Kapitola 42 - Strategie

Velmi děkuji za komentáře Amane, Arie a Cat.

 

Kapitola 42 – Strategie

 

Za pouhých dvaatřicet dní se jim podařilo dostat se z Talomy až do Lakmaru. Lorik hleděl na rychle se zvětšující městské hradby před sebou s jistou dávkou nadšení i strachu, z toho co je brzy čeká. V posledních několika dnech cesty míjeli velké množství prchajících lidí. Čím byli blíže hlavnímu městu Typie, tím častěji potkávali větší množství lidí směřujících opačným směrem.

Těsně před městskými branami na Talekův povel zastavili. Po pár rychlých rozkazech se dvě stovky gaotů seřadily podle skupin do řad a až teprve poté překročili práh Lakmaru.

Městské ulice byly poloprázdné. Lorika při tomto pohledu trochu mrazilo. Hlavou mu prolétla vzpomínka, jak sem před pěti lety přijel. Dříve veselé a živé město bylo teď tichým, šedivým místem, nesrovnatelně odlišným od toho, co si pamatoval. Jak projížděli ulicemi a přibližovali se k paláci, začal si princ více všímat zvláštních pohledů lidí, co měli ještě odvahu ve městě setrvat. Ze začátku netušil na co tak překvapeně měšťané hledí. Jistě, viděli elfy poprvé, ale to zajisté nebyl důvod k takovýmto pohledům, plných šokujícího překvapení.

Několikrát se okolo sebe rozhlédl, aby nalezl směr kam se všechny přítomné oči Typianů upírají. Po chvíli ho překvapilo zjištění, že je to skupina pět, která přitáhla pozornost všech přítomných. Na této dvacítce elfích lučištnic nebylo nic zvláštního. Říkal si pro sebe. Až po chvíli se na jeho tváři rozhostil malý úsměv poznání. Pochopil, proč mu to hned zprvu nedošlo. Po pěti letech v Osterii mu přišlo samozřejmé, že v elfí armádě jsou přítomny i ženy na rozdíl od lidí. Ono tedy přesněji i u lidí v armádě ženy byly, ale převážně jen na pozicích válečných čarodějů. Žena bojující s mečem či s lukem byla u lidí spíše rarita. Pár žen bojujících v bitvách na pozici vojáků či lukostřelců se během staletí občas objevilo, ale v těchto případech šlo většinou o čarodějky třetího stupně, které byly znuděné staletími a rozhodly se zpestřit si již tak dobrodružný život něčím jiným než magii.

Dvacítka elfích lučištnic musela tyto lidi velmi šokovat, vzhledem k tomu, že pravděpodobně neměli ani potuchy o tom, že krom výborné lukostřelby je každý elf nadán i na magii a ne zrovna zanedbatelně. Pokud by se je lidé pokusili zařadit do svých čarodějných stupňů, patřili by téměř všichni elfové do rozmezí třetího a čtvrtého stupně. Možná bylo i dobře, že o tomto neměli ani tušení. Strach byl mocný nepřítel, a i když Lorik elfy neměl moc v lásce, rozhodně by jim nepřál potíže, které by mohli vzniknout, kdyby všichni lidé věděli to co on.

Stejně jako ulice, tak i chodby paláce byly téměř opuštěné. Tichou chodbou se nesly jen klapavé zvuky Lorikových, Merikových a Talekových kroků směřujících k trůnnímu sálu. Po celou dobu cesty se princ okolo sebe ostražitě rozhlížel. I když tušil, že je takřka nemožné, aby na něj v nějakém potemnělém rohu číhala princezna Juliána, nedokázal si pomoci.

 

„Jsem velice rád, že Vás opět vidím princi Loriku, i Vás mistře Meriku. Jen mě trochu mrzí, že za takových to okolností,“ přivítal je král Victor II., jen co se otevřeli dvoukřídlé zdobené dveře sálu.

„I já Vás vaše výsosti,“ pronesl Lorik a své kroky zastavil až těsně před královým trůnem.

„Neměl bys tu dlouho setrvávat Loriku, achanmorové …,“ Victor II. chtěl říci mnohem víc, ale pozvednutá princova ruka jako znamení aby zastavil, zadržela jeho slova.

„Vím o nich a právě proto tu jsem. Rozhod jsem se bojovat,“ pronesl princ vážným hlasem a po malé pauze pokračoval. „Je princezna Juliána v bezpečí?“

„Ano, je. V okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o dění v Matii, poslal jsem svou ženu i své dvě dcery do bezpečí hradu Hyrtmoit. V Typii není bezpečnějšího místa než tam. Tento hrad za celou jeho tisíciletou historii nikdo nedobyl,“ hrdě pronesl král.

Protože leží v samotné středu Typie, kam se doposud žádný nepřítel nedostal. Pro sebe si posměšně v duchu dodal Lorik. Byl vděčný, že doposud netušil, kde se Juliána poslední týdny nachází. Hyrtmoit, město jenž dostalo své jméno po hradu, pod kterým leží, těsně minuli před pár dny. Pokud by tehdy věděl to, co ví dnes, musel by princeznu navštívit a zkontrolovat zda-li je v pořádku. Nezáleželo by na tom, jestli se mu to hodí či ne. Protokolem daná pravidla byla neúprosná a bohužel při svém postavení je musel dodržovat, i když se mu to občas moc nelíbilo. „Jsem ze srdce rád, že jsou tyto tři ženy, jenž jsou Vám drahé, v bezpečí,“ pronesl radostně s pocitem štěstí, že se ani s jednou z těch žen nepotkal a v blízké době také nepotká.

„Jaká je situace?“ Zeptal se vážně o několik minut později Lorik, když bylo všem formalitám učiněno zadost a byl i králi předán dopis od barona Pasiliana, který sebou vezl.

Tvář krále Victora II. zvážněla, slabý úsměv se vytratil. „Následujte mě,“ vyzval je a zamířil k postraním dveřím v rohu sálu. Trojice návštěvníků bez zaváhání krále následovala.

Vstoupili do menší bohatě vyzdobené místnosti. Komnata byla útulná, čistá a uklizená, tedy až na stůl, který stál v jejím samotném středu a byl přeplněn papíry. Poté co všichni usedli, král započal prohledávat horu dokumentů ležících před ním. Chvíli mu trvalo, než našel, co hledal. S vítězoslavným úsměvem, máchnutím ruky si udělal před sebou místo, a rozvinul větší svitek. Trojice přihlížejících okamžitě poznala, že se jedná o podrobnou mapu Matiiského království.

„Vzhledem k tomu, že nevím, jak velký máte přehled o dění, tak raději začnu od začátku,“ pronesl nejdříve informativně Victor II., než svůj prst zabodl do místa, kde se nacházelo hlavní město jednoho ze sousedních království.

„Achanmorové poprvé zaútočili za soumraku před osmadvaceti dny na Bakardu. Nikdo nepřežil. Během jediné noci město padlo a zem přišla jak o svého krále včetně jeho rodiny, tak i o větší část šlechty, která se do města sjížděla na blížící se ples, jenž se měl uspořádat na oslavu královniných narozenin.

Informace, co se v Matii dělo, se do Typie dostaly až o tři dny později. Díky čaroději Norikovi, učni Matiiského mistra magie, jsme získali podrobné informace, co přesně se první noc stalo. Díky němu, jež jako jediný díky své magii a štěstí útok na Bakardu přežil, víme, že té noci zaútočilo na hlaví město necelých stotisíc achanmorů. Po tomto vítězství se jejich počty více jak zdvojnásobily.

Achanmorové nikdy nezůstávají dlouho na jednom místě. Bezprostředně po zničení Bakardy se dali opět do pohybu. Během následujících deseti dní zničili Zuek i Mistor.“ Králův prst se během jeho slov pohyboval po mapě a ukazoval na jednotlivá místa. „Poté se achanmorové rozdělili. Menší část pokračovala podél severozápadního pobřeží Chortského moře a dobyla Natumu a před třemi dny i Soaku.Dnešním dnem vstoupili do Typie. Podle hrubých odhadů jejich okolo dvestěpadesátitisíc. Vypadá to, že mají v plánu pokračovat dále podél pobřeží, protože se pomalu začali stáčet na sever. Tímto tempem dorazí do pěti dnů do Forsie. Předpokládal jsem, že to bude jeden z jejich prvních cílů v Typii a tak jsem už před devíti dny dal pokyn k jeho evakuaci. Touto dobou by mělo být město z větší části prázdné. Stáhl jsem všechny vojáky z okolních oblastí. Dnešním dnem je ve Forii dvěstětisíc vojáků. Ti by měli být ještě před příchodem achanmorů posíleni osmdesáti tisíci Matiiskými muži, kteří ustoupili ze Soaku po marném boji ho ubránit. Obávám se však, že to nebude stačit, aby se nám podařilo město ubránit. Doufám však, že se nám je podaří dostatečně zpomalit a získat alespoň nějaký čas k dobru,“ král utichl. V jeho hlase byl slyšet smutek a velké obavy. Ostatní tiše čekali a dávali tak Victorovi II. možnost nasbírat nové síly pokračovat dál.

„Větší část achamnorů po rozdělení zamířila podél pobřeží Usuackého moře dolů na jih. Cestou zničili Otroku, Jikon a před dvěma dny i poslední přeživší město Matieského království Erak. Odhadem pětisettisíc achanmorů se teď nalézá tři dny od jižního cípu Typmarských hor. Během zítřejšího dne by i oni měli překročit hranice. Podle odhadů máme deset dní, než se dostanou k Lakmaru. Mám v plánu je zastavit dříve než se tak stane. Lakmarské brány nejsou dost pevné, aby byly schopny takovouto bitvu ustát. Ke všemu je okolní oblast hustě zalidněná a ne všichni lidé se rozhodli utéci. Nehodlám připustit, aby se počty achanmorů ještě více zvýšily. Aktuálně mám připraveno šestsetšedesát tisíc mužů a dalších stotřicet je na cestě.“

Lorik mlčel. Nevěděl, co říct. Ta čísla zněla hrůzostrašně. Za normálních okolností by takto početná Typiiská armáda neměla soupeře. Teď ač byli v početní převaze, stále neměli jistotu, že jsou dost silní, aby zvítězili. Victor II. musel stáhnout veškeré své muže z celé země, nebo spíše z větší části. Z míst vzdálených, jako například Hukat to vojáci ani při nejvyšší snaze sem nemohli stihnout včas.

„Jaký postoj se rozhodl zaujmout Ordysan?“ Zeptal se po chvíli Lorik, když mu došlo, že se král ani kouskem slova nezmínil, že by mu přišel na pomoc byť jen jediný voják z jiné země, nepočítal-li ustupující Matiany.

„Žádal jsem je před týdnem o pomoc. Odmítli s tím, že se jich to netýká. Nepodařilo se mi je přesvědčit o opaku.“

„Pokud vše půjde dobře, jejich pomoc nebudeme potřebovat,“ poprvé aktivně vstoupil do rozhovoru také Merik.

Krále tato slova Enedského mistra magie zaujala a tázavě se na něj podíval. „Jak to myslíte?“

„Zítra k večeru do Typmarských hor dorazí větrní draci.“

„Nevím jak to přesně myslíte, ale právě nemám mnoho času řešit problém migrujících draků. Typmarské hory se mohou stát jejich domovem, pokud neletí achanmorům na pomoc.“

„Trochu jste mě králi nepochopil,“ namítl pobaveně Merik. „Ti draci nemigrují a ani neletí na pomoc nepříteli. Oni letí na pomoc nám.“

Victor II. se zaskočeně na mága podíval. „Jste si tím opravdu jistý?“

Merik se na místo odpovědi zářivě usmál.

„Jak se Vám to povedlo? Draci se do válek lidí nezapojili minimálně celá staletí.“

„Řekněme, že se jedna mladičká bohyně rozhodla pomoci a spolu sebou přivádí pomoc.“

„Buď požehnaná Rozerty,“ pronesl král a jeho oči na chvíli podhlédly k nebi.

„Bohyně plodnosti s tím nemá pranic společného. Pokud chcete někomu děkovat, doporučil bych obrátit se na boha lesů,“ řekl s neztrácejícím se pobavením Merik. Rozerty bohyně plodnosti rozhodně nemohla být pro své věrné Typianské věřící moc velkou pomocí v této válce. Ke všemu, díky schopnosti achanmorů tak rychle rozšiřovat své řady, mohlo nejednomu Typianovi připadat, že ho jeho bohyně zradila.

Lorik těkal očima z krále na Merika a zpět. „Meriku, ale pro větrné draky si poslal Akaela,“ zaprotestoval, i když trochu opožděně. Jeho slova byla však zcela ignorována. Merik evidentně věděl více než on a opět mu neměl v plánu nic sdělit. Princ se otráveně zavrtěl na židli a očima začal propalovat celé své okolí.

„Nechť je tedy Talier požehnán. Víte, co má bohyně …,“ Victor II. se zarazil v půli věty a tápavě se na mága podíval.

„Naděje.“

„Bohyně naděje v plánu?“ Dokončil načatou větu Typiiský král.

„Přesné podrobnosti jejího plánu neznám, ale myšlenka je jednoduchá. Achanmorové se živí vším, co má v sobě alespoň ždibec magie. Právě proto je prozatím nejvíce lákala lidská města, kde je koncentrace magie z celého okolí nejsilnější. Draci jsou všeobecně velmi silná magická stvoření. Tak obrovskému počtu draků na jednom místě se nic v Typii nemůže vyrovnat. V okamžiku, kdy je achanmorové ucítí, změní svůj směr. Půjdou za svým neukojitelným hladem po magii do samotného středu Typmalrských hor a tím se dostanou do pasti, protože tam na ně budeme již čekat.“

„Jste si naprosto jist tím, co jste řekl?“ Ujišťoval se Victor II.

„Ano,“ pronesl sebejistě Merik. „V jejich řadách se teď nachází velké množství novorozených. A toho máme právě v pánu využít. Mladí achonmorové se totiž převážně řídí svými instinkty.“ Utichl, ale po zaznamenání králova tápavého pohledu, pokračoval. „Abyste mě správně pochopil, rozvinu to. Novorozený achanmor je takřka to samé, jako novorozené dítě. Má jen instinkty. Jeho osobnost a myšlení není ještě rozvinuto. Stejně tak jako lidé, až s přibývajícími roky moudří, začíná si uvědomovat sám sebe a i vše ostatní. Mladí achanmorové jsou velmi nebezpeční, ale ne tolik jako ti, co žijí celá staletí. Proto pokud chceme vyhrát, musíme se nejprve zaměřit na ty, co přišli z ostrova mrtvých.“

„Pokud je to, co říkáte pravda. Musí být těm starším jasné, co máme v plánu. Byli by sami proti sobě, kdyby připustili změnu směru přímo do připravené pasti.“

„Zajisté vědí, co chystáme. Ovšem mladí achanmorové činí přibližně devadesáti procent celé jejich armády. Není v jejich silách, aby je dostali zcela pod kontrolu, protože ať je achanmor jakkoliv starý je schopen vždy plně využít svého magického daru, jen s přibývajícími roky tak začíná činit vědomě.“

Victor II. mírně pokývl hlavou, že rozumí a začal opět prohledávat hromadu svitků. Tentokrát trvalo delší chvíli, než našel to, co hledal.

„Tady,“ vítězoslavně vykřikl král Typii a ukázal na jedno místo na mapě Typmarských hor. „Je tam větší pevnost. Leží na vrcholku jedné z hor tyčících se v jedné třetině několika kilometrového průsmyku, kterým protéká řeka. Sice je toto místo trochu jižněji a blíže k nám, než kam míří draci, ale pro boj je to ideální pozice. Jste schopen zařídit, aby bohyně naděje zamířila rovnou tam?“

„Bude to trochu problematické, ale zařídím to,“ přislíbil zadumaně Merik.

„Přesunout tam včas naše jednotky bude náročné, nicméně bychom to měli stihnout včas.“

„Ještě dnes se tam vydám. Pokud pojedeme i přes noc, měli bychom se tam dostat za necelé tři dny. Zahájím potřebné přípravy a získám nám tím trochu času. Jestli dobře počítám, Typiiský vojáci se tam dostanou jen o pár hodin dříve než achanmorové, vzhledem ke vzdálenosti, kterou obě strany musí překonat,“ přidal se opět do rozhovoru princ.

„Elfí koně jsou opravdu úchvatná stvoření. Kéž by i Ened měl takovéto zvířata,“ trpce pravil Victor II.

„Proč to říkáte?“ Dotázal se udiveně Lorik.

„Uběhli již více jak tři týdny, co jsem poprvé po přenašečích poslal králi Oliandrovi zprávu. Od té doby připravuje své vojáky a lodě, aby pomohl. Dosud však nevyplula byť jediná loď s jediným vojákem. Nevím, co mu tak dlouho trvá. Oleandr poslední dny není moc sdílný.“

Lorik přemýšlel, co významem přenašeč král mohl myslet, dokud si nevzpomněl, že je to Typiiský výraz pro přemisťovače, což jsou čarodějové převážně třetího stupně s velkým nadáním na přemisťování. Každé království má tyto čaroděje rozmístěné po celém svém území. Každé město se snaží mít minimálně jednoho. Jejich úkolem je přemísťovat mezi sebou zprávy. Neexistuje rychlejší způsob, jak poslat vzkaz na vzdálenost rovnající se klidně i polovině kontinentu. Snad krom mágů nebyl nikdo schopen přemísťovat vzkazy na delší vzdálenosti. Díky však dobrému rozmístění přemisťovačů, šlo přemístit zprávu několika menšími skoky kamkoliv bylo potřeba. Nebyla to však levná záležitost. Přemisťovači si nechávali za svou práci velmi dobře zaplatit a ne jenom kvůli tomu, že byli mnohdy nenahraditelní. Ti nejlepší z nejlepších dokázali přemístit maximálně deset zpráv denně, pokud se nechtěli vysílit na tolik, aby nemuseli následující den do práce. A pokud bylo potřeba poslat vzkaz skrz Tantaialské hory bylo to ještě dražší. V Typii byli pouze tři přemísťovači, co dokázali překonat vzdálenost mezi Typii a Enedem a v Enedu byl pouze jediný, co to též dokázal. Možná finanční náročnost držení si takovéhoto byť i horšího čaroděje byl důvod proč poprosen Pasilianem, aby doručil jeho dopis králi. Pokladnice Hukatu musela být prázdnější, než by kdokoliv u přístavního města očekával.

„S Oliandrem si nedělejte starosti. Zařídím to. Je zhola nemožné, aby nám Enedští vojáci vypomohli v Typmarských horách, do Forsie by to však mohli ještě stihnout včas. Pokud se podaří ubránit město zhruba tak dva týdny, mohli bychom zastavit severní achanmoří armádu dříve, než se dostane hlouběji do Typiiské země,“ řekl mág.

„Proboha Meriku. Jak to chceš udělat? Uvědomuješ si vůbec jak je od nás Enedas daleko,“ pronesl Lorik s důrazem na poslední větě.

„Přemístím se,“ suše informoval Enedaský mistr magie.

„Ale …,“ zaprotestoval.

„Mám v sobě dost sil, aby to zavládl.“

„Dělej, jak myslíš,“ rezignovaně konstatoval princ a přesměroval hovor zpátky k Typmarským horám. Během následujících tří hodin probrali strategii a vše potřebné, co bylo ještě nutné zařídit před blížící se bitvou. Teprve až poté se mohl Lorik vydat opět na cestu.

 

V okamžiku, kdy Enedský princ procházel branami paláce a směřoval k čekajícím gaotům, došlo mu, že elf, jenž ho při návštěvě krále Victora II. doprovázel, ani jednou nepromluvil. Zaváhal, co by měl v takovéto situaci říct. Dříve než stihl, cokoliv povědět, předběhl ho Talek, jenž vycítil jeho nejistotu.

„Nemusíte nic říkat. Umím váš jazyk velmi dobře. Toto byl jeden z důvodů, proč jsem byl vybrán právě já, abych vás doprovázel. Rozuměl jsem každičkému slovu, jenž bylo řečeno. Do této chvíle jsem však neměl důvod, abych promluvil,“ pronesl elf plynulým lidským jazykem.

„Mohl jsi mě o tom aspoň informovat dopředu,“ postěžoval si s malým úsměvem Lorik.

„Budu si to pamatovat.“ Odpověděl mu klidně elf.

 

Ještě téhož dne opustili společně brány města Lakmar. Až když byli hodný kus cesty za městem, Merik teprve sesedl ze svého esvetxe a po rychlém sbohem se přemístil pryč.

Lorik předpokládal jistou dávku překvapení v očích gaotů, kteří neměli ani zdání o tom, co vše bylo v paláci domluveno. Všichni přítomní elfové však danou situaci přešli s ledovým klidem bez jediného slova.

Opět vyrazili na cestu. Tentokráte však mnohem rychleji než kdykoliv dřív. Lorik se ujal po mágově odchodu čela skupiny a vedl všechny elfy, co nejkratší cestou k místu, kde ležel jejich cíl. Jak však hodiny plynuly, jeho pozornost klesala. Jeho myšlenky se začaly pomalu toulat daleko od místa, kde se právě nacházel. Předal tedy raději místo v čela Talekovi, který jediný krom něj věděl, kam směřují, a odebral se na jedno z posledních míst na konci skupiny.

Jeho myšlenky zabloudily nakonec úplně. Nemyslel však, ale na Merika či Ened a ani na achanmory. Byla to mladičká bohyně naděje, na kterou bez ustání nemohl přetat myslet. Ve skrytu své mysli a srdce upínal veškeré své naděje k jedinému, že ona je tou, jež před roky ztratil. Právě Merikovo mlčení o Akaelovi, posílilo jeho veškeré naděje, které během posledních let už tolikrát málem ztratil.

 

Kapitola 43 - Bouře

Komentáře   

0 #4 Lady Corten 2014-07-07 11:39
Cituji Anonymka SS:
pěkně to vymysleli ;-)


Nemohou jít přeci do boje nepřipravení, pokud chtějí vyhrát a to skutěčně chtělí. Jen tak bez boje se achnmorům nevzdají.
Citovat
0 #3 Anonymka SS 2014-06-30 07:39
pěkně to vymysleli ;-)
Citovat
0 #2 Lady Corten 2011-03-19 11:50
Děkuji, nevím jak ti odepsat abych nic neprozradila dopředu, proto ti mohu jen říct, počkej si na 44 kapitolu a uvidíš, Merik dostane poprvé prostor a tak bude možné mu popvé nahlednoutdo myšlenek :lol: , snad se bude líbit.
Citovat
0 #1 Aria 2011-03-19 10:27
Pěkná kapitola. :-) Docela by mě zajímalo, jak bude trvat Lorikovi, než mu dojde to malé tajemství s bohyní naděje. :-) Takže další kapitola bude o Merikovi? Co se mu tak může honit v hlavě? :-) Budu se těšit na další kapitolu. :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla