Velmi děkuji všem komentujícím - Amane, Hajmi, Morgana Le Fay,Nadin a .
Kapitola 17 – Pokoj
„Potřebujeme doplnit zásoby,“ informoval chlapce Merik, když sesedal z koně.
„Dnes přespíme v tomto městě. Já zajdu na místní trh nakoupit a vy mezitím sežeňte nocleh.“
„Jak nás potom najdeš?“ Zeptal se Akael.
„Neměj strach. Není zde moc míst, kde bychom mohli přenocovat,“ pravil mág a podal otěže svého jízdního koně Akaelovi. Od sedla odvázal otěže nákladního koně a volným krokem se vydal k nedalekému tržišti. Chlapci jen hleděli, jak za sebou vede absolutně povolné nákladní zvíře smířené se svým osudem.
„Myslím, že jsme před chvílí projeli okolo hostince. Já bych to zkusil nejdřív tam,“ konstatoval Lorik, když jim Merik zmizel z dohledu. Otočil koně a vydal se zpátky širokou ulicí směřující ven z města.
„To ses mě ptal nebo informoval?“ Brblal nahlas Akael a vydal se za svým kamarádem, který mu již začal zřetelně ujíždět. Když ho po chvilce dojel, neodolal a Lorika vyplísnil. „Neubylo by tě, kdyby si jednou na mě počkal.“
Princ po něm hodil omluvný pohled a pravil. „Promiň. Zkusím s tím něco pro příště udělat.“
„O tom značně pochybuji,“ řekl Akael spíš pro sebe než Lorikovi.
Přibližně o třista metrů dál stál opravdu hostinec. Zvenčí vypadal trochu zašle, ale stáje měl čisté a hospoda v přízemí byla také ucházející. Ovšem pokoj, který si zaplatili na noc, rozhodně vypadal o dost hůř. Dřevěná podlaha byla zašlá a zkroucená. Nábytek v místnosti, čtyři postele, stůl, dvě židle a větší skříň, na tom nebyl o moc lépe. Předměty byly velmi staré a vypadaly vcelku opotřebovaně. Po zdobných rytinách, jenž nábytek původně krášlily, zbyly pouhé stopy, které poukazovaly na to, že kdysi dávno existovaly, ale jak vypadaly, si člověk musel sám po zapojení veškeré fantasie domyslet.
„Myslím, že nadšení z přespání pro jednou pod střechou a ne venku, mě právě přešlo,“ zkonstatoval zdrceně Lorik jen, co spatřil postel, ve které by měl dnes spát.
„Co si čekal, že najdeš ve městě o málo větším než větší vesnice?“ Zeptal se ho rýpavě Akael.
„Za tu cenu, co po nás chtěl, určitě něco lepšího,“ odpověděl otráveně. „Jdu se dolu najíst. Jdeš taky?“ Zeptal se ještě těsně před svým odchodem z pokoje Lorik.
„Přijdu za chvíli. Běž napřed,“ odpověděl mladý mág a jen co to dořekl, uslyšel prasknutí dveří, jak princ odešel.
No, zatím jsem zkoušel přeměnit pouze malé předměty. Je na čase vyzkoušet něco většího. Pomyslel si Akael a zahleděl se na jednu ze čtyř postelí. Natáhl jejím směrem ruku a v mysli si představil, jak se přeměňuje na trochu menší, obyčejnější, ovšem novou postel. Vlna magie mu prolétla rukou a vyplnila jeho přání. Výsledek nebyl zcela zdařilý. Bylo třeba dalších dvou pokusů, než dosáhl tíženého výsledku.
Na další dvě postele potřeboval po dvou pokusech. K jeho velké radosti, poslední čtvrtou postel se mu povedlo, přeměnit již na poprvé. Také stůl s židlemi přeměnil prvním pokusem. Ovšem se skříní nastal menší problém. Jak dlouho mu zabrala přeměna polorozpadlé skříně na novou, menší s malými květy v rozích dvířek, ani nehádal. Počet pokusů než dosáhl zdárného výsledku, raději nepočítal.
Než odešel z místnosti, naposledy pořádně zkontroloval výsledek svého snažení. Přejel pohledem po místnosti a odebral se s vítězoslavným úsměvem dolů na jídlo.
Lorik pomalu dojídal, když konečně dorazil.
„Co jsi tam tak dlouho dělal?“ Zeptal se princ, dřív než se Akael stihl usadit.
„Trochu jsem nám vylepšil pokoj,“ pochlubil se obratem mladý mág.
„A mě něco příště říkej o plýtvání svými silami,“ čertil se okamžitě Lorik vzpomínající si na včerejší podvečerní rozhovor.
„Tohle je úplně něco jiného,“ bránil se Akael.
Princ se rozhodl, že tuto slovní přestřelku jen tak nevzdá a odvětil. „Něco jiného? Nevidím žádný rozdíl!“
„Uprostřed lesa nemá židle co dělat. Tady, když je to možné, jen jsem nám dopřál trochu většího pohodlí a zároveň udělal dobrý skutek. Vždyť přeci hostinskému po nás zůstane nový nábytek na místo toho starého, který by stejně musel brzy vyměnit, nemyslíš?“ Obhajoval svůj čin Akael.
Na tohle neměl Lorik už co říct a hodil po svém pážeti kyselý obličej. Na chvíli u stolu zavládlo ticho. Princ seděl a mlčel. Druhý mladík mlčky jedl. Talíř byl z více jak z poloviny snědený, když Akael vzhlédl a pravil. „Včera večer jsem mluvil s Merikem ohledně elfštiny a on se mi rozhodl pomoci. Začaroval mi knihu, takže by se mi mělo učit lépe. Také ti pomůže, pokud ho poprosíš.“
„Odmítám se učit jazyk, který mi bude k ničemu,“ podrážděně odvětil Lorik.
„Není to k ničemu. V Ostorii zůstaneme pět let. Jak se tam chceš s místními elfy domluvit?!“ Rozzlobeně se zeptal Akael.
„Jedeme se tam učit magii a ne místní zvyky domorodců,“ jedovatě pravil princ.
„Občas tě vůbec nepoznávám. Nechápu proč si teď tak jedovatý. Když jsme se připravovali vyrazit na cestu, byl si tak nadšený, že se setkáš s elfy. A teď o nich mluvíš jako by právě vylezli z jeskyně. I když sám dobře víš, že ve srovnání s nimi, jsme to my, kteří tu jeskyni teprve teď opustili. Mám pocit, jako bych právě mluvil s úplně jiným člověkem, než kterého jsem potkal před pěti lety,“ nešťastně konstatoval mladý mág.
„Ty jsi také úplně někdo jiný, než koho jsem tehdy poznal,“ ohradil se Lorik.
Akael sebou po těchto slovech trhl, zahleděl se do princových očí. Hlavou se mu prohnala děsivá myšlenka. Pane bože, on to ví!
V zápětí se začal uklidňovat. Ne klid, Merik říkal, že jsem oklamal všechny, včetně Lorika. Nemůže nic vědět. Trochu se vnitřně srovnal, ale na jídlo ho přešla chuť. „Už nemám hlad. Jdu se nahoru učit,“ vysoukal ze sebe, prudce se zvedl a rychle odkráčel.
Akael se zprudka usadil na jednu z postelí. Z krku si sundal přívěšek stříbrného dráčka a položil ho vedle sebe. Z cestovního vaku vyndal svou učebnici. Celý den se těšil na tento okamžik. Pomalu otevřel knihu na první stránce. Zrak upřel na první řádek a započal se snažit zapamatovat si přesně každičké napsané slovo. V prstech mu mírně zabrnělo a trochu ho rozbolela hlava. Jak jeho oči začaly putovat po jednotlivých řádcích, cítil, jako by neviditelné pero vyrývalo do jeho mysli každičké slovo, které přečetl.
Zvládl přečíst pouze patnáct stran, než byl nucen, zcela vyčerpaný a s třeštící hlavou, dnešní učení zdát. Měl pocit, jako by v hlavě měl zcela vymeteno.
Svět okolo začal opět vnímat, až když na něj promluvil Lorik ze své postele přes uličku.
„Začaroval tu knihu tak, že vše co vidíš, si zapamatuješ a už nikdy nezapomeneš, mám pravdu? A jaké to je? Předpokládám, že celkem lehké, když ani nepotřebuješ zesilovač,“ vyzvídal princ.
Akael na něj zprvu zmateně hleděl. A pak v koutku oka postřehl na kraji postele odložený přívěšek. Já na něj úplně zapomněl a potom nemám být tak utahaný, vyplísnil se v duchu mladý mág.
„Není to těžké. Ten pocit, co cítím při učení za pomoci magie je nepopsatelný. Musel by si to sám zažít. Takhle se těch více než tisíc stran zvládnu naučit ráz dva,“ trochu zalhal Akael. Jestli ani tohle nezabere, aby se začal učit, tak to vzdávám, prohnalo se mu po jeho slovech hlavou.
Lorik se na chvíli odmlčel. Na jeho výrazu v obličeji bylo patrné zamyšlení nad Akaelovými slovy.
„Občas mě kouzla neuvěřitelně fascinují. Jako například ta učebnice. Má přes tisíc stran a přesto je tak malá a lehká,“ po chvíli prohlásil princ.
Jestli řekl něco dál, Akael netušil. Únava ho přemohla. Hlava mu klesla na polštář a on okamžitě usnul. Krátce po té za nimi dorazil konečně Merik. Zaskřípání dveří se stalo pro chlapce jen impulzem k tomu, aby v polospánku zašátral po peřině pod sebou a s mírnými obtížemi se přikryl.
Kniha Magických předmětů - Strana 2