Kapitola 46 - Forsia

Velmi děkuji Arie a Amane za jejich komentáře.

 

Kapitola 46 – Forsia

 

Merik stál na přídi a hleděl do dáli. Larkl nemusel dlouho přemýšlet o tom, co se mágovi musí honit hlavou. Plavili se pátý den a podle kusých informací, které se k němu dostaly, tento den měl být nejspíše dnem, kdy achanmorové započali obléhat Fordku.

„Pojď. Dáme si sklenku vína. Tohle k ničemu nevede. Tímhle nic nezískáš. Oni si s tím poradí. Jsou to zkušení vojáci. Nebojují poprvé. Vydrží, a my připlujeme včas. Uvidíš,“ konejšivě pronesl kapitán a zatahal mágovi za rukáv, aby získal jeho pozornost.

Merik se na něj bolestně podíval a přikývl. O několik minut později společně seděli v kajutě kapitána a popíjeli jedno z lepších vín, co měl Larkl u sebe schované na zvláštní příležitosti.

„Jak se má Aka? Hraje si pořád ještě na chlapce?“ Zeptal se po chvíli Larkl, když se jeho předchozí otázky minuly účinkem, a byly zcela ignorovány.

Tentokráte už Merik konečně zareagoval. „Poslední dny asi není moc šťastná. Byla okolnostmi donucena odhalit svá tajemství a stát se opět dívkou.“

„Připadá mi to jako včera, co ses s ní plavil do Amatasu a ona byla ještě v peřinkách,“ zavzpomínal s úsměvem kapitán. „Jak jí jde studium? Slyšel jsem, že se u tebe učí, a že by z ní mohl být i mág?“

„Zatím nemá za sebou celé studium, ale už teď z ní je poměrně slušný mág. Ovšem spoustu se toho bude muset ještě naučit.“

„Jo, jo, ona to dotáhne daleko. Jednou bude určitě skvělá. Už tehdy, když jí bylo pouhých deset tak nás celou cestu do Enedasu tahala tou svojí magií za nos a ke všemu to nedělala ani vědomě.“

„Ani mi to nepřipomínej. Byl jsem naivní starý blázen, když jsem si myslel, že zůstane ukrytá v bezpečí do doby, dokud nedospěje a nebude dost stará na to, aby se začala učit ovládat svůj výjimečně silný dar.“

„Nebuď takový bručoun,“ vyplísnil ho Larkl. „Sám si mi říkal, že jsem byl první, za kým si šel, když jsi zjistil, že Aka není tam, kde má. Nikdy nezapomenu na tvůj výraz, když ses mě zeptal, jestli něco nevím o tom, že by Aka někam odcestovala. A já ti odpověděl, že o ničem nevím. Dnes už netuším, proč jsem se tehdy zmínil, že jsem půl roku před tím vezl chlapce přibližně stejného věku, ale ta chvíle, kdy nám to oběma všechno došlo, byla nezapomenutelná,“ se smíchem opět zavzpomínal.

Po těchto slovech se konečně poprvé v tomto dni na mágově tváři objevil malý úsměv. „Vyzrála nad námi. Ani ve snu by mě nenapadlo, co všechno může provést a až kam se na vlastní pěst dokáže dostat. Nepřestával jsem se divit, když jsem zjistil, že se stala pážetem a princovým pobočníkem, a ke všemu se po celou dobu bezchybně vydávala za chlapce.“

„Jo, to musím jedině souhlasit. Vím, že za tím vším musela být určitě její magie, ale i tak nechápu, jak jí to celé ty roky mohlo procházet.“

„No… ono by jí to tak hladce nakonec neprošlo, kdybych jí nepomohl,“ přiznal zdráhavě Merik. Netušil proč připustil, aby tento muž toho tolik věděl, ale jistým způsobem byl za to rád. Krom Talniera byl po dlouhých letech jediný, komu se byl ochoten s některými věcmi svěřit.

„Copak jsi provedl?“ Zvědavě se dotázal kapitán.

„Z počátku nic. Rozhodl jsem se raději nezasahovat, ale po pár letech se vše zkomplikovalo, a pak už to bylo nevyhnutelné. Transformoval jsem ji na chlapce. Od toho dne byl pak Akael skutečný. Je to teprve pár dní zpátky, co se proměnila zpět.“

„Nikdy mě nepřestane překvapovat, kolik toho mágové na rozdíl od čarodějů dokáží. Kdyby mi někdo řekl to co právě ty, nikdy bych mu nevěřil. Netušil jsem, že je něco takového vůbec možné.“

„Magie je dar, ale i prokletí.“

„Vždy má všechno dvě strany stejně tak jako mince,“ pronesl zadumaně Larkl, dávajíc tím najevo, že ho pochopil.

Dále už ani jeden z nich nic neřekl. Merik se opět ponořil do svých myšlenek a Larkl se prozatím rozhodl rezignovat.

V tichosti si vzal svoji skleničku a přistoupil k menšímu kajutnímu okénku. Obloha byla jasná, vítr příznivý. Zvláštní bouřka, která je provázela už od začátku jejich cesty, dneska krátce po východu slunce odezněla. Stejně tak jako se nečekaně objevila, tak i zmizela. Po celé ty dny zůstala vodní hladina a spodní proud silný. Díky němu navzdory nepřízni počasí měli právě teď dokonce i malý náskok.

 

Bylo jasno a naprosto rovné okolí Forie tak právě poskytovalo ideální výhled. Temná skvrna na obloze se zvětšovala a pomalu přibližovala k nim. Norik se rozhlédl okolo sebe. Městské hradby byly plně obsazeny. Všichni byli připraveni a netrpělivě čekali. S trochou závisti zaznamenal klidné tváře Typiiských vojáků. Na rozdíl od Matianů netušili, co je čeká. Nevěděl zda-li jim má závidět, či je litovat, když si nebyli vědomi toho, co boj s achanmory všechno obnáší.

Koutkem oka se rychle podíval na ženu ve zbroji stojící po jeho levém boku a mírně se pousmál. Měla zrzavé vlasy, které mu připomínaly barvu ohně. Ohně, který měla zároveň i ve svém srdci. Její nádherně hnědé oči si povšimly jeho rychlého pohledu a i její tenké rty se roztáhly do mírného úsměvu. Šáhla po své odložené přilbě a plynulým pohybem skryla své trochu delší vlasy pod ní. Pravou rukou pevně stiskla jílec svého meče. Tento automatický pohyb, který učinila, mu neušel. Nedokázal se ubránit tomu, aby to v něm nevyvolala mnoho vzpomínek začínajících v den, kdy ji, vévodkyní Reiu, poprvé v Soaku spatřil.

 

Brány Soaku byly zavřené. Voják, který ji hlídal, ho okamžitě zastavil, když se k ní pokusil přiblížit.

„Stát! Kdo jste, a co tu děláte?“ Ostře se ho dotázal strážný.

„Jsem čaroděj Norik, učeň mistra Sarmata …,“ více už stihnout nestačil.

Voják mu okamžitě skočil do řeči. „Vrchní mistr magie Sarmat zemřel spolu se všemi v Bakardě v den útoku. Chci slyšet pravdu!“

„Já vím. Byl jsem tam,“ pokusil se říct Norik klidně, ale v jeho hlase byla slyšet jistá dávka bolesti i vzteku.

Strážný se na něj překvapeně podíval. „Jak se Vám podařilo utéct?“

„Když se achanmorům podařilo dostat až k hradu a já nemohl více udělat, na poslední chvílí jsem se přemístil pryč.“

„Třetí úroveň?“ Zvědavě se muž zeptal.

Na tuto otázku nebyla nutná odpověď, a tak jen souhlasně přikývl.

„Okamžitě pojďte se mnou. Vévodkyně Reia bude určitě chtít s někým, jako jste Vy mluvit.“ Rázně pronesl voják, chytil ho za ruku a táhnul ho za sebou. Norik se snažil okamžitě vyprostit, ale mužův stisk byl příliš pevný. Prohlášení, že může jít klidně sám, si raději odpustil a pomlčel.

Strážný ho pustil až po té, kdy se za jejich zády zavřela městská brána. Pak někam odběhl. Tohoto okamžiku Norik využil a pořádně se rozhlédl. Na hradbách i ve městě se pohybovaly desítky vojáků. V okolí nebylo vidět jediného měšťana. Domy byly opuštěné.

Po několika desítkách minut a řadě předání mezi různými vojáky, se mu konečně podařilo dostat do paláce nacházejícího se v samotném středu města. Usadili ho v menší, prostší místnosti a ponechali ho bez jediného kousku slova samotného. Překvapivě nemusel čekat dlouho. Dveře, kterými sem před okamžikem vešel, se prudce rozlétly a do místnosti vstoupila, na první pohled, mladá žene oděná v kovové zbroji. U boku se jí houpal delší meč.

„Mluv!“ Bez jakéhokoliv úvodu ho vyzvala ostrým hlasem. Z jejích očí pomalu létaly blesky.

„Jmenuji se Norik. Byl jsem donedávna učněm mistra Sarmata. Byl jsem v Bakardě, když ji achanmorové napadli.“

„Jak se ti podařilo utéct? Podle mých informací nikdo nepřežil.“

„Přemístil jsem se do menší vesnici ležící pár kilometrů od města, když achanmorové vtrhli do hradu.“

Žena si ho chvíli prohlížela. Pohled jejích očí se pomalu zjemňoval. Přistoupila k němu blíž a podala mu ruku. „Jsem Reia. Ráda tě poznávám,“ mile pronesla.

„Je mi potěšením Vás poznat vévodkyně,“ odvětil ji Norik a přijal nabízené podání ruky. Na královském dvoře patřily drby k jednomu z nejoblíbenějších koníčků. Díky nim o Reie mnohé věděl, i když ji doposud nikdy nespatřil. Vévodkyně Reia se vymykala všem pravidlům. Byla jediným potomkem vévody ze Soaku. Poté, co její otec nečekaně zemřel, byla nucena zaujmout jeho místo, i když byla čarodějka třetího stupně. Což se obvykle nedělalo, ale v jejím případě nebylo na vybranou. Neměla už žádné žijící příbuzné, a tak se zodpovědně shostila své nové funkce, která k jejímu titulu náležela. Většina šlechticů by si na jejím místě rychle zajistila dědice a pak se vrátila ke svému studiu magie, ona se však takto nezachovala. Bylo jí již téměř dvěstě let a takřka po celou dobu vládla pevnou rukou tomuto městu, aniž by si našla muže či dokonce přivedla na svět potomka. Jediné co o ni Norik netušil, dokud ji nespatřil, bylo to, že se krom své magie a politiky se věnovala také šermu. A pravděpodobně byla v tom i velmi dobrá, vzhledem k tomu s jakou samozřejmostí nesla svou zbroj a zbraň. Norik se podivil, jak něco takového, lidem na královském dvoře, mohlo uniknout.

„Dávám přednost neformálnímu rozhovoru. Povídej, co všechno o Bakardě a achanmorech víš?“ Zeptala se Reia.

Norik začal tedy pomalu vyprávět. Jediné, co ve svém příběhu vynechal a ani neměl odvahu od osudného dne nikomu říct, byla informace o tom, že to byl právě on, kdo zajistil, aby se král a jeho rodina nedostala do rukou achanmorů. Stručně i pověděl, co dělal po svém útěku, který se mu překvapivě s velkou dávkou štěstí zdařil, z Bakardy. S lítostí přiznal, že v Zueku i Mistoru neuspěl, když se je pokusil varovat. Zueku nebyl nikdo, kdo by ho vyslechl. V Mistoru mu již věřili, ale plní sebejistoty nic pořádného neučinili. Naivně si mysleli, že se ubrání. Město včas pustila jen hrstka lidí, z nichž většina nebyla ani obyvatel města.

Vévodkyně ho bedlivě poslouchala. Jen párkrát mu vstoupila do řeči, aby se o něčem ujistila či zjistila něco konkrétnějšího. Když Norik domluvil úlevně si oddech se šťastnou myšlenkou, že to má za sebou. V Reienině přítomnosti se začínal cítit nervózně.

„To byl tvůj oheň, co spálil našeho krále?“ Klidně se zeptala vévodkyně a svou otázkou zastihla Norika zcela nepřipraveného. Ten zbledl a zavřel oči. Pravou rukou šáhl na své levé zápěstí a sevřel kameny ohně. Chápal, že je v tuto chvíli zbytečné klamat. S přesvědčením, že již teď je mrtví, tiše odpověděl „ano“.

„Udělal jsi správnou věc,“ pronesla překvapivě Reia.

Norik se na ni šokovaně podíval. „Neudělal, nikdy si to nedopustím. Proboha, vždyť jsem zabil svého krále!“

„Nikoho si nezabil. Jen si zajistil, aby se Ulrich nedostal do zajetí a tím si udělal jen to, co bylo v dané situaci nutné.“

Smutně se zahleděl do země. Jen z čiré automatičnosti pokynul hlavou.

„Víš co? Možná je lepší, když krom mě nikdo neví, že jsi to byl právě ty, kdo to udělal. Já rozumím, proč si tak musel učinit, ale mnozí jiní by tomu rozumět nemuseli, i když je válka. Vzhledem k tomu, že jsi velmi nadaný čaroděj, což potvrzuje fakt, že jsi byl Sarmatovým učněm a tím pádem i jednou v budoucnu plánovaným novým Matiským vrchním mistrem magie, bylo by tě škoda, a mně by se tvá pomoc hodila. Schopných čarodějů třetího stupně je málo a tak bych byla velice ráda, kdybys přijal mou nabídku a stal se mým mistrem magie. Válečných čarodějů mám dost, ale nemám nikoho, kdo by jim velel, a já vše stíhat nemohu. Mám zodpovědnost nejen za ně, ale také za všechny vojáky a lidi ze Soaku.“

Norik nevycházel z údivu. Něco takového vůbec nečekal. Chtěl bojovat a takovouto jedinečnou příležitost nemohl odmítnout. „Přijímám,“ bez zaváhání pronesl.

„Děkuji,“ řekla Reia a po krátce odmlce pokračovala dál. „Tvé tajemství je u mě v bezpečí, a aby sis byl tím jist a mohl mi plně důvěřovat, což je v těchto dnech naprosto nezbytné, i já ti prozradím jedno své tajemství na oplátku. Tento meč,“ pronesla a povytáhla meč s pouzdra za pasem. „Je má zbraň i zesilovač zároveň. I když jsem na třetím stupni, bohužel potřebuji zesilovač, abych udělala silnější kouzlo.“

„Jsem ti vděčný, že jsi mi to byla ochotna říct. Slibuji, že tvé tajemství je u mě v naprostém bezpečí.“

 

O několik dní později přišli achnmorové do Soaku. Již při první vlně útoku bylo jasné, že je nemohou udržet dlouho. A tak Reia neprodleně nařídila okamžitý ústup, i když ji tato skutečnost trhala srdce. Jen velmi bolestivě se ze Soakem loučila. Utéci se jim úspěšně podařilo bez větších ztrát jen díky její předvídavosti. Norik ten den s překvapením zjistil, že už po několik let ze Soaku vede několik větších tajných únikových chodeb. Náskok, který však díky nim získali, byl velmi malý. Achanmorům netrvalo dlouho, než přišli na to, co se děje. Bez váháni se je vydali pronásledovat. Jen s vypětím sil si svůj náskok udrželi po čtyři dny. Vše, co učinili, aby je zdrželi, bylo nakonec neúčinné a byla to právě Reia, která dostala tehdy nápad, který nakonec nečekaně zabral.

Pátý den ústupu, když prošli skrz větší táhlý les a byli si jisti, že achanmorové ještě ani do něj nevstoupili, přikázala, aby čarodějové svedli všechnu okolní vodu hluboko do podzemí. Pak celý les zapálili. Než se achnamorům povedlo překonat ohnivou překážku, získali náskok více jak patnáct hodin. Tento těžce získaný čas neztratili a podařilo se jim ho udržet po celou dobu cesty k prvnímu Typickému městu. Když dorazili k branám Forsie, Typiané na ně již netrpělivě čekali. Pomoc v podobě osmdesáti tisíc vojáků přivítali s otevřenou náručí.

 

„Aktivace, vzdušný štít,“ zaznělo z několika stran.

Norik rychle otevřel oči. Ani nepostřehl, kdy je zavřel. S překvapením zjistil, že achnamorové jsou již kousek před hradbami města. Zasnil se na mnohem déle, než by si myslel. Rychle přelétl očima okolí a zkontroloval situaci na hradbách. Typiiský i Matiský vojáci byli připraveni. Okolní lukostřelci čekali na Rein pokyn. Váleční čarodějové byli pravidelně rozestavěni po celé délce hradeb. Část z nich stála u kovových tyčí vyčnívající v pravidelných vzdálenostech do výšky čtyř metrů nad kamennou zeď chránící město. Těmto kovovým tyčím schopným vytvořit mezi sebou štít v jakékoliv formě magie živlů Typiané přezdívali Forsiiský štít, podle města, kde bylo vymyšleno a poprvé zbudováno.

Norik zaznamenal, jak se hladina vody ve vodním příkopě obepínající město zavlnila. Po té, co se hladina opět uklidnila, zavlnila se podruhé. Tentokráte však malé vodní vlnky nevymizely. Veškerá vodní masa se z příkopu zvedla a vylétla prudce do výšky. V okamžiku, kdy se voda dostala dostatečně vysoko, prudce se zalomila za Forsiiský štít a začala padat k zemi. Dříve, než je však stihla spláchnout dolu z hradeb, byla zastavena kouzly Typických válečných čarodějů a větším obloukem poslána zpět. Voda opět překovala výšku štítu a skončila na zemi kousek před achanmory. Nijak jim neublížila, ale narušila jejich přesné formace.

Norik se ušklíbl a neubránil se nevyslovit kousavou poznámku. „Zajímalo by mě, jakého chytráka napadlo udělat okolo města vodní příkop.“

„Vzhledem k tomu, že Fordka byla před válkou bohů hlavním městem a také k tomu, že za celou svou dlouhou historii byla dobyta pouze jednou, musel ten člověk mít důvod, proč k tomu přistoupil,“ odpověděla Reia, i když věděla, že na její odpověď nečeká.

Norik něco nesrozumitelného zavrčel.

„Odmítám být u toho až se tak stane podruhé,“ nečekaně pronesla vévodkyně.

Norikovi okamžitě došel pravý význam jejich slov. Nic neřekl, místo toho se mu opět do tváře vrátil malý úsměv. Odmítala prohrát. Byla až příliš moc paličatá a odvážná na to, aby něco takového připustila.

„Pal!“ Zakřičela Reia a její ruka klesla zpátky podél těla. Do vzduchu se vznesly první šípy.

 

Kapitola 47 - Brána

Komentáře   

0 #4 Lady Corten 2014-07-07 11:48
Cituji Anonymka SS:
tady jsem se trochu ztrácela... :sad:


V čem? Je pravda, že zde bylo několik skoků. Kdyžtak napiš, kde jses přesně stratila ať vím, kde je problém a mohu se to púokusit napravit.
Citovat
0 #3 Anonymka SS 2014-06-30 07:44
tady jsem se trochu ztrácela... :sad:
Citovat
0 #2 Lady Corten 2011-04-21 07:47
Budeš se muset nechat překvapit, bohužel ti nic jiného nemohu napsat, jestli nechci nic dopředu prozradit. Děkuji za koment. :-)
Citovat
0 #1 Aria 2011-04-20 20:09
vyvýjí se to stále zajímavěji. :-) uvidíme, jak to dopadne. Snad dobře, nechám se překvapit. :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla