Kapitola 14 - Návštěva

Velmi děkuji všem komentujícím - Amane, Morgana Le Fay, Ms. Tina Black, Nadin a Neriah.

 

Kapitola 14 – Návštěva

 

Do královského paláce dorazili předešlý den. Ať byl Lorik smířený s návštěvou místa či nikoliv, na události, které přišly, rozhodně připravený nebyl, vlastně nikdo z nich nebyl. Jakmile prošli severní městskou bránou, čekalo na ně jedno nemilé překvapení za druhým.

První mělo podobu početné skupiny vojáků, kteří kolem nich utvořili čestnou stráž a doprovázeli je skrz městské ulice zaplněné zvědavých lidí, do sídla krále. Další překvapení se objevilo v paláci hned po ubytování. Komnaty, které byly pro ně dopředu připraveny, obsahovaly velké množství padnoucího šatstva. Přichystané oblečení se hodilo na jakékoliv typ společenské události. Když vše spatřili, princ se zostra zeptal přítomné služebné, co to má znamenat. Ona jen s ledovým  klidem odvětila, že je po dobu jejich přítomnosti v královském sídle (čili dva týdny) čeká mnoho slavnostních událostí, připravených na jejich počest. Právě z těchto důvodu a s ohledem na skromné množství vlastních věcí bylo pro ně všechno, co by mohli potřebovat, dopředu přichystáno. Po jejím odchodu šokovaná trojice hodnou chvíli mlčela a hleděla do prázdna ve snaze se vyrovnat se všemi důsledky, které nesla jejich přítomnost na dvoře krále Victora II.

Překvapivě nejhůře nesl nastalou situaci Akael. Plesům, hostinám či jiným podobným akcím se doma vždy vyhýbal a v první chvíli myslel, že se tomu vyhne i zde. Ovšem princ ho rychle vyvedl z omylu. Akael se pokoušel Lorika přemluvit, ale po sdělení, že pokud má trpět princ, bude muset s ním vše prožít i jeho páže, veškeré pokusy vzdal.

O to více byl dnes potěšen jednáním princezny Juliány, se kterým Lorik vůbec nepočítal. Po obědě je před odchodem ze síně zastavila a se slovy. „Princi Loriku, ráda bych s vámi strávila pár chvil o samotě.“ Popadla zaskočeného mladíka a neznámo kam ho odvedla. Do večerní hostiny Akael svého kamaráda již nespatřil.

Během hostiny byl Lorik usazen vedle Juliány a tvářil se jako deset čertů. Vzdálenost u stolu mezi ním a zbytkem skupiny byla celkem značná, což Akaelovi v daný okamžik vůbec nevadilo. Chlapec se celou dobu pokoušel očima popohnat čas na velkém ciferníku ozdobných hodin umístěných v hodovní síni. Když už si myslel, že má pro dnešek vše za sebou, netušil, jak hluboce se zmýlilí. V okamžiku, kdy se vedle něj, napravo, uvolnilo místo po nevychovanci, který se ani neuráčil za dobu své přítomnosti představit, princ tuto židli zabral pro sebe.

„Co si celý den dělal?“ Zeptal se Lorik Akaela hned po dosednutí.

„Cvičil jsem, ale stále nic,“ nešťastně se svěřil mladík, přičemž udělal osudnou chybu večera a na oplátku se zeptal. „Co jsi dělal ty?“

Lorik se škodolibě usmál. Tiše doufal, že tato otázka padne, neváhal ani minutu a spustil. „Byl jsem celé odpoledne s princeznou Juliánou v jejím vyšívacím pokoji. Ona byla tak milá, s potěšením mi ukázala, co svede s jehlou a nití. Samozřejmě ukázky doplnila kompletním a odborným výkladem. Věděl si, že …,“ začal Lorik vykládat o různých typech stehů s velmi podrobným popisem, kdy se jaký steh používá a popisoval i všechno ostatní, co se za celé odpoledne k tomuto tématu dozvěděl.

Akael zhrouceně seděl na židli a nešťastně poslouchal téměř hodinu Lorikův monolog na téma vyšívání princezny Juliány. Princ ho varoval, že zde budou trpět spolu a jak slíbil, tak i splnil. Pokud to nešlo současně, šlo to odděleně jeden odpoledne, druhý večer.

 

Dny v Lakmaru se Akaelovi neskutečně táhly. Pomalu se blížil večer a tím i ples připravený na dnešek. Akael byl již hodnou chvíli ustrojen a připraven odejít. Prozatím však ležel ve své posteli a čekal, až hodiny odbijí půl sedmé a tím dají znamení, že je čas. Před sebou měl položený dračí přívěšek a jablko, své malé noční můry posledních dní. Ale i když z obou předmětů nespouštěl zrak, vůbec je nevnímal, byl ponořen hluboko ve svých myšlenkách, které se stále točily v jednom kruhu, a nenacházely cestu ven.

Lorikovi stačil jediný příkaz a jablko se přeměnilo. Ale proč jemu ne? Zatím nepřišel na jediný důvod. K čemu mu je teď, že je nadaný na magii mysli a časem podle Merika bude dobrý mág, když nezvládne ani tu nejjednodušší přeměnu.

Stále se ani nerozhodl, zdali má být rád za připomenutí již dva roky staré události odehrávající se v bludišti, do kterého se od osudného dne nikdy nevrátil. Tehdy tímto rozhodnutím prince velmi překvapil, ale i tak se ho Lorik nikdy nezeptal, co se stalo, že se do bludiště už nechce vracet. Obzvláště když to ze začátku bylo místo jim velmi blízké, místo, kde se spolu poznali a skamarádili. Kdysi byl rád, že se nové situaci přizpůsobil tak snadno a rychle. Hodně pomohlo vytěsnění vzpomínek, odehrávající se před transformací. „Nové tělo, nový život, nové vzpomínky.“ Tak znělo předsevzetí, kterého se po dva roky držel a měl to v plánu i v budoucnu. Teď ovšem veškeré vzpomínky byly zpět. Měl pocit, jako by se vše odehrálo teprve včera. Merik se proti němu postavil, natáhl jeho směrem hůl a on pak cítil zvláštní tlak po celém těle, který snadno a rychle prolomil jeho obranu. Tak zvláštní pocit, když se snažil bránit, nikdy předtím a ani potom už nepocítil. Počkat! Zakřičel v duchu sám na sebe a ještě jednou si přehrál v mysli vzpomínku na svoji přeměnu.

Radostný úsměv se mu objevil na obličeji. Přišel na to, konečně!

Postavil se. Do pravé ruky uchopil přívěšek a okamžitě pocítil sílu magie ukrytou uvnitř něj. Vnímal ji už několik dní, ale doposud ji stejně jako své vlastní síly nedokázal použít. Dnes bylo však všemu jinak. Už věděl, kde se dopustil chyby. Ani si to neuvědomoval, ale od okamžiku, kdy dostal přívěšek, utvořil v sobě nevědomky barieru stejně jako před pár lety. Tehdy však byla stěna Merikem proražena. Stačilo mu pouze na chvíli vložit do přeměny více svých sil. Ovšem přívěšek nebyl něčeho takové schopný.

V duchu si představil, jak se pomalu rozplývá zeď, kterou si uvnitř sebe svými silami vystavěl. Jen co stěna byla pryč, magie z přívěšku do něj začala proudit a spojovat se s jeho vlastní. Znovu po dvou letech mu po celém těle zavládl ten zvláštní pocit. Zatím nevěděl, jak má své síly naplno použít, ale doufal, že teď vše půjde snáz. Těžko mohl něco doposud přeměnit, když veškerá jeho magie byla použita na to, aby bránila magii přívěšku ve vstupu do jeho těla.

Byl připraven na opravdový první pokus o přeměnu. Svůj zrak upřel pouze na jablko a začal si představovat, jak se pomalu mění ve hrušku. Zklamaně se zatvářil, když se nic nestalo.

„Jak chceš něco přeměnit, když zapomeneš při tom použít magii!“ Sám sebe nahlas okřikl. Podruhé si začal představovat, jak se jablko přeměňuje, tentokrát s použitím své magie. Pocítil, jak nataženou rukou směrem k jablku projela vlna magie, která byla doprovázena doposud neznámým nepopsatelným pocitem.

V zápětí se rozléhal po pokoji radostný smích. Povedlo se, uprostřed polštáře se krčila malá zelená hruška. Ani minutu neváhal a ochutnal ji. Po prvním kousnutí si zklamaně oddechl, zapomněl na vnitřek. Jádřinec, chuť, prostě vše uvnitř zůstalo v původním stavu.

Plně odhodlán ukázat na plese Merikovi a Lorikovi, co možná nejlepší výsledek, se pustil do dalších pokusů.

 

Když konečně Akael dorazil na ples, byl již v plném proudu. Jakmile vešel do sálu, netrvalo dlouho a objevil se před ním Merik v těsném závěsu s Lorikem. Oba dva s velmi nevraživým výrazem v obličeji.

Jen, co je Akael zahlédl, trochu se zastyděl. Sklopil zrak, a aniž by odlepil pohled od země, pravil. „Mrzí mě, že jsem přišel pozdě, ale jakmile se mi konečně povedla první přeměna, zapomněl jsem úplně na čas. Ještě to není úplně ono. Vnitřek jablka se mi zcela přeměnit nepodařilo, ale teď už vím jak na to.“ Domluvil a z kapsy vytáhl hrušku, na první pohled byla dokonalá.

„Gratuluji. Pozdní příchod je zcela odpuštěn. Udělal jsi mi velikou radost. Já věděl, že na to nakonec přijdeš sám. Jen tak dál chlapče a pilně cvič,“ pravil zvesela Merik, poplácal ho po zádech a odešel.

Lorik tak nadšeně nevypadal. „Koukej začít tančit nebo si vzpomenu, že Juliána má o dva roky mladší sestru, která zatím nemá vybraného ženicha,“ vyštěkl a prudce se otočil k odchodu.

„To by si neudělal Loriku,“ zaskočeně vypískl Akael princi do zad.

Jeho kamarád, aniž by se otočil zpět, zavolal. „Vyzkoušej to!“ A zmizel v davu lidí směrem k princezně, kterou před chvílí zanechal u trůnu jejího otce.

Akael se nezmohl na jediné slovo a jen zaraženě stál a hleděl směrem, kudy princ odešel. Klidně by stál na jednom místě celý večer, kdyby ho nezpozorovala postarší dáma a se slovy pojď si zatančit mladíku,  ho chytla  za ruku a odtáhla do středu tanečního sálu. Nebránil se, nevěděl, zdali je Lorik opravdu schopný uskutečnit to, co slíbil, ale rozhodl se pro jistotu nic neriskovat. Stejně radost z prvního úspěchu, kterou mu princ vzal, mu už nikdo nevrátí zpět.

 

Kniha Magických předmětů - Strana 1

 

Kapitola 15 - Čas

Joomla templates by a4joomla