Kapitola 4 - Významná

 

 

Kapitola 4 – Výjimečná

 

„Yok hlavní město Minolského království,“ hrdě pronesl Sirai, když dorazili na vrchol menšího kopce, pod nímž se rozléhalo velké město ležící na soutoku dvou řek.

„Dobrá strategická poloha, ale jen z obchodního hlediska. V případě útoku je město zcela nechráněné. Nevidím žádná opevnění. Město leží v údolí. A na kopcích, které ho obklopují, není ani jediná strážná věž,“ kriticky zhodnotil Lorik.

„Yok je hlavním městem necelé půl tisíciletí a nikdy nemusel ve své historii čelit nepříteli,“ odvětil mu trpaslík drsným hlasem.

Aka se v duchu pousmála. „Jedeme, pánové! Kdo bude dole dřív?!“ zvolala a pobídla svého koně ke cvalu. Zamířila rovnou ke královskému paláci, který se nacházel přímo u soutoku řek. Již z dálky bylo možné vidět několik zdobných kamenných mostů, které spojovaly rozlehlý komplex budov s centrem města. Koutkem oka zaznamenala, jak jí Lorik se Siraiem těsně následovali. Ještě jednou pobídla koně, aby znovu zrychlil. Zpomalila až dole ve městě.

Široké ulice byly plné proudících lidí. Bylo až s podivem, jak lidé sami od sebe spořádaně uhýbali z cesty jezdcům na koních a vozům, které se tak nemusely prodírat davem a plynulým tempem bez zastavení drkotavě pokračovaly kupředu. Zastavila až na největším z mostů, směřujícím k jedné z větších bran paláce.

„Budu mluvit já,“ ujal se iniciativy Sirai a přistoupil ke strážím, jež v pozoru stály u zavřeného vstupu do paláce.

„Uvolněte cestu pro Vznešenou a jejího manžela!“ Přikázal trpaslík šokovaným strážím.

Aka ztuhla. Lorik si povzdechl.

„Nevím, co si o sobě myslíš, trpaslíku, ale ještě jedno jediné slovo a neodejdeš odtud živý,“ vzteklým hlasem mu vyhrožoval jeden z mužů, který se vzpamatoval jako první.

„Omlouvám se vám za slova mého přítele. Má sklony trochu přehánět,“ pokorným hlasem pronesla Aka a uchopila malého mužíka za rameno. Jediným pohybem ho přiměla, aby se schoval za její záda. „Jsem pouhý mág. Přicestovala jsem do vašeho království, abych předala vašemu králi důležitou zprávu,“opatrně dodala.

„Netuším, kdo jste a na co si tu hrajete. Ale jsem si rozhodně jistý, že mágové ze sebe nedělají pouhé poslíčky,“ odpověděl jí drsným hlasem strážný.

Aka se nadechla a chystala se znovu promluvit.

„Zadrž, ženo, a važ svá slova,“ zastavil jí další voják. „Prozatím to nebereme vážně a považujeme to jen za vaší zoufalou snahu dostat se ke králi na slyšení. Věřím, že jste sem cestovali z velké dálky. A to, že jste veřejné slyšení minuli jen o pouhý den, není jistě příjemné. Ale nejste jediní, kdo musí čekat celý měsíc na svou další příležitost. Ne na všechny se dostala řada. Teď odejděte!“

Aka přikývla. „Omlouváme se,“ pronesla se skloněnou hlavou a otočila se za Lorikem, kterému se zlostně blýskalo v očích. „Není dobrý nápad se ke králi snažit probít,“ zašeptala na něj.

„To možná ano Ale je to stále lepší, než se tu nechat urážet, čekat celý měsíc a doufat, že se na nás dostane řada. Po malé ukázce naší moci, nás pustí dovnitř ještě s velkou omluvou,“ zavrčel výhružným hlasem tak, aby ho slyšela jen ona.

„Mám nápad, jdeme,“ přidal se do hovoru Sirai.

„Co tě napadlo?“ vyzvídala Aka.

„Uvidíte. Následujte mě,“ odvětil a vyskočil zpátky na svého menšího koně.

Po necelé půl hodině proplétání se městem dorazili k jednomu menšímu obchodu se smíšeným zbožím.

„Teď už nám to prozradíš?“ dožadoval se vysvětlení Lorik, jen co sesedli. Vztek, jenž ho u brány zachvátil, cestou takřka zmizel. Nevytratil se ale docela.

„Až uvnitř,“ pronesl trpaslík rychle tichým hlasem a se zacinkáním malého zvonečku pověšeného nade dveřmi vstoupili všichni do obchodu.

„Zdravím, Mako. Je čas, abys mi oplatil menší laskavost,“ řekl v okamžiku, kdy se dveře za ním bezpečně zavřely.

„Také tě rád vidím. Co chceš?“ trpce pronesl obchodník. Z jeho tváře šlo vyčíst mnoho pocitů, ale potěšení z jejich příchodu mezi ně nepatřilo.

„Potřebuji se dostat do paláce,“ klidně mu Sirai oznámil.

„Zešílel jsi?!“ vyhrkl šokovaně Moka.

„Ne, myslím to smrtelně vážně. Lidé, které doprovázím, potřebují nutně mluvit s králem. Nemají čas čekat, až se znovu brány paláce otevřou.“

„Tak zaprvé. Král Matian IV. spolu s královnou Eleanorou před několika dny odcestovali a po dobu jejich nepřítomnosti je zde zastupuje princ Alek. A zadruhé, i kdybych vám pomohl se dostat dovnitř, pochybuji, že se vám podaří proniknout k princi dost blízko na to, abyste si s ním mohli promluvit,“ oponoval mu Moka. Výsměch z jeho hlasu jen čišel.

„To je naše starost. Pomůžeš nám tedy?“ odbyl ho trpaslík.

Nastala minuta ticha.

„Dobře, pomůžu ti, ale zapamatuj si, že jsem s tebou a tvou rodinou tímto jednou pro vždy vyrovnaný, a nechci už nikoho z vás vidět. Rozuměl jsi?“ zeptal se ho nebezpečným hlasem.

„Jsem si toho dobře vědom,“ ujistil ho Sirai.

„Počkejte na mě venku,“ odbyl je Moka a vykázal je na ulici.

Zámek za nimi několikrát cvakl. Uplynula více jak hodina, když Moka se svým koněm konečně přišel.

„Jeďte za mnou!“ Rozkázal, vyskočil do sedla a bez ohlížení se rozjel.

Cesta byla dlouhá. Po celou dobu měli palác za svými zády. Bez ustání se od něj vzdalovali a město stále nekončilo. Yok byl mnohem větší, než se zprvu mohlo zdát.

„Počkejte tady,“ vyzval je Moka, když dorazili k několika menším skladům, stojícím na samém okraji města, a zmizel v jedné z budov. Po pár dlouhých minutách se vrátil doprovázen starším obtloustlým mužem.

„Tento muž vás vezme do paláce. Dělejte, co vám řekne. Tímto jsme vyrovnáni, trpaslíku,“ zasyčel Moka. Bez jediného slova na rozloučenou nasedl na svého koně a ujel.

„Nic nechci vědět. Ani jména, ani důvod proč tam chcete. Kdyby se něco stalo, budu tvrdit, že jste mě ke všemu donutili,“ oznámil muž nesmlouvavým hlasem.

„Pojďte se mnou. Koně a věci nechte tady,“ dodal a vydal se k přistavenému vozu.

„Uprostřed jsou tři prázdné sudy. Nasoukejte se dovnitř!“ Přikázal, aniž by se za nimi ohlédl.

Aka se tiše rozesmála. Lorik si pro změnu povzdechl. Sirai na ně překvapeně hleděl. Tušil, že mu něco uniká. Nepředpokládal však, že by se kdy dozvěděl co.

Za pár minut se tísnili ve větších sudech. Muž přes ně ještě přehodil hnědou špinavou plachtu a vyrazili. Kola vozu hlasitě drkotala a těžký vzduch činil cestu takřka nesnesitelnou. Přes veškerý hluk nebylo možné odhadnout, co se venku děje. Toto vše v Ace vyvolávalo vlnu dávno zapomenutých vzpomínek. Neodolala a hluboce se do nich ponořila. Přestala vnímat čas, a tak až s malým zpožděním zaznamenala, že vůz zastavil. Plachta zmizela. Sluneční světlo se jí zařízlo do očí a donutilo jí je na chvíli zavřít.

„Rychle ven! Vezměte tady ty pytle a odneste je támhle,“ příkře přikázal muž a ukázal na nedaleké otevřené dveře.

Bez řečí udělali, co si přál. Díky tomu jen letmo zaznamenali, že se nachází na malém nádvoří utvořeném z několika propojených menších budov. V místnosti, kam se dostali, nebyla žádná okna. Z jedné třetiny byl prostor zaplněn pytli s moukou.

„Myslíte, že se vrátí?“ zeptal se s obavou v hlase Sirai, když si povšiml, že se muž, jenž je sem dovezl, okamžitě kamsi vytratil.

„Uvidíme. Chvíli počkáme,“ odvětil Lorik a usadil se na pytel, jež sem horko těžko donesl.

Po deseti minutách se muž přeci jen vrátil.

„Toto si oblečte. Vaše koně a věci zůstanou tam, kde jsme se potkali. A počkají na vás, než se pro ně vrátíte. O čemž však pochybuji,“ posměšným hlasem pronesl. Pohodil na zem několik kusů látky a odešel.

„Uniformy služebnictva,“ zkonstatovala uznale Aka a rozdělila nečekaný dárek na tři hromádky.

S malou úpravou velikostí pomocí magie byli po chvíli připraveni opustit bezpečí této místnosti. Nádvoří bylo poloprázdné. Vůz, kterým se sem dostali, už zde nebyl. Váhavým krokem vykročili kupředu. Několik žen, které tudy právě procházelo, si jich vůbec nevšímalo. Stejně tomu tak bylo i uvnitř komplexu palácových budov, jímž po chvíli začali bloudit. Stráže, které po cestě potkávali, předstírali, že je vůbec nevidí. Služebnictvo je většinou bez povšimnutí minulo, či je jen krátce zdvořile pozdravilo.

„Vůbec se mi to nelíbí,“ pronesl po čase vážným hlasem Lorik v jedné z opuštěných chodeb.

Sirai se zarazil. „My nejsme skryti pod iluzí?“ překvapeně se zeptal a zahleděl se do zachmuřené Akyny tváře. „Myslel jsem si, že jste nás skryla tak dobře, že jsem to ani nepostřehl,“ přiznal.

„Bylo by to příliš nebezpečné. Pohybuje se zde mnoho čarodějů. V takovémto případě je téměř nemožné nás zastřít tak, aby to nikdo z nich nezaznamenal. Sice je v mé moci stvořit dostatečně silnou iluzi, jež by nás byla schopna skrýt i před nimi a nešla jen tak prolomit. Ale na něco takového bych spotřebovala až příliš mnoho magie. Pokud by se něco nezdařilo, okamžitě by nás považovali za velmi nebezpečné nepřátele,“ odpověděla šokovanému trpaslíkovi Aka.

Ten se na chvíli zamyslel. „Máte pravdu. Nečekaně velké množství lidí, které jsme doposud minuli, až příliš dobře ovládalo svou magii. Určitě jich bylo o hodně víc, než je i v případě královského sídla obvyklé. Vypadá to, jako by o nás věděli a byli na nás připraveni. A my jsme jim klidně vstoupili do pasti,“ zkonstatoval vyděšeně.

Lorik přikývl. „Jdeme dál!“ zavelel, aby odvedl pozornost od této tíživé myšlenky. „Tentokrát vybírán cestu já,“ oznámil po pár metrech nesmlouvavým hlasem a ukázal na rozcestí doprava.

„Vypadá to tu jako bludiště. Jak se tu může někdo vyznat?!“ postěžoval si nahlas pro sebe Sirai a přidal do kroku, aby dohnal dvojici, jež mu za tu chvíli stačila trochu utéct.

Ukázalo se, že cesta, kterou Lorik zvolil, je zakončena malým schodištěm, které ústí do výrazně širší a zdobnější chodby ve srovnání s těmi, v nichž se doposud pohybovali. Zhruba v prostředku této chodby po levé straně se nacházely velké dvoukřídlé dveře, po jejichž stranách stála čtveřice strážných.

„Myslím, že jsme u cíle,“ hrdým hlasem zašeptal starý čaroděj a nechal svou ženu, aby se dostala do čela jejich malé skupinky.

V okamžiku, kdy se dostali ke vchodu do sálu, stráže se hluboce uklonili a otevřeli pomalu dveře. Aka na okamžik zaváhala, a pak vstoupila dovnitř. Vše utichlo. Zraky přítomných se upřeli jejím směrem. Pomalým krokem vyrazila směrem k trůnu, na němž byl usazen mladý muž, jehož přesný věk šel jen stěží odhadnout. Než-li si však stihla prince Aleka pořádně prohlédnout, promluvila žena, která i přes svůj evidentně velmi vysoký věk stála zpříma po jeho pravici.

„Vítám Vás, Vznešená,“ pozdravila ji se sklopenou hlavou a okamžitě poklekla na jedno koleno.

Princovou tváří proběhlo malé překvapení. Vstal ze svého trůnu a po příkladu té staré ženy též se sklopenou hlavou poklekl. Šokovaní přihlížející padli společně s ním k zemi.

„Je mi velkou ctí Vás přivítat v Yoku, Vznešená. Čemu vděčíme za vaši návštěvu, Vznešená? Mohu-li se ptát?“ Nervózním hlasem promluvil princ.

Aka se zhluboka nadechla, aby trochu uklidnila své splašeně bijící srdce, než promluvila. „Prosím neklečte přede mnou,“ zoufalým hlasem požádala.

Šedovlasá žena po princově pravici oděná v plášti vrchního mistra magie království se okamžitě napřímila. Princ po menší prodlevě tak učinil také. Bylo na něm však patrné jisté váhání. Ostatní přítomní i přes její žádost zůstali na zemi.

„Přišla jsem za vámi, abych vás varovala před nebezpečím, které vám hrozí ze strany mé sestry bohyně Tremoi,“ vážně pronesla Aka.

„Jsem šťasten, že jste vážila cestu k nám, abyste nám pomohla. Jsem hrdý, že Vám mohu říci, že dané hrozby ze strany trpaslíků jsme si už určitou dobu vědomi. A již jsme podnikli patřičné kroky, abychom ochránili naši zem,“ hrdým hlasem jí odpověděl princ Alek se vztyčenou hlavou.

Aka si ho tak mohla konečně pořádně prohlédnout. Stejně tak jako ona, byl i princ znatelně vyšší, než bylo obvyklé. Oči měl průzračně modré. Jejich barvu o to víc vyzdvihovaly dlouhé, rovné, tmavě hnědé vlasy, které měl úhledně stažené dozadu. Špičatých elfích uší si nešlo nevšimnout. I v obličeji byly patrné jisté elfí rysy. Skutečnost, že princi Minulského království koluje v těle elfí krev, zastiňovala však mírná podoba s ženou stojící po jeho boku.

Žena s šedými, mírně vlnitými vlasy padajícími k ramenům, oděná v plášti mistrů, byla stejně vysoká jako on. Oči měla stejné barvy a i některé rysy v obličeji měli podobné. Překvapivě však, na rozdíl od prince Aleka, na ní nebyly patrné žádné znaky elfí krve. Aka z ní měla zvláštní pocit. Byla velmi mocná a svou sílu vůbec neskrývala. Což bylo trochu neobvyklé. Ke všemu bylo patrné, že dobře ví, kdo před ní stojí. Podle jejího a princova výrazu ve tváři si byla dokonce téměř jistá, že po celou dobu mají mezi sebou telepatické spojení.

„Myslím, že by bylo moudré pokračovat v tomto rozhovoru dál v soukromí,“ po krátké rozvaze navrhla.

„Zajisté,“ přitakal princ. „Následujte mě prosím,“ vyzval je a vydal se k malým dveřím po straně sálu.

Místnost, do které se dostali, byl menší salónek vybavený velmi vkusným a pohodlným nábytkem. Princ bez zastavení však pokračoval dál dopředu k dalším dveřím, za nimiž se nacházela zasedací místnost, ne o moc větší než ta předchozí.

„Počkej tady prosím,“ pořádala Sirae Aka.

Trpaslík přikývl a posadil se do jednoho z křesel. Služka, jež přišla ze třetích a posledních dveří vedoucích do salónku, k němu přistoupila a tiše se ho na něco zeptala.

„Nechceme být nikým rušeni,“ přikázal Alek těsně předtím, než za nimi zavřel.

Ticho, které po usazení ke stolu nastalo, prolomila jako první Aka.

„Neměla bych i já Vás nazvat Vznešenou?“ zeptala se vážným hlasem šedovlasé ženy, když si byla konečně jistá, že její otázku neuslyší nikdo nepovolaný.

„Takového titulu jsem nikdy nebyla hodna. Patřím pouze mezi Významné,“ přiznala. Na její tváři byl patrný vděk, že se na něco takového nezeptala předtím v sále.

„Druhá třída?“ ujišťovala se Aka. V titulech souvisejících se společenskou třídou svého národa si nebyla moc jistá. První třída, kam patřila i její rodina, si nechávala říkat Vznešení. Druhá třída Významní. Třetí a nejnižší třída neměla žádný titul a neměla ani přístup do tohoto světa, pokud si dobře vzpomínala na vše, co jí Merik o svém rodišti vyprávěl.

Žena souhlasně přikývla. „Jmenuji se Sora. Oslovování našimi jmény by pro nás obě bylo určitě mnohem příjemnější,“ navrhla s úsměvem.

„S radostí,“ s potěšením přijala Aka. Po krátkém uvolnění její tvář však znovu zvážněla. „Od kdy jsi o nás věděla? Od okamžiku, kdy jsme se dostali do paláce nebo až později?“

„Dřív,“ neochotně přiznala. „Stalo se to chvíli po tom, co vás stráže u hlavní brány odmítli pustit dovnitř. Vůbec si neuvědomili, před kým doopravdy stojí. Velice se vám za ně omlouvám. Byla jsem s Alekem velmi šťastná, když jsem zjistila, a že se vše obešlo bez jakéhokoliv otevřeného konfliktu.“

Aka se na Soru zkoumavě podívala. Něco jí na jejích slovech trochu nasedělo. Vysvětlení se jí dostalo hned v zápětí.

„Dar vidění minulosti dokáže být v mnoha ohledech velmi užitečné.“

Ace se zablýskalo v očích. „Znala jste mého dědečka Achanoise?“

„Ano.“

„Byli jste přátelé?“ zeptala se jí s nadějí v hlase.

„I tak by se to dalo nazvat. Byl mým mistrem, když jsem byla mladá. Poté, co mě naučil vše, jež jsem potřebovala, se naše cesty rozdělily. Od té doby jsme se střetli už jen dvakrát.“

Aka se na pár vteřin odmlčela. Její oči sklouzly za Sořiny tváře dolů na stůl. „Je mi líto, že jsem tě tu uvěznila a odřízla od domova.“

„Nemáš čeho litovat. Již dávno jsem se rozhodla žít navždy zde.“

Aka překvapeně vzhlédla. „Jistá podoba mezi tebou a princem Alekem není tedy náhodná?“

„Jsme sice příbuzní, ale od sebe nás dělí již několik generací. Dnes už jen královská rodina ví, odkud jsem doopravdy do této země přišla,“ upřesnila její domněnku s jistou dávkou hrdosti v hlase.

„Netušila jsem, že Merik není jediný, kdo se raději rozhodl dobrovolně žít zde, než v místě, kde se narodil,“ upřímně přiznala Aka.

„Nedivím se. Maelorik patří mezi Vznešené. A ti byli vždy bedlivě pozorování všemi, kdo stáli pod nimi. Nás ostatních, níže postavených, si moc nevšímali. O jednoho víc či míň, na tom už moc nesešlo. Jak lidé s oblibou říkají – sejde z očí, sejde z mysli. Sice ne nějaké významné číslo, ale během celé historie by se nás Významných několik našlo, co se raději rozhodlo žít navždy zde v dolní říši a do horní se už nikdy do své smrti nevrátilo.“

„A tak se mezi lidmi začali rodit mágové,“ bystře dodala Aka.

„Ne tak docela. I předtím, než jsme smísili svou krev s lidmi, se v jejich řadách rodili mágové. I když znatelně méně než je tomu dnes.“

„Kdyby lidé tušili, že s největší pravděpodobností má dnes většina žijících mágů mezi svými předky někoho z nás, byli by více než překvapeni,“ přidal se do hovoru Lorik.

„A proto to navždy zůstane tajemstvím princi Loriku. V zájmu lidí samotných je to tak lepší a bezpečnější,“ odpověděla mu Sora nesmlouvavým hlasem s úsměvem na tváři.

„Princi?“ nevěřícím hlasem se jí zeptal dnes už šedovlasý čaroděj. „Už dlouho mě tak nikdo nenazval. Ode dne, kdy jsem se vzdal svého postavení kvůli své ženě, toto nikdo neučinil,“ po krátkém zadumání zavzpomínal nahlas.

„Možná ses svého postavení zřekl, ale i tak stále zůstáváš tím, kým jsi. Královská krev ti proudí v těle. A dokud budeš žít, nepřestane se tak nikdy dít.“

„Byl bych i přesto rád, kdybyste se v budoucnu tomuto oslovení vyhnula,“ požádal ji Lorik podrážděným hlasem.

„Je to jen na tvém rozhodnutí,“ ujistila ho obratem žena. Na její tváři, stejně tak jako na jeho, se vlivem času vytvořilo nemalé množství drobných vrásek.

„I já bych byl velmi rád, kdybyste mi říkali jménem. Za takovýchto okolností není formalit třeba. Netrváte-li však na nich,“ přidal se do hovoru Alek v naději, že se mu podaří změnit směr debaty někam jinam.

Jeho snahu Aka okamžitě postřehla. „Aleku, když jsme spolu mluvili v sále, zmínil ses, že jste již podnikli jistá opatření. Mohu se zeptat jaká?“ bezprostředně se ho zeptala trochu nesmělým hlasem.

„Když jsme se dozvěděli, že situace je více než vážná, a Sora nepřestala naléhat, komu za nedlouho budeme čelit, otec se rozhodl začít okamžitě jednat. Zhruba už před dvaceti lety jsme vyjednali s Itremem dohodu o válečném spojenectví. O pár let později se podařilo přesvědčit i Runul a Argelu, aby se také přidaly. Holtarské království se však přes veškerou snahu otce a řady diplomatů drží stranou. Právě tyto dny probíhá další kolo jednání mezi námi a Holtarsou královnou Maera. Pokud ani tentokráte neuspějeme, budeme se muset trpaslíkům bránit bez nich. Což nás znatelně oslabí a výrazně sníží šance na úspěch.“

„A co Noriala s Jitakanem? O těch ses vůbec nezmínil,“ bystře postřehl Lorik.

„Jitakan má už po několik staletí dohodu s Temakským královstvím. Spoléhají na to, že je díky tomu nechají trpaslíci na pokoji. O čemž však pochybuji a nejsem jediný, kdo zastává tento názor. Noriala je kapitola sama o sobě. Oficiálně se snaží tvářit, jako zcela nestraní, ale podařilo se nám zjistit, že s Jitakanem uzavřeli tajnou dohodu. Její přesné znění nám není známo, ovšem podle posledních událostí je téměř jisté, že se jedná minimálně o dohodu válečné spolupráce. Poté, co se Elstonské království odmlčelo, Runul vyslal několik lodí za účelem zjistit, co se stalo. Krátce po vyplutí, ale byly Novialem zastaveny a donuceny se vrátit zpátky do přístavu. Podle určitých svědků byli na palubě Norialských lodí spatřeni i Jitakští vojáci.“

„Zkusili jste to znovu?“ zajímal se okamžitě Lorik.

„Už se tak stalo. Rozhodli jsme se modifikovat legendární Reinu taktiku pro utvoření tříčlenné bojové skupiny s vojákem na prvním stupni, čarodějem a vojákem na nultém stupni se stěžejní úlohou v týmu. Vyslali jsme loď, jejíž posádka je utvořena námořníky na prvním magickém stupni. Na palubě se nachází i velký počet válečných čarodějů. Tato loď je však přes svou sílu jen pouhou návnadou. S malým zpožděním za ní vyplula menší, rychlejší loď, na jejíž palubě se nenachází nikdo a nic, co by neslo byť i jen malé množství magie. Pokud vše vyjde tak, jak má, měla by Jitakskými výsostnými vodami proplout bez povšimnutí. Ze strany Cupranského a Šerotského království hrozí jen malé riziko, že by se jim jí podařilo odhalit a zastavit.“

„Moudré rozhodnutí,“ pochvalně pronesl Lorik.

„Za takových okolností není naší přítomnosti vůbec třeba. Jsem ráda, že máte vše pevně v rukách,“ pochvalně reagovala Aka.

„Právě naopak,“ oponovala Sora. „Je nezbytně nutné, aby se Holtarské království přidalo do spojenectví. Pokud nebudeme pracovat společně, budeme mít jen mizivou šanci výborně spolupracující trpaslíky porazit. Královna Maera se již několikrát důrazně vyjádřila, že nevstoupí nikam, kde je přítomen Itek. Musí se stát něco významného, aby přehodnotila svůj názor. A vaše přítomnost na jednání, by to mohla dokázat. A nejen to. Lidé potřebují vůdce, byť i jen pomyslného, za kterého budou bojovat. Trpaslíci mají svou bohyni Tremoi, ale lidé nemají nikoho. Žádný bůh, ve kterého věří, jim nepřijde na pomoc. Po zničení mostu světů v této říši ze Vznešných zůstal jen Maelorik, Talnier, Beros, Fumir, tvá sestra a ty. Ať je Maelorik s Talnierem kdekoliv, určitě nepřijdou. Má vidění jsou k nim slepá. Krom tebe jsou ostatní jmenovaní na opačné straně. Zůstala si už jen ty.

Takřka naprostá většina lidí nemá ani tušení, že jejich bohové za nimi přicházeli ze své domoviny přes, dnes už zničený, most. Nevědí, že už nikdy neodpoví na jejich prosby a volání. A ti, co to vědí, to ostatním nikdy nepoví.“

„Na tomto kontinentě mě nikdo nezná. Nemají ani tušení, že nějaká bohyně naděje vůbec existuje,“ ostýchavě namítla.

„To se může rychle změnit. Boha lesů a boha moudrosti znají. Stačí, když se dovědí, jaký je tvůj původ, a půjdou neochvějně hned za tebou.“

„Sora má pravdu. Tvá pomoc by se nám velmi hodila,“ přitakal princ Alek.

Na Akyně tváři se objevil zoufalý výraz.

„Už jednou jsi jako bohyně lidi do bitvy vedla. Nadešel čas, abys tak učinila podruhé,“ začal jí vážným hlasem přesvědčovat i Lorik.

Aka zlomeně přikývla. „Kde se odehrává to jednání? Musíme se tam dostat včas,“ zeptala se trochu přiškrceným hlasem.

„V Gorgu, což je zhruba dva týdny rychlé jízdy. Pokud se nepřemístíme, nemůžeme to stihnout v čas,“ zauvažoval princ.

„Nikdy jsme tam s Lorikem nebyli,“ věcně připomněla Aka.

„Budeš-li ochotná na chvíli mi poskytnout část tvých sil, přemístila bych nás,“ nabídla Sora.

„Dobře, ale Sirae bych ráda vzala s námi,“ dala si podmínku Aka. „To je ten trpaslík, co s námi přišel,“ pro jistotu rychle dodala.

„Jak si přeješ. Přemístíme se zítra ráno. Aleku, stihneš vše do té doby připravit?“

„Pokusím se,“ zkonstatoval zasmušile Alek s jasnou vidinou toho, že se dnes trochu nečekaně moc nevyspí.

„Bylo by možné nám do té doby donést naše věci, co jsme si nechali u skladů na opačné straně města?“ požádal Lorik rozhodnutý veřejně nepřiznat, že nemají ani tušení, kde přesně své věci a koně nechali. Možnost, že by za nastalých okolností plýtval svými magickými silami na jejich přivolání, také nepadalo v úvahu.

„Zařídím to. Neměl by to být žádný problém,“ přislíbil bez zaváhání Alek. „Jsme dohodnuti. Sejdeme se ráno u snídaně. Do té doby bych byl rád, kdybyste přijali mé pozvání a stali se mými hosty. Teď mě prosím omluvte,“ pronesl formálním hlasem a zvedl se k odchodu.

Aka se ho chystala s Lorikem také následovat, když ji nečekaně zastavila Sořina ruka.

„Počkej chvíli, prosím,“ tiše jí požádala.

„Jdu napřed. Sirai na nás už poměrně dlouho čeká a neví co se děje,“ pohotově pronesl Lorik a stejně jako Alek zmizel cestou, kterou sem přišli.

V okamžiku, kdy byly dveře bezpečně zavřené, začala stará žena mluvit. „Sice jsem před chvílí řekla, že má vidění jsou k Maelorikovi a Talnierovi slepá, ale nebylo tomu tak vždy. Když situace začala být před několika lety opravdu vážná, pokusila jsem se zjistit, kde jsou, abych je mohla požádat o pomoc. Nepodařilo se mi to, a tak jsem šla hlouběji do minulosti. Poslední den, který jsem je mohla spatřit, byla chvíle, kdy vstoupili na území Šerotského království. Což bylo takřka před třemi staletími. Ten den padli do pasti. Emoi je tehdy s Berosem a Fumirem zajala. Víc bohužel nevím, ale myslím si, že stále žijí.“

„Děkuji, že jsi mi to řekla. Teď alespoň vím, co se jim stalo, a mám tak naději, že je opět spatřím.“

„Za něco takového, prosím, neděkuj,“ požádala jí stejně skleslým hlasem Sora, pak její tvář zvážněla. „Když jsem se rozhodla žít v tomto světě, svou věrnost jsem dala této zemi, své srdce své rodině a svou úctu Achanoisovi a jeho potomkům. Nadešel den, kdy se opět budeš muset stát bohem Ako. Lidé potřebují naději. Dokaž mi, že se v tobě nemýlím, a na rozdíl od tvé sestry, jsi mé úcty hodna.“

„Pokusím se,“ odpověděla jí upřímně Aka.

„To mi pro dnešek stačí,“ oznámila jí hřejivým hlasem, kývla na rozloučenou a pomalým krokem vyrazila kupředu.

Aka chvíli stála a pozorovala, jak za ní pozvolna zaklaply druhé dveře vedoucí do této místnosti. Teprve poté se sama vydala za Lorikem a Siraem, jež na ni už netrpělivě čekali v přilehlém salónku.

 

Kapitola 5 - Jednání

Komentáře   

0 #4 Lady Corten 2012-02-20 08:21
Cituji Rhea:
Jsem strašně ráda, že jsi tuhle kapču dokončila. Taky mě napadlo, kdy zase Aka uvidí toho svýho elfa. Ale to asi nebude zrovna teď, co? :-) Těším se na další díl. :-)

To jsme dvě :lol: . Máš pravdu, Aka Vilae jen tak neuvidí, možná bych ti to neměla prozrazovat a možná tě i tím trochu sklamu, ale Aka se s Vilaem uvidí až ve třetím dílu s názvem Konec a počátek, takřka celý díl se těm dvou bude věnovat. Tento díl se týká čiste Aky, Lorika, Emoi a Berose :lol: .
Citovat
0 #3 Rhea 2012-02-19 22:36
Jsem strašně ráda, že jsi tuhle kapču dokončila. Taky mě napadlo, kdy zase Aka uvidí toho svýho elfa. Ale to asi nebude zrovna teď, co? :-) Těším se na další díl. :-)
Citovat
0 #2 Lady Corten 2012-02-10 14:24
Cituji Rhea:
Skvělý, ale už jsem strašně moc natěšená na další kapču. Jen by mě zajímalo, proč prostě neřekli, kdo jsou, když se tam snažili dostat, nebo proč nepředvedli nějaký kouzlo, aby jim stráže uvěřili. :-)

Děkuji Rheo. Oni řekli, kdo jsou, nebo přesněji, kdo Aka je. Pojmenování Vznešená je určeno pouze bohům a o tom, když nekdo řekne, že je mág, se také nežertuje. Ale i přesto jim stráže nevěřili, také neměli důvod. A bylo příliš nebezpečné jim to vyvracet. Nepředvedli žádné kouzlo proto, že kouzlo dostatečně mocné, které může udělat jen mág je až přespříliš právě až moc mocné na to, aby to neupoutalo nechtěnou pozornost, a také by mohlo vyvolat nechtěně střed. Obyčejné kouzlo je na nic, jelikož každý třetí umí kouzlit. Také se dovnitř nechtěli dostat silou. Přeci jen takřka nikdo na tomto kontinentě neví, kdo Aka a Lorik doopravdy jsou a odkud pochází. Chtějí jim pomoci ne s nimi bojovat. Těžko by je vislechli a brali vážně, kdyby se k princi pokoušeli pobít.
Citovat
0 #1 Rhea 2012-02-09 17:59
Skvělý, ale už jsem strašně moc natěšená na další kapču. Jen by mě zajímalo, proč prostě neřekli, kdo jsou, když se tam snažili dostat, nebo proč nepředvedli nějaký kouzlo, aby jim stráže uvěřili. :-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla