Kapitola 45 - Dvojčata

 

Kapitola 45 – Dvojčata

 

Lorik netušil zda-li to byl špatný vtip osudu či náhoda, že to byl právě on, komu se podařilo ztracené dráče nakonec nalézt.

Procházel okolo většího jámy, když periferním viděním zaznamenal pohyb listí na jeho dně. Začal opatrně sestupovat zhruba do tři metry hluboké díry. Na první pohled stěny nepůsobily až tak strmě, ovšem pokud by byl neopatrný, přistání na dně by rozhodně nebylo příjemné.

Kopa seschlých lístků se opět pohnula, tentokráte však mnohem znatelněji než předtím. S jistou dávkou naděje rozhrnul hromadu napadaného listí, aby zjistil, co se pod ním skrývá.

Zaplnil ho pocit úlevy a štěstí, když spatřil malou dračí potvůrku, která mu poslední hodiny přidělala tolik starostí. Jeho radost však netrvala dlouho, vyprchala stejně tak rychle, jako se objevila. Mládě se lehce chvělo, ale jinak nevydávalo žádné zvuky. Lorika hrůzou polil pot, jednoznačně něco nebylo v pořádku. Poklekl k němu a ometl z něj zbývající lístky. Mládě dýchalo pravidelně a na první pohled se zdálo relativně v pořádku. Zasunul pod něj ruce, aby ho opatrně podebral a pokusil se ho zvednout. Až v tom momentu si všiml v čem je problém. Do pravé zadní nohy, měl dráček zabodnutý silný klacek, který trčel ze země. Dříve si toho všimnout nemohl. Mládě leželo na boku a mělo tím pádem zraněnou nohu pod sebou. Lorik si domyslel, co se asi muselo stát.

Mládě poté co uteklo, hledalo úkryt, tentokráte však mnohem dál, než kdykoliv předtím. V okamžiku, kdy spatřilo hromadu listí, tak se s myšlenkou na pěknou skrýš vydalo dolů. Pravděpodobně však přecenilo své síly a uklouzlo, nekontrolovaně sjelo dolů a napíchlo se na starý, zahnutý kořen trčící ze země. Dráček však byl příliš malý na to, aby se mu povedlo osvobodit a jistě se po pár pokusech vyčerpal. Kdyby se jim ho nepodařilo dostatečně včas nalézt, určitě by to nedopadlo dobře.

„Bude v pořádku?“ Zeptal se s obavou v hlase Lorik o dvě hodiny později Zoke.

„Bude. Nějaký čas tu zraněnou nohu nebude moci používat, ale uzdraví se. Jeho nízký věk je teď jeho výhodou. Kdyby byl o něco starší, pak by se to určitě tak dobře a bez trvalých následků nezahojilo.“

„To jsem rád.“

„Zklamal jsi mě!“ Pronesla velmi vážně stará dračice.

Lorik se zmohl jen na překvapené zamrkání.

„Jediné, co jsme po tobě chtěli, bylo, abys nám pohlídal na pár hodin denně naše mladé. Ale ty jsi tak neučinil.“

„Učinil, byl jsem s nimi. Zajistil jsem je,“ bránil se princ.

„Tak tomu ty říkáš? Zavírat mláďata v ohradě, je pro tebe péče o ně?!“

„Utíkali! Neměl jsem na vybranou. Nechtěl jsem, aby se jim něco stalo,“oponoval Lorik, tentokráte s trochu  zvýšeným hlasem.

„Víš vůbec, proč utíkali?“

„Nevím jistě. Myslím, že se mě snažili rozčílit a ukázat mi, jak mě neberou ani trochu vážně.“

„Mýlíš se. Chtěli si s tebou hrát. Zaujmout tě.“

„Tím, že utečou?“ Rozčíleně se zeptal Lorik .

„Kdyby ses je snažil pochopit. Porozuměl bys.“

„Nevidím jediný důvod, proč bych to dělal.“ Zatrucoval si.

„Jsi chladný. Otevři své srdce,“ vážným hlasem konstatovala dál Zoke.Nevšímala si princova uraženého výrazu.

Lorikovi došly odpovědi. Hlas se mu zadrhl. Nebyl schopen vyslovit jediné slovo. Pokusil se říct ne, ale nebyl si jist, zda-li to řekl nahlas.

„Proč?“ Zeptala se dračice a naznačila mu tím, že ho moc dobře slyšela.

Lorik dál mlčel. Váhal, jestli ji prozradit své pocity a rozhodnutí, podle kterých se rozhodl žít. Nakonec se však rozhodl svěřit se dračici, protože ač by ji pověděl cokoliv, nehrozilo by, že by se to dostalo k nepovolaným uším.

„Již dvakrát jsem miloval a dvakrát jsem ztratil. Již dvakrát jsem zůstal opuštěn a sám. Nemám v úmyslu milovat kohokoliv dalšího a bát se každý den, že se mé štěstí rázem rozpustí a já opět zůstanu sám.“

„Kdo byl ten první, jehož jsi miloval?“

„Má matka,“ smutně přiznal a potichu pokračoval. „Zemřela při porodu. Vyskytly se vážné komplikace a léčitelé se tehdy rozhodli zachránit bratra, prince Henryho.“

„Je hřích, když se matka rozhodne vlastní život obětovat za život svého dítěte? Je špatné zvolit život toho, jenž je bezbranný a ještě svět ani nepoznal?“ Zeptala se měkce dračice.

„Ne,“ pronesl trochu nejistě princ.

„Vidíš. Nevidím tedy důvod, proč smutnit. Svůj život dala tvému bratru. Nezůstal jsi sám.“

„Zůstal, není tady. Opustila mě.“ Utrápeně oponoval princ.

„Nikdy tě neopustila. Přivedla tě na svět. Dala ti život. Její krev koluje ve tvých žilách. Svým způsobem je stále s tebou, jelikož je tvojí nedílnou součástí. Proto tě nemohla nikdy doopravdy opustit, i kdyby sama chtěla. Kdo byl ten druhý?“

„Dívka. Nikdy mi neřekla své pravé jméno a tak jsem ji začal říkat Akaela. Poznali jsme se, když mi bylo deset. Bylo to krátce poté, co matka zemřela. Hodně mi pomohla a tak i já jí chtěl pomoci. Když přišla do zámku, vydávala se za chlapce a všichni jí to věřili. Jen já znal pravdu. Nevím přesně jak, ale věděl jsem to. Myslím, že nevědomky chtěla, abych to věděl. Když její tajemství trvalo po tři roky, snažil jsem se zařídit, aby se prozradilo na hodinách plavání. Měl jsem vše připravené a vymyšlené tak, aby ji všichni odpustili, a my jsme pak mohli být spolu. Ale těsně před tím, než se tak mohlo stát, opustila mě. Její místo zaujal chlapec Akael,“ bolestně pronesl Lorik.

„Jestli to dobře chápu, ta dívka se vydávala za chlapce a ty ses do ní zamiloval. A pak se jednoho dne proměnila v chlapce,“ ujišťovala se Zoke, jestli mu správně porozuměla.

Princ souhlasně přikývl.

„Nevidím důvod, proč si myslíš, že tě opustila. Stále byla a je s tebou. Nikam neodešla.“

„Odešla, přestala existovat,“ bolestně vykřikl princ.

„Neodešla, změnila se, ale zůstala s tebou. I když se dívka stala chlapcem, stále zůstala stejným člověkem.“

Lorik záporně zavrtěl hlavou a slabě si odfrkl.

Staré dračici tato reakce neušla. „Tak v tom je tedy problém. Tvá mysl i srdce považuje Akaelu a Akaela za dva různé lidi. Akaelu jsi měl rád na tolik, že jsi začal snít a mít velké plány, jenž s Akaelem splnit nejdou. Budiž, není-li ve tvých silách se smířit se skutečností, že oba stále jsou jednou bytostí, která neochvějně zůstává při tobě stát, stále ti růstává naděje. Jestliže se Akeala mohla změnit jednou, může se změnit i podruhé.“

„Naděje jsou jen plané iluze toho, co se nikdy nestane,“ s jistou dávkou opovržení pronesl Enedský princ.

„Pojď za mnou,“ autoritativně pronesla Zoke a zvedla se. Lorik za ní v závěsu kráčel šeřícím se Aksumem zhruba sedm minut, než se zastavili.

„Vidíš ty dva stromy před námi?“ Zeptala se Zoke.

„Ano, co je s nimi?“ Zeptal se udiveně princ. Nechápal, proč se na něco takového dračice zeptala.

„Pořádně si je prohlédni,“ poradila mu.

Kousek před nimi stály dva stromy tak těsně u sebe, že si je lehko šlo splést s jedním stromem. Měly zhruba poloviční výšku okolních stromů. Strom stojící od nich zprava měl na kmeni černou rýhu. Jedna jeho větší větev byla spálená. Ten druhý byl o kousek vyšší. Přibližně tak o jeden metr, ale s porovnáním s okolním lesem, byl tento výškový rozdíl zanedbatelný. Zvláštní na levém stromu bylo jen to, že takřka většina jeho listí byla nažloutlá.

„Pohlédl jsem si je,“ pronesl po chvíli ticha Lorik.

„Co vidíš?“

„Dva stromy rostoucí tak těsně u sebe, že si překáží. Jeden z nich je spálený pravděpodobně bleskem. Ten druhý usychá, protože ač je vyšší má asi menší kořeny a také asi nemá kvůli tomu druhému dost vody.“

„Dobře a teď ti povím, co vidím já. Vidím před sebou dva stromy, které vyklíčily jen malý kousek od sebe. Celý život spolu soupeří. Bojují o přežití a každý z nich snaží se dostat ke slunci blíž a rychleji, než ten druhý. Sní o tom, že budou vysocí jako všechny ostatní stromy okolí. Jednou však přišla bouře a blesk jednoho z nich zasáhl. Zasažený strom zeslábl a snažil si své rány co nejrychleji zahojit. Mezitím ten druhý dále rostl a zvyšoval se, jeho koruna začala zastiňovat toho druhého. Ztráta části slunečních paprsků poraněný strom začala oslabovat ještě znatelněji a on nebyl již více schopen své rány zahojit. Bojovat však nepřestal. Vyšší strom si časem uvědomil, že ten druhý pomalu umírá a právě on je toho příčinou. Jeho snem bylo nad ním zvítězit, ale ne tak, aby ho zahubil. Jen se chtěl dostat ke slunci rychleji. Rychleji dosáhnout výšky dospělého stromu. Chtěl zvítězit, ne zničit. Chtěl být jen o pár centimetrů vyšší, ne toho druhého zastínit. Uvědomil si, že bez toho druhého nechce dál žít a začal schnout a pomalu umírat, protože se již dopředu vzdal své naděje, že by se z toho ten druhý mohl dostat.

Naděje nám dává vůli k životu, když nevidíme cestu před sebou. Dává nám sílu dál žít, když sami nevidíme, co se svým životem. Vzdát se naděje je jako zahubit část sebe sama. Vzdáš-li se všech svých nadějí, je jako zahubit sebe sama. Pokud se rozhodneš a připustíš, že tě všechny tvé naděje opustí, je jako dovolit, aby si sám zemřel. Tvé tělo možná bude žít dál, ale nebudeš už to ty. Tvá duše bude mrtvá. To vidím já Loriku.“

Enedský princ se strnule díval na ty dva stromy před sebou. Proslov staré dračice mu vzal veškerá slova. Pomalu k ní otočil hlavu. Ani nevěděl, kdy se dostal před ní.

„Vzdáš-li se i těch posledních zbytků své naděje, že Akaela se už nikdy nevrátí, zemřeš. Tvé naděje tě pomalu opouští a ty již roky pomalu umíráš. Neuděláš-li s tím něco v čas, už nebude cesty zpět. Nastal okamžik, abys zvolil svůj osud. Přemýšlej, jakou cestu pro sebe zvolíš. Dnešní noc zůstaň tu, já pro tebe ráno přijdu,“ pronesla Zoke a pomalu odkráčela.

Enedský princ stál nehnutě na místě. Netušil jak dlouho, ale dávno se setmělo, když se pohnul kupředu. Poklekl před stromy a svou ruku přiložil na kmen žloutnoucího stromu. Cítil, jak po jeho tváři nezadržitelně začínají téct slzy.

„Nevzdávej se. Neumírej. Vždyť ten druhý stále bojuje. Neumírá. Jen je velmi oslabený. Dej mu jen čas. Přísahám, pokud to nevzdáš ty, ani já to nevzdám. Budu čekat. Dokud Akael žije, je stále naděje, že se mi Akaela jednou vrátí zpět,“ škytavě pronesl Lorik mezi svými vzlyky.

Plakal dlouho, dokud únavou neusnul.

„Vstávej,“ probrala ho slova jemně zazněná uvnitř jeho mysli. Otevřel oči. Bylo již jasné ráno.

„Děkuji,“ pronesla stará dračice, když si povšimla otevřených princových očí.

„Za co?“ S překvapením se podivil Lorik. Jeho rozespalá mysl stále nechápala, co se děje.

„Za tohle, podívej,“ vřelým hlasem konstatovala a kývla hlavou vzhůru.

Lorikovi oči vzlétly vzhůru. Strom, jenž měl ještě předchozí den takřka všechny své lístky žluté, byl teď zářivě zelený. Překvapením se mu rozšířily oči. Přijal, vše křičelo uvnitř něj.

„V noci jsme spolu složili přísahu …,“ přiznal princ.

„Dál už nic neříkej,“ zarazila ho Zoke. „Slib, jež jste si dali, je jen mezi vámi dvěma a tak to má i zůstat.“

Lorik přikývl a zvedl se.

Následující den strávil Lorik hlídáním mláďat, ale tentokráte opravdu a pořádně. Snažil se je blíže poznat a spřátelit se s nimi. Více již kolem nich nestavěl kamennou zeď a oni zase na oplátku neutíkali. Společně si hráli a čas rychle plynul. Doba jeho trestu dávno skončila, ale on stále zůstával. Donutil se odejít teprve poté, co se zraněné mládě plně uzdravilo a on se ujistil, že bude naprosto v pořádku, až teprve pak se vydal na cestu zpět do Talomy. Už byl téměř zpátky ve městě elfů, když si uvědomil, že se mu dokonce zdařilo odčinit lesu i to, co mu provedl. Úplně na to zapomněl. Usmál se. Splnil to a ani v tu chvíli netušil, že tak činní.

Když se vrátil do jejich stromového domu, bylo mu hned po prvním pohledu na Akaela jasné, že mu zatím nemůže říct nic z toho, co se mu v Aksumu stalo.

 

„Děkuji Zoke, za všechno. Ona se opravdu vrátila,“ zašeptal Lorik do bílých vlasů.

Aka se pomalu vyvlékla z obětí. „Kdo je Zoke. Co si tím myslel? A proč jsi mi řekl Akaelo?“

„Zoke je stará dračice štěstí, kterou jsem potkal Aksumu. Pomohla mi otevřít oči a dodala mi sílu jít dál. Dala mi víru, že se vrátíš. Čekal jsem celé roky a pomalu jsem začal ztrácet naději. Ukázala mi, že se nemám vzdávat. Že musím věřit dál, protože mít své naděje a za žádných okolností nevzdávat se jich, je velmi důležitá věc,“ vřele vysvětlil.

Na Akyně tváři se objevil široký úsměv. Poslední dny se velmi bála, jak Lorik bude reagovat na to, že je žena. Obávala se, že ji odsoudí, a že ukončí jejich dlouholeté přátelství. Mýlila se a opak byl pravdou. Lorik byl velmi šťastny. Jak to bylo možné, netušila. Rychle ji však došly některé naznačované souvislosti.

Jeho magie mysli byla mizerná. Nebyl schopen v dětství prohlédnout její iluze. Pravděpodobně to byla ona sama, kdo mu nevědomky ukázal pravdu. Připustila, aby znal její tajemství. Asi ho muselo velmi ranit, když se stala opravdovým mužem, aniž by mu cokoliv řekla či vysvětlila.

Teď však jeho bolest byla pryč. V jeho očích byl opět ten oheň, jenž v nich před dlouhými roky v době jejich mládí býval.

 

Kapitola 46 - Forsia

Komentáře   

0 #8 Lady Corten 2014-07-07 11:43
Cituji Anonymka SS:
Lorik miluje Aku? hmm a já myslela že bude Aka s Vilaem.... sakryš, ty mi to komplikuješ :lol:


Komplikuji a ještě přitvrdím, čím se budeme blížit více ke konci tím to bude ještě zamotanější. 8)
Citovat
0 #7 Anonymka SS 2014-06-30 07:43
Lorik miluje Aku? hmm a já myslela že bude Aka s Vilaem.... sakryš, ty mi to komplikuješ :lol:
Citovat
0 #6 Lady Corten 2011-04-11 15:58
Děkuji, jsem trochu škodolibě ráda, že se mi vás povedlo zaskočit 8) , vždycky má všechno nějakou příčinu a i Lorikovo chování mělo, dalo mi práci předem nic neprozradit. Jsem ráda, že se ti díl líbil.
Citovat
0 #5 Aria 2011-04-11 15:01
Skvělá kapitola! Takže lorik celou dobu věděl, že je dívka. A pak najednou byla kluk. :-) tak proto byl pořád tak nepříjemný. :-) Musím přiznat, že jsem to nečekala, ale líbí se mi to tak. :-)
Citovat
0 #4 Lady Corten 2011-04-10 10:23
Něco málo z Merikovi minulosti už mám napsané v dalším díle a mám v plánu ještě pár střihů či rozhovorů o jeho minulosti udělat, budeš dalším dílem potěšena, přibude další ženská postava jak sis přála :lol: .
Citovat
0 #3 Amane 2011-04-10 07:23
Mohla by si pre mňa niečo urobiť? Môžeš v budúcej kapitole napísať niečo z Merikovej minulosti?
Citovat
0 #2 Lady Corten 2011-04-09 22:51
Lorik nikdy Julianu nemiloval a ani žádné přátelské city k ní nikdy nechoval, což třeba bylo patrné například v kapitole 42, podle mě obrat v ději moc nenastal, v prvních kapitolach jsem lehce naznačovala co Lorik k Akce cítí, náznak princovích pocitů k Akaelovi byli naznačen v kapitole 17, kde princ poukázal na to, že Akael není už tím čím byl, v tomto díle jsem jen odhalila skryté věci, co byli pod povrchem, moc děkuji za komentář jsem ráda, že pořád čteš :-)
Citovat
0 #1 Amane 2011-04-09 22:26
tak Lorik sa nám zamiloval do Aki :-) nečakané a až priveľmi podivný obrat v deji. zdalo sa mi to alebo miloval princeznú Juliánu? ako to vlastne je?
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla