Kapitola 8 - Potíže

 

 

Kapitola 8 – Potíže

 

Merikovi uteklo tiché povzdechnutí. Tuto směnu pracoval ve dvojici s jedním z mladíků, které sem společně s půlelfy Beros před pár směnami přivedl. Tento se na první pohled zdál celkem slabý a nešikovný, ale díky svému zkušenému oku ihned poznal, že se v něm skrývá jistý potenciál, aby tu přežil poměrně dlouho. Stačilo by mu jen pomoci několika dobře míněnými radami, ale dnes to asi pod velmi bedlivým dozorem stráží nebude možné.

Snad jako na zavolanou uprostřed Merikových úvah o tom, zdali má riskovat a mladíkovi poradit i se strážemi v zádech, zaslechl vzdalující se klapavé zvuky bot. Nenápadně se rozhlédl a potěšeně zjistil, že je vzduch na chvíli volný.

Radost však byla vzápětí vystřídána nervozitou a strachem. Mladík tu sice nebyl dlouho, ale ostatní ho už mohli stihnout přesvědčit, aby s ním také nikdy nemluvil. Nakonec se rozhodl zkusit své štěstí a tiše pronesl. „Chytni si to dál od sebe. Budeš tak mít větší páku a tolik se u toho nenadřeš. Takhle,“ nabádal ho a ukázal mu, jak si má násadu krumpáče správně chytit.

Mladík na něj z části zaskočeně ale převážně vděčně kývl a posunul svou pravou ruku blíž ke středu násady. Na původním místě se objevila malá krvavá skvrna.

„Nic si z toho nedělej. Velmi rychle se ti udělají mozoly. Nijak moc pěkně to nevypadá, ale je to praktické,“ pokusil se ho Merik neohrabaně utěšit, když postřehl jeho bolestný výraz, a ukázal mu svou prací strhanou dlaň.

Mladík se na něj tázavě podíval a po krátkém zaváhání mu ruku stiskl. „Díky. Říkají mi Ili. A tobě?“

Staršímu muži se překvapením rozšířily oči. „Merik,“ vyhrkl bez zaváhání.

„Ještě jednou děkuji za radu,“ vděčně pronesl Ili. Bylo na něm patrné, že se mu teď pracuje o dost snáz.

„Nemáš za co. Odkud…,“ nestačil Merik doříct. Strážný se vrátil a vzteky zbrunátněl, když si povšiml špitající dvojice.

„Ticho! Zpátky do práce, špíno!“ zakřičel na ně.

Vzduchem zasvištěl bič a celkem bolestivě zasáhl Iliho záda.

Merik si v duchu zanadával za svou nepozornost. Samým nadšením z toho, že se mu mladík představil a evidentně s ním chtěl dál komunikovat, se předtím, než mu odpověděl, zapomněl rozhlédnout. A teď to za něj schytal. Jeho naděje se s někým tady spřátelit se začaly opět rychle rozplývat.

„Promiň,“ nešťastně hlesl jen, co se naskytla příležitost.

„Za co?“ zaskočeně se ho Ili zeptal.

„Víš, nevím proč, ale stráže se mě za celou dobu, co tu jsem, ani jednou nedotkli. Vždy, když něco provedu, odnese to za mě někdo jiný. Proto mě tu nikdo nemá rád a vyhýbají se mi. Moc tomu nepomáhá ani to, že jsem jako jediný umístěn v samostatné cele,“ odevzdaným hlasem mu přiznal Merik.

„Nevadí, klidně to risknu. Rád si s tebou budu povídat, když to bude možné,“ tiše se ho snažil uklidnit Ili. Na chvíli se odmlčel, aby zkontroloval okolí. „Jak jsi tu dlouho?“

„Dej si pozor, aby ti nestály ruce, když mluvíš,“ trochu příkře ho upozornil. „Sám nevím, ale jsem tu o hodně déle, než kdokoliv jiný.“

Ili se ho chystal zeptat na něco dalšího, ale Merik do něj nenápadně strčil. Jeden ze stráží prošel těsně kolem nich.

Směna pomalu končila, když Ili sebral dost odvahy znovu promluvit. „Jak ses sem dostal?“ vyzvídal.

„Nepamatuji si. Upřímně, nevzpomínám si na nic, až na pár maličkostí ze svého života, který jsem vedl, než jsem se sem dostal, Snažím si vzpomenout, ale nejde to,“ nešťastně pronesl Merik.

„Třeba, když se trochu uvolníš a nebudeš se tak usilovně snažit, tak si na něco vzpomeneš z ničeho nic sám od sebe,“ pokusil se mu poradit mladík.

Merik strnul. Část jedné ze vzpomínek prorazila těžký závoj a vynořila se na povrch.

 

Byl večer. On a dva mladíci seděli u ohně na kraji lesa poblíž široké cesty. Nedaleko od nich byli ke stromu uvázaní tři koně. Jeden z mladíků už spal. Ten druhý, bělovlasý, nešťastně hleděl na jablko ve své dlani.

„Pořád mi to nejde,“ sklesle oznámil a podíval se na něj svýma šedivýma očima. Hledal u něj jakoukoliv pomoc, co by mu mohl poskytnout.

„Nic si z toho nedělej, Akaeli. Přestaň se tolik snažit a místo toho se uvolni. Víc nepotřebuješ. Samo to pak přijde,“ poradil mu.

 

Vzpomínka se vynořila rychle a stejně tak rychle i odešla. Merik věděl, že to byl jen její pouhý útržek, ale i tak byl nesmírně šťastný. Poprvé si na něco vzpomněl, aniž by u toho byl Beros. Zaplavila ho vlna silných emoci. A pocit naděje snad poprvé od doby, co tu byl, převažoval.

Ili postřehl, jak starší muž nečekaně strnul. „Řekl jsem něco špatně? Jsi v pořádku?“ okamžitě se s obavou v hlase začal zajímat.

„Poprvé jsem si na něco vzpomněl a nebyl u toho Beros. To je ten blonďatý muž, který vás sem přivedl,“ celý šťastný pronesl.

„No vidíš. Ani jsem netušil, jak rychle to půjde. Na co sis vzpomněl?“

„Na jednoho mladíka. Jmenoval se Akael. Řekl jsem mu něco podobného jako ty mě. Ta tvá rada asi tu vzpomínku vyvolala,“ zauvažoval.

„Říká se, že když ztratíš paměť, a pak se něco podobného, co už jsi jednou prožil, stane, tak si díky tomu na to nečekaně vzpomeneš.“

„Sakra, někdo jde,“ procedil skrz zuby Merik, když postřehl blížícího se strážce. Trpaslík se naštěstí, k jeho velké radosti, nezastavoval a pokračoval ve své obchůzce dál, až po několika metrech zahnul do vedlejší chodby.

„Proč mají někteří vězni na krku ten kovový obojek jako já?“ zeptal se hned Iliho Merik na to, co ho už tak dlouho pálilo na jazyku, i když mladík na krku nic neměl.

„Tomu obojku se říká vězeňský kruh a požívá se na to, aby pohlcoval magii svého nositele a ten tak nemohl kouzlit. Promiň. Doufám, že jsi mě pochopil. Takhle mě to samotného učili. Jak to úplně přesně funguje, nevím. Nejsem moc velký přeborník na magii. Neumím ji, a tak jsem se o ni nikdy moc nezajímal. Ještě si vzpomínám, že jeho velikost je odvislá od moci čaroděje. Čím je někdo mocnější, tím větší kruh mu musí nasadit. A podle toho, jak ho máš velký ty, tak musíš být dokonce mág. Doposud jsem nikdy tak masivní vězeňský kruh neviděl.“

„Mág?“ tiše po něm zopakoval nevěřícně Merik. Ač o magii, čarodějích a mágech doposud neměl ani tušení, teď věděl, co ty výrazy znamenají. Nechtělo se mu věřit, že by byl mág. Kdyby ano, tak by to snad věděl, ne? Měl z toho zvláštní zmatený pocit. Něco mu říkalo ano a jiná jeho část zase ne.

„Rád bych si s tebou na další směně popovídal, pokud budeš chtít?“ zeptal se ho Ili a tím ho vytrhl za zamyšlení.

Trpaslíci už přivedli vězně na další směnu.

„Určitě,“ ubezpečil ho Merik. „Uvidíme se příště,“ špitl ještě, než je stráže začali hnát do řady a k rychlému odchodu do cel.

 

Doba odpočinku Merikovi utekla nečekaně rychle. Měl toho tolik na přemýšlení, že mu i snad poprvé nevadilo, když ho stráže vzbudili, aby šel na další směnu. Do řady si rychle stoupl hned vedle Iliho, aby ho stráže přičlenili do dvojice na práci k němu.

Tentokráte vyfasovali tahání vozíku. Nedalo se říct, že by to byla těžší čí lehčí práce, ale měla nesmírnou výhodu, mohli si spolu při práci povídat daleko víc a ke všemu s menším rizikem, že by je u toho chytili.

Při první vhodné příležitosti Merik promluvil. I když to tak dlouho netrvalo, měl pocit jako by to byla celá věčnost. „Minule jsem se tě ani kvůli tomu přerušení nestačil zeptat, odkud jsi,“ pokusil se trochu neohrabaně navázat na včerejší rozhovor.

„Z Eltonu,“ odvětil mu tiše Ili a po krátké pauze s malým zaváháním to raději, vzhledem ke stavu Merikově paměti, rozvedl. „Eltonské království sousedí s Šerodským, kde právě jsme. A odkud jsi ty?“ nekontrolovatelně z něj na konci vylétlo. V zápětí mu došlo, že mu starší muž určitě nemůže odpovědět a nehezky si v duchu vynadal. Neměl v úmyslu ho trápit. Jaké však bylo jeho překvapení, když Merik posléze promluvil ve snaze mu otázku zodpovědět.

„Nevím, kde jsem většinu svého života strávil, ale díky vzpomínce, jíž jsem si vybavil, když vás Beros přivedl, vím, kde jsem se narodil. Netuším sice, jak se to místo jmenuje, ale je opravdu krásné a nachází se v jiném světě. I Beros se na tom místě narodil a můj bratr Talnier, který tu byl donedávna taky uvězněný, také,“ pronesl hrdým hlasem, aby dokázal, že také něco ví a může mu odpovědět.

„Ty ses narodil tam, kde vlčí bůh? A tvým bratrem je sám bůh lesů Talnier? To se mi nechce věřit,“ zapochyboval mladík, ale podle zaskočeného výrazu v mužově tváři poznal, že nelhal. Věřil tomu, co řekl. Ke všemu podle následného výrazu absolutního šoku a překvapení bylo evidentní, že ani doposud netušil, že Beros s Talnierem jsem bohové. Pomalu začínal věřit, že mu nelhal.

„Asi ano. Minimálně podle té vzpomínky tomu tak je,“ odvětil Merik. Ač byl značně zaskočen, jeho hlas prozrazoval, že pevně věří tomu, co řekl.

„Ale bůh lesů má jen jediného bratra, pokud dobře vím, a tím je bůh moudrosti Maelorik,“ oponoval mu stále trochu nedůvěřivě Ili.

Merikovi z ničeho nic prolétl hlavou další útržek vzpomínky, u níž si byl zase jist, že jí po chvíli opět nezapomene. Viděl na ní jednu stránku knihy, na které byla ilustrace muže, ve kterém poznal sama sebe. Nápis nad obrázkem malým písmem hlásal – Bůh moudrosti Maelorik. Ani netušil, že vše, co mu prolétlo v ten okamžik hlavou, vyslovil i nahlas. „Maelorik mi dnes říkají jen někteří z mého lidu a těch pár, kdo se ke mně modlí. Jinak si už po velmi dlouhou dobu nechávám říkat mág Merik z Enedu.“

To, že vše Ili slyšel, mu došlo hned v zápětí. Stačilo se jen na mladíka podívat. Nevěděl, jak by měl za takovýchto okolností správně reagovat. „Beros mě ve vzpomínce, o které jsem před chvílí mluvil, oslovil jako Maelorik, ale netušil jsem proč, a tak jsem tomu nevěnoval moc pozornost,“ zamumlal spíše pro sebe, než aby to bylo něco, čím by se pokoušel bránit.

„Stojí ti ruce!“ v zápětí Merik vyštěkl, když postřehl, že tlačí poměrně těžký vozík sám. Trochu zvýšený hlas vrátil konsternovaného mladíka zpátky do reality. Okamžitě odvrátil od staršího muže tvář a energicky se vrátil ke své práci. Ilimu to všechno vyrazilo dech. Byl rád, že se nemusí na Merika právě dívat, ani s ním mluvit. Trpaslíci se najednou z ničeho nic jako by odnikud vyrojili a začali je bedlivě střežit. Tentokrát mu ani nevadilo, že má neustále jednoho z nich za zády. Možná tomu Merikovu okřiknutí mohl být i vděčný, protože ho nejenom upamatoval, ale také pravděpodobně přivolal rychlou pozornost stráží. Potřeboval čas si všechno pořádně promyslet. Věděl, že krok, ke kterému se po chvíli odhodlal, je správný. Stačilo si jen počkat na správnou příležitost.

„Ve skutečnosti se jmenuji Illai. Ili mi říkala jen matka a chůva, když jsem byl malý. Když nás napadli, schovali mě mezi služebnými. Abych byl v bezpečí a zbytečně se neriskovalo, začali mi všichni říkat Ili. Jinak jsem Eltonský princ Illai. Kdo zná pravdu, nezradí mě. Přísahali mé matce, že mě budou chránit. Pokud by mě i tak někdo z nich zradil, trpaslíci by mě zabili stejně tak jako mé rodiče.“ Chtěl ještě něco dodat, ale to už nestihl. Jeden strážný se k nim znovu blížil.

„Tajemství za tajemství,“ dodal, když trpaslík kolem nich bezpečně prošel. „Neřeknu, kým jsi, když ty sám tak neučiníš.“

„Neprozradím tě,“ ubezpečil ho tiše Merik. „Myslíš, že trpaslíci vědí, kdo doopravdy jsem? Já sám tomu stále nemohu uvěřit.“

„Ti strážní pravděpodobně ani netuší, s kým mají tu čest. Nemohu uvěřit tomu, jak si mohli dovolit tě tu uvěznit. Proklínám Tremoi za to, že si něco takového vůbec dovolila.“

„Kdo je Tremoi?“ To jméno Merikovi nic neříkalo. Kdyby proklínal Berose, chápal by to, ale Tremoi?

„Tremoi je nová trpasličí bohyně a manželka Berose, vlčího boha,“ odpověděl mu Illai a posměšně dodal. „Někdy se mu říká i bůh zlodějů.“

Merik se obezřetně rozhlédl. Pomalu se blížili ke dvojici trpaslíků. „Bude lepší, když už do konce směny nebudeme mluvit. Začínáme až moc riskovat. Pokud by nás chytli druhou směnu za sebou, už nikdy by nám nedovolili pracovat spolu. Dokončíme ten hovor příště,“ špitl a snažil se před hlídkou tvářit jakoby nic.

Illai nenápadně naznačil, že rozumí, a usilovně upřel svůj pohled dopředu.

Za ticho, které mezi nimi nastalo, byl Merik nesmírně vděčný. Vše, co teď už věděl, ho nesmírně mátlo. Potřeboval si to v klidu promyslet a srovnat v hlavě. Bylo toho na něj teď moc najednou a jeho hlava si až bolestně žádala, aby se už konečně vrátil do temnoty a ticha své opuštěné cely.

Zanedlouho se mu jeho přání vyplnilo. Po rychlém jídle, které mu stráže v cele jako vždy ponechali, se pohodlně stočil na větší hadr, který používal jako přikrývku a ponořil se do hlubin svých myšlenek.

Zmatenost ho pořád neopouštěla. Když mu minule Illai řekl, že je podle něj mág, měl z toho rozporuplné pocity. Jako by jím byl a i zároveň nebyl. Necítil se tak mocný. Po dlouhé úvaze dospěl k závěru, že se mohl mladík mýlit. Měl nějakou magii, tím si byl jistý, ale tolik? Když ho chytili, mohli klidně použít větší vězeňský kruh, než bylo třeba, protože jednoduše v tu chvíli žádný jiný neměli po ruce. Tato možnost ani nepopírala to, co mu Illai řekl. Nemohli mu dát jen slabší, ale o silnějším nepadlo ani slovo.

Teď byl dokonce podle vzpomínek bohem. To už bylo příliš. Necítil se jím a nemyslel, že by to vůbec byla pravda, i když úplná lež také ne. Cítil, že za tím vším něco je, ale co? Možná jím kdysi byl, a pak se všeho vzdal. Proto ho tu zavřeli? Porušil tím nějaký nepsaný zákon? Chytili ho, když riskoval a šel se podívat do toho krásného světa potom, co se božího titulu vzdal? Kdyby si byl jistý, že šel jen za rodinou, jak Berosovi tvrdil, dávalo by to aspoň trochu smysl. Byl si ale jistý, že tam tehdy byl kvůli něčemu jinému. Možná opravdu něco provedl, a když se na to přišlo, chytili ho a zavřeli bezmocného tady mezi lidmi. Možná mu ty vzpomínky vzali i úmyslně. Toto vysvětlení ho dělalo trochu klidnějším, ale stále postrádal ten pocit, který cítil, když na něco přišel.

Illai měl určitě pravdu. Musí si svá tajemství nechat pro sebe. Možná, kdyby zjistili, že si na něco vzpomněl, zabili by ho. Nehodlal to riskovat a na vlastní kůži zjišťovat, kde leží pravda. Kdyby tu nebyl Beros, vlčí bůh, který od začátku všechno věděl, možná by své štěstí i zkusil a řekl strážím, kdo je. Ale oni by mu nemuseli vůbec věřit, neměli by k tomu žádný důvod. Nebo by jim to bylo jedno. Illai se ovšem také mohl mýlit a oni to moc dobře věděli. Pak by jeho snahy byly zcela zbytečné. A proč vůbec za ním Beros osobně chodil, když měl tak významné postavení? Chodil ho sem kontrolovat? To by to pravděpodobně vysvětlovalo.

Jen spekuloval. Mohl na to všechno nevědomky přijít, ale také nemusel. To se však nedozví, dokud si plně nevzpomene. Pokoušet se o to v Berosově přítomnosti se teď zdálo jako nesmírně nebezpečná hra s ohněm. Naštěstí tu byl Illai. Netušil, co mladíka vedlo k tomu, že se mu snažil pomoci, ale byl za to nesmírně vděčný. Něco hluboko uvnitř něj mu říkalo, že musí spěchat, protože nadešel správný čas si vzpomenout na vše, co znal. A Eltonský princ byl klíčem, který mu sám spadl do klína. Mohl pouze doufat, že prince jen tak jedna rána bičem neodradí. On ho potřeboval. Tušil, že bez něj by bylo takřka nemožné uspět. Teď mu šlo o vše a možná nejenom jemu.

Další rozjímaní nechal Merik na později. Únava ho přemohla a tvrdě usnul.

 

Ozvalo se rázné zaklepání. Beros otráveně vzhlédl ke dveřím.

„Dále,“ vzteklým hlasem vyzval dotyčného, aby vstoupil.

„Garely?“ ovládl svůj hlas a oslovil svého strážce trochu milejším tónem. Tušení, proč byl i přes výslovný zákaz rušen při práci, mu částečně zlepšilo náladu a vrátilo mu do tváře slabý úsměv.

„Je to hotové, Vznešený,“ hrdě pronesl a podal mu dřevěnou kazetu.

„Můžeš jít,“ kvapně ho vyzval a zarazil tak trpaslíka v nádechu těsně před tím, než se ho stačil na něco zeptat.

Úsměv na Garelově tváři zhořkl. Pevně stiskl rty a po mírné úklonce se prudce otočil a vypochodoval z místnosti.

Vlčí bůh nadšeně otevřel dřevěnou kazetu a zkontroloval její obsah. Vše bylo tak, jak chtěl. Teď už tento malý umělecký kousek stačilo jen zaměnit s originálem, který u sebe ukrývala Emoi. Nepříjemné bylo, že to nemohl učinit pomocí magie. Pokud se jeho žena právě nacházela ve své soukromé pracovně, o čemž pohyboval, mohla by si této výměny všimnout. Pokud nechtěl zbytečně riskovat, nezbývalo mu nic jiného, než to udělat starým osvědčeným způsobem, ručně.

Kazetu ukryl ve speciálně všité vnitřní kapse vesty a zamířil ke komnatám své ženy. Po několika minutách chůze a jedné hádce se svými osobními strážci dorazil takřka ke svému cíli. Zbývalo mu už jen zahnout za poslední roh, když si musel v duchu zanadávat. Tentokráte sám na sebe.

Sakra. Zatraceně. Zapomněl jsem na strážné. Vzhledem k jejich solidnímu magickému nadání nepřipadá v úvahu, abych se kolem nich proplížil. Ještě jednou sakra. To jsem si to nejdřív nemohl rozmyslet? Ne, já musel jít hned! Co teď? Ptal se sám sebe a zoufale se snažil na něco přijít, než mu na mysl přišel jeden takový obehraný trik. A vzhledem k tomu, že ho nic jiného nenapadalo, rozhodl se to risknout.

„Garely, okamžitě jdi ke dveřím soukromých komnat mé ženy a odveď pozornost stráží. Chci jít dovnitř tak, aby o mě nevěděli,“ telepaticky přikázal trpaslíkovi a přerušil spojení. Garely mu stejně nemohl odpovědět, i kdyby chtěl. Což mu teď hrálo do karet. Nebyl zvědavý na jakékoliv odmlouvání. Po chvíli zaslechl bouřlivou hádku za rohem. Nesmím ho potom zapomenout pochválit, v duchu si připomenul, když mu došlo, že Garely chytře přišel ke dveřím z opačné strany, než byl on.

„Udělej nějaký kousek, ať si nevšimnou mé magie,“ telepaticky ho ještě požádal a vzápětí se iluzí pro jejich oči zneviditelnil.

Opatrně došel až ke dveřím. Trojice trpaslíků byla k němu zády a v celku vehementně se mezi sebou dohadovala. Jen koutkem oka zahlédl poměrně velkou ohnivou kouli, kterou Garely vyvolal, než nenápadně proklouzl dovnitř. Emoi tu neštěstí nebyla, a tak si mohl zhluboka oddechnout. Obezřetně vešel do její pracovny, která se spíš podobala menší knihovně, a začal hledat. Ani to netrvalo moc dlouho, než objevil, po čem pátral. Jeho žena tu neměla své věci nijak zabezpečené. Trochu ho překvapilo, že neměla žádnou skrýš a ani jediná věc nebyla zabezpečena kouzlem, ale nestěžoval si, aspoň mu to tak neúmyslně usnadnila. Rychle vyměnil obsahy kazet a po krátké kontrole, že vše leží na svém místě, za sebou šuplík zavřel.

A co teď? Zauvažoval. Zapomněl jsem na únikový plán. Kdybych si to pořádně rozmyslel dřív, než jsem sem vlezl, nemusel jsem takhle skončit! Nadával si v duchu. Nemohl odtud jen tak vypadnout. Garely už určitě dávno zmizel a Emoininy strážci byly už jistě zpátky na svých místech.

Řešení se z nenadání nakonec naskytlo samo, i když ne zrovna takové, jakému by dal přednost. Vchodové dveře se prudce rozrazily. Třísknutí dveří o zeď nešlo přeslechnout. Styl příchodu Emoi do jejích komnat, nevěstilo nic dobrého. Za ta staletí, co spolu byli, ji moc dobře znal.

Věděl, že musí jednat rychle. Se škodolibým úsměvem se přemístil o dva metry blíže ke dveřím. Kazetu, kterou do té doby svíral v ruce s němou otázkou, co s ní, v okamžiku, kdy se přemisťoval, odeslal do své pracovny. Magie jeho vlastního přesunutí bezpečně zakryla tento přesun. Ke všemu to díky malému mlžnému obláčku vypadalo, že se sem shodou okolností právě přemístil.

Emoi vešla dovnitř.

Beros pro efekt několikrát máchl kolem sebe rukou, aby to vypadalo, že se snaží mlžný oblak, co nejrychleji rozehnat.

„Dobře, že jsi hned přišel. Aspoň na tebe nemusím dlouho čekat. Na, čti,“ štěkla na něj a vrazila mu do ruky menší, srolovaný kus pergamenu.

Skočila na to! A ke všemu pro mě musela poslat. Dneska mám dobrý den. Zaradoval se v duchu a vnitřně se samým štěstím rozzářil. Následně očima přelétl několik řádků, které svitek obsahoval. Překvapeně k Emoi vzhlédl.

„Oni na nás chtějí zaútočit s pouhými patnácti tisíci?“ šokovaně se jí dotázal. Sice se v dokumentu psalo, že se jedná o elitní vojáky a válečné čaroděje pohybující se na koních, ale i tak?

„Nechtějí! Oni už zaútočili!“ vztekle vykřikla.

Beros se na ní překvapeně podíval.

„Už jsou jen jediný den cesty od Rubidie,“ dodala.

„Cože? Jak se jim podařilo, bez našeho vědomí, proniknout přes hranice a dostat se tak daleko?“ nevěřícně vydechl a skousl rty. Neovládl se. Věděl, že něco takového raději neměl ani vyslovit. Emoi už i tak měla dost povolené nervy.

„Cestují starými Sarmatovými stezkami,“ oznámila překvapivě celkem klidným hlasem.

„O stavu těchto cest nemají přehled ani sami trpaslíci. A pokud vím dobře, tak by lidé o nich ani neměli vědět. To je více než překvapující,“ zauvažoval Beros.

„Máme mezi sebou zrádce,“ procedila skrz zuby.

„Jsi si tím jistá?“

„Musí vědět o starém nepožívaném vchodu do Rubidie. Kdyby o něm nevěděli, jeli by jinudy. Z této strany hor není žádný jiný vchod do města.“

„To je špatné. V Rubidii je teď jen základní posádka. Pokud provedeme mobilizaci, můžeme je hravě převýšit počtem, ale zkušenostmi a magií se jim za takovéto situace nestihneme vyrovnat. Kdo je vede?“

„Minojský princ Alek. A má sestra s tím svým manžílkem jsou s nimi. Doprovází je i vrchní mistryně magie Minoltu, vědma Sora,“ vyštěkla Emoi. Vztek z ní jen čišel.

„Vědma Sora?“ ujišťoval se vlčí bůh, že dobře rozuměl.

„Znáš ji?“ zaskočeně se na něj obořila.

„Ne osobně. Je jedna z nás,“ snažil se jí uklidnit, ale v zápětí mu došlo, že to tím jen zhoršil.

„Cože? A kdy jsi mi to laskavě chtěl říct?!“ zasyčela na něj a její oči takřka zabíjely pohledem.

„Nevěděl jsem, že je tady. Sora byla svého času jedinou Achanoisovou žačkou. Proslýchalo se, že je to jedna z nejkrásnějších žen, co kdy vůbec žila. A měla potenciál to dotáhnout vcelku daleko. Dokonce dostala od Fumira i nabídku k sňatku, ale odmítla ho a utekla do dolní říše. Což bylo hodně překvapivé a naprosto nečekané. Do té doby se nestalo, aby někdo z druhé třídy nevyužil nabídky provdání se do první. Fumir tehdy hodně zuřil a pokoušel se ji najít, ale neuspěl. Po čase se do horní říše doneslo, že si Sora vzala nějakého elfa, který se ani mezi svým lidem netěšil nijak zvlášť velkému postavení. To už Fumir nezvládl a vzal to jako velkou osobní urážku. Od té doby tak nenávidí elfy. Pak jsem o ní nic neslyšel až do doby, kdy před dvěma tisíci lety probíhala boží válka, prý během ní zemřel, jak její manžel, tak i jejich jediná dcera. Sora a její vnuk však přežili. Zmizeli z Talnaku, kde do té doby žili, kdo ví kam. Až dnes jsem po tak dlouhé době opět slyšel její jméno,“ převyprávěl vlčí bůh své ženě vše, co věděl.

„Musí zemřít. Jako vědma je pro nás příliš nebezpečná,“ rázným hlasem mu oznámila Emoi.

„Je jedna z nás!“ zaprotestoval, ale marně.

„Zneškodni ji. Rozumíš? O svou sestru se postarám sama, až nadejde ten správný čas. Ty nám odstraníš Soru z cesty. Rubidie je odsouzená k zániku, ale její oběť nebude zbytečná. Díky ní odstraníme z cesty tu stařenu. Musí to být ona, díky komu se dozvěděli o těch stezkách a tejném vchodě do města. Bez ní už pro nás nebudou představovat žádné riziko. Ani když je Aka s nimi. A nezapomeň se ubezpečit, že byly zničeny všechny zásoby ve skladech. Nic nezískají a vyhladovělí vojáci jim budou k ničemu.“

„A co ten útok na Minol? Ještě se mi nepodařilo přesunout všechny vojáky,“ poznamenal rozmrzele Beros.

„Postarám se o to sama. A teď vypadni!“ vyštvala ho za svých komnat.

Beros neváhal a okamžitě využil nabízené příležitosti zmizet. Poslední, co uviděl před tím, než ho obestřela mlha před přemístěním, byly Emoiny oči, z nichž pomalu létaly blesky. Když se dostal zpátky do své pracovny, usedl za stůl a vzal do ruky dřevenou kazetu, kterou sem předtím úspěšně odeslal.

Na tváři se mu objevil spokojený úsměv. Nakonec jsi řekla, abych jí zneškodnil, což nutně nemusí znamenat jí zabít. Stačí, když jim bude k ničemu a pro nás už nebude nebezpečná. Měla jsi být konkrétnější ve svém konečném rozhodnutí, Emoi, pomyslel si.

Úsměv se mu ještě rozšířil a v očích mu zablýskalo, když zkontroloval obsah dřevěného pouzdra těsně před tím, než ho uschoval pod falešné dno posledního šuplíku stolu. V hlavě se mu začal rýsovat jistý plán. Jeho riskantnost ho už nijak neděsila. Nebezpečí, kterému se poslední dny začal k jeho velkému překvapení dobrovolně vystavovat, už se pomalu začínalo stávat běžnou záležitostí jeho současného života.

 

Kapitola 9 - Rubidie

Komentáře   

0 #3 Aria 2012-07-16 14:13
Cituji Lady Corten:
Cituji Aria:
Ahoj. :-) Tak jsem tady. :-) K této kapitole, zajímavě se to vyvinulo, jen si ještě přečtu pár předchozích kapitol, aby mi neunikly podrobnosti. A taky by mě zajímalo, jestli se něco stalo s tím...Viloi, Vilai? Nevzpomenu si přesně, jak se teď jmenuje moje oblíbená postava. :-( Těším se na pokračování.


Moc, moc děkuji za komentář. Je pro mě poslední dobou težké toto psát, když tu nejsou komentáře. S Vilaiem se to má tak - je v pořádku, ale v tomto díle bohužel nebude, mohu však slíbit, že až se propracuji k třetímu dílu tak v něm bude druhou nejdůležitější postavou a bude se vyskytovat v převážné většině děje. Díky tobě jsem dostala novou ktev do žil, myslím že teď mi to psaní půjde daleko rychleji. Pokusím se trochu pospíšit.



Lady Corten, tak to už se nemůžu dočkat třetího dílu, na Vilaie. :-DD Tak se tam snad dostaneš. :-)
Citovat
0 #2 Lady Corten 2012-07-16 13:29
Cituji Aria:
Ahoj. :-) Tak jsem tady. :-) K této kapitole, zajímavě se to vyvinulo, jen si ještě přečtu pár předchozích kapitol, aby mi neunikly podrobnosti. A taky by mě zajímalo, jestli se něco stalo s tím...Viloi, Vilai? Nevzpomenu si přesně, jak se teď jmenuje moje oblíbená postava. :-( Těším se na pokračování.


Moc, moc děkuji za komentář. Je pro mě poslední dobou težké toto psát, když tu nejsou komentáře. S Vilaiem se to má tak - je v pořádku, ale v tomto díle bohužel nebude, mohu však slíbit, že až se propracuji k třetímu dílu tak v něm bude druhou nejdůležitější postavou a bude se vyskytovat v převážné většině děje. Díky tobě jsem dostala novou ktev do žil, myslím že teď mi to psaní půjde daleko rychleji. Pokusím se trochu pospíšit.
Citovat
0 #1 Aria 2012-07-16 07:53
Ahoj. :-) Tak jsem tady. :-) K této kapitole, zajímavě se to vyvinulo, jen si ještě přečtu pár předchozích kapitol, aby mi neunikly podrobnosti. A taky by mě zajímalo, jestli se něco stalo s tím...Viloi, Vilai? Nevzpomenu si přesně, jak se teď jmenuje moje oblíbená postava. :-( Těším se na pokračování.
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla