Kapitola 6 - Rozhodnutí

 

 

Kapitola 6 – Rozhodnutí

 

Beros kráčel v doprovodu svých stráží dřívější hlavní třídou Lesonského města. Z okolních domů byl slyšet zoufalý křik jejich obyvatel.

Náhle ze dveří, jež právě míjel, vyběhla mladá, bosá žena. Na sobě měla roztrhané šaty potřísněné čerstvou krví, která už na první pohled nebyla její. Oči měla rozšířené hrůzou. Utíkala, co jí síly stačily, ale nebylo to dost. Jen, co se dostala na ulici, jeden z přítomných vojáků se k ní pohotově natáhl a srazil ji k zemi do bláta.

„Není kam utéct,“ strohým hlasem pronesl trpaslík a chytil ji pevně za zápěstí. Jediným prudkým trhnutím ji donutil se znovu postavit. Pak ji nešetrně hodil do náruče dvou trpaslíků, kteří za ženou vyběhli z domu. Během pár vteřin byla zpět tam, odkud se pokoušela utéct.

Z domu se ozval hrdelní křik.

Beros měl v první chvíli malé nutkání zasáhnout. Mladá dívka byla svým vzhledem velmi podobná Barkoským ženám, jen její oděv napovídal o její správné příslušnosti k Eltonskému lidu.

Odvrátil rychle zrak a přidal do kroku. Z toho všeho měl potřebu se začít takřka hystericky smát. Jak směšné to vše bylo. Celá tato událost mu velmi zřetelně připomněla dění v jedné trpasličí osadě ležící na úpatí Tantaialských hor v dobách boží války. Té první před necelými dvěma tisíci lety. Tu druhou nepočítal. Podle něj měl boj s achanmory do boží války hodně daleko. Sice tehdy zemřelo pár milionů lidí, ale to bylo ničím ve srovnání s pravou boží válkou, při které z mapy zmizela nejméně dvě celá království. Ukázkovým příkladem bylo stvoření Ostrova mrtvých, nebo den o pár let dříve, kdy se Koiské království během pouhých pár hodin proměnilo v pustou poušť.

Ano, trpasličí osada. Tehdy stál po boku lidí, když trpaslíky napadli. Nezbylo nic. Po válce už druhou takovou chybu trpaslíci neudělali. Na Zansijalu se po válce ukryli do hlubin hor, do svých třech měst, jež jim jako jediná válku přečkala. Už nikdy se na Zansijalu nepokusili více vyjít z bezpečí svých tunelů a žít po boku lidí.

A teď se to celé odehrávalo znovu. Jen dnes nestál po boku lidí, ale trpaslíků. Nezáleželo už na tom, že se toto vše odehrávalo na jiném kontinentě. Vše bylo obráceně. Jaký to paradox.

Byl zázrak, že Leson nebyl v plamenech. Trpaslíci bojovali s velkou zuřivostí a zaskočení Eltoňané se nemínili jen tak lehce vzdát.

Nechtěl tu být, ale neměl na vybranou. Veškeré dění kolem něj ho nutilo vzpomínat na věci, na které si přál nejraději zapomenout. Stále mu připomínaly vše, co si slíbil a nakonec přes veškerou snahu nedodržel. Když se v dobách boží války nechal Fumirem zlákat a do veškerého dění se nechal zatáhnout, udělal chybu, za kterou jeho věrný lid o pár let později velmi draze zaplatil.

Nechtěl již více válčit. Tehdy se dost poučil na to, aby věděl, že čeho chce dosáhnout, otevřeným bojem nikdy nezíská. A přesto tu dnes stál. A za vše mohl jen jediný večer.

„Proklínám tě, Melie,“ tiše uniklo Berosovi z úst těsně před tím, než se plně ponořil do vzpomínky na tu osudnou noc, která mohla za vše, co se mu dělo. A stačilo tak málo, jen odmítnout. Kdyby se jen tehdy nenechal zlákat a nepodlehl své zvědavosti. Vše mohlo být jinak. Nikdy nelitovat toho, že Emoi poznal, ale všeho ostatního ano. Kdyby toho nebylo, nemusel tu dnes vůbec být.

 

Byla již tma, když se bránou světů vracel zpátky do horní říše ze své krátké návštěvy svého království. Všude bylo ticho až na slabé šustění trávy způsobené všudypřítomným vánkem. Vzduch byl provoněn sladkou vůní květinových záhonů, které lemovaly bílou cestu. Pomalu kráčel parkem až k jeho konci. Už z dálky si však všiml, že něco není v pořádku. Krom dvou stráží, hlídajících vstup k bráně světů, tu stála ještě třetí osoba. Až když se dostal takřka k nim, rozpoznal v ní dceru Zansiela.

„Melie, co tu děláš?“ překvapeně se jí zeptal. Nenapadal ho jediný důvod, proč by tu měla být.

„Čekám tu na tebe. Ráda bych tě pozvala k sobě na večeři.“

Pokud si Beros myslel, že více již překvapený nemůže být, mýlil se. „Jak dlouho tu čekáš? Klidně jsem se mohl vrátit až za pár let,“ podrážděně si rýpl.

„To by bylo velmi nečekané a nepravděpodobné. Vím, že do dolní říše odcházíš poslední léta sice pravidelně, ale jen na chvíli. Nikdy se tam nezdržíš více než jeden den.“

„Co po mně chceš?“ vyštěkl. Bylo mu jasné, že někdo jako ona by na něj jen tak nečekal s pozváním k sobě domů.

„Chci ti představit svou dceru Emoi. Přemístím nás,“ oznámila s nefalšovaným úsměvem a obratem je oba přenesla.

Objevili se u jídelního stolu prostřeného pro tři osoby. Jídlo bylo již připravené a přihřívané kouzlem.

„Vítám tě, Berosi, u nás doma,“ promluvil ženský hlas za jeho zády.

Prudce se otočil a pohlédl do tváře mladé ženy. Čekal, že Emoi bude vypadat jako dítě. Bylo jí teprve pouhých šestnáct let a již teď nečekaně vypadala tak dospěle. Bělovlasá dívka, byla už teď takřka stejně vysoká jako její matka.

„Povečeříme?“ zeptala se ho s úsměvem. Berosův překvapený pohled jí neunikl.

Vlčí bůh se zmohl jen na pouhé přikývnutí. Během jídla panovala napjatá atmosféra.

„Dáš si trochu vína?“ dotázala se Melie v okamžiku, kdy Beros jako poslední odložil příbor.

„Rád,“ odvětil. Jeho hlas postrádal veškeré nadšení.

Melie se zvedla a odběhla. Za chvíli se vrátila se dvěma sklenkami, v nichž již bylo nalito bílé víno.

Beros bezděčně nabídnutou skleničku přijal. Následně v ní víno několikrát nechal protočit a přičichl. Nebyl sice žádným velkým znalcem vína, ale kvalitu poznal.

„Co po mě chceš? Prozradíš mi to už?!“ příkře se jí dotázal. Jeho trpělivost ho definitivně opustila. Čekal až příliš dlouho. Znal ji. O jídlo a představení své dcery Emoi tu dnes určitě nešlo. Kvůli něčemu tak prostému by se tak nenamáhala a nedělala většinu věcí ručně na místo kouzlem.

Překvapivě na jeho otázku zareagovala první Emoi. „Potřebujeme od tebe pomoc. Chystáme se na čas odejít do dolní říše a potřebujeme, aby tu někdo byl a pozoroval, co se tu děje. A případně nás informoval, aniž by to kdokoliv postřehl.“

„Odmítám se podílet na čemkoliv, když nevím, o co přesně jde,“ bez zaváhání odmítl spolupracovat.

Emoi se tázavě podíval na svou matku. „Můžeme mu věřit?“

„Jsem si jistá, že ano,“ odvětila obratem bohyně počasí. Její tvář však prozrazovala, že si ve skutečnosti není tak jistá.

Nastalo krátké ticho.

„Teď mě dobře poslouchej Berosi. To, co ti povím, nesmí bez mého vědomí opustit tuto místnost. Rozumíš?“ pronesla ostře Emoi. Její šedivé oči se do Berose přímo zabodávaly.

„Dobře tedy, jak si přeješ,“ přitakal vlčí bůh po krátkém zaváhání. Nejraději by odtud odešel. Neměl z toho všeho dobrý pocit, ale jeho zvědavost ho zradila a přistoupila na hru té mladé ženy.

„Mám v plánu vypustit achnamory z jejich ostrova,“ klidným hlasem zkonstatovala Emoi.

„Zešílela jsi! Víš ty vůbec, co děláš?“ vybuchl Beros. Jen stěží se dokázal zadržet, aby zároveň i nepraštil pěstí do stolu.

Emoi to přešla s ledovým klidem. Na Melii bylo vidět, že do toho nehodlá zasahovat, pokud to nebude nezbytně nutné.

„Vše se nám vymklo z rukou. Místo toho, aby lidé krátce po našem částečném odchodu za námi přilezli na kolenou s prosíkem a omluvami, abychom jim začali opět naplno pomáhat a starat se o ně, ignorovali nás. Devět staletí si tu klidně sedíme se založenýma rukama a čekáme na co? Na zázrak? Ale my jsme ten zázrak! Musí vzniknout další království bezvěrců, abychom začali konečně jednat? Už bylo dost nečinnosti. Nadešel čas, aby lidé zaplatili za svoji troufalost, abychom si vzali zpátky to, co je po právu naše. Zansiel je možná rozhodnutý čekat až se něco dalšího stane. Ale já už ne! Co neuděláme, to se nestane. My jsme bohové, my jsme pro všechny ten zázrak! A co si nezařídíme, nebudeme mít. Není-li můj dědeček schopen s tím něco udělat, není dobrý vůdce. A v tom případě se cítím já, jako jediná jeho právoplatná vnučka, plně oprávněná zasáhnout a vzít vše do svých vlastních rukou.

Vypustím achanmory na jedno z těch království bezvěrců. Oni si to pak velmi rychle rozmyslí. Bez nás nic nezmůžou. Sami za námi přijdou s prosíkem, abychom je zachránili. A drahý Zansiel tak konečně dostane to, na co tak dlouho čeká. Vrátíme se žít dolů se vší parádou tak, jak o tom můj milovaný dědeček sní. A do té doby, než je zachráníme, lidé díky achanmorům dostanou to, co si svou neúctou po právu zaslouží. Sfoukneme tak dvě mouchy jednou ranou.

Až bude po všem, Zansiel určitě plně pochopí a poděkuje nám za to, co jsme pro něj udělali. Pomůžeš-li nám, určitě se ti velkoryse odmění,“ zaníceně vysvětlovala Emoi. Její hlas se během její řeči střídavě snižoval a zvyšoval. Sarkasmu, jejž párkrát užila, si nešlo nevšimnout.

„Rozmyslím si to,“ opatrně jí odpověděl Beros a zamyšleně na ni hleděl. Proslýchalo se, že Emoi je obdobně jako Zansiel výjimečně nadaná nejen na magii mysli, ale také na magii nicoty. Krom těch dvou tu byl jen Maelorik, který tuto magii, i když jen částečně, dokázal použít. A podle toho, co tu teď viděl a slyšel, byla tato mladá dívka jejich vůdci podobná daleko víc a to nejen svým darem. Musel uznat, že v něčem měla úplnou pravdu. A i když nerad, musel také připustit, že Zansiel poslední staletí ztratil hodně ze svého lesku a nebyl již plně tím, kým býval. Co však bylo toho příčinou, neměl ani v nejmenším tušení.

„Není nad čím se rozmýšlet,“ naléhala na něj Melie nešťastným hlasem.

Vlčí bůh se cítil ženami zahnaný do kouta. Nelíbilo se mu, že na něj neváhají zkusit ani citové vydírání. Nutili ho, rozhodnout se rychle nad tím, co chtělo svůj čas. A to bylo nebezpečné. Musel však připustit, že v jistých ohledech by mohlo být angažování se v této záležitosti více než výhodné. Pokud se má namočit do něčeho, co je spojeno s achanmory, hodlal z toho mít něco víc než pouhý příslib Zansielova vděku. Už delší dobu si pohrával s myšlenkou, že by se oženil. Dosud však žádnou vhodnou kandidátku nenašel. Tedy až do teď. Emoi byla dobrá partie. Jako jediná právoplatná vnučka boha života a smrti byla tím nejlepším, co v omezené nabídce vyšší třídy právě vyskytovalo. A jistě nebyl jediný, komu něco takového došlo. Pokud se nechopí příležitosti teď, zajisté toho využije brzy někdo jiný.

„Dobře, udělám to pro vás, ale ne jen tak. Už delší dobu hledám pro sebe vhodnou partnerku a Emoi právě na mě udělala velký dojem. Vezme-li si mě, budu spolupracovat. Něco za něco,“ nevratně se rozhodl a nesmlouvavě se na Melii podíval.

„Přijímám,“ odvětila Melie bez toho, aby na ní bylo vidět, že by ji Berosova žádost nějak překvapila. Ani Emoi nevypadala nějak zvlášť překvapeně. To však jí nezabránilo pokusit se, do hovoru zasáhnout. Dříve nežli však stačila něco říct, její matka začala mluvit dál. „Ale uděláme to takto. Ty a Emoi se dnes závazně zasnoubíte a až bude po všem, obřad se dokončí.“

„To je přijatelné,“ odsouhlasil rychle Beros ve snaze za žádných okolností nepustit Emoi ke slovu. Měl pocit malého vítězství, když si povšiml nebezpečného pohledu, který po něm vrhla.

Krátkého okamžiku, kdy se jejich oči střetly, využila Melie a přemístila na stůl dva zdobené stříbrné náramky, které si před nedávnem nechala vyrobit. Počítala s tím, co po ní bude vlčí bůh žádat. Jeho žádost byla tak předvídatelná. Což byl nakonec jeden z důvodů proč si právě jeho s Emoi vybraly. Vlčí bůh byl jako jeden z mála nezadán. Pravidelně navštěvoval dolní říši a už od boží války toužil po vylepšení svého společenského postavení. Ke všemu, když se Beros s Emoi zasnoubí, neexistovala možnost, že by si svou pomoc časem rozmyslel a zradil je. Tímto získají někoho dalšího pro svou věc bez jakýchkoliv rizik.

„Postavte se vedle sebe,“ nakázala.

Beros se okamžitě napřímil a odstoupil od stolu. Se zářivým úsměvem pozoroval Emoi, jak se k němu bez jakéhokoliv nadšení připojuje.

„Natáhněte ruce, jež máte u sebe a chytněte se.“

Jakmile tak učinili, přemístila na jejich zápěstí náramky.

„Opakujte po mě,“ pokračovala Melie dál a začala v zápětí pomalu předříkávat tradiční závazný zásnubní slib. „Zaslibuji se ti, že s nikým jiným než s tebou nebudu sdílet svou cestu životem a navždy jí propojím s tvojí, až nadejde ten správný čas.“

Oba snoubenci s krátkým zpožděním po ní opakovali. Jen co domluvili, magie zavířila a vytvořila tenké, neviditelné spojení mezi náramky. Teď je již více nebylo možné za normálních okolností sundat. Jen smrt měla tu moc. Už nebylo vyhnutí. Časem k nim druhá stejně vypadající dvojice náramku musela už přibýt.

 

„Vznešený,“ vytrhl někdo Berose nečekaně ze vzpomínky na osudný večer.

„Ano?“ jedovatě se zeptal trpaslíka, který ho měl odvahu oslovit.

„Skončili jsme s výslechem krále. Opakovaně tvrdí, že princ Illai zemřel v průběhu noci během obléhání. Přes veškerou snahu, však jeho tělo nebylo nalezeno.“

„A královna?“

„Zatím je uvězněna ve svých komnatách a čeká na výslech.“

„Dobře. Doveďte všechny vězně na náměstí před palác. Poprava jejich krále jim přímo před očima by jim mohla konečně vzít tu jejich zpupnost.“

„Jak si přejete, Vznešený,“ odvětil trpaslík se sklopenou hlavou a chystal se kvapně odběhnout.

„Počkej!“ zadržel ho Beros na poslední chvíli. „Pošli ke mně někoho, kdo mě dovede ke královně. Chci ji vidět ještě před tím, než ji budete vyslýchat.“

„Zajisté, Vznešený,“ přitakal a byl pryč.

Beros nestihl dojít ani na konec ulice a už před ním stál další trpaslík. Na první pohled se zdál jako příliš mladý na vojáka. Nestačily mu narůst ani řádné trpasličí vousy.

„Vznešený, následujte mě, prosím,“ vyděšeným hlasem ho vyzval.

Vlčí bůh na místo odpovědi ledabyle máchl rukou a nechal se spolu se svou tělesnou stráží vést.

„Dovnitř jdu sám. Hlídejte venku,“ přikázal Beros, když dorazili ke dveřím od komnat Eltonské královny.

Všichni přítomní se v doprovodu souhlasných zvuků hluboce uklonili a otevřeli dveře. Jen co jimi prošel, opatrně je za ním zavřeli.

„Královno Garo,“ oslovil postarší ženu usazenou v jednom z přítomných křesílek tohoto luxusně vybaveném pokoje.

„Přejete si?“ Dotázala se a hrdě se před něj postavila.

„Radil bych Vám prokazovat mi více úcty, královno Garo,“ nebezpečně na ni zasyčel.

Na ženině tváři se objevil vyděšený výraz. Vzdor z jejího obličeje se rázem vytratil.

„Přišel jsem Vám nabídnout dvě možnosti, královno. Buď budete mlčet a donutíte mě tím, abych Vás nechal odvést do mučírny na výslech. Což by také znamenalo, že poté stejně jako Váš manžel budete veřejně před zraky vašeho lidu popravena. Anebo odpovíte na několik mých otázek a já Vás na oplátku zato nechám odejít z tohoto světa trochu důstojnějším způsobem,“ nabídl jí a do natažené dlaně si nechal přemístit malou lahvičku s průzračnou tekutinou, kterou v zápětí ukryl v jedné za svých kapes. „Neváhejte moc dlouho. Má nabídka je časově omezená,“ upozornil jí výhružným hlasem.

„Doře, ptejte se,“ odevzdaně pronesla královna Gara se sklopenou hlavou. Neměla sílu se mu v tuto chvíli podívat do očí.

„Váš manžel se nám snažil namluvit, že princ Illai zemřel již během noci. Jeho tělo či jakákoliv jiná známka toho, že skonal, se však nenašla. Tímto se Vás ptám, žije stále Váš jediný syn?“

Královna zaváhala.

„Zkuste mi zalhat a ruším svou nabídku, rozumíte?!“ obořil se na ni příkrým hlasem Beros.

Gara krátce přikývla. „Žije,“ tiše pronesla a potvrdila tak Berosovu domněnku.

„Je stále tu v Lesonu?“

Teď už zlomená královna s odpovědí neváhala. „Ano,“ hlesla.

Tentokráte nečekaně zaváhal vlčí bůh. „Ví, kromě Vás, někdo další, kde je?“

„Jen pár služebných.“

Beros překvapeně zamrkal. Došlo mu, co tato odpověď znamená. Sice netušil, zdali to byl čistě nápad královny nebo někoho ze služebných, ale na tom stejně teď už vůbec nezáleželo. Klidně by se teď vsadil, že se mladý princ Illai právě nalézal v oděvu služebnictva mezi zajatci z paláce. Chytrý tah, prince takto se schovat, uznale si pomyslel.

Ač to sám nechápal, spontánně se rozhodl, na více se již neptat. „Tady máte,“ rádoby ledabyle pronesl a hodil po královně malou lahvičku s jedem.

Královna Gara pohotově zareagovala a lahvičku okamžitě chytila. „Děkuji,“ zašeptala a jejich oči se na chvíli střetly. Nepospíchala, když se způsobně usazovala zpátky do svého křesla. Průzračnou tekutinu bez zaváhání vypila na jeden lok. Její tváří proběhl záchvěv strachu, pak se jí však v obličeji rozhostil klid.

Beros chvíli počkal. Jed byl silný a účinkoval do pár vteřin. Po několika mělkých nadechnutích se její hrudník zvedl naposledy. Máchl ze zvyku rukou a silný vítr, jež vyvolal, rozházel všechno v místnosti. Skříně se otevřely a jejich obsah se vysypal na podlahu. To samé se stalo i se šuplíky. Z malé knihovny popadaly všechny knihy. Všechny vystavené předměty skončily za tříštivého doprovodu rovněž na zemi.

Spokojeně se podíval na výsledek své práce a rázným krokem opustil místnost. Těsně před tím, než rozrazil dveře, všechny přítomné na chodbě ovlivnil tak, aby si mysleli, že to byly jen vteřiny, co do místnosti vešel. Zapochyboval, zdali pro značně magicky nadané trpaslíky, kteří tvořili jeho tělesnou stráž, bude toto jednoduché iluzivní kouzlo stačit a oklame i je, ale neřešil to. Nepochyboval, že se do jeho jednání pokusili nějak zasáhnout.

„Kdo měl královnu Garu na starosti?!“ zaburácel.

Trpaslíci sebou škubli a vyděšeně se na něj podívali.

„Přivedu velitele,“ pohotově zareagoval jeden z nich a utíkal, co mu síly stačily.

Za dvě minuty stál před ním jeden z trpasličích velitelů.

„Přejete si, Vznešený?“ opatrně se ho dotázal v hluboké úkloně.

„Jak to, že jste ponechali v dosahu královny jed?“ Vyštěkl a vztekle se na trpaslíka podíval.

„Pokoj byl řádně prohledán a zajištěn,“ pokusil se roztřesený mužík bránit.

„Ale nedůsledně! S okamžitou platností jste degradován a můžete mi být ještě vděčný za to, že jsem k Vám tak shovívavý. Zmizte mi z očí.“

„Děkuji, můj pane,“ sklesle ze sebe vysoukal a se sklopenou hlavou odkráčel.

„Ty,“ ukázal Beros na toho, jenž tak pohotově teď už bývalého velitele přivedl. „Nahradíte jeho místo. Postarejte se o to, aby zajatci z paláce byli odvedeni do Oroských stříbrných dolů. Dávám Vám vše na starosti,“ přikázal. Nemohl si dovolit ponechat prince v Eltonu. To by bylo až příliš nebezpečné. Obzvláště, když otroci na polích nebudou až pod takovým dohledem stráží, jako například ti v dolech.

Nechápal, proč se rozhodl prince Illaie nechat naživu a ani to, co učinil s královnou, ale bylo až příliš pozdě to teď začít řešit. Jediné, co ho právě napadalo, bylo to, že to byl malý vzdor Emoiným přáním a příkazům, se kterými ho do Eltonu poslala. A s tím mohl žít. Musel přiznat, že byl právě na sebe trochu hrdý, jak dokázal elegantně zaimprovizovat a všechny své činy zakrýt. Nezdálo se, že by nějaký z trpaslíků prohlédl toto jeho divadlo.

„Odcházíme,“ upozornil svůj doprovod a dříve, než se čtveřice trpaslíků stačila  z nečekané informace vzpamatovat, všechny je přemístil mimo město před svůj stan. Bez jediného kousku slova nechal své věrné pronásledovatele venku a zmizel dovnitř. Potřeboval si trochu odpočinout. Byl celou noc na nohou a měl toho teď tak akorát dost.

 

Kapitola 7 - Tajemství

Komentáře   

0 #2 Lady Corten 2012-05-13 19:13
Cituji Patoložka:
Příběh se moc dobře vyvíjí. Vážně často uvažuji, kam nás to zanese a moc se mi líbí, jakou máš fantazii a jak je to promyšlené. Vytvářet kapitolové povídky je hodně těžké. To proto se uchyluji k těm krástkým a když už vytvořím dělší věc, musím ji sepsat na jeden zátah. Tehdy, když jsem dělala první povídku, neuvědomila jsem si, jak bude těžké navazovat. Ale někomu to jde lehce. Vrátí se k povídce s klidem třeba za rok. To nemůžu, ale obdivuji to. Postava Berose je velmi zvláštní, svým způsobem si za to všechno mohl sám, ale bylo s ním manipulováno. Emoi ví co chce, ale asi si ani neuvědomuje, že válka může stejně dobře zničit i naše samozvané "bohy". Moc se těším na další část s Merikem. A samozřejmě na Aku a Lorika. Bez nich by to nebylo ono. Takže, Vznešená, máš můj velký obdiv a děkuji!

A teď z jiného soudku. No, vážně. Na kapitolu klikne čtyřista až přes tisíc lidí a nenapíše nic? Taky někdy nemám slov, ať je to nadšením nebo znechucením, ale pokud se tu vyskytuje takováto návětevnost, nestálo by to alespoń za napsání - "líbilo", či "díky"? Ono se dost špatně píše, když není žádná či téměř žádná odezva. S jednorázovkami to jde, ale s kapitolovými? Kdy potřebujete znát názor na to, jestli se povídka vyvíjí správným směrem? No vážně! Nic vám to neudělá. A tento příběh za to stojí! Komentář vám neublíží a autora to potěší. Protože proč sem jinak chodíte???

Děkuji za milá slova. I podle mě si Beros za to může dost sám, ale ta manipulace tam opravdu byla. Mám s touto postavou velké plány a společně s Akou je vlastně tento díl převážně o nich, ale i Merik zde sehraje nemalou roly :lol: . Emoi je prostě Emoi. Zahrává si s ohněm a je neponaučitelná, jen časem se ukáže zdali za to zaplatí.
Citovat
0 #1 Patoložka 2012-05-13 18:09
Příběh se moc dobře vyvíjí. Vážně často uvažuji, kam nás to zanese a moc se mi líbí, jakou máš fantazii a jak je to promyšlené. Vytvářet kapitolové povídky je hodně těžké. To proto se uchyluji k těm krástkým a když už vytvořím dělší věc, musím ji sepsat na jeden zátah. Tehdy, když jsem dělala první povídku, neuvědomila jsem si, jak bude těžké navazovat. Ale někomu to jde lehce. Vrátí se k povídce s klidem třeba za rok. To nemůžu, ale obdivuji to. Postava Berose je velmi zvláštní, svým způsobem si za to všechno mohl sám, ale bylo s ním manipulováno. Emoi ví co chce, ale asi si ani neuvědomuje, že válka může stejně dobře zničit i naše samozvané "bohy". Moc se těším na další část s Merikem. A samozřejmě na Aku a Lorika. Bez nich by to nebylo ono. Takže, Vznešená, máš můj velký obdiv a děkuji!

A teď z jiného soudku. No, vážně. Na kapitolu klikne čtyřista až přes tisíc lidí a nenapíše nic? Taky někdy nemám slov, ať je to nadšením nebo znechucením, ale pokud se tu vyskytuje takováto návětevnost, nestálo by to alespoń za napsání - "líbilo", či "díky"? Ono se dost špatně píše, když není žádná či téměř žádná odezva. S jednorázovkami to jde, ale s kapitolovými? Kdy potřebujete znát názor na to, jestli se povídka vyvíjí správným směrem? No vážně! Nic vám to neudělá. A tento příběh za to stojí! Komentář vám neublíží a autora to potěší. Protože proč sem jinak chodíte???
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla