Velmi děkuji všem komentujícím - Amane, Aria Nadin a .
Kapitola 19 – Hlídky
„Je čas,“ zavelel Merik a sesedl z koně. Volným krokem opustil cestu a vstoupil do lesa, vedl za sebou svého jízdního a nákladního koně. Ani jedno ze zvířat se nevzpíralo, ale hlasitým zafrkáním dali najevo svůj nesouhlas k cestě po nerovném terénu mezi stromy.
Jen co mág zmizel, konečně se chlapci odhodlali následovat svého mistra a také vstoupili do temnoty lesa. Kráčeli v tichu, ani jeden z nich nepromluvil. Okolím se nesl pouze zvuk šumění lesa, praskání jehličí a větviček pod nohami cestovatelů a kopyty jejich koní. Světla ubývalo a čas pomalu splýval. Zda-li byl ještě den či už nastala noc, nebylo možné určit. Cestu k obloze nepropustně zakrývaly větve stromů.
Zvlněná krajina, na které se hraniční les rozléhal, si pomalu vybírala svoji daň. V polovině jednoho z mnoha stoupání začal princ pomalu nabírat zpoždění. Ve chvíli, kdy se mu zbylí dva členové skupiny znatelně vzdálili, zvolal. „Vyhlašuji pauzu. Už nemůžu.“ Nečekal na odpověď a sesunul se k zemi.
„Neměli bychom zastavovat,“ protestoval Merik.
„Už teď nás Lorik nestíhá, jestli na chvíli nezastavíme a neodpočineme si, nabere na nás příliš velké zpoždění. Začne pokřikovat a stěžovat si. V ten okamžik budou všichni široko daleko vědět, že tu jsme,“ argumentoval šeptem Akael tak, aby ho slyšel pouze mág.
„Nelíbí se mi to, ale nejspíš máš pravdu. Přeci jenom jsme pomalu celý den na nohou,“ rezignoval nakonec Merik. Na jeho hlase bylo poznat, že z nastalé situace nemá moc velkou radost.
„Už jsme překročili hranici Fumiry?“ Zeptal se Lorik ke vracející se dvojici. Trochu sípal, jak stále nemohl popadnout dech.
„Ještě ne, nicméně jsme velmi blízko. Dávám hodinu pauzu a pak jdeme dál. Není moc dobré se zdržovat na jednom místě. Fumiranský vojáci nedodržují přesně hranice, dokonce již zde se s nimi můžeme setkat,“ informoval Merik své žáky.
Stejně jako chlapci usedl na zem a opřel se o nejbližší strom. Zavřel oči, ale na rozdíl od hochů neusnul. Ostražitě naslouchal zvukům lesa.
Den přešel v noc a rychlými kroky se přibližovala půlnoc. V dáli zaslechli poprvé na jejich cestě lesem lidské hlasy. Merik potichu zašeptal, aby zastavili. Několikrát okolo sebe máchl rukou, zahleděl se do plamenů pochodně, kterou nesl a po té trochu hlasitěji pravil „Můžeme jít dál.“
Zvuky hlídky pomalu zesilovaly a světlo z louče vojáků se pomalu zvětšovalo, jak se vzdálenost mezi nimi zkracovala. Nakonec bylo možné spatřit pětičlennou hlídkující skupinu oděnou do těžkých plášťů.
Vojáci se nezadržitelně blížili k nim. Oba chlapci nervózně těkali pohledem mezi Merikem a hlídkou. Kroky chlapců byl pomalé, jejich nohy nebyly ze strachu schopny rychlejšího tempa.
V okamžiku, kdy je Fumiranská hlídka o pár metrů míjela, jeden z koňů zařehtal. Akael s Lorikem v tu ránu ztuhli na místě. Nicméně k jejich překvapení ani jeden ze členů právě procházejících nepřátel se za zvukem neotočil. Kráčeli lesem dál, až opět zmizeli v jeho hlubinách, nevědouce, že by kohokoliv slyšeli či viděli.
Mizející světlo louče zmenšovalo svoji zář a les okolo tříčlenné trojice postupně opět potemněl. Merik dal ještě chvilku svým žákům čas a pak se trpělivě zeptal. „Můžeme jít?“
Akael zvládnul jen kývnout hlavou na rozdíl od Lorika, kterému se podařilo ze sebe vysoukat alespoň ano. Až v okamžiku, když opět pokračovali v cestě svižným tempem, si mladý mág uvědomil, jak hodně předtím napjatý byl. Strach a nervozita pomalu pominuly.
Lorik byl také znatelně klidnější. Teď už kráčel zpříma, hrdě a beze strachu.
„Vůbec nás neviděli ani neslyšeli. To bylo naprosto úžasné,“ pravil nadšeně princ.
„Já bych to tak rozhodně nenazval,“ odvětil zpátky Akael, naprosto zaskočen slovy svého kamaráda. Ani ve snu ho nenapadlo, že až se atmosféra uvolní, bude se Lorik chovat jako by si s hlídkou hráli obyčejnou hru na schovávanou. Kde když vás najdou, nic se neděje a jednoduše se jde hrát znova od začátku. Nevěřícně nad tím zavrtěl hlavou a ignoroval veškeré další snahy prince pokračovat v rozhovoru na téma “my a hlídka“.
Než začalo svítat, potkali ještě jednou pětičlennou hlídku. Vše probíhalo téměř obdobně jako předtím, akorát chlapci nebyli už tolik nervózní, a ani řehtání jednoho z koňů se neopakovalo. Lorik potom všem byl velmi uvolněný a rozesmátý. Přestal být tak obezřetný, události ho ukolébaly ke klidu s myšlenkou, že mají nejhorší za sebou, obzvláště když les již nebyl tak temný a stromy se od sebe trochu rozestoupily a dovolovaly tím prvním ranním paprskům dopadnout místy až na zem.
Merik vypadal neustále napjatý, jako by na něco čekal. To mladého mága velmi znervózňovalo a moc tomu nepomohlo také to, že aniž by tušil proč, měl z toho všeho zvláštní pocit. Neustále se ostražitě rozhlížel okolo sebe, napínal svůj sluch na maximum, ovšem vše vypadalo v naprostém pořádku. Les se probouzel, jako každé ráno a cvrlikání ptáčků bylo slyšet široko daleko. Na Akaela pomalu začala padat únava.
Brzké ráno se pomalu přehouplo do dopoledne, když Merik trochu vítězoslavně pravil. „Ještě kousek a jsme venku z lesa.“
„Už nemůžu, sotva pletu nohama a Lorik stojí jen taktak na nohou,“ hlesl zničeně Akael.
Merik si oba své studenty prohlédl a pravil. „Na chvíli si zdřímněte. Budu …,“ dál už to doříct nestihl. Slovo zdřímněte se pro chlapce signálem k tomu, aby se sesunuli k zemi. Okamžitě tvrdě usnuli.
Akael měl pocit, že zrovna zavřel oči, když s ním někdo prudce zalomcoval. Jen zpola vnímal hlas, který k němu promlouval.
„Co se děje?“ V polospánku ze sebe vypravil a sváděl boj se svými víčky, které se mu pořád zavíraly.
„Blíží se šestičlenná hlídka,“ špitl Merik k němu a právě se probouzejícímu Lorikovi.
Okamžitě jen co jeho rozespalá mysl zpracovala danou informaci, ucítil Akael, jako by mu začala tělem proudit nová síla, která tam doposud nebyla. Prudce vstal okamžitě následován princem. Teď už byl plně vzhůru a při vědomí.
„Děje se to co si myslím, že se děje? Je mezi nimi i čaroděj?“ Vystrašeně se dotázal Lorik.
„Obávám se, že ano,“ nervózně hlesl Merik.
„Myslím, že odedneška nebudu trojku považovat za své šťastné číslo,“ konstatoval téměř neslyšně Akael.
Z dáli se ozval neznámý hlas, byl drsný a velmi výhružný. „Vzdejte se a necháme vás žít. Přede mnou se za pomoci těch vašich triků neschováte!“
Mezitím, kdy co na ně křičel stále se blížící čaroděj, Merik se tázavě podíval na oba své žáky. Nebylo třeba slov, věděli, na co se chce zeptat. Přikývli na znamení souhlasu s přenosem a v zápětí se okolo nich se rozprostřela neproniknutelná mlha.
Když se mlha pomalu rozplynula, mohli se konečně oba mladíci rozhlédnout a udělat si obrázek o tom, kde se nachází. Okamžitě poznali, že jsou ve stájích, ovšem ani jeden z nich netušil kde přesně.
„Kde to jsme?“ Zeptal se první Lorik.
„Jsme ve stájích jednoho z největších hostinců v Kumasu,“ informoval mág.
„Čekal jsem, že přemístění bude více nepříjemné. Byl jsem připravený, že budu mít pocit jako by mě něco svíralo a táhlo, ale nic z toho se nestalo,“ divil se Akael.
Ne vždy musí být kontakt s větším množstvím magie nepříjemný,“ pravil Merik a trochu se pousmál. Pak se soustředěně zadíval na chlapce stojící před ním a bez mrknutí oka změnil jejich oblečení.
V ten okamžik byli Akael a Lorik úplně stejně oblečení. Na sobě měli hnědé haleny, černé jednoduše střižené kalhoty a prosté boty z černé kůže. Než se mladíci pořádně stihli rozkoukat, co se děje, přeměnil Merik i své oblečení. Bylo dost obdobné, jako měli jeho žáci právě na sobě kromě haleny, která měla na místo hnědé barvy tmavě zelenou. Nakonec přeměnil koňská sedla na obyčejné vlněné přehozy.
„Proč si to udělal? Mě se mé oblečení líbilo,“ stěžoval si princ. Po chvíli nešťastně dodal. „I to sedlo. Bylo tak pohodlné.“
„Neměl bys tolik plýtvat svými silami Meriku. Musíš být velmi unavený. Měl si říct a já bych vše udělal za tebe,“ plísnil ho Akael.
„Bylo nezbytně nutné udělat to co nejrychleji, dřív než nás někdo zahlédne. Musíme vypadat jako místní. Kdyby se někdo náhodou ptal, jsme prostí lidé. Máme velmi malý statek a žijeme v jedné malé vesničce den a půl jízdy jihovýchodně odtud. Přijeli jsme sem na místní trh prodat králičí kůže a za utržené peníze koupit zásoby a nářadí. Snažte se chovat, jako bychom byly rodina, já otec a vy dva jste moji synové. Budeme tak působit věrohodněji,“ vysvětlil mladíkům mág, jak se v nastalé situaci mají chovat.
Oba chlapci se na nic neptali, kývli hlavou a odebrali se do hospody. Ani jeden z nich si do této chvíle neuvědomoval, jak moc jsou hladoví.
Hospoda byla velká, špinavá a přeplněná hlučnými návštěvníky. Právě přicházející trojici to bylo ovšem jedno. Ani na jídlo, u kterého bylo těžko identifikovatelné co přesně to je, si nestěžovali. Během jídla prohodili jen pár vět. Zaplatili si na dva dny pokoj, přičemž měli velké štěstí, protože to byl předposlední volný pokoj, který hostinský měl.
Následující dva dny se věnoval Akael s Lorikem odpočinku a z pokoje vycházeli pouze na jídlo. Merik tyto dny využil k jednomu dlouhému spánku. Když se konečně vzbudil zavelel k odchodu a po necelých třech hodinách již projížděli Kumaskou bránou ven z města. Nikdo si jich po celou dobu jejich odjezdu nevšímal. Zamícháni do davu opustili město a zamířili směrem na východ.
„Jak daleko je Osterie?“ Zeptal se Akael Merika, až když byli bezpečně sami.
„Přibližně devět dní jízdy. Mohli bychom to stihnout i za sedm, ale bylo by na nás vidět, že spěcháme a někdo by pak mohl být nepříjemně zvědavý,“ odpověděl mág.
„Myslím, že v naší situaci by se opravdu spěchat nemuselo vyplatit,“ vmísil se do rozhovoru Lorik.
Merik se široce usmál směrem k Akaelovi a pravil. „Odpověď´ na tvoji otázku je devět dní.“
„Nejsem natvrdlý. Pochopil jsem to už na poprvé,“ zabrblal mladý mág a pobídl koně k rychlejšímu kroku.