Kapitola 9 - Rubidie

 

 

Kapitola 9 – Rubidie

 

„Jsme na místě,“ pronesl spokojeným hlasem Sirai, sesedl z koně a došel ke zdánlivě běžně vypadající skalní stěně.

Aka na něj kývla a následovala ho. Už z dálky byla cítit mocná magie, která průchod do podzemní říše chránila. Jemně přejela prstem po chladném kameni.

„Zajímavé. Doposud jsem se s něčím takovým nesetkala,“ zkonstatovala zamyšleně a rozhlédla se pořádně kolem. Průchod do Rubidie se nacházel na nezvykle velkém a rovném prostranství. Díky věkům už nebylo možné určit, zdali se toto místo zrodilo přírodní cestou nebo v tom sehrála stěžejní roli magie. Bylo docela možné, že pravda ležela někde na půli těchto dvou cest. Pohoří, na jehož území se právě nacházeli, bylo velmi staré. Skály, které toto nezvyklé údolí obepínaly, se už věkem začínaly štípat a drolit. Díky tomu šlo dobře odhadnout, že tu obrovské balvany rozeseté nepravidelně všude kolem od samotného počátku tohoto místa nebyly. Byly stejně tak bílé jako hory kolem a i na nich příroda zanechávala svou stopu. Jako samotné hory, tak se i tyto velké balvany štípaly a drolily na menší kusy.

„Ve starých dobách tento průchod sloužil jako hlavní přístupová cesta do města. Poté, co se však podzemní města mezi sebou propojila tunely, přestala se většina starých stezek na povrchu používat a udržovat. Časem se na ně takřka úplně zapomnělo. Když začali trpaslíci více obchodovat s lidmi a v horách se započaly objevovat lidské vesnice a někde i malá městečka, vybudovaly se nové stezky propojující podzemní říši s říší na povrchu. Byly postaveny nové hlavní, velké vstupy do trpasličích měst upravené tak, aby sloužily novým požadavkům a byly napojeny plně na systém chodeb. Některé staré vstupy ústící na Sarmatovy stezky byly při budování nových zasypány. Jiné však byly ponechány. Především ty, které byly napojeny na staré ještě použitelné cesty. Z těchto tunelů se pak udělaly nouzové únikové východy. Lze je prý otevřít jen zevnitř. Traduje se, že sám trpasličí bůh Sarmat je takto zapečetil, aby se jimi nepřítel v případě útoku nemohl snadno dostat do města,“ vyprávěl Sirai hrdým, trochu zasněným hlasem a dál fascinovaně pozoroval stěnu před sebou, na níž nebylo po průchodu ani památky. Kdo nevěděl, co a kde přesně hledat, nenašel by ho. Nemagičtí neměli sebemenší šanci a čarodějové, kteří by náhodně zpozorovali takto silný zdroj magie, by si to mohli klidně splést jen s přírodním zdrojem magie vzhledem k tomu, že se tak pečeť skutečně po ohledání zprvu tvářila.

„Magické zabezpečení i typ provedení by té historce dokonce odpovídalo,“ vmísila se do hovoru Sora.

„Také si myslím. Zruším pečeť, ale bude lepší, když mi s tím několik čarodějů pomůže. Doposud jsme se při cestě sem s žádným odporem nesetkali. Ze začátku o nás asi nevěděli, ale teď už jistě musí. Obávám se, že na druhé straně na nás Emoi už čeká. Přes takto silnou pečeť ani já nedokážu vycítit, zdali se vůbec někdo z opačné strany nachází. Měla by tak velkou příležitost využit svůj moment překvapení. Zlomení pečeti bude velmi náročné,“ uvažovala nahlas Aka. Neměla z toho dobrý pocit. Vše šlo doposud až nezvykle hladce a bez potíží. Ke všemu se jí nelíbilo, že když už přistoupila na hru – já jsem velká bohyně a přišla jsem vám na pomoc, se mnou nemůžete prohrát – a začala se podle toho i před vojáky chovat, vyjde teď její úsilí v niveč. Nikdo pak této pohádce neuvěří, když uvidí, že si ani s prvním problémem, jež jim vstoupil do cesty, nedokáže pomoci sama. Avšak také nechtěla riskovat, že se vyčerpá už na počátku, než se vůbec dostanou dovnitř.

„Nebude třeba. Se Sorou a Lorikem ti pomůžeme, aniž by si toho někdo všimnul,“ uklidňoval ji Alek, kterému rychle došlo, nad čím asi tato bělovlasá žena stojící před ním zoufale přemýšlí.

„Děkuji, ale upozorňuji vás, že i ve čtyřech bude ztráta magie pro každého z nás celkem citelná. Štítů je několik a jsou do sebe velmi dobře propojeny,“ varovala je Aka a hledala na princově tváři jakýkoliv náznak pochybností. Nic však nenašla. Alek si byl tím, co řekl, jistý. Doufala jen tedy, že si je dobře vědom toho, co činí. Bude to právě on, kdo bude stát spolu s ní v čele a povede své muže do neznáma podzemní říše trpaslíků.

„Cedery!“ zavolal Alek na vrchního velitele vojska. Ještě, než se společně pustí do prolamování, bylo třeba udělat několik věcí.

Muž oděný do majestátně vyhlížející zbroje okamžitě přiběhl za nimi a poklekl. „Přejete si, princi Aleku?“ dotázal se a celý netrpělivý čekal na rozkazy.

„Skupiny osm až čtyřicet se připraví do eMkové formace.“

„Ano, pane,“ odsouhlasil Cedery, povstal a otočil se čelem ke svým mužům. „Sesednout z koní! Skupiny osm až čtyřicet se seřadí do formace eM. Ostatní skupiny se postarají o koně a budou nás zezadu krýt,“ zaburácel. Nepotřeboval magii, aby ho všichni slyšeli. Jeho hlas byl velmi silný, pronikavý a zcela srozumitelný sám o sobě.

Cedery si vůbec nevšímal vzniklého zmatku a dál pokračoval v udílení rozkazů. „První řada – třetí. Druhá řada – lučištníci. Třetí a čtvrtá řada – třetí. Pátá a šestá řada – druzí. Ostatní řady – vojáci. V každé této řadě bude jeden čaroděj uprostřed a po jednom na koncích. Jejich úkolem je zajistit stabilitu tunelu a světlo pro všechny. Nechci vidět, že děláte něco jiného, pokud to nebude nezbytně nutné, rozumíte?! A když říkám uprostřed tak myslím doopravdy uprostřed a ne ve třetině. A ať vás ani nenapadne, že budou na jedné straně dva a na druhé nikdo! Naprosto mě nezajímají výmluvy typu – „To nevadí, zvládnu to i odtud“. Je vám to naprosto jasné?! Ostatní zbývající čarodějové udělají řady na konci,“ ujišťoval se, že všichni dělají to, co mají. Obvykle s vojáky problém neměl, ale někteří váleční čarodějové si dělali, co chtěli, a chovali se, jako by byli na nějakém výletě a ne na válečném tažení.

Aka chvíli pozorovala, jak se dvě třetiny vojska postupně šikují a zbylá pětitisícovka vojáků pobíhá kolem a uvazuje koně, a pak svou pozornost nasměrovala zpátky ke vstupu do podzemí. „Jdeme na to?“ ubezpečila se, že nastal ten správný okamžik, a po souhlasném přikývnutí se pustila do práce.

Sáhla po své magii, která byla najednou posílena trojicí stojící za ní, a začala pomalu a postupně rušit jeden typ štítu za druhým, až zbyl jen jediný v podobě kamenné zdi chránicí fyzicky samotný průchod.

Aka se letmo porozhlédla, jestli jsou všichni opravdu připravení a stočila svůj pohled na Soru. „Počkáš tady, jak jsme se domlouvaly?“

„Jistě. Počítám s tím,“ přitakala Minolská vrchní mistryně magie a zahnala tím obavy bohyně naděje. Už před pár dny se domlouvali spolu s Alekem o tom, že bude někdo z nich muset zůstat venku. Existovalo jisté riziko, že se jim Emoi či některý z jejích dvou pobočníků během bitvy přemístí přímo do zad. Nechtěli riskovat. Byla to nečekaně sama Sora, která na něco takového jako první upozornila, a byla to i ona, kdo se sám nabídl, že je bude krýt. Aka s Alekem jí za to byli nesmírně vděční.

„Zůstanu tu s ní,“ nečekaně oznámil Lorik, čímž si vysloužil překvapené zamrkání od své ženy. Od okamžiku, kdy před dvěma týdny opustili Minoské království a vstoupili do hor Tamakského království, nemluvil Lorik o ničem jiném než o dnešní bitvě. Bezustání vzpomínal a všem, kdo ho byli ochotni poslouchat, vyprávěl o válce s achanmory. Ze začátku bylo až úsměvné poslouchat, jak jeho každé vyprávění začíná slovy – „Kdysi dávno, když jsem byl ještě mladý a nezkušený…“ Postupem dní však Aka jeho oběti pomalu začínala litovat.

„Jsi si opravdu jistý?“ zeptala se Aka svého manžela nedůvěřivě.

„Bude to tak lepší,“ ujišťoval jí Lorik rozhodným hlasem. „V případě, že by se opravdu někdo z nich přemístil sem, tak by to Sora nemusela sama zvládnout. Nechci podceňovat Minolské válečné čaroděje, ale žádný z nich nemá zkušenosti v boji proti takovémuto typu nepřítele.“

„Zkušenosti, které máš ty, pocházejí jen z tréninku,“ podotkla Aka a letmo zavzpomínala na dobu, kdy jí a Lorika otec se strýcem trénovali, aby věděli, co mají dělat v případě boje s Fumirem a potažmo Emoi.

„Je to stále mnohem víc, než mají oni dohromady.“

„Máš pravdu,“ přitakala bohyně naděje a v duchu byla nesmírně ráda, že se pro něco takového Lorik rozhodl.

„Děkuji,“ vděčně na něj špitla a sledovala, jak spolu se Sorou nasedli zpátky na dva pohotově připravené koně a poodjeli dál od vstupu do tunelu.

Zpátky se zkoncentrovala a své myšlenky upnula jen jediným směrem. „Je čas,“ pronesla spíše pro sebe, nežli aby to princi oznamovala.

„Jdeme na to,“ přitakal Alek a sledoval, jak bohyně naděje nechala sjet kamennou stěnu dolů. Všichni se v ten okamžik připravili k boji. Čarodějové uchopili svou magii. Vojáci tasili své meče.

Napjatou atmosféru vystřídal pocit překvapení. Nikdo na ně na druhé straně nečekal, nebo alespoň ne hned u ústí tunelu.

Chodba do podzemí byla široká, temná a s nezvykle vysokým stropem, který postrádal jakékoliv světelné krystaly, jimiž trpaslici přinášeli světlo do své podzemní říše.

„Kupředu,“ zavelel Alek a spolu s Akou jako první vstoupili do temnot. První řada tvořená válečnými čaroději je hned těsně následovala a rozestoupila se okamžitě podél celé šíře tunelu. V zápětí se do vzduchu vznesli první ohnivé koule dávající jim možnost vidět na několik metrů dopředu.

 

„Nelíbí se mi to,“ špitla Aka na Aleka. Ušli už téměř tři sta metrů, což měla být zhruba polovina délky tunelu a stále nic.

„Mě také ne,“ přitakal princ a následně zareagoval pohotověji než Aka, když dal v zápětí příkaz k zastavení. Zhruba padesát metrů před nimi byla iluze, jež zastírala to, co se za ní ve skutečnosti skrývalo.

„My lámeme obranu, první dvě řady útočí. Třetí a čtvrtá nás kryje. Ostatní jsou v pohotovosti,“ připomenul Minolský princ svým mužům předem domluvenou taktiku a společně s Akou zrušil iluzi před nimi. Vzduch se zavlnil a necelých padesát metrů od nich se objevili trpaslíci sešikovaní v pevných řadách napříč celou šířkou tunelu.

„Stále se mi to nelíbí,“ pronesla si pro sebe Aka a zostřila svůj zrak, aby si mohla v mihotajícím světle trpaslíky lépe prohlédnout.

Trpaslíci byli oděni v lehkých zbojích a v rukách pevně svírali pro ně tak typické válečné sekery. Po jakémkoliv trpaslíkovi s magickým nadáním nebylo v prvních řadách ani stopy. Čistě válečné čelo trpasličí armády bylo více než neobvyklé vzhledem k tomu, že čelili velmi dobře magicky vybavenému nepříteli, u kterého váleční čarodějové tvořili jednu třetinu celé armády.

V první chvíli se nikdo ani nepohnul. Vypadalo to, jako by si obě strany navzájem poměřovaly své síly. Pak se prvních deset řad trpaslíků mírně rozevřelo a nechalo kolem sebe projít někoho dopředu. Čarodějové za Akynými zády se připravili k útoku, ale byli hned zadrženi princovým gestem, aby počkali.

Ze tmy tunelu přešel do čela trpaslíků vysoký, blonďatý muž. Aka nemusela dlouho přemýšlet nad tím, aby ho poznala, ač se s ním doposud nikdy osobně nestřetla. Hubený muž pár metrů před ní nebyl nikdo jiný než sám vlčí bůh. Po bohu války nebyla ani stopa. Podle vyprávění si byli ti dva muži podobní jako den a noc. Nemohla si je splést.

Aku mírně zaskočilo, když se za Berosem řady zavřely a on tak v čele spočíval sám. Ani Emoi se tu překvapivě také neukázala. Zkoncentrovala se a pokusila se najít po její magii alespoň nějakou stopu, ale nic nenašla. Opravdu tu nebyla. Ač z toho byla opravdu překvapená, zároveň ji to i potěšilo. Čelit jen jednomu z té trojice jim dávalo vcelku značnou výhodu.

„Berosi,“ tiše ho oslovila, ale i tak ji vlčí bůh dobře slyšel.

„Mrzí mě, že se poprvé setkávám se sestrou své ženy právě za takovýchto okolností,“ pronesl Beros klidným hlasem.

Aka na něj šokovaně pohlédla. Neměla ani tušení, že se za něj Emoi provdala. Teď už aspoň trochu chápala, proč se tento muž rozhodl její sestře pomáhat. Věc, která ji částečně překvapila a zarazila zároveň, byla ta, že v jeho hlase zaznělo trochu opravdové lítosti.

„Je čas se rozloučit,“ dodal odhodlaným, tentokráte už ledovým hlasem Beros po krátké prodlevě a uvolnil svou magii.

Aka nervózně zbystřila a připravila se na útok.

V následujícím okamžiku se stalo několik věcí najednou. První, která byla Akynou starostí, byla ta, že se část tunelu, kde se nacházeli oni, začala mohutně chvět a praskat. Aka nemusela ani dlouho uvažovat nad tím, aby jí došlo, že se Beros rozhodl s tím málem trpasličích čarodějů, co měl, vložit vše na jedinou kartu do silného útoku, který měl z jeho pohledu asi největší šanci uspět.

Vyvolala svou sílu jako protitlak. Okamžitě uspěla, ale jen u části tunelu, kde se nacházela. Čarodějům, jež se nacházeli v zadních řadách s úkolem odolat právě tomuto typu útoku, se nedařilo a tunel v jejich místech začínal hrozit zřícením. Aka rozpřáhla v gestu, jako by chtěla stěny zastavit svýma rukama. Bylo to impulzivní a nemohlo jí to nijak pomoci, ale i tak v tomto postoji zůstala. Dokud se jí nezastřel výhled, hleděla na Berose, jenž měl samým soustředěním přivřené oči.

Trochu sebou trhla, když ji Alek nečekaně chytil za ruku a někdo jí zezadu sáhl na pravé rameno. Chtěla se jich zeptat, co rozmýšlejí, ale to už cítila, jak do ní proudí magie několika desítek čarodějů. Neváhala a za Alekovi spolupráce začala držet stabilitu tunelu po celé jeho délce. Na tváři se jí zrodil malý úsměv, když se velké trhliny ve stopě postupně začaly zacelovat. Pomalu ale jistě vyhrávali tento magický boj. Beros na něco takového neměl odpověď, na rozdíl od nich on neměl k dispozici tolik silných čarodějů, jež by ho tak pohotově podpořili.

S tímto magickým útokem se však stala i druhá věc, která byla pro ně stejně tak nebezpečná jako ta první. Okamžitě s magickým útokem se dali trpaslíci do pohybu. Za zvuku válečných pokřiků se na ně začali řítit. Reakce vojáků a válečných čarodějů však byla k trpasličí smůle velmi rychlá. Čarodějové z prvních řad se okamžitě stáhli do hloučku za princova a Akyna záda a posílili je pohotově svou magii. Druhá řada tvořená lučištníky se oddělila od čarodějů a rozdělená na dvě skupinky se postavila ke stěnám tunelu a začala střílet po překvapených trpaslících, kteří takovýto typ útoku vůbec nečekali. Šípy rychle létaly vzduchem a díky značně vysokému stropu si bez problémů hledaly své cíle.

Lidští vojáci využili vzniklých dvou uliček a s tasenými meči se rozeběhli dopředu vstříc nepříteli. Se zařinčením se jejich zbraně střetly a k zemi padli první mrtví. Několik rytířů se pohotově postavilo před Aleka s Akou. Vytvořili tak před nimi živý štít a dali jim tak možnost plně se koncentrovat čistě jen na svůj magický boj s vlčím bohem.

Strop a stěny tunelu se přestaly chvět. Poslední zbylé praskliny se ztratily. Ace s úlevou poklesly ruce podél těla. Cítila se vyčerpaná a to bitva ještě ani pořádně nezačala.

„Vznešená,“ tiše jí zezadu někdo oslovil. Částečně se tedy za hlasem ohlédla a spatřila čaroděje, který jí podával její Mágovu hůl. Vděčně ji přijala a zkusmo si jí nechala protočit v ruce.

„Připravená,“ zeptal se jí Alek, který už také pevně svíral svoji hůl.

Aka kývla a nechala svou zbraň klesnout k zemi.

„Teď něco uvidíte,“ temným hlasem slíbil Minolský princ trpaslíkům a s malým zpožděním bohyni naděje napodobil. Zem se před nimi mírně rozechvěla a dala tím vojákům před nimi vědět, aby ustoupili. Ti na signál okamžitě uskočili do strany. Těsně poté se místy, kde ještě před pár vteřinami stáli, prohnaly dva vzdušné víry, do jejichž středu o malý okamžik později přilétly ještě ohnivé koule. Obě magie živlů se následně spojily do jednoho několikanásobně silnějšího kouzla.

Ohnivé víry si prokousávaly cestu kupředu a nutily tak trpaslíky uskakovat do stran. Ne všichni tak stihli učinit včas.

„Vidíš Berose?“ telepaticky se Aka zeptala Minolského prince. S hlukem kolem bylo více než pravděpodobné, že by jinak její otázku neměl šanci slyšet.

„Teď už ne. Mám pocit, že jsem ho před chvílí zahlédl, když se stahoval trochu dozadu,“ zamyšleně jí odpověděl stejným způsobem.

„Musíme za ním,“ upozornila ho. „Zopakujeme stejný synchronní postup jako teď? Vypadalo to velmi účinně,“ dodala a po souhlasném zabručení spojení přerušila. Spolu s Alekem udělala pár kroků dopředu, kde opět nechali své hole klesnout k zemi. Tentokrát však byly otřesy daleko silnější. Dva trpaslíci, kteří k nim byli nejblíže, neudrželi rovnováhu a padli k zemi. Stali se tak snadnou kořistí pro lidské vojáky. V zápětí se vzduchem prohnali dva napůl ohnivé napůl vzdušné víry.

Aka se s Alekem opět posunula o metr a půl dopředu. V okamžiku, kdy se však bohyně naděje chystala opět zatřást zemí, obstoupili jí tři trpaslíci. Hůl, kterou v ten okamžik nechala volně prokluzovat v ruce, pevně uchopila a švihem jí přetočila do vodorovné polohy. Konce zbraně se v ten okamžik změnily na ostří, které trpaslíky po jejích stranách probodlo. Trpaslík, jenž byl k bohyni čelem, vycítil příležitost a rozmáchl se svou sekerou. Pohyb však nedokončil. Zbraň mu vyklouzla z ruky už při nápřahu. Šokovaně vytřeštil své oči na ženu před sebou a sklopil hlavu. Ze země za ním vyjel kamenný osten, který odvedl stejnou práci jako ostří magické hole. V okamžiku, kdy se osten stáhl zpátky do země, trpasličí tělo padlo bezvládně k zemi.

Aka mrtvé tělo lhostejně překročila. Její oči se nemilosrdně leskly. Pocit lítosti, shovívavosti a viny byly její magií potlačeny až do hlubin její mysli, kde je měla v úmyslu ponechat až do konce této bitvy. Válka s achanmory ji naučila, že v takovýchto chvílích jsou vznešené city jen překážkou odvádějící tak nutnou pozornost od důležitějších věcí. Děti, starce i neozbrojené ona ani její muži neměli v úmyslu zabíjet, ale ty, co se jim rozhodli postavit se se zbraní v ruce, měli svůj osud zpečetěný. Dnes už nelitovala smrti těch, co si sami vybrali svůj osud a rozhodli se bojovat. Dnes by už nesmutnila nad neúmyslnou smrtí muže, kterého svou magií jako prvního ve svém životě zabila, když právě on byl tím, co ji jako první bezdůvodně napadl. Čas všechno změnil a Emoi ji už na počátku jejího života dala nečekanou lekci, na níž se nezapomíná. Věděla, co musí udělat. Litovat a přemýšlet nad tím, co právě dělá, může zítra.

Jen na okamžik probleskl v jejích očích záchvěv obav, které byly však rychle zahnány po letmém ohlédnutí za Alekem. I princ měl obdobné potíže s trpaslíky jako ona. I na něj se jich vrhlo několik najednou. Ač se s nimi posléze vypořádal vcelku bravurně, trvalo mu to o něco déle než jí.

Alek její pohled postřehl. „Každý od teď svou cestou,“ špitl jí do mysli a dál se věnoval situaci před sebou.

Odpovídat bylo zbytečné. Aka tedy věnovala svému okolí už stoprocentní pozornost a trochou překvapeně zjistila, že si od ní trpaslíci začali držet značný odstup. Nezdálo se, že by se mezi nimi nacházel byť jediný, který by v sobě měl dost odvahy s ní bojovat. Opět vyrazila kupředu. Postupně se probíjela nepřátelskými řadami a hledala Berose. Po vlčím bohu se však slehla zem.

„A mám toho akorát tak dost,“ zaklela si, a aniž by si to uvědomila, poslala svá slova do princovy mysli.

„Čas na akci semena,“ dostalo se jí nečekané odpovědi. „Počkej, dokud neřeknu teď,“ dodal a spojení utichlo.

Aka byla za ta slova nesmírně vděčná. Opravdu toho začínala mít pomalu dost. Trpaslíci na ni poslední minuty útočili v početných skupinkách. Byly jak psi, kteří se ženou za svou kořistí, o níž moc dobře vědí, že slábne a jednou ji tak musí nevyhnutelně dostat. Hodně jí pomáhalo, že k boji používala Mágovu hůl a tím šetřila trochu své vlastní síly, ale i tak se tato výhoda postupně ztrácela a úbytek sil ze začátku boje se postupně začal projevovat.

Jedinou myšlenkou vyvolala tlakovou vlnu, která všechny mužíky v její blízkosti prudce odhodila a praštila s nimi o zem o několik metrů dál. Byla na chvíli konečně opět volná.

„Teď,“ zaslechla okamžitě telepatický signál vybízející ji k tomu, aby neprodleně sáhla po veškeré magii vody, co jí její přívěšek kamenné dračí slzy poskytoval. Společně se značně velkou skupinkou čarodějů nadaných v této oblasti magie se dala do práce.

Voda z hlubin země pomalu začala stoupat nahoru a nezastavitelně si prorážela cestu. Akou projela vlna úlevy, když mohla své kouzlo ukončit. Voda už byla dostatečně vysoko, aby se po ní mohla natáhnout magie druhé vybrané skupiny čarodějů, jejichž nadání bylo však ve srovnání s tou první o poznání slabší. O pár vteřin později se tunelem ozval hromadný bolestný křik ze zadní části trpasličí armády. Vařící voda prorazila podlahu chodby a vtrhla dovnitř. Za krátko i pod Akynýma nohama protekly potůčky vody.

„Zpátky,“ někdo ze zadu zaburácel a jejich strana se pomalu začala stahovat.

Aka pomalu ustupovala a kontrolovala si, aby se jí žádný trpaslík nedostal k tělu. Mezitím se kolem sebe nenápadně rozhlížela. Kdo nevěděl, po čem se má dívat, jistě by si toho během boje neměl šanci všimnout. Na zemi mezi těly bylo rozeseto tisíce tmavých semínek, která jejich vojáci během boje postupně trousili všude kolem z děravých pytlíků zavěšených u pasu.

„Je to na tobě. Už nemám v sobě dost sil ti pomoci,“ telepaticky trochu zklamaně Aka oznámila Minolskému princi a využila chvíle klidu k regeneraci a kontrole svého zranění na pravé noze. Naštěstí to bylo spíše pouhé škrábnutí, které jen trochu více krvácelo. Byla to památka na okamžik, kdy chvíli nedávala dostatečně pozor a dovolila, aby se k ní jeden z trpaslíků dostatečně přiblížil se svou zbraní, zatímco jí z druhé strany v sebevražedném útoku zaměstnávali další čtyři mužíci.

Musela uznat, že to trpaslíci měli dobře vymyšlené a s nedostatkem čarodějů se vypořádali na své poměry celkem bravurně. Kromě pár okamžiků, kdy ztratili někteří z nich dostatečnou odvahu, ji nenechávali v klidu a hromadně jí napadali ve snaze ji utahat. Což se jim pomalu začalo dařit.

„Udělala jsi už dost,“ uklidňoval jí Alek. „Bude mi ctí být prvním,“ dodal a Aka by v ten moment přísahala, že se na princově tváři objevil široký úsměv.

Chvíli se nic nedělo, ale když to poté začalo, bylo to neskonale rychlé. Semena vzklíčila a vzhůru vystřelily pevné šlahouny, jež se začaly okamžitě obtáčet kolem těl zaskočených trpaslíků, kteří se kolem sebe ihned začali ohánět svými sekerami, ale za jednu rostlinu, jež se jim podařilo utít, ji hned obratem tři nahradily.

Tunelem se začala ozývat další vlna bolestných výkřiků. Ještě se ani nestačili vzpamatovat z předchozího útoku a zformovat se zpátky do řad a přišlo toto. Přes veškerou jejich odvahu a odhodlání je teď už nic nedokázalo udržet na místě a začali prchat do temných hlubin tunelu směrem k městu. Ti, co však byli příliš pomalí, byli nenávratně polapeni zdánlivě zdivočelou zelení, již měl ve skutečnosti na starost Alek s dalšími čtyřmi čaroději, kteří se doposud drželi v ústraní a šetřili své síly, a kteří obdobně jako jejich princ měli v sobě z jedné čtvrtiny elfí krev, tedy krom jednoho, jež byl dokonce půlelf.

Tento druh kouzel byl nesmírně náročný. Tím nejdůležitějším bylo sice mít dar magie vody, země a vzduchu, to však samo o sobě nestačilo, bylo k tomu třeba daleko víc. Aka znala jen jedinou osobu, která byla v rostlinných kouzlech lepší než Alek, a tou osobou nebyl nikdo jiný než její otec, sám bůh lesů Talnier.

Zvuky utichly. Rostliny se začaly zmenšovat, až se znovu proměnily na malá, tmavá semena rozesetá mezi desítkami těl.

Alek se zakymácel. Jeden voják pohotově zareagoval a svého prince před pádem zachránil. Takové štěstí však neměla čtveřice čarodějů, která se s Alekem na tomto magickém útoku podílela, a která se samým vyčerpáním svezla k zemi. Bylo na nich vidět, že si sáhli až na dno svých sil a tu tenkou neviditelnou hranici, jež je mohla stát život, málem překročili.

„Neměl jsi to tak přehánět. Přesněji, vy všichni jste to neměli přehánět,“ vyplísnila prince bohyně naděje, když jí došlo, jak moc tato pětice riskovala, trochu bezdůvodně, se svým životem.

„Bude to dobré. Měli jsme to pod kontrolou,“ ujišťoval jí a pokynul vojákovi, že už to zvládne sám a nemusí ho dále podpírat.

Aka s ním tak úplně nesouhlasila, ale zůstala mlčet. Sama se vyčerpala natolik, že se kouzlo, jež blokovalo její emoce, samo zrušilo.

„Musíme pokračovat dál,“ pronesl vrchní velitel Cedery, který se vedle nich objevil jakoby odnikud.

„Postarejte se, ať jsou zranění urychleně vyneseni ven. Skupina čtyřicet jedna a čtyřicet dva se k nám připojí,“ přikázal Alek a snažil se, se co nejrychleji vzpamatovat.

„Ano, pane,“ odvětil Cedery a po krátké úklonce se otočil k mužům, které měl za zády. „Slyšeli jste prince. Dvacet tři a třicet sedm se postará o těžce zraněné. Ostatní pomůžou těm ostatním. Ze skupin čtyřicet jedna a čtyřicet dva se doplní stavy s největšími ztrátami. Máte na to půl hodiny, pak se vyráží.“

Alek se rozhlédl po mumraji, který okamžitě po příkazech nastal, a pak se po stěně svezl na zem.

Aka se na něj trochu žárlivě podívala. „Patnáct minut, pak se vystřídáme,“ oznámila mu a vydala se k nejbližšímu zraněnému.

 

Nakonec to trvalo něco přes hodinu, než se mohli vydat znovu kupředu a přesunout se na konec tunelu, kde na ně překvapivě nikdo nečekal. Všude vládl klid a ticho. Zdálo se, jako by bylo celé město naprosto opuštěné. Mohl to však být jen pouhý oční klam. Rubidie byla vtesána do hory tak, že kopírovala její táhlý, zvlněná tvar. Díky tomu nebylo možné z vyvýšeného místa nade dnem jeskyně vidět celé město, což byl u trpasličích měst trochu neobvyklý jev. U stropu této velké jeskyně byly masivní krystaly, jež osvětlovaly město světlem podobnému slunci.

Nepřítomnost trpaslíků rozhodnutých dál bránit své město měnilo celou situaci. Vojáky tedy nechali stát ve skrytu tunelu a jen velitele jednotlivých skupin nechali přestoupit dopředu. Po chvíli se okolo Aleka utvořil do půlkruhu hlouček třiceti čtyř mužů.

Aka se do toho nechtěla mísit, ale když spatřila po boku Cederyho, jež se ke skupině přičlenil, stát trpaslíka, nevydržela. „Sirai, co tu děláš? Myslela jsem, že jsi zůstal se Sorou a Lorikem venku?“ zaskočeně se ho zeptala.

Malý blonďatý mužík se zazubil. „Požádal jsem prince Aleka, aby mě přiřadil k nějaké ze skupin už cestou a on byl tak hodný a mé žádosti vyhověl. Přeci jen jsem také čaroděj. Patřím do skupiny sedmnáct, která míří do skladů s vámi.“

Aka se s ním tady přede všemi nechtěla dohadovat a raději pevně stiskla rty, aby nic neřekla. Sirai byl evidentně stejně tak paličatý jako Lorik, což už samo o sobě naznačovalo potíže a ztrátu času při jakékoliv snaze mu domluvit. Hodila po něm pohledem: „doufám, že víš, co děláš“ a „to si ještě vyřídíme“ a svou pozornost přesměrovala zpátky na Aleka udílejícího poslední rozkazy před tím, než vstoupí do města.

„Cestou jsem nakreslil každé skupině plánek a zakreslil do něj cíle daných skupin postupně, jak jste svůj plán během dní upravovali. Každý velitel skupiny měl dost času na jeho nastudování,“ vmísil se Sirai princovi do hovoru, čímž ho na krátký okamžik zaskočil. Bylo evidentní, že mu nikdo o trpaslíkově iniciativě nic neřekl.

„Výtečně. Každý tedy opravdu ví, co má dělat a kam jít. Takže to zkrátíme. Stále platí, že neozbrojené a jejich příbytky necháváme na pokoji. S těmi, co se vám postaví se zbraní v ruce, naložte dle své úvahy a aktuální situace. Jen chci, abyste jednali rychle a čistě. Rozchod,“ zavelel Minolský princ. „Skupina šestnáct, sedmnáct a dvacet tři jde s námi.“

Velitelé skupin zasalutovali a rozprchli se zpátky každý ke své třistačlenné skupině.

Po chvíli vojáci vstoupili do ulic Rubidie, na nichž nebylo nikoho vidět. Jednotlivé malé kamenné domky, k nerozeznání od sebe podobné, měly pozavíraná okna a zajištěné dveře. Nikdo se jim už neodvažoval vzdorovat a nepokoušel se je nijak zastavit. Bylo až cítit napětí obyvatel města schovávajících se ve svých příbytcích ve strachu, co za chvíli může přijít. Ač vojáci jejich domy s lhostejností míjeli, napětí neopadalo. Všude vládlo naprosté ticho, které bylo jen jednou za čas narušováno lomozem doprovázejícím zřícení větší budovy. Díky tomu bylo možné odhadnout, kolik skupin už svůj úkol splnilo, ač si Aka přesně nepomatovala jaké všechny strategické body města se dostaly na tento seznam. Z dlouhého výčtu bodů si vzpomínala jen na tři – radnici, zbrojnici a kovárnu, jež jí utkvěla v paměti díky tomu, že ji její přítomnost na seznamu trochu překvapila. Když na to tak vzpomínala, přála si, aby své překvapení nikdy neřekla nahlas. Cedery se tehdy rozhodl, že jí vše ohledně válečné strategie vysvětlí. Ještě teď ji při té vzpomínce rozbolela hlava.

„Jsme takřka na místě. Vzduch je čistý,“ oznámil jim čaroděj, který byl s dalšími třemi muži vyslán napřed na průzkum.

Zahnuli za roh a delší ulicí došli k jednomu z okrajů města zakončených strmou stěnou, na níž se nenacházely žádné dveře či tunely propojené můstky nad úrovní města. Byla tu pouze jedna velká, pootevřená dvoukřídlá vrata skladiště.

Jeden z vojáků, který byl na místě jako jeden z prvních, k nim rychle doběhl, než ke skladišti stačili sami dojít, a poklekl.

„Mám pro vás špatnou zprávu, Vznešená, princi Aleku,“ oznámil jim se sklopenou hlavou.

„Mluv,“ vyzval ho Alek se špatným tušením, že to co uslyší, se mu rozhodně nebude líbit.

„Zásoby ve skladu byly vypálené. Nezbylo nic. Vypadá to, že už tak učinili dokonce před pár dny. Muselo se tam ovšem stát ještě něco dalšího. Když jsme přišli, uvnitř se nacházelo jedno mrtvé tělo. Podle zbroje se zdá, že to nebyl jen pouhý řadový voják. Tělo toho trpaslíka je ještě teplé. Musel zemřít jen před pár minutami. A také jsme tam našli toto,“ pronesl a podal jim kus pergamenu, který do té doby pevně svíral v ruce.

Alek si ho převzal a zkoumavě se na něj zahleděl. Aka se mu zvědavě natáhla přes rameno.

„Mapa?“ trochu s překvapením zkonstatovala, když spatřila podrobný plánek Rubidie a tunelů nacházejících se v jejím okolí, jež byly místy označeny malými kolečky namalovanými, dle jejich lehkého rozmazání, uhlíkem.

„Můžu se také podívat?“ nachomýtnul se k nim Sirai.

Alek mu mapu ochotně předal. „Tady,“ ukázal na zakroužkovaná místa. „Víš, co je na té mapě označeno?“

Trpaslík se na to zkoumavě podíval a následně se jeho tvář rozzářila. „Vypadá to, že někdo označil soukromé sklady,“ odvětil a vzhlédl do tváří lidí stojících napjatě kolem něj. „Tento velký sklad, před kterým se právě nacházíme, patří králi. Královské sklady jsou určené pouze na zásoby pro vojáky, šlechtice a královské správce měst. Ve válečném období jsou plné, jelikož v takovýchto chvílích vstupuje v platnost zákon nařizující, že všichni obchodníci obchodující s potravinami a pár dalšími vybranými věcmi neplatí daně ve zlatě, ale ve svém zboží. Je to značně vykořisťující zákon. Když si to přepočítáte, tak možný výdělek z tohoto zboží je třikrát tolik ve zlatě, než se musí zaplatit v mírovém období. Na této mapě jsou vyznačena místa, kde se nachází oficiální obchodní sklady, ale také tajné sklady obchodníků. Ten, kdo tu nechal tu mapu, musel dobře vědět, co dělá a mít informace, ke kterým se krom někoho z obchodnické komunity nikdy nedostane. Nebude tam toho tolik, co potřebujeme, ale pořád lepší než nic.“

„To trochu naší situaci vyřeší, ale ne úplně,“ uvažoval nahlas naštvaně Alek. Spoléhali se na to, že si tu doplní zásoby na další cestu. Nemohli si dovolit, kvůli rychlým přesunům, udržovat zásobovací cestu. Byli nuceni se spoléhat jen na to, co se jim podaří ukořistit. Nemohli se teď však vracet. Na hranicích už na ně trpaslíci jistě čekali. Jejich situaci ovšem ještě více komplikovalo to, že ostatní trpasličí města byla od Rubidie poměrně značně vzdálená.

„Do Jistoru bychom se mohli s tím, co máme, dostat vcelku bez problémů,“ snažila se ho bohyně naděje uklidnit.

„To ano, ale budou počítat s tím, že pojedeme právě tam. Jistor je odtud na rozdíl od ostatních poměrně blízko. Chtějí, abychom jeli právě tam. Vrátit se ale také nemůžeme. Sakra, sami jsme se dostali do pasti,“ vztekal se Alek a uvolňoval si tak nashromážděné napětí z posledních hodin.

„Ještě není nic ztraceno,“ pokoušela se ho dál Aka uklidnit, i když ona sama z toho všeho neměla dobrý pocit. Teď už jí bylo jasné, proč se tu Emoi neobtěžovala ani ukázat. Neměla to totiž zapotřebí.

„Jdeme?“ zeptal se jich netrpělivě Sirai. Zůstávat tu dlouho na jednom místě nebyl moc dobrý nápad. Ke všemu potíže, do nichž se evidentně dostali, tu právě moc dobře nevyřeší.

V pochmurné atmosféře se tedy přesunuli napříč městem k menším skladům ukrytých v chodbách za městem nacházejících se shodou okolností poblíž tunelu, kterým se do Rubidie dostali.

Obchodní sklady byly plné. Tedy spíš přesněji ty tajné, které byly přeplněné zbožím od země do stropu. Našli v nich mnohem víc, než mohli doufat, ale stále to nebylo dost, aby se mohli vydat kamkoliv jinam než do Jistoru. Jediné, čím se teď mohli utěšit, bylo to, že alespoň cestou nebudou trpět hlady. Když Rubidii opouštěli, světelné krystaly byly trochu pohaslé a simulovaly tak hlubokou noc, která právě na povrchu panovala.

Se smíšenými pocity odešli z této části podzemní trpasličí říše.

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla