Kapitola 50 - Hrozba

Děkuji Cat za její komentář.

 

Kapitola 50 – Hrozba

 

Svítalo. Aka se s Akoim vznášela nad průsmykem a za jejími zády nervózně poletovali větrní draci.

„Připravte se,“ upozornila Lorika a elfy, kteří předali její vzkaz dál.

Zrušila kouzlo a skály se okamžitě začaly, na pokyn tisíce achanmorů, rozestupovat. Celou noc se o to achanmorové nepřestávali snažit. Uspěli až v okamžiku, když jim to dovolila.

Bohyni naděje překvapilo, jak se jí náhle ulevilo. Až teď si začala uvědomovat, že udržovaní aktivního kouzla na uzavření průsmyku, ji vyčerpávalo. V zápětí pocit překvapení vystřídal pocit radosti. Nebyla všemohoucí a měla své hranice. Když se dozvěděla, že není člověk, hluboce ji to ranilo, i když ani netušila proč. Teď alespoň věděla, že i když člověkem nebyla, není mu až tak moc vzdálená. Měla meze svých možností a sil. Měla svůj omezený čas, který na tomto světě mohla strávit. Tyto myšlenky ji trochu uklidňovaly.

„Budeme se dál držet plánu …,“ začala Aka mluvit k drakům. Hlas jí v půli věty selhal. Nedokázala říct víc. Připravovala si tuto řeč celé ráno a teď ji nedokázala pronést, prostě to nešlo. Nedokázala Varkorovo jméno vyslovit. Jedna noc byla příliš krátká doba, aby to přebolelo. Potřebovala však říct něco víc, na smutek bude čas později. Zhluboka se nadechla, podívala se na draky a s odhodlaným hlasem pronesla. „Rozdělte se. Část z vás bude útočit na achanmory v čele. Ať dál neví, s kým mají bojovat dřív, zdali s vámi, či s vojáky. Ostatní,…“rozhlédla se.“Použijte své vzdušné magie pro nepřímý útok ve vzdálenějších částech průsmyku! Včera se ukázalo, že padajícímu kamení se někteří z nich nedokáží včas vyhnout a ani jejich magie jim nepomohla. Tak pokračujte v tom dál.“ Domluvila a Akoi se okamžitě rozletěl dopředu. To však ani jeden netušili, jak nepříjemné překvapení na ně čeká. Když se dostali do míst, kde byl ještě před chvílí průsmyk uzavřen, Aka zalapala po dechu. V dálce mezi tisíci rudovlasými achamnory spatřila pět zlatých draků připoutaných těžkými okovy k blízké skále. Ač barva šupin byla jiná, i na takovouto vzdálenost mezi nimi rozpoznala Varkora.

„Co ti to udělali?“ Zašeptala bolestně.

Předešlý den, když draci bojovali v těchto místech, již dávno na ně letěli stovky nebezpečných kouzel. Dnes však na ně nevyslali zatím ani jediné. Draci ustrnuli na místě a čekali, co se bude dít dál.

Okovy praskly a zlatí draci se okamžitě prudce vznesli do vzduchu. Zamířili rovnou k nim.

Aka do poslední chvíle v sobě chovala trochu naděje, že Varkor je stále tím, kým byl, alespoň z části. Odpovědí jí byla ohnivá vlna vyslaná jejich směrem, se smutkem připustila, že už tomu tak není. Okamžitě vytvořila okolo sebe a Akoiho silný větrný štít, ve kterém se oheň okamžitě rozplynul.

„Zůstaň na místě. Chci si ho prohlédnout z blízka,“ požádala bohyně naděje Akoiho. Ten neodpověděl, a ač zastavil, cítila z něj, jak nesouhlasí s jejím rozhodnutím.

Největší zlatavý drak z pětice se stále k nim přibližoval. Bez ustání na ně nepřestával vysílat nejrůznější větrná a ohnivá kouzla. Štít kolem nich pevně držel, a i když byli v naprostém bezpečí, Aka nepřestával být nervózní. Drak je rychle minul z leva a pokusil se jim dostat do zad. I v té rychlosti stihla Aka zahlédnout to, co chtěla. Oči zlatého draka nebyly stříbrné, nýbrž tmavě oranžové. Klid, moudrost a stáří se z nich vytratily, vystřídala je dravost, zuřivost a mládí. Akoi už na nic nečekal a po levém křídle v otočce prudce klesl.

Oblohou nepřestávaly létat kouzla, kterým se bez ustání museli vyhýbat. Aka občas podle potřeby vyměnila štít za jiný. Neútočila. Pouze se bránila a odrážela kouzla různých živlů zlatavého draka k zemi.

„Ako, to už není on! Musíme bojovat! Ne se jenom bránit!“ Zakřičel už na ni vztekle Akoi, když toho měl tak akorát dost.

„Já …,“ zasekla se. Co měla říct? Že nemá odvahu bojovat proti někomu, koho ještě včera mohla nazvat svým přítelem? Že jí trhá srdce ubližovat drakovi, který až na změnu barvy svých šupin a očí vypadal pořád stejně, jako ten jehož si poslední dny nesmírně vážila. Že ač tento drak už nebyl Varkor, pro ni jím stále zůstával?

Přes tři tisíce draků prolétávalo oblohou a jen se bránilo proti pětici zlatých draků, kteří je nepřetržitě napadali. Zlatí draci v jednotlivých malých bitvách postupně nad každým z nich vítězili. Takto to dál nešlo, ale co mám dělat? Pomyslela si Aka zoufale. Oni proti nim nebudou bojovat, i kdyby jim to přikázala. Dračí čest byla velká. Nikdy by nezaútočili proti těm, jež je vedli a chránili až do samotného konce. Nikdy se je nepokusí zabít, i když ty které ctili, byli již mrtví a jejich srdce bilo už jiným životem.

„Rozhodni se už! Dochází nám čas,“ rozčíleně zakřičel drak a ve spirále začal rychle stoupat. Na rozdíl od zlatého draka jemu začínaly docházet síly.

Aka věděla, že proti němu nedokáže bojovat. Měla by, ale nešlo to. Díky tomu, ji však moc jiných možností nezbývalo.

S bolavým srdcem se rozhodla. Poruší slib, který sobě i Merikovi jako Akael dala. Snad si to jednou odpustí. Doufala, že se to Merik nikdy nedozví, Stále na něj měla vztek, ale i přesto ho nechtěla zklamat.

Vyhledala mysl zlatavého draka, který jim už po několikáté kroužil za zády. Když se však do ní snažila dostat, s překvapením zjistila, že se jí drak snaží bránit. Toto se jí ještě nestalo. Vždy do myslí ptáků či jiných tvorů náležících magii vzduchu vstoupila okamžitě. Tentokráte však bylo všechno jiné. Bránil se, nechtěl ji k sobě vpustit. Zesílila tlak a vyhrála, ale stálo ji to více sil, než čekala.

V okamžiku, kdy se dotkla jeho duše, zjistila, že je úplně odlišná od všech ostatních bytostí, se kterými se doposud střetla. Mysl draka byla zcela zaplněna ohromnou zuřivostí a nenávistí, která však nečekaně nebyla nasměrovaná na nic a na nikoho konkrétního. Něco nebylo v pořádku. I když se nikdy nedotkla mysli žádného achanmora, tušila, že něco nebylo, tak jak mělo. Neměla však čas po tom pátrat. Nepromluvila, tentokráte neprosila o pomoc. Nepřestávala tlačit a pokoušet se draka donutit, aby se podrobil její vůli. Neuspěla. Zdivočelá magie se jí urputně bránila. Trochu se stáhla a pokusila se o to znovu. Jen velmi vzdáleně vnímala, jak se z jejího těla začíná odlévat mnohem více magie. Částečně vyhrála. Kousek po kousku začínala přebírat kontrolu nad jeho tělem.

Nevěděla, jak dlouho se přetahovali, když ustrnula na mrtvém bodě. Cítila, že ač byl cíl na dosah, nemohla ho dosáhnout. Jeho tělo měla již pod plnou kontrolou, ale to nestačilo. Drak bez magie byl bezmocný. Bez ní by byla všechna její snaha zbytečná. Potřebovala i vyhrát nad jeho duší, pokud chtěla, aby se plně podrobil její vůli.

Snažila se. Útočila z různých míst. Najednou, v jednom malém bodě, mysl povolila. Přišlo jí, jako by se dotkla duše úplně někoho jiného. Jejich vnímání se na kratičká okamžik spojilo. Pocítila vzdor, odhodlání, sílu, ale zároveň i pochopení.

Varkor! On je tam stále hluboko uvnitř, najednou všechno uvnitř ní zakřičelo. Chtěla se okamžitě stáhnout, ale zjistila, že to nejde. Vnímala, jak postupně přebírá kontrolu nad zbývajícím kouskem Varlorovi duše. Nechtěla, bránila se, ale on jí ponechal volnou cestu pouze kupředu. Nemohla uhnout ani jít zpět. Až po sléze jí došlo, o co se snaží. Přijala jeho nabízenou pomoc a zatlačila přes něho dál. Mysl zlatého draka povolila a konečně se poddala její moci. Její vůle se stala jeho vůlí. Pokud sama nebude chtít, už není pro něj cesty zpět.

Vyhrála. Netušila však, zda-li cena za toto vítězství nebyla až příliš vysoká. Zjištění, toho co se přesně Varkorovi stalo, bolelo o to víc, že ač by chtěla, nemohla mu pomoci.

Z Varkora nezbylo více, než pár vzpomínek a vědomí toho, kým byl a o co se snažil. Už nebylo, co zachraňovat. A i kdyby ano, stejně netušila jak. Už jen smrt ho mohla vysvobodit z vězení, do kterého se dostal.

Nebránila se, když se jí rozhodl ukázat svou poslední vzpomínku. Jen němě sledovala, jak držel štít, dokud nevyčerpal všechny své síly. Spolu s magií z něj vyprchával i život. Pomalu padal. V okamžiku, kdy se dostal na úroveň plošiny, na které stál jeden člověk po boku elfů, už více nedokázal udržet oči otevřené. Pak přišel prudký pád zakončený silný bolestivým nárazem. Po něm se už nebyl schopen více nadechnout. Jeho duše se pomalu začala vytrácet do nicoty. Jedna vzpomínka se ztrácela za druhou. Byl takřka na samém konci, když ho náhle zaplavila vlna divoké magie. Pokusil se jí bránit, ale bylo to marné. Na něco takového už mu nezbyly žádné síly. Cítil, jak se na uvolněném místě začíná rodit nové silná duše. Vzdoroval jí. Nechtěl, jí předat kontrolu nad svým tělem, ale už více nebylo jeho. Prohrál. Nová bytost se ho snažila zničit, ale rychle zjistila, že něco takového je i nad její síly. Zuřila. Snažila se dál, ale marně, nebyla schopna se ho zbavit. Nemohla převzít plnou kontrolu nad svou magií.

Plán achanmorů nevyšel úplně tak, jak si přáli. Z osmice draků se jim podařilo přeměnit pouhých pět a ke všemu ten nejsilnější z nich nebyl tak mocný, jak předpokládali.

Aka si uvědomila, že jen šťastná náhoda pomohla. Achanmorům se sice svoji zdivočelou magii podařilo Varkorovo tělo přeměnit, ale učinili tak příliš brzy. Dříve než duše vůdce větrných draků zcela opustila tělo. A právě toto bohyni pomohlo. Bez kousku duše Varkora by nikdy nebyla schopna zlatého draka ovládnout. Teď měla ona, na místo nich, v ruce tuto zbraň. Prvního draka, který nevládl mocí jednoho nýbrž všemi čtyřmi magickými živly současně.

„Běž a bojuj s achanmory,“ přikázala zlatému drakovi. Ten ji okamžitě uposlechl. Táhlým obloukem se otočil čelem k achanmorům a začal prudce klesat.

Akyna mysl se stáhla zpět do jejího těla.

„Podívej,“ nadšeně zvolal Akoi, který okamžitě pochopil, co udělala.

Zlatého draka, kterého od této chvíle měla plně pod kontrolou, následovali zbylí čtyři draci stejné barvy.

Bohyni naděje se trochu ulevilo. Pochybovala, že by se jí kdy vůbec povedlo ovládnout všech pět zlatých draků současně. Teď už však nebylo ani nutné, se třeba jen o to pokoušet. Kam poletí jejich vůdce, poletí zároveň vždy i oni. Od této chvíle to byli achanmorové, kdo se proti nim musel bránit.

 

Den byl dlouhý. Aka si unaveně sedla stejný kámen jako předešlý večer a pohlédla na noční oblohu. Hvězdy byly tuto noc skryté za mraky.

Byla unavená a zesláblá. Udržovat moc nad zlatým drakem bylo těžké, obzvláště, teď když opět na noc uzavřela průsmyk. Snažila se aspoň utěšit tím, že i přes Varkorův tragický osud, byl den jinak úspěšný. Díky nezdařenému plánu achanmorů získali nečekanou pomoc. Přeměněný draci byli na rozdíl od ostatních až neuvěřitelně mocní. Zvrátili průběh bitvy. Misky vah se vyrovnaly, i když v průběhu dne zemřel jeden z pětice zlatavých draků. Tajně doufala, že až tady vše skončí, nezbude ani jediný. Nebylo to správné, ale stále nemohla Varkora zabít. Obzvláště teď, když věděla, že je tam hluboko uvnitř. Smrt by byla pro něj vysvobozením, ale nedokázala to být ona, kdo ho zachrání. Zároveň však také nemohla dovolit, nechat byť jediného zlatého draka jít. Do tohoto světa nepatřili. Až příliš moc by narušili rovnováhu, kterou příroda spolu s magií stvořila.

„Zase přemýšlíš nad hvězdami?“ Ozval se Talnierův hlas za jejími zády.

Dnes se Aka otočila rovnou. „Ne, dnes ne.“ Chvíli počkala, a když se bůh lesů stále neměl k tomu, aby se usadil, zeptala se. „Neposadíš se?“

„Promiň, dnes nemám tolik času. Fumirané opět zaútočili. Vilai zajisté bude potřebovat moji pomoc. Každým dnem jsou jejich útoky čím dál tím víc silnější a nebezpečnější.“

Aka se mu chtěla po těchto slovech podívat do očí, ale Talnier jí uhnul pohledem. „To není všechno, že?“ Nejistě se zeptala.

„Bohužel ne. Barkosané před pár hodinami zaútočili na Typii,“ sklesle pronesl bůh lesů.

Aka si povzdechla. Tento útok nebyl určitě náhodný. Barkosané zajisté nějakou dobu o přítomnosti achanmorů na kontinentě věděli, ale takto rychle by bez nikoho, kdo by je vedl, Typii nenapadli. Od války bohů nebyli jednotní. Každý jejich klan si dělal, co chtěl a vždy jednal i bojoval pouze sám za sebe. Za normálních okolností by nikdy nebyli schopni využít příležitosti, kterou jim Typie poskytla. Převážná většina Typiiských vojáků se právě nacházela na východní části země, buď byli zde, v průsmyku, nebo ve Forsii, což bylo jen o kousek více na severu. Ostatní vojáci byli touto dobou na cestě k jednomu z těchto dvou míst. Jen hrstka z nich zůstala na svých místech a to jen proto, že byli odtud až příliš vzdálení. Barkosany zajisté nedokáží zastavit. Typie byla v tuto chvíli zcela nechráněná proti jakémukoli jinému útoku.

Tak toto byl Emoinin plán? Ptala se Aka sama sebe. Rozpoutat jednu válku za druhou, tak aby řetězec událostí nebylo možné jen tak zastavit?

Po delší odmlce opět promluvil Talnier. „Teď už je jisté, že Emoi nepomáhá pouze Melie, ale i Fumir a pravděpodobně i Beros.“

„Barkoský vlčí bůh, častěji jinak zvaný bůh zlodějů?“ Ujišťoval se Aka, že ví přesně, o koho jde.

Bůh lesů lehce přikývl. „Povzbudivé aspoň je, že Rejmon se rozhodl také zapojit a přidal se na naší stranu. Merik mi oznámil, že mu před pár dny nečekaně pomohl. Takto jsou naše síly přibližně vyrovnané.“

Tato zpráva Aku zaskočila. Osm, již osm bohů bylo zapojeno do této války a další jistě budou následovat. Vyděšeně si uvědomila, že pokud se Zansiel rozhodne jednat, připojí se i všichni ostatní, kteří do té doby stáli stranou.

„Ona rozpoutá druhou boží válku,“ pronesla nahlas svou poslední myšlenku.

„Spíš bych řekl, že už ji rozpoutala a mi se teď nacházíme na jejím začátku,“ upřesnil Talnier. „Nemyslím si však, že to vůbec měla v plánu. Její povaha se hodně blíží té, jakou jsme dříve měli všichni – impulzivní, nelítostná, krutá a pomstychtivá. S Merikem jsme se shodli, že prapůvod všeho bylo její rozhodnutí potrestat lidi za to, že se někteří z nich rozhodli přestat nám vyznávat úctu. A protože se nikdo z nás k ničemu delší dobu neměl, nečekala a vzala vše do svých rukou ….“

„A tak na lidi poslala achanmory. Někteří bohové se pak rozhodli využít naskytnuté příležitosti a začali jí pomáhat. Vycítili příležitost dosáhnout větší moci a postavení,“ dokončila za svého otce Aka.

„Změnili jsme se, ale ne až tak moc,“ přitakal Talnier.

„Pokud se připojí i další a jestli se Zansiel rozhodne zasáhnout, nemusí z tohoto světa mnoho zbýt. Ještě do dnešní doby nese tento svět rámy po první boží válce.“

„Ještě není pozdě vše zastavit. Proroctví praví, že jsi to právě ty, která drží v ruce klíč od našich osudů.“

„Poraď tedy, co mám udělat?“ Požádala ho o radu, ale již předem věděla, co ji odpoví.

„Nevím,“ přiznal.

„Kéž by ten most mezi našimi světy nikdy nevznikl,“ spontánně pronesla Aka.

„Na tom už nikdo z nás nic nezmění,“ podotkl bůh lesů. Co se stalo, již není možné vrátit zpět.

„Já vím,“ pronesla sklesle bohyně naděje se sklopenou hlavou.

„Omlouvám se, ale musím už jít. Zítra zase přijdu.“ Prohlásil Talnier. Nečekaje na odpověď hned po vyřčení slov zmizel. Vilaovo volání o pomoc sílilo s každou minutou.

Aka nezvedla hlavu. Mlčela. Věděla, že Talnier už s ní není. Opět měla tolik otázek a takřka žádné odpovědi.

Emoi měla více spojenců, než si zprvu mysleli. Podle toho jak se dnes Talnier choval, vůbec netušil, že Beros se do všeho také připlete. O kolika dalších ještě nevěděli? Kolik bohů se postaví na její stranu? To Zansiel měl největší moc. To za ním takřka všichni půjdou. Nedrží právě on v ruce ten pomyslný klíč od osudu všech? Právě jeho volba rozhodne, kdo zvítězí. Měla tolik moci, přesto se cítila tak bezmocná. Naivně si myslela, že když v průsmyku vyhrají, bude po všem. Ve skutečnosti však byli na pouhém začátku a cíl byl v nedohlednu.

 

Kapitola 51 - Past

Komentáře   

0 #3 Lady Corten 2011-05-22 22:07
Ano, musím se přiznat, že je to trochu smutné, ale takové války býdají, ale mohu slíbit, že se to pomalu pozvona začne otáčet, jak to vše dopadne uvidíte, ale slibuji, že dobře, aspoň z mého pohledu ano.
Citovat
0 #2 Cat 2011-05-22 20:37
Fňuk... chtělo by to trochu rozveselit nebo z tý depresivity skončíme na psychárně :D
Citovat
0 #1 Aria 2011-05-22 12:51
Je to čím dál tím takové smutnější, nebo to působí tak jen na mě? pěkná kapitola, snad to době dopadne...
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla