudnou noc zapomněl, ale nemohl. Chtěl vědět, proč bojuje. Proč právě teď čelí tisícům mladých achanmorů, jejichž vlasy měly různé odstíny žluté a oranžové barvy. Nechtěl zapomenout, že tyto bytosti ještě před pár dny byly obyčejnými lidmi. Chtěl čelit těm, kdo jim náhle bez důvodu jejich životy vzali, rudovlasým achanmorovům z Ostrova Mrtvých.

Ztráty, které během těchto chvil utrpěli, byly obrovské. Během necelé hodiny u východní brány ztratili takřka šest tisíc mužů a mnoho dalších bylo zraněno. Až v průběhu dne se zpětně dozvěděl, že i západní brána byla v té samé době napadena rudovlasými, jak dospělým achanmorům přezdíval. Ztráty u této brány byly naštěstí nižší, ale jen díky tomu, že poslední dvě stovky achanmorů utekli a spolu se všemi mrtvými těly se přemístili mimo město z jejich dosahu. Útok zvenčí na Forsii však neustal do okamžiku, dokud se nesetmělo.

Sečteno a podtrženo, za dva dny obléhání ztratili přes čtrnáct tisíc vojáku a stovky dalších byly zraněny. Před branami měli kromě dvěstě tisíců mladých dalších třicet tisíc rudovlasých, které se mohli potencionálně kdykoliv přemístit k nim. Porovnal-li to s jejich možnostmi, obával se, zda-li vůbec kdy proti nim měli někdy nějakou šanci. Jedenáct, pouze jedenáct lidí by se dokázalo případně přemístit z pouhých pětiset šedesáti čarodějů třetího stupně a padesáti čtyřech tisíc válečných čarodějů celkem, co se ve Forsii právě nacházeli. Obrovský rozdíl v magických silách obou stran byl nepřehlédnutelný a každý ve městě to od dnešního dne věděl. Jak dlouho bude trvat, než na to přijdou i oni?

„Nehodlám sedět a čekat, co udělají příště! Odmítám bojovat podle jejich pravidel!“ Křičela vztekle Reia a praštila při tom rázně pěstí do stolu.

Norik sebou trochu škubl a začal konečně vnímat dění okolo sebe. V zápětí mu bylo jasné, že tato doprovodná rána zazněla jen kvůli němu. Vévodkyně byla dost vnímavá na to, aby si povšimla jeho nepozornosti.

„A co máme podle Vás dělat?!“ Křičel na ni zpátky Herold.

„Mám plán,“ pronesla klidným uspokojivým hlasem vévodkyně.

„Poslouchám,“ jedovatě pronesl kníže.

„Achanmorové nepřestanou, dokud jim nedáme to, co chtějí.“

„Zešílela jste!“ Zakřičel kníže, co nejhlasitěji dokázal. Místností to rázem zahučelo.

„Nepřerušujte mě!“ Zasyčela Reia. Herold sebou cukl a narovnal se.

„Achanmorové budou útočit na naše brány tak dlouho, dokud se jim je konečně nepodaří prolomit,“ pokračovala. „Proč jim nedat zdánlivý pocit vítězství? Až znovu zaútočí, tak při jednom ze silnějších náporů, zničíme jednu z bran my sami. Ale achanmorové si musí myslet, že to udělali oni. Jako první se jistě začnou do města valit mladí achanmorové. Ovšem my už na ně budeme připravení a až jich tu bude tolik, abychom je jistě dokázali bezpečně zvládnout, zazdíme průchod. Kamení tu máte na to dost.“

„A jak si to přesně představujete? Až začnou pronikat achanmorové do města, nebudeme mít příležitost se k bráně dostat dost blízko, abychom ji mohli opravit,“ někdo namítl.

„Ponecháme několik čarodějů ukrytých blízko brány,“ odpověděla sebejistě Reia.

„To nemůže vyjít,“ oponoval ji někdo další.

„Vyjde,“ překvapivě podpořila vévodkyni válečná čarodějka. „Stačí upravený plášť do podoby zdi posílený silnou iluzí a to, aby dané osoby byli k hradbě těsně přitisknuti. Achanmorové posílají do svého čela ty nejslabší jedince, kteří jsou schopni pouze magie živlů. Pochybuji, že by se mezi nimi našel jediný, který by prohlédl náš trik, obzvláště když bude magie čarodějů částečně skrytá pod silnou magii Forsiiské hradby.“

„Pokud to uděláme, zazděná brána se stane nejslabším místem celého opevnění. Lokální útok by pak tudy mohl příště jednoduše prorazit,“ věcně namítl další velitel, který se zapojil do diskuze.

„Zabudujeme-li tam opěrné štítové sloupy, tak aby se částečně překrývaly se štítem v oblouku brány, bude toto místo stejně odolné jako celý zbytek hradeb,“ poukázala vévodkyně.

„Jak to víte?“ Zeptal se překvapeně kníže.

„Snad jste si nemyslel kníže Herolde, že si nepovšimnu přesné podstaty Forsiiského štítu? Je přímo do očí bijící, že kovové tyče na hradbách vystavené všem na obdiv nejsou celý štít, ale pouze jeho menší část. Je naprosto zřejmé, že v malých rozestupech jistě prolínají celou výškou hradeb. A že dokonce jsou i samotnými opěrnými body celého městského opevnění a jsou zahloubeny hluboko do země, aby mohl štít chránit město i při útoku tímto směrem. A abyste si nemyslel, dobře jsem si povšimla toho, že vzpěry brány jsou zabudovány do samotné podstaty štítu. Vzhledem k tomu, jak rychle jste byl schopen zařídit některé opravy štítu a hradeb, hádám, že na několika místech ve Forsii máte schované náhradní sloupy.“

Norik okamžitě postřehl, jak knížeti vzala Reia svými slovy vítr z plachet.

„Byl bych rád, kdybyste si tyto informace nechala pro sebe. Nepřeji si, aby opustili tuto místnost. Přesnou podobu a povahu Forsiiského štítu zná jen, kvůli bezpečnosti, pár lidí a byl bych velice vděčen, kdyby to tak i zůstalo,“ pokusil se říct Helord klidně, ale vztek z něho čišel.

„Beru na vědomí, ale garantuji Vám, pokud prohrajeme, bude jedno, kolik lidí znalo toto tajemství,“ stroze odvětila Reia.

„Jestli jsem to dobře pochopil, máte náhradní štítové sloupy?“ Zeptal se nejistě Norik. Když Vévodkyně, kníže i oba Typiiský čarodějové souhlasně přikývli, a tak pokračoval. „Pak je to tedy snadné. Sloupy ukryjeme v podzemí a až nastane správná chvíle, někdo je vyzdvihne a ostatní kolem nich dostaví zeď.“

„Budeme muset být velmi rychlí. V okamžiku, kdy tyče budou vyzdvihovány ze země a štít nebude možný mezi nimi aktivovat, budou na cokoliv velmi citlivé. A ani nepřítomnost zdiva, tomu v tom momentu moc nepomůže,“ uvažoval nahlas Typiiský čaroděj.

„Vojáci na hradbách na chvíli odpoutají pozornost achanmorů. Čas, kterým tím získáme, by měl dostatečovat,“ pronesla jistě Reia.

„Mohlo by to všechno vyjít,“ prohlásil váhavě Norik.

„Nezní to špatně, ale přijde mi, že tento nápad je až příliš moc riskantní. Je tu mnoho věcí, které nemusejí vyjít,“ namítal některý s velitelů.

„To nepopírám, ale v tuto chvíli, a potom co se dnes stalo, je nebezpečné cokoliv, co uděláme. Já rozhodně nemíním sedět a čekat se založenýma rukama a obávat se toho, s čím achanmorové přijdou příště,“ řekla vévodkyně. S plynulostí jejích slov se zároveň zvyšoval i její hlas.

Několik lidí u stolu souhlasně přikyvovalo hlavou.

„Vévodkyně Reio máte alespoň nějakou představu kolika achnamorů bychom měli umožnit vstup do města?“ Dotázal se Herold a v jeho hlase byla stále slyšet jistá dávka zloby.

„Na zabití jednoho achanmora potřebujeme tři lidi. Jednoho čaroděje a po jednom vojákovi na prvním a na nultém stupni. Vojáci na prvním stupni tvoří většinu našich sil. Válečných čarodějů teď aktuálně máme něco přes padesát tisíc. Odečtu-li deset tisíc, co musí udržovat štít v chodu či starat se o zraněné a tak dál, pro přímý boj máme dispozici zhruba čtyřicet tisíc. Lidí na nultém stupni tvoří většinou přibližně patnáct procent obyvatelstva. Počítám-li tedy správně, měli bychom mít k dispozici kolem čtyřicetidvou tisíc vojáku nultého stupně. Problém však je, že většina vojáků neví, na jakém magickém stupni se nachází. Tudíž určujícím číslem, kolik achanmorů můžeme nechat do Forsie vstoupit s jistotou, že je dokážeme bezpečně porazit, je právě počet vojáků nultého stupně, který dokážeme dát dohromady. Doufám, že by to mohlo být okolo pětatřiceti tisíc.“

„Omlouvám se madam, ale asi jsem Vás trochu nepochopil. Proč Váš plán dělí vojáky na první a nultý stupeň?“ Někdo se zeptal.

„Protože vojáci nultého stupně nemají v sobě ani trochu magie, a jsou tudíž tak pro achanmory zcela nezajímaví,“ odpověděla za Reiu Typiiská čarodějka.

Vévodkyně souhlasně přikývla a plynule na ni svou řečí navázala. „Voják, aby byl schopen achanmora zabít, musí bít chráněn čarodějem, aby se k němu vůbec dokázal přiblížit. Bohužel si toho musí být achanmorové zajisté vědomi. Jakmile spatří dvojici čaroděj voják, půjdou bez váhání po nich. Proto potřebujeme udělat malou lest. Nechráněný voják na nultém stupni není za normálních okolností pro achanmory žádnou hrozbou. A toho hodlám využít. Jeden čaroděj doprovázený vojákem zaměstná achanmora. Voják na nultém stupni se mu mezi tím dostane nenápadně do zad a vyřídí ho. Což doufám by nemuselo být tak těžké pokud boj roztáhneme do větší části města.“

Norik se pousmál. Musel uznat, že Reia měla svůj plán velmi dobře promyšlený.

Na chvíli zavládlo ticho. Když bylo jasné, že už nikdo nechce nic říct či se na cokoliv dotázat, kníže Herold všechny přítomné vyzval. „Kdo je pro plán vévodkyně Reii, ať zvedne ruku.“

Téměř všechny ruce se pomalu zvedly vzhůru.

„Kdo je proti?“

Vzhůru se zdvihli pouze dvě nesmělé ruce Tytpiiských velitelů. Kníže nehlasoval. Což Norikovi a ani Reie neuniklo.

„Vzhledem k tomu, že jste nehlasoval a podle toho jak jste se během jednání vyjadřoval, usuzuji, že semnou nesouhlasíte. Poukáži-li na to, že jste to právě Vy, kdo má toto město na starost, očekávala bych, že právě vaše rozhodnutí je z nás všech to nejdůležitější,“ vyzívala ho vévodkyně.

„Na rozdíl ode mne, máte z achnamory výrazně více zkušeností. Čehož si nejsem vědom pouze já, ale zároveň můj král. Bylo mi naznačeno, abych vám naslouchal a vzhledem k tomu, že jste byla jediná, kdo s něčím přišel, je tím to Váš plán odsouhlasen,“ pronesl Herold. Vztek z něho jen čišel.

Norik se chystal pomalu odejít, když byl zadržen Reinou rukou. Trvalo ještě téměř půl hodiny, než byla válečná porada ukončena a všichni se mohli rozejít.

Během následujících hodin zavládl ve Forsii čilý ruch a místy i zmatek.

 

Norik stál u okna z jednoho opuštěných Forsiiských domů stojícího nedaleko od západní brány. Své oči nespouštěl z připravené osmice čarodějů, která byla vybrána, aby v dnešní bitvě sehrála tu nejdůležitější úlohu. Přál si být tam s nimi, ale když se o tom Reie nenápadně zmínil, okamžitě zjistil, že s tímto návrhem u ní neuspěje. A tak to podruhé raději ani nezkoušel. Místo toho se rozhodl bojovat ve městě a vzhledem k tomu, že i ona měla podobné plány, nebyla proti.

Oblohu pomalu začaly prozařovat první paprsky, když se ozvaly dunivé zvuky způsobené kouzly achanmorů dopadajících na Forsiiský štít.

Polkl. Celým tělem mu projela vlna nervozity. Rychle se ohlédl a zkontroloval šestici vojáků za zády. Na rozdíl od ostatních čarodějů měl na starost třikrát tolik mužů. Rozhodl se pro to sám a překvapivě proti tomu ani nikdo nic nenamítal.

Náhle se ozvala ohlušující rána a západní brána se pod náporem větrného kouzla z vnitřní strany roztříštila všemi směry na tisíce malých i větších kousků. Osm čarodějů se v tu chvíli skrylo podél zdi a ztratili se mu tak z očí.

Do Forisie začali proudit zástupy achanmorů.

„Skupina jedna půjde se mnou. Skupina nula počká tady a zaútočí, až nastane vhodná příležitost. Jdeme!“ Rozkázal Norik a vydal se ke dveřím. V okamžiku kdy se chystal vyjít ven na ulici, předběhl ho jeden voják z trojice skupiny jedna a prudce rozrazil vchodové dveře. Vyběhl ven a zamířil k jednomu z prvních achanmorů, který se dostal do města.

„Počkej!“ Zakřičel Norik, ale bylo již pozdě.

Vojákovi se sice podařilo achanmora zaskočit a probodnout ho, byl však v zápětí zasažen magickým ohněm jiného achanmora. Vše se odehrálo tak rychle, že Norik nestačil v čas zareagovat. S bolestným výrazem v obličeji vytvořil kolem sebe a dvou zbývajících mužů silný štít. Pro třetího bylo však již příliš pozdě. Štít nebyl aktivní ani tři vteřiny a už jejich směrem letělo několik různých kouzel. Norik odrazil první nápor a plně se ponořil víru boje. Pomalu přestával vnímat čas. Bez ustání byl napadán achanmory, kteří se snažili dostat skrz řadu různých typů štítů, které kolem sebe upředl. Nebyl však bezchybný, někteří se dostali k němu až nebezpečně blízko, když se jim podařilo na malý moment jeho ochranu prolomit. Ti, co však uspěli, byli vzápětí rychle prokláti mečem některého z nejbližších vojáků.

Zdálo se mu to pomalu nekonečné. Achanmorové se na ně valili a pomalu je zatlačovali hlouběji do města, než jim chtěli dovolit. Jedinou tak pozitivní věcí pro něj zůstal fakt, že oba jeho zbylí vojáci z první skupiny jsou živý a zdraví a zůstávají mu stále věrně po boku. Co se stalo s muži nulté skupiny, netušil. Již dávno o nich ztratil přehled. Jen občas zaznamenal, jak některý z nepozorných achanmorů byl zezadu napaden nechráněným vojákem.

Země se silně otřásala. Měl stěží, co dělat, aby se mu podařilo rozbouřenou zem uklidnit, aniž by při tom spadl. Toto kouzlo bylo mnohem silnější, než všechna předchozí. Rychle propátral své okolí, aby zjistil původce tohoto útoku. S hrůzou si okamžitě povšiml rudovlasého achnamora, kterému se právě podařilo zabít jednoho osamělého vojáka. Mrtvý muž se smrtelnou ránou na hlavě klesl k zemi. Jeho přilba se kamsi odkutálela.

Norik odolal dalšímu útoku, a aniž by věděl proč, ohlédl se zpátky za mrtvým vojákem. U nehybného těla se skláněl rudovlasý. Drápem, co achamnorové měli na ukazováčcích, si přejel po zarudlé jizvě na tváři. Až v tu chvíli teprve Norikovi došlo, vrásčité jizvy, co měli všichni rudovlasí přes celé své tváře, nebyli vůbec ozdobné jizvy, nýbrž rozmnožovací žlázy. Rozšířily se mu oči, když sledoval, jak dlouhý dráp potřísněný bílou tekutinou vrazil rudovlasý achanmor do srdce mrtvého muže.

Dál se už dívat nemohl. Ze dvou stran se k němu blížilo několik dalších kouzel. Když se mu opět naskytla příležitost, upřel svou pozornost zpátky. Viděl, jak na první pohled bez viditelné změny sebou tělo vojáka zmítá. Náhle všechno ustalo a tělo zůstalo rázem nehybně ležet. Hluboká rána na hlavě se ve zlomku vteřiny zacelila. Vlasy zežloutly. Zorničky se zbarvily do barvy vlasů. Až teď si Norik povšiml, že achanmorové mají vždy barvu očí a vlasů stejnou.

Víčka zamrkala. Od tohoto okamžiku tělo nebylo více již člověkem nýbrž mladým achanmorem. S jistou námahou se novorozený začal zvedat.

Norik neváhal. „Ohnivé střely,“ zakřičel a poslal jeho směrem salvu několika menších ohnivých koulí. Dříve než však jeho kouzlo dosáhlo svého cíle, ucítil mohutnou sílu magie. Vše co bylo blíže jak patnáct metrů u právě narozeného achanmora, bylo odmrštěno pryč. Měl, co dělat, aby se udržel na nohou. Takováto ohromná moc, hned ze začátku, Norika ohromila. Neočekával, že už pár vteřin po narození bude tak mocný.

Jeden čaroděj, jenž mu byl blíže než on, neměl tolik štěstí a byl stažen k zemi. Rozhodl se však nenechat si to jen tak líbit a dotkl se rukou země a hlasitě pronesl. „Ostny země.“ Vzápětí kolem achanmora vyjely ze země metr vysoké ostny. V místech, kde však novorozený stál, zůstala zem netknutá. Jeho magie mu opět bez jakéhokoliv přičinění pomohla. Čaroděj se však rozhodl jen tak nevzdávat a pokračoval. „Přeměň se v ostří,“ přikázal. Jeden z kamenných trnů za achnmorovými zády se rázem přeměnil v dlouhé tenké, kovové ostří a proklál mu srdce. Na čarodějově tváři se objevil široký úsměv, když pozoroval, jak mrtvé tělo achanmora padá po zrušení kouzla k zemi.

Najednou Norik zaznamenal za čarodějovými zády pohyb nepřítele. Ze všech sil se však musel právě bránit sám a tak mu zbývalo jediné. „Pozor za tebou!“ Zakřičel k němu Norik. Přes okolní hluk však jeho volání nebylo slyšet. Ohnivé kouzlo, které se k němu blížilo, neměl možnost jakkoliv odrazit. Muž za svou nepozornost zaplatil tou nejvyšší cenou, svým životem.

Omlouvám se, v duchu k němu pronesl Norik. Mrzelo ho, co se stalo. Ten muž, jehož jméno ani neznal, mu ukázal, že nejsou proti nim tak bezbranní, jak myslel. Zabít achanmory přímo pomocí svých kouzel nemohli, ale díky nim nepřímo ano. Jenom to chtělo trochu fantazie a obezřetnosti, nikdy se nezapomenout chránit.

 

Boj ve Forsiiských ulicích pokračoval dál. V jednu chvíli, kdy na Norika nebyl, po dlouhé době, vyvíjen takový tlak, pozvedl hlavu a podíval se na slunce, jenž už mu zářilo nad hlavou. Bylo poledne a jemu začínalo být jasné, že něco není v pořádku. Když tak před hodinou spatřil jednoho rudovlasého, nepřekvapilo ho to, ale teď se tu objevovali běžně. Již dávno měla být podle něj brána uzavřená a proud přicházejících achanmorů do Forsie měl ustat. V okamžiku, kdy ucítil nepříjemné horko, uvědomil si, že byl až příliš nepozorný.

„Rovnováha vody,“ zvolal a své protikouzlo nevrhl pouze na sebe, ale i na své okolí. Veškeré tekutiny nacházející se v jeho těle se přestaly ohřívat a vrátily se na svou přirozenou teplotu.

„To bylo o kousek,“ pronesl a zkontroloval své dva vojáky. Když jim pohlédl do tváří, se smutkem zjistil, že mají po celém obličeji puchýře. Jen taktak se drželi na nohou. Díky své vnitřní magii, která kouzlo trochu zpomalila, zareagoval v čas, ale pro ty dva muže to bylo málem pozdě.

„Stáhněte se. Vyhledejte okamžitě nějakého léčitele a vyžádejte si od něj odvar na vnitřní zranění,“ přikázal.

Nezaváhali. „Ano pane,“ dvouhlasně mu odpověděli a nejistým krokem začali couvat. Norik je chvíli kryl a poté, co se dostali bezpečně daleko od okolních achnamorů, vydal se dopředu. Již záhy zjistil, že se mu k bráně nepodaří jen tak probojovat. Zbývalo mu jediné, pokud se nechtěl vzdát. Bude se tam muset přemístit. Bál se však, jestli má na něco takového ještě zbylo dost sil. Rozhodnutí, zda-li se má pokusit o přemístění hned nebo až za chvíli, nebylo jednoduché. Zvolil si druhou možnost.

Chvíli se pomalu probojovával kupředu, když po dlouhé době z dálky spatřil Reiu. Její lesklá zbroj byla pomačkaná a po levé ruce ji stékala krev. Ale i tak stále bojovala dál se svou nezdolnou jistotou. Achanmor, který ji dovolil, aby se k němu dostala dostatečně blízko, zaplatil za svou sebejistou ostřím jejího meče.

Norik oněměle pozoroval, jak se v ten okamžik začalo k ní blížit pět achanmorů a pomalu ji začali obkličovat. Hrůza zaplavila celé jeho tělo. Nechtěl ji ztratit. Reia byla sama a v její blízkosti nebyl nikdo, kdo by jí mohl pomoci. Proti takové přesile neměla sebemenší šanci a on byl příliš daleko, aby jí účinně pomohl. Rychle otočil hlavu směrem k hradbám a pak zpátky k ní. Pro to, co se v tu chvíli rozhodl, byla podle něj ta nejšílenější věc, která ho mohla napadnout. Bylo to však jediné, co podle něj mohl právě teď udělat. Aktivoval v sobě veškerou svou zbylou magii.

„Přemístění,“ zakřičel s plných plic a přesunul sebe i Reiu na hradby kousek od místa, kde se původně nacházela západní brána. Uspěl, cítil to. Jeho tělo zaplavila silná únava, ale i tak plný netrpělivého očekávání našel v sobě dost sil, aby mácháním ruky pomohl okolo sebe rozehnat vzniklou mlhu.

Okolí se projasnilo a on tak mohl spatřit zcela opuštěnou část hradeb v jeho okolí. Průchod stále zůstával otevřený. Po osmici čarodějů, která ho měla zacelit, nebyla ani památka.

„Tohle už nikdy nedělej!“ Zakřičela Reia vedle něj.

Norik se na ni s úsměvem podíval. Při pohledu na ni jeho radost neznala mezí. Byl šťastný, že se mu Reiu spolu sebou podařilo dostat v čas pryč. Ani tady nebyli v úplném bezpečí, ale dokud si jich achanmorové nevšimli, nebyli přímo ohroženi. „Pokud nikomu neřekneš, že jsem tě přemístil bez tvého vědomí, já na oplátku nikomu neřeknu, že ses málem nechala zabít. Co ty na to?“ S klidným hlasem ji odvětil a po krátké odmlce a zavrcení, dodal. „Můžeš to brát jako naše další malé tajemství, které zůstane pouze mezi námi.“

„Dobře,“ odsekla vévodkyně. Norikovi bylo jasné, že se k tomu již více nebudou nikdy vracet.

„Reio kolik ti zbylo magie?“ Dotázal se.

„Moc ne, proč?“

„Brána,“ poukázal a kývnutím hlavy naznačil směr k proudícím achanmorům do města. „Jsem takřka na nule. S trochou štěstí by se mi mohlo podařit vyzvednout ty tyče, ale to je všechno. Zvládneš zbytek?“

„Budu muset.“

„Připrav se,“ upozornil Norik a začal v sobě hledat veškeré zbytky magie, které v něm po přemístění mohli zbýt. Už teď se však cítil prázdný. „Navrať vše, co jsi skryla,“ hlasitě přikázal a vložil do těchto slov naprosto vše, své síly i veškeré pocity co měl.

Zem se trochu zachvěla. Norik zostřil své soustředění do toho jediného příkazu, na kterém teď záviselo naprosto vše. Země povolila a kovové tyče tvořící sloupy Forsiiského štítu vyjely ze země a prudce se zabodly do kameného oblouku nad sebou.

V ten samý okamžik zazněl i Rein příkaz. „Přemístění kamene.“ Kamenné bloky, tvořící základy nejbližšího domu zmizely a přemístily se do místa, kde ještě před pár hodinami stála západní brána. Jak sloupy rychle stoupaly, byly pravidelně ve stejném tempu obestavovány.

Po pár vteřinách bylo po všem. Hradba byla celistvá a na první pohled vypadala, jako by nikdy v těchto místech, žádná brána nikdy nebyla.

Achanmorové, jenž zůstali venku, zlostně začali útočit na aktivní štít v místě průchodu. Nicméně bez úspěchů. Ti, co již ve městě byli, nezastavovali a pokračovali stále kupředu.

Norik se s radostným úsměvem podíval na Reiu. Jejich oči se na kratičký okamžik setkaly, pak se její oči zavřely a ona se sesunula k zemi. Norik se ji pokusil zachytit, ale byla na něj ve zbroji a po tom všem příliš těžká. Se zařinčením Reiny zbroje se k zemi sesunul spolu s ní. Částečně zůstal pod jejím bezvládným tělem uvězněn. Nepokoušel se osvobodit, na to byl až příliš vysílen. Koutkem oka zaznamenal, že blízko nich se nachází desítka mužů. Ani jsem si nevšiml, kdy se k nám dostali. Pomyslel si a pak se i jeho mysl ponořila do temnoty.

 

Kapitola 48 - Průsmyk

Komentáře   

0 #2 Lady Corten 2014-07-07 11:49
Cituji Anonymka SS:
nemám ráda boje :-? ale dobře je to napsané ;-)


Děkuji.
Citovat
0 #1 Anonymka SS 2014-06-30 07:45
nemám ráda boje :-? ale dobře je to napsané ;-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla