Děkuji všem věrně komentujícím - Amane, Aria Nadin a .
Kapitola 20 – Les
Bylo krátce po poledni a Vilai právě dojídal ovocný salát, když v hlavě zaslechl tichý ševelivý hlas lesa.
„Jsou v Kumasu. Je čas vyrazit.“
„Vítám tě Prastarý. Hranici mezi Ordysanem a Fumirou překročili nebo se přemístili, smím-li se ptát?“ Dotázal se zvědavé mladý elf.
„Zajisté, že smíš. Museli se přemístit, Fimirt je našel,“ odpověděl hlas lesa.
„Jejich štěstí bych chtěl mít. Jediný temný mág široko daleko a oni na něj narazí,“ pravil trpce Vilai.
„Sarkasmus se k elfovi moc nehodí,“ vyplísnil ho Prastarý.
„Doufám, že budou v pořádku. Teď po nich půjde celá Fumira. Po králi je Fimirt druhý nejdůležitější člověk království, nenechá jen tak, aby mu někdo utekl,“ obával se mladý elf o trojici cestovatelů.
„Jsou v bezpečí. Fimirt nemá ani tušení, že mu jeho kořist utekla. O to jsem se dobře postaral. Připrav se. Ukážu ti, co se přesně stalo,“ pravil Prastarý.
Vilai zavřel oči. Vzpomínka lesa na událost zaplnila jeho mysl. Spatřil šesti člennou Fumiranskou hlídku kráčet lesem.
„Muselo to být někde tady. Ten sen na dnešek byl velmi zřetelný. Jestli si nějaký čaroděj myslí, že si může beztrestně přijít do mé země, tak se šeredně přepočítal,“ brblal si pro sebe muž jdoucí v čele skupiny.
Muž byl zahalen do černého pláště. Měl delší vlasy, barvy světle hnědé, pod nosem malý knírek a oči tak světle hnědé, že byly téměř žluté. Byl krásný a děsivý zároveň. V jeho pohledu, jako by se odrážela samotná smrt.
Chvíli kráčel zvolna lesem následován pěti vojáky.
„Někdo se mě právě pokusil ošálit a skrýt se přede mnou. Jak primitivní trik. Jsem zklamán,“ zvolal Fimirt. „Následujte mě!“ Přikázal svému doprovodu a mávl na vojáky, aby běželi za ním.
Po pár minutách v dáli spatřili tři lidi a šest koní.
„Vzdejte se a necháme vás žít. Přede mnou se za pomoci těch vašich triků neschováte!“ Zvolal Fumiranský mág, aniž by se zastavil.
Když byl téměř u nich, vyšší muž, evidentně jediný dospělý, vytvořil okolo sebe a svých společníků neproniknutelnou mlhu.
Jakmile ji Fumiranský mistr magie spatřil, zastavil se na místě. Jeho vojáci měli co dělat, aby do něj nevrazili. Jen taktak zastavili těsně za ním. Mág máchl prudce rukou směrem k mlze. Z rukávu vylétly dva bíločervené kameny, zavěšené na řetízku. V letu do sebe prudce vrazily a ze vniklých jisker muž pomocí magie vytvořil ohnivou vlnu, která v zápětí rozehnala bílý mrak a zasáhla trojici lidí i jejich koně. Ozvaly se hlasité výkřiky a zařehtání. Les byl náhle oslněn devíti rozpínajícími se ohnivými koulemi. Po pěti vteřinách, co oheň zasáhl svůj cíl, se rozplynul. V lese zbyly po cestujících i jejich zvířatech pouze hromádky popela.
„Jsem zklamaný. Čekal jsem, že se pobavím víc. Byli o hodně slabší, než se mi zdálo,“ zklamaně pravil Fimirt.
Vzpomínka lesa skončila. Trvala necelých pět minut, ale samotné setkání Merika, Akaela a Lorika s Fimirtem a jeho vojáky netrvalo ani minutu.
„Děkuji, že jste mi to ukázal Prastarý. Teď se o ně nebudu muset obávat. Jen doufám, že Fimirt nikdy nepřijde na to, že jste ho tak snadno obelstil. Přeci jenom vrchní mistr magie Fumiry a nejvyšší kněz boha války by takovéto ponížení rozhodně jen tak nepřešel,“ uvažoval Vilai.
„Zjistí to pouze, pokud se někdy v budoucnu s Merikem a chlapci setká a pozná je. Takovéto střetnutí je velmi nepravděpodobné. Setkají-li se však, odehraje se jejich střetnutí až za dlouhou dobu, minimálně po Akaelově a Lorikově studiu,“ zaháněl elfovi obavy ševelivý hlas lesa.
„Přijde mi trochu zvláštní, co tam Fimirt dělal. Někdo v jeho postavení se běžně nepohybuje po lese s prostou hlídkou,“ vyřkl své podezření Vilai. Podle něj setkání těch čtyř uprostřed lesa nebyla náhoda.
„Náhoda to určitě nebyla. Musel mít vidění o přítomnosti čarodějů na svém území. Pochybuji, že by však, byť jen tušil, na koho ve skutečnosti narazil,“ pravil Prastarý.
„Myslíš, že bych se měl začít připravovat na cestu? Povedeš mé kroky Prastarý, na místo setkání?“ Zeptal se elf.
„Jsem stále s tebou Vilai. Jako se všemi obyvateli lesa.,“ zaševelil hlas a Vilai vzápětí ucítil, jak vědomí lesa opustilo jeho mysl.
Mladý elf, něco málo přes pět set let starý, stál krok od hranice Ostorionského lesa a Fumiry. V dáli spatřil tři postavy jedoucí na koni otevřenou krajinou. Když byli o kousek blíž, rozpoznal nikdy neměnícího se Merika. Hned za ním jeli dva chlapci přibližně stejně staří. Jejich výška podle Vilaiova odhadu sahala k Merikovým prsou.
Jeden měl bílé rovné vlasy, spadající pod ramena a šedé oči. Jeho rysy byly trochu zženštilé, ale stále to byl zřetelně muž. Podle popisu, který získal od Prastarého, to musel být mladý mág Akael. A ten druhý s trochu ostřejšími rysy, černými, velmi jemně zvlněnými vlasy, končícími nad rameny a s tmavě hnědýma očima, byl určitě princ Lorik.
Klidně stál a nechal trojici cestovatelů, ať k němu dojede. Když sesedli za svých koní, promluvil do jejich myslí. Předpokládal, že jeho rodnému jazyku by mladíci nerozuměli.
„Vítám vás v Osterii. Jmenuji se Vilai a jsem naslouchající. Budu vaším průvodcem našimi lesy po zbytek vaší cesty do Talomy, hlavního města naší říše a místa vašeho pobytu zde.“
„Rád tě poznávám. Mé jméno jistě už znáš. Jsem Merik,“ promluvil nahlas mág, plynou elfštinou.
Akael byl v první chvíli zaskočen, že slyší hlas uvnitř své hlavy. Zkoumavě se podíval na elfa stojícího před ním. Byl o trošičku vyšší než on. Oči měl zelené jako Merik, vlasy rovné, blonďaté, dlouhé až k pasu, rysy v obličeji byly velmi jemné a dlouhé špičaté uši vyčuhovaly z jeho vlasů. Nevypadal moc křehce, jak si sám původně elfy představoval, ale svalovec to také nebyl.
Aniž by si Akael uvědomil, odpověděl elfovi pomocí magie mysli zpět, bez toho, aby svá slova vyřkl nahlas. „Já jsem Akael. Rád tě poznávám. Mohu se zeptat, co znamená tvůj titul naslouchající?“ Vyzvídal.
Vilai měl pocit, jako by se mu měla hlava rozskočit. Akaelova slova byla spíše zakřičena než řečena. Zatřepal trochu hlavou, aby se vzpamatoval a odpověděl. „Naslouchající se říká u nás tomu, který je vybrán radou, aby mluvil s hlasem lesa námi nazývaným Prastarý. Tato funkce je na celý život a vždy po skonu naslouchajícího je vybrán nový s nejlepšími mentálními schopnostmi. Já jsem byl do své funkce zvolen nedávno. Pokud budeš mít jakékoliv další otázky, neboj se zeptat. Rád ti na vše odpovím. Jen prosím, nekřič tolik.“
„Promiň,“ omluvil se Akael nahlas elfsky ve strachu, že by na něj svou omluvu v mysli opět zakřičel.
Až teprve teď se ze šoku vzpamatoval Lorik. Ovšem jako jediný se nepředstavil. Místo toho se rozkřičel na Merika.
„Tohle ti nikdy neodpustím. Nikdy! Jak ses mohl opovážit nás nutit na poslední chvíli se učit elfštinu, když to nebylo nutné a můžeme se s elfy dorozumět pomocí myšlenek.“
Merik zůstal ledově klidný a odvětil. „Ne všichni elfové jsou zdatní v magii mysli na tolik, aby ovládali telepatii. Ke všemu ti je na nic, že velká část elfů toto umění ovládá, když ty sám odpovědět nemůžeš. Nepřišlo mi, že by si byl na rozdíl od Akaela v tomto směru magie tak schopný, aby si telepaticky mluvil spontánně, aniž by ses to učil.“ Nečekal na odpověď a po svých slovech vedoucí za sebou své dva koně vstoupil do lesa.
Akael s Vilaem bez váhání mága následovali nechajíce za sebou zkoprnělého prince. Ten tam hodnou chvíli stál jako kůl v plotě, než vkročil do Ostorionského lesa za ostatními. V obličeji byl celý červený zlostí.
Kniha Magických předmětů - Strana 3