Kapitola 2 - Zpráva

 

 

Kapitola 2 – Zpráva

 

Drahá Meleny,

Omlouvám se, že jsme se ti s otcem, tak dlouho neozvali. Poslední dobou jsme nevěděli, kam dřív skočit. Ale teď už je konečně klid. Darean, tak se jmenoval náš poslední učeň, před necelým měsícem ukončil své studium. Od té chvíle není dne, kdy by za námi nepřišel někdo s žádostí, abychom se stali jeho mistry. Tentokráte jsme se však s Lorikem rozhodli vybírat svého nového žáka pečlivěji.

Když k nám před lety Darean přišel, zdál se být ideálním studentem, kterého jsme okamžitě bez váhání přijali. Kdybychom však tehdy tušili, jaké s ním budou potíže, určitě bychom si to rychle rozmysleli, ač v něm dřímal tak velký potenciál. Už ani ne po čtyřech letech měl v úmyslu odejít a stát se válečným čarodějem. Vše měl tak zidealizované a překroucené, že jsem se neudržela.

Nevzpomínám si, že bych kdy byla tak rozčílená jako v den, kdy si zabalil věci a odcházel. Pohádali jsme se a musím přiznat, že to bylo poprvé, co jsme kdy někomu vnutila nějakou svou vzpomínku. Ukázala jsem mu, co ve skutečnosti válka a být vojákem či čarodějem v ní znamená. Ani jsem si do toho dne neuvědomila, jak na někoho, kdo v té době nežil, může s takovou silou vzpomínka na válku s achanmory zapůsobit.

Darean prohlédl, jak jsem si přála, ale cena za to byla vysoká. Zcela se zhroutil. Trvalo dva roky, než se nám ho podařilo dát jakžtakž do pořádku. Když se vzpamatoval, rozhodl se stát léčitelem. Tvrdě na sobě začal pracovat a musím říct, že se hodně změnil. Určitě k lepšímu, ale i tak veškeré problémy nevymizely. Jen je v převážné části nahradily jiné. Po pár letech jsem se pomalu začínala bát, že Darean nemá v úmyslu od nás nikdy odejít. Díky své touze neudělat další unáhlený krok učinil rekord, který rozhodně žádný jiný žák jen tak nedokáže překonat. Své studium protáhnul na neuvěřitelných šedesát tři let.

Jeho znalosti v oblasti léčitelství jsou hluboké a jen stěží by někdo našel v jeho vědění byť i jen malou mezeru, ale naneštěstí znalosti nejsou vším a ač svou magii perfektně ovládá, chybí mu praxe. Nepochybuji ovšem, že až ji získá, stane se opravdovým mistrem svého oboru. Podle Lorika bychom se jednou díky němu mohli v léčitelství dočkat i významného posunu, vzhledem k tomu, že jde o mocného čaroděje třetího stupně. Přeci jen od dob vynalezení posilovačů k žádnému dalšímu významnému objevu nedošlo.

Ale dost už o Dareanovi. Až trochu pokročí jaro, máme s otcem v plánu vyrazit do Enedasu. Zaslechli jsme, že si Loan už konečně vybral svého nástupce. Nevíme sice přesně, kdy má v plánu mu svůj úřad vrchního mistra magie Enedu předat, ale rádi bychom se s ním seznámili dříve, než se tak stane. Po té máme u úmyslu vyrazit rovnou za tebou. Snad se nic nepokazí a naše cesta se neprotáhne na několik let jako posledně. Tentokráte budeme cestovat přes Atmatské království dolů na jih až do Boromu. V hlavním městě se nám snad podaří sehnat loď. Lorik sice prohlašuje, že se stále cítí mladý, ale představa, že bude muset přejít poušť Koi byť v jejím nejužším místě a také Dakoiský les, se mu dnes už moc nezamlouvá. Hlavně kvůli němu doufám, že nějakou tu loď za rozumnou cenu najdeme a dostaneme se tak k větrným horám z druhé strany. Sice přechod hor také není nic ideálního, ale ve srovnání s přechodem pouště a temným lesem, se mi to zdá jako schůdnější varianta.

Obdivuji Dachose, že se do posledních dní do Boromu, jakož to nejbližšího města, pro zásoby vydával pravidelně. Už jen vzdálenost, kterou musel překonat, aby se tam dostal, rozhodně není malá.

Myslím, že by byl Dachos nesmírně šťastný, kdyby se dozvěděl, že nadále pokračuješ v jeho práci, i když tu už tak dlouho s námi není. Otec si před časem na něj vzpomněl a umínil si, že si nechá narůst stejně tak dlouhé vousy jako měl on. Prohlásil, že k šedivým čarodějům, jež jsou na světě osm staletí, to prostě patří. V tom má i celkem pravdu vzhledem k tomu, že i vlasy si delší dobu udržuje poměrně dost dlouhé. Ale to by nesměl udělat to, co udělal. Vousy si spletl do dlouhého copánku jako trpaslík. Vypadá v tom směšně, aspoň podle mě a nedá si nic rozmluvit. Uvidíš sama. Znáš ho. Občas je tvrdohlavý jako beran. Jakmile si něco umíní, nehodlá se toho pustit. Paličák jeden! Občas se sama sobě divým, proč jsem si ještě na to nezvykla.

Pomalu budu muset končit, abych otci nechala dost místa. Chtěl ti také něco napsat. Jak ho znám, stejně i kdyby měl k dispozici takřka celou délku pergamenu pro sebe, nezdálo by se mu to dost.

Moc se na tebe těším.

S láskou tvá matka Aka.

 

 

„Loriku chceš Meleny také něco napsat?“ zeptala se Aka v okamžiku, kdy po sobě pečlivě přečetla dopis určený jedinému dítěti, které s Lorikem měli.

„Samozřejmě, že chci,“ ohradil se nabručeně Lorik. Odložil rozečtenou knihu a přešel k psacímu stolu. Po letmém pohledu na řádky napsané na pergamenu si pro sebe něco zabrblal.

„Co jsi říkal?“ dotázala se Aka rýpavě.

„To jsi mi nemohla alespoň tentokráte nechat víc místa?!“ postěžoval si a začal pokračovat dál v dopise.

„Neříkala jsem to?“ málem pronesla nahlas Aka a pousmála se. Ráda Lorika škádlila. Popošla k nejbližšímu oknu a zahleděla se na moře. Vodní hladina byla klidná a po obloze plulo jen pár menších bílých mráčků. Minuty plynuly a místností bylo slyšet jen pravidelné škrábání brku. Chtěla se od okna právě odvrátit, když nečekaně na obzoru zpozorovala malý tmavý bod. Zcela instinktivně zostřila svůj zrak, aby si to mohla lépe prohlédnout.

„Loriku vzpomínáš si, jak jednou, když byla Meleny malá, přišla za námi s tím, že právě z tohoto okna viděla na obloze dva mořské draky?“ dotázala se okamžitě.

„Ano. Bylo jí myslím sedm a bylo to možná její první vidění. Jestli mě paměť neklame,“ odpověděl jí, aniž by od dopisu pořádně vzhlédl.

„Pamatuješ si i na to, co nám odpověděla, když jsme jí řekli, že tam žádní draci nejsou?“ zeptala se ho ve snaze upoutat jeho pozornost.

„Na to si dobře vzpomínám. Pronesla – Pokud tam teď nejsou, jednou budou a přiletí za vámi se zprávou. Proč se ptáš?” odvětil a trochu překvapeně k ní vzhlédl.

„Pojď sem a podívej se,“ vybídla ho.

Lorik k ní pomalu přistoupil.

„Nic tam není,“ ohradil se v zápětí nabručeným hlasem.

„Ještě chvíli počkej,“ nabádal ho.

Lorik se zašklebil, ale zůstal stát u okna. Za okamžik se mu překvapením rozšířily oči. „Předtím jsem je neviděl. Na takovou dálku si zrak zostřit nedokážu. Ale teď už je také vidím,“ pronesl spíše pro sebe.

„Přeci jen měla pravdu. Nečekala jsem, že se takovéto proroctví nakonec naplní. Tehdy se mi to zdálo dost nepravděpodobné.“

„Musím přiznat, že ani já to nečekal,“ přitakal Lorik a nedočkavě se vydal ke dveřím.

Aka se nedokázala ubránit hlasitému povzdechnutí. Sice se Lorik s výmluvou na svůj vysoký věk většinou pohyboval pomalu, ale když chtěl, stále dokázal utíkat jako zamlada. Podezření, že jeho šouravý krok není důsledkem stáří, ale postupující lenosti, byl v takovýchto chvílích více než zřejmý.

„Kde jsi byla?“ zeptal se jí netrpělivým hlasem Lorik, když se k němu po chvíli připojila na malém nádvoří jejich pevnosti.

„Nebylo kam spěchat,“ odvětila mu trochu ostřejším tónem, než původně zamýšlela.

Dvojice tmavě modrých draků byla již takřka u pevnosti.

„Samec se samicí,“ zkonstatoval Lorik, když se dvojice různě velkých draků chystala přistát.

Zastavili se ve vzduchu na místě a kolmo se snášeli pomalu dolů. Nádvoří na takto dvě velká stvoření bylo vcelku malé. Jakýkoliv jiný drak než mořský by tu nebyl schopen přistát. Jen tito draci dokázali kolmo přistát i vzlétnout obdobně jako většina ptáků.

Aka zapudila veškeré své myšlenky do hlubin své mysli a zkoncentrovala se. Mořští draci jako jediní svého druhu nekomunikovali pomocí telepatie, ale na místo toho se dorozumívali pomocí obrazů. Když se před lety setkala s těmito draky poprvé, nebyla jim schopná vůbec porozumět. Od té doby se hodně zlepšila, ale stále to ještě nebylo ono. Dokázala jim sice porozumět, ale sdělit jim něco jí ještě činilo velké potíže.

Draci zlehka přistáli a malým pokývnutím hlavy je pozdravili.

Aka zavřela oči a v ten okamžik do její mysli vstoupil první obraz. Úvodní obraz hejna ryb rychle vystřídala loď plavící se napříč oceánem. Pár vteřin setrvala a pak jí vystřídal portrét hor s trpaslíky a následně vysoké stromy s elfy. Pak se vrátil zpátky obraz lodi, tentokráte však v podobě malého bodu v dálce, který byl obratem vystřídán podobiznou bělovlasého muže se srolovaným pergamenem v ruce. Následně se vrátil portrét hor a trpaslíků, jenž byl plynule vystřídán obrazem ženy, kterou Aka od mládí neviděla. Koruna, jež se dál ukázala, po chvíli splynula s předchozími oběma obrazy v jeden. Po té přišla jen tma.

Zpráva skončila a Ace pár vteřin trvalo, než si připustila, že více se již nedoví. Pokusila se jich na některé věci zeptat, ale žádné odpovědi se nedočkala. Draci nevěděli o moc víc, než zprvu řekli.

Akyna rozčarovaného výrazu si Lorik okamžitě všimnul. „Co se stalo?“ opatrně se zeptal.

Aka se na něj nešťastně podívala. „Emoi je v Sakmatu a stala se vládkyní trpaslíků.“ Hlas se jí na konci zasekl.

Lorik se na svou stále mladou ženu povzbudivě podíval a vyčkal, až nabere sílu pokračovat dál.

„Otec mi po těchto dracích poslal tento krátký vzkaz. V okamžiku, kdy tak učinil, byl již dávno na cestě ze Sakmatu do Talnoku. Zeptala jsem se jich, zda-li byl na lodi přítomen i strýc. Odpověděli mi, že pokud ano, neví o tom,“ dokončila nalomeným hlasem.

Šedivý muž tiše stál a dával jí prostor se rozhodnout. Dobře věděl o tom, jak těžké to musí být. Talnier s Merikem byli na Sakmatu už takřka třista let. Ač v trochu nepravidelných intervalech, jednou za čas po lodích plující ze Sakmatu do Zansijalu nezapomínali posílat o sobě zprávy. Jejich dopisy byly většinou neurčité, ale vždy se zmiňovaly, že Emoi doposud nenašli ani v říši trpaslíků. Nic nenasvědčovalo tomu, že mohlo být všechno jinak. To, že jim Talnier poslal svůj krátký vzkaz po mořských dracích ve chvíli, kdy již byl delší dobu z nevysvětlitelného důvodu na cestě do Talnoku, bylo více než zvláštní. Obzvláště teď, když věděl, kde Emoi je. Vše podtrhoval fakt, že ani nedal vědět, zda-li je Merik s ním. Nepochyboval však, pro co se jeho žena ze dvou možných alternativ rozhodne a cesta do Talnaku a ujištění se, že je Talnier spolu s Merikem v pořádku, to určitě nebyla.

„Jdu napsat Meleny, co se stalo, a že si cestou k ní uděláme trochu větší zajížďku, než jsme zprvu doufali,“ informoval jí Lorik. Nečekal na odpověď a vstoupil zpátky do domu.

Se smíšeným pocitem dokončil dopis pro dceru. V rychlosti ho po sobě přečetl, připsal adresu sídla přemisťovačů v Boromu, kde dopis bude na Meleny čekat, až se opět rozhodne nakrátko opustit dračí říši a zavítat do Astmatu. Zarulovaný pergamen zapečetil a připevnil k němu váček s penězi. Po té ho přemístil do sídla přemisťovačů v Amatasu.

Když se opět vrátil na nádvoří jejich pevnosti, draci již byli osedlaní a netrpělivě na ně čekali. K sedlům byly připevněné velké vaky se vším, co na své dlouhé cestě budou potřebovat.

„Je čas na poslední velké dobrodružství,“ pronesl nadšeně.

„Kolikrát jsem ti říkala, aby si takto nemluvil?!“ vyčítavým hlasem ho plísnila Aka.

Místo odpovědi se starý čaroděj na svou ženu zářivě usmál. „Vždy jsem chtěl zjistit, jaké je to létat,“ pronesl s nadšením malého dítěte.

„Rozmyslíš si to,“ podotkla ponuře Aka a sledovala Lorika, jak se s neskrývaným nadšením dítěte elegantně vyhoupl do sedla dračice.

V okamžiku, kdy nasedla i ona, draci se vznesli a zamířili zpátky na moře.

 

Kapitola 3 - Sirai

Komentáře   

0 #2 Lady Corten 2011-12-10 18:32
Cituji Cat:
Dramatické :lol: . Umíš pěkně napínat. Trochu mi překáží Aky a Lorikův věk, je to naschvál nebo nemá žádný 'postraní motiv'? :-* Jen tak dál!

Děkuji :lol: , přeci nemohu prozradit vše na začátku, já mám vždy postraní úmysly :D , v mých povídkách nikdy nic není náhodné :lol: .
Citovat
0 #1 Cat 2011-12-10 13:34
Dramatické :lol: . Umíš pěkně napínat. Trochu mi překáží Aky a Lorikův věk, je to naschvál nebo nemá žádný 'postraní motiv'? :-* Jen tak dál!
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla