Kapitola 10 - Vzpoura

 

 

Kapitola 10 – Vzpoura

 

Pootevřenými dveřmi skladiště Galek napjatě pozoroval v dálce míhající se kouzla v prostoru, kde se nacházela zbrojnice. Nebylo pro něj nijak těžké odhadnout, že se bojuje právě tam. Odtud neměl nijak valný výhled na město. Skladiště se nacházelo až za obytnou zónou. První bod, o němž by se dalo uvažovat jako o místě, o nějž by útočníci měli prvořadý zájem, byla právě zbrojnice. Byla sice odtud trochu z úhlu a samotnou budovu tak nebylo možné spatřit, ale kouzla poletující na obzoru ještě ano. Bylo mu jasné, že je jen otázka času, kdy jejich vojáci dorazí až sem.

Po několikáté se ohlédl za sebe. Věděl sice, že se od doby, kdy tak učinil naposledy, nic nezměnilo, ale nedokázal si pomoci. Čaroděj tu byl pouze jeden, on. Jinak tu už byli jen obyčejní vojáci, dalo-li se jim tak ovšem vůbec říkat. Ještě před pár dny to byli jen prostí trpaslíci, kteří byli okolnostmi donuceni vzít zbraň do ruky a bránit své město. Když přišel příkaz k mobilizaci, nikdo z nich ani na okamžik nezaváhal, ale to ani jediný z nich ještě netušil, že nebudou bránit své děti a domovy, kde žijí, ale jen pouhá určitá vybraná místa a to včetně silné vrstvy popela, kterou právě měli zde ve skladišti pod nohama. Zubožený stav tohoto místa nebyl dílem nepřítele, ale jejich vlastním, nebo přesněji řečeno členů Řádu, vyznavačů bohyně Tremoi. I on mezi ně patřil. Neměl jinou možnost, jestli chtěl přežít a nelitoval tohoto rozhodnutí. Udělal to pro svou rodinu a byl na to hrdý. Až tedy doposud. Když kolem sebe viděl všechny ty ustrašené trpaslíky nechráněné žádnou zbrojí jen s prostou sekerou pevně svírající v rukách, stojících až po kotníky v popelu, styděl se sám za sebe. Začínal se ho při tomto pohledu zmocňovat pocit, že se měl raději nechat kvůli své krvi a magickému daru zavřít jako otrok do dolů, než se stát Tremoiným posluhovačem.

Pociťoval nevýslovnou hanbu. Když v té staré přístupové chodbě do města prohráli, tak jim lidé dali šanci, aby utekli. Mohli je jednoduše všechny povraždit, ale neudělali to. Dali jim šanci žít, ač si to z jejich pohledu asi ani nezasloužili za to, co udělali v Eltskon království. Lidé měli obrovskou magickou převahu, a přesto jí naplno nevyužili. Alespoň tak mu to přišlo. A co udělili oni? Utekli, ale ne proto, aby chránili své rodiny před vojskem, jež nedokázali udržet vně hory, ale aby bojovali a umírali pro ochranu zbrojnic, kováren, Tremoiných chrámů a šlechtických sídel včetně jejich bohatství. Na ochranu obyčejných trpaslíků už nezbyl nikdo. Ti jim byli tak dobrovolně vydáni na milost a nemilost. Snad sám Sarmat musel přese všechno při nich tiše stát, protože lidé obyčejné kamenné domky míjeli bez povšimnutí, jak to tak odtud prozatím vypadalo.

Proč to dělali? Netušil. Stejně tak mu bylo záhadou, jak se o tajném únikovém tunelu dozvěděli. Správně by o jeho existenci neměli mít ani tušení, stejně jako takřka naprostá většina trpaslíků s výjimkou krále, správce města, velmistra magie a několik vysoce postavených trpaslíků, z nichž naprostá většina byli kněží patřící do toho nejužšího kruhu Řádu. Nikdo, kdo o něm věděl, by jim o jeho existenci za žádných okolností neřekl. Byla jen mizivá pravděpodobnost, že by je právě z této úzké skupiny trpaslíků někdo zradil. Ale nějak se to museli dozvědět. Tento únikový tunel, obdobně jako několik dalších v jiných městech, byl kdysi dávno hlavním přístupem do města, ale to bylo více jak dva tisíce let zpátky. Sám Sarmat je tehdy zapečetil a jejich existence se stala tajemstvím právě proto, aby nedošlo k něčemu takovému jako dnes. Žádný lidský čaroděj nemohl žít tak dlouho, aby si pamatoval ty staré časy před tisíci lety. Elfové v jejich řadách nebyli, a pokud se v některém z čarodějů ukrývala nějaká ta elfí krev, nemohl být starší než pár staletí. Život válečných čarodějů byl mnohdy poměrně krátký. Snad jen Minolský princ v sobě ukrýval potenciál žít tak dlouho a přežít. Byl z jedné čtvrtiny elf a podle zvěstí se jeho dar vyrovnal moci mága, ale on moc dobře věděl, že je až přespříliš mladý. Podle měřítek elfů nebyl ještě ani dospělý. Princ Alek byl jen o pár let starší než jeho syn. To moc dobře věděl. Když se jeho syn narodil, byly hory neprodyšně zapečetěny tak, jak tomu bylo dnes.

Další a možná nejlogičtější možností, jak se o tunelu mohli dozvědět, by mohla být bohyně, jež s lidmi přišla, to by však sám Beros při jejich setkání nesměl říct, že se vidí poprvé. Nedokázal si představit, že by mohla žít tisíce let a ještě se ani jednou po tu dobu s manželem své sestry nesetkat. Musela být velmi mladá. Tomuto nasvědčoval i fakt, že o ní doposud neslyšel ani v náznaku a to se od doby, kdy vstoupil do Řádu, ve volných chvílích věnoval studiu historie národů a jejich bohů. Přečetl už mnoho starých textů, ale ani v jediném však nepostřehl, že by se o ní alespoň náznakem zmínil. A bohyně Tremoi byl ten samý případ. Obě se tu objevili z ničeho nic jako by odnikud. Jediný rozdíl mezi nimi byl ten, že u této nikdo z trpaslíků neznal ani její jméno, protože ona jim ho neřekla. Jediný, kdo ho asi určitě musel znát, byl pouze sám vlčí bůh a ani ten jim ho nehodlal prozradit.

Tato bohyně byla záhadná. Nikdo s její mocí a postavením by se nedokázal přede všemi skrývat tak, že by nikdo neměl ani potuchy, že existuje. Od narození tak činit celá tisíciletí to bylo podle něj takřka nemožné. Možná staletí, ale víc už ne. Ve svých úvahách se mohl mýlit, ale klidně by dal ruku do ohně za to, že není starší jak dva tisíce let.

A byla tu ještě jedna otázka, která se jí týkala. Proč stála na opačné straně, než její sestra? Jednotlivé božské rodiny po celou dobu své existence vždy držely pevně při sobě. Existovaly sice výjimky, ale ty vždy měli svůj důvod. Byl i zde nějaký? A pokud ano, byl dostatečně pevný na to, aby na poslední chvíli necouvla a dotáhla své tažení proti sestře až do konce? Neodvážil se doufat. Přál si, aby to šílenství, jež bohyně Tremoi rozpoutala, zmizelo a vše zas bylo jako dřív. To však bylo nereálné. Nebyl naivní, ač na malou chvíli by si jím možná přál být.

Ale zpátky k tunelu. Ani ona o něm nemohla vědět. A tak zbývalo jediné vysvětlení – Minolská vrchní mistryně magie. Byla nejenom ctihodně stará a to dokonce i na mága, ale také to byla vědma. O jejích mimořádných schopnostech v oblasti magie času kolovaly už i mezi trpaslíky staré legendy. Před ní prý nebylo možné udržet žádné tajemství. A tak o tunelu mohla vědět nejen díky tomu, že v dobách velkých změn žila, ale také díky svému daru. Což by vysvětlovalo důvod, proč dostali příkaz, že pokud vědmu Soru spatří, mají to neprodleně hlásit.

Panoval v něm dobrý pocit, že na to asi přišel. Stoprocentně jistý si však nebyl. Existovala totiž ještě jedna možnost, ač byla velmi nepravděpodobná, a proto se jí hlouběji raději ani neodvážil zabývat. Malý červíček nejistoty však v něm už hlodal a nešel tak úplně zahnat.

Na žádné mapě dnes nebyly zakresleny staré tunely a to včetně tohoto, ale existovalo pět map, na nichž kdysi dávno byly. Všeobecně se věřilo, že tyto mapy byly zničeny či navždy ztraceny během staré boží války. On pravý osud čtyř z nich neznal, ale o jedné moc dobře věděl.

Kdysi dávno existovaly Královské mapy. Každý trpasličí král měl jednu. Bylo pět království, tudíž bylo i pět map. Do každé z nich bylo zakresleno úplně vše a to jak co bylo napovrch, tak i to co se skrývalo pod ním. A za to, že tomu tak doopravdy bylo, ručil takzvaný Strážce mapy. A právě posledním oficiálně zvoleným strážcem mapy Temoku byl jeden z jeho předků. Už pomalu dva tisíce let se Královská mapa dědila v jeho rodině z generace na generaci. Vždy nejstarší z potomků se stal podle rodinné tradice jejím novým strážcem, který jako kdysi ručil za to, že v ní bude zakresleno vše, ale také i za to, že její existence nadále zůstane tajemstvím a drahocenným pokladem jejich rodu.

Když nečistokrevní před necelým staletím ztratili právo volného pohybu, dal mapu svému synovi Siraiovi a přiměl svou matku, aby s ním uprchla do Minoltu. Mapa tak od té doby byla sice na území lidí, ale ti o ní neměli ani potuchy. Věřil Siraiovi, svou rodinu by jistě jakkoliv nezradil.

Svým způsobem nezáleželo na tom, jak se lidé o únikovém tunelu dozvěděli. Důležitý byl fakt, že na ně zaútočili jen z jednoho směru a oni se o útoku dověděli dva dny před tím. Sice moc času předem neměli, ale na evakuaci Rubidie by to bylo více než dost. Mohli se schovat v labyrintu chodeb a tunelů, kde by je lidé nikdy nenašli. Ale nestalo se tak. Mistři Řádu přikázali, aby všichni zůstali ve městě a za žádnou cenu od této myšlenky neupustili. A tak tu tedy stál takřka po kotníky v popelu a čekal. Na co? Na smrt? Ta by možná byla i vysvobozením. Ale měl rodinu. Volil by dnes jinak, kdyby ji neměl? Právě teď se otrocká práce v dolech zdála jako mnohem lákavější nabídka.

Čím déle byl v Řádu, tím palčivěji si uvědomoval, že je to jen velká skupina fanatiků slepě naslouchajících své bohyni a vyžívající se mnohdy ve svých zvrácených choutkách. Byl nesmírně rád, že se mu doposud i po tolika letech podařilo udržet zdravý rozum. Hodně tomu asi pomohlo i to, že po celou tu dobu byl v hierarchii Řádu na tom nejnižším stupínku. Ale i tak. Znal několik trpaslíků, kteří na tom byli na začátku stejně jako on. A teď? Bál se s nimi pomalu promluvit, aby omylem neřekl něco, co by ho mohlo rázem stát život.

Nedokázal si představit, jak by to na Sarmatském kontinentu vypadalo, kdyby bohyně Tremoi vyhrála. Nepochyboval, že má v plánu v ostatních lidských královstvích provést to samé, co v Eltonu. Dělalo se mu špatně už jen z toho, když slyšel vyprávět o tom, co všechno se tam dělo. Děsilo ho, že by se něco takového mělo opakovat. Protože pokud ano, znamenalo by to, že by to Siraie stálo život.

Rodina byla pro něj tím nejdůležitějším. Pomalu začínal chápat, proč se lidé asi rozhodli věřit té neznámé bohyni a upřeli k ní své veškeré naděje. Byla jejich jedinou šancí, jak to vše zastavit a zvrátit v jejich prospěch. No, možná že nebyla přeci jen tou jedinou, ale určitě byla tou největší. I on se to rozhodl risknout, protože kdyby nic neudělal, nikdy by si to neodpustil. Musí Siraiovi pomoci a potažmo tím i Minolskému království. Vždyť i díky matce je i on z jedné poloviny minolťan a už jen kvůli tomu by mu neměl být osud tohoto království jen tak lhostejný. Což rozhodně nebyl. Pokud existuje něco, co pro ně a tuto neznámou bohyni může udělat, byl plně rozhodnut jít do toho. Už odmítal být pouhým pozorovatelem a vše sledovat z dáli se založenýma rukama v klíně.

Pátravým pohledem si naposledy prohlédl trpaslíky natěsnané do prostoru tohoto spáleniště, odkašlal si, aby si pročistil hrdlo a hlubokým hlasem ke všem zvolal. „Slyšte a přemýšlejte bedlivě! Každý z vás už jednou dnes dostal šanci žít. Kdo z vás toho chce využít? Kdo z vás tuto příležitost chce zahodit? Myslíte, že tuto příležitost nám poskytnou i podruhé? Ne! Máme zemřít pro popel, ve kterém stojíme? Je to snad ta správná cesta ke smrti, kterou si každý z nás vysnil? Tady žádné slávy hrdinskou smrtí nedosáhneme. Nejsme zde připravení bránit nic, co by mělo větší cenu, než by se za nehet vešla. Naše ženy a děti jsou sami doma a umírají strachy. Nejsou právě naše rodiny tím, které bychom měli po právu chránit? Pokud mám zemřít, chci, aby to mělo smysl. A tady ho rozhodně nenacházím! Bojujme za to, co je správné. Umírejme tehdy, má-li to opravdu význam. Neozbrojené nezabíjejí! Podívejte…“ pronesl a poodstoupil od vrat, do kterých předtím prudce strčil a rozrazil je. „Je snad tam, kde stojí naše domy vidět boj? Není! Oni nás nepřišli z pomsty pozabíjet. Ať přišli kvůli čemukoliv, beztak toho určitě už dosáhli. Tento boj už jsme prohráli. Tak proč tu tedy čekáme na tak zbytečnou smrt? Protože až přijdou sem, a oni sem určitě přijdou, a spatří popel, ve kterém stojíme, jinak to neskončí. Odcházím domů! Jdu tam, kde správně teď mám už dávno být. Kdo jde se mnou?“ jeho hlas utichl a ve skladišti nastal šum. S napětím sledoval, co se bude dít. Vše co řekl, myslel vážně. Nelhal jim. Jen měl ještě jeden další důvod, proč chtěl, aby se toto místo vyklidilo.

„Dezerce se tvrdě trestá a ty Galeku zaplatíš za svá slova životem!“ vykřikl afektovaně kapitán, jež měl tuto akci na starost, a se zbraní v ruce se rozeběhl proti němu.

Galek měl tohoto čistokrevného trpaslíka už plné zuby. Měl s ním nevyřízené účty. Naneštěstí totiž bezduché vyznávání nové trpasličí bohyně nebylo pouze doménou Řádu, ale i mnoha dalších trpaslíků, kteří si začali myslet, že díky své čisté krvi jsou mnohem víc než ti ostatní. Což byl i jeho případ. Díky jeho zaslepenosti v tunelu zbytečně zemřela více jak polovina jejich jednotky. Ještě by žili, kdyby se začali stahovat dřív, stejně tak jako ostatní skupiny, ale to by on musel trochu přemýšlet a připustit si, že se už nic jiného udělat nedá, a dát příkaz k ústupu místo povelu k dalšímu útoku. Proti těm rostlinám nemohli vyhrát. Každému to muselo být jasné, ať už magií vládl či nikoliv.

„Žádný vzduch,“ tiše zašeptal inkantaci a pevně sevřel svůj zesilovač v podobě malého přívěšku ukrytého v rukávu na řetízku kolem jeho pravého zápěstí.

Kapitán rázem bezmocně zalapal po vzduchu. Zastavil se v půli cesty, upustil svůj meč se zařinčením na zem a oběma rukama si instinktivně sevřel hrdlo. Nemohlo mu to však nijak pomoci a on to věděl. Prvotní šok následovaný vyděšením vystřídala v jeho očích nenávist plně nasměrované na Galeka. Vypadalo to, že by chtěl i něco vykřiknout, ale nemohl.

Ve skladišti zavládlo naprosté ticho, když se bezvládné tělo zřítilo se zadrnčením na zem.

„Pokud tu chce někdo tak jako on zůstat a zemřít, nebudu mu v tom bránit. Bude to jen a jen jeho volba,“ pronesl ke všem pevným hlasem. Nedostalo se mu však žádné zpětné reakce. Zdálo se, že půjdou všichni. Krom bezvládného kapitána to vypadalo, že tu nikdo neplánuje zůstat. V duchu se pro sebe spokojeně ušklíbl.

„Zbraně nechte tady,“ zavelel a vyšel ven do prázdné ulice. Ač na krátký okamžik zatoužil se ohlédnout, neučinil tak. Cinkot zbraní za jeho zády byl nepřeslechnutelný. Pomalým krokem vyrazil kupředu a pozoroval, jak ho předbíhá jeden trpaslík za druhým. Zabočil do nejbližší vedlejší uličky a poté, co si byl jistý, že si ho nikdo nevšímá, se otočil a nenápadně se vrátil do skladiště.

„Je mi líto, ale nemohu vás nechat na živu, aby si to s vámi Minolťané vyřídili případně sami,“ pronesl k pomalu se probouzejícímu tělu kapitána. „Žádný vzduch,“ zašeptal už podruhé v krátkém čase za sebou stejnou magickou formuli. Tentokráte však podržel kouzlo aktivní o něco déle. S mírnou nechutí se pak sehnul k mrtvému trpaslíkovi a začal mu prohledávat kapsy. Za krátko v jedné z nich našel to, co hledal – na drobnou složenou malou mapu Rubidie a jejího blízkého okolí. Po rychlém zapátrání sebral ze země jeden z větších uhlíků a trochu neobratně jím označil na mapě několik míst.

„Je mi líto,“ omluvně tiše pronesl s menší výčitkou svědomí. Mrzelo ho, že musel zradit důvěru svých společníků a kolegů z branže, ale za daných okolností to jinak nešlo, pokud chtěl opravdu Minolťanům pomoci.

Před jedenácti lety ho řád donutil, aby se přestěhoval z Darolu, kde jeho rodina už po staletí žila, do Rubidie. Uvnitř něj v něm tehdy žhnula velká zloby i bezmoc proto, že ho přiměli udělat něco, co by za jiných okolností asi nikdy neudělal. Využil starých známostí a stal se překupníkem a obchodníkem na černém trhu. Jeho členství v Řádu mu některé věci dost komplikovalo, jako třeba získání si důvěry některých trpaslíků, se kterými jako obchodník nutně potřeboval spolupracovat, ale poté, co jim na druhou stranu dokázal zachránit kůži a zabránit tomu, aby je chytili a jednou to bylo opravdu dost o fous, získal jejich plnou důvěru.

Informace, které za těch jedenáct let nashromáždil, právě teď zúročil. Sice do dneška nepočítal s tím, že by je využil k něčemu takovému, ale být informovaný nikdy neškodilo. Jeho otec mu vždy s oblibou říkal: „Nikdy nevíš, co se ti bude časem hodit,“ a měl naprostou pravdu. Dnešek to jen potvrdil.

Mapu Rubidie s označenými tajnými překupnickými sklady s potravinami pohodil poblíž kapitánova těla a nenápadně se opět ze skladiště vytratil. Tentokráte už opravdu nadobro.

 

Diami si přitáhla plášť blíže tělu, zabočila do postraní uličky a zastavila se. Po krátkém ohlédnutí zjistila, že ji nikdo nesleduje. Několika rychlými kroky se dostala k ústí potemnělého tunelu a zmizela v něm. Až teď se jí trochu ulevilo. Byla nervózní a vyděšená. Setkání se mělo odehrát jen pouhý jediný den po útoku.

Řád boně Tremoi přímo řádil. Vlastní neschopnost s tím, co se stalo, házeli na druhé. Každého, kdo měl dost smůly a dostal se jim do ruky, zatkli a s obviněním ze zrady a napomáhání lidem ho poslali na smrt. Den poté, co lidi opustili podzemí hory, Rubidii ovládl ještě větší strach než v okamžiku, kdy je napadli.

Diami si musela přiznat, že i ona se bála. Když byla sama s matkou zabarikádovaná v domě, byla vyděšená k smrti a myslela jen na to, že její otec je tam někde venku a jako člen Řádu bojuje a dává svůj život v sázku.

Když se z nenadání ozvalo zabušení na dveře, v tom momentu hrůzou takřka umřela. Na následnou úlevu však nikdy nezapomene. Matka se rozhodla odjistit dveře, kterými v zápětí dovnitř proklouzl otec, živý a zdravý. Nikdy se v něco takového ani neodvážila doufat. Následné události se jí však stejně pevně vryly do paměti, jako tato, a možná i víc, protože ta jí přiměla riskovat a na obzvláště nebezpečné dnešní setkání Pravověrných jít.

Pravověrní – tak si říkali. Byli skupinkou nečistokrevných, převážně mladých trpaslíků, ale co bylo nejdůležitější, a co je především pojilo, to byl odpor k Řádu, samotné bohyni Tremoi i samotné ideologii čistokrevných.

Kdyby se řád o těchto setkáních dozvěděl, v tom lepším případě by skončili jako otroci v dolech a to jen za podmínky, že by k nim byli shovívaví. O čemž se dalo silně pochybovat.

Dříve chodila na setkání se strachem, že otec přijde na to, co dělá, ale dnes už se bála z jiného důvodu. Chtěla jim toho tolik říct a to, že by k tomu nemusela dostat šanci, jí naplňovalo strachem.

Ano, kolik toho jeden potají vyslechnutý rozhovor může změnit. Teď právě měla díky němu na otce úplně jiný názor než dřív. Od včerejška na něj byla poprvé hrdá a chtěla, aby to všichni věděli. Přála si, aby to mohla říct i jemu, ale to zatím nebylo možné. Snad jednou nastane ta vhodná příležitost a nebude to až za tak dlouho. Nedokázala si představit, že by musela čekat několik let. V ten okamžik ty dveře prostě nemohla otevřít. Zklamala by ho a to rozhodně nechtěla. Chtěla, aby i on byl na ní stejně tak hrdý, jako ona byla právě na něj.

Tunelem profukoval chladný proud vzduchu, a tak si přitáhla plášť blíže k tělu. Její mysl se ponořila do hlubin té jediné konkrétní vzpomínky. Nohy jí mezitím samy nesly směrem, kudy potřebovala.

 

„Galeku, co tu děláš?“ radostně zvolala její matka, když otec přišel domů v době, kdy se podle zvuků vně domu dalo snadno usoudit, že se ve městě ještě bojuje.

Diami neodolala a i ona stejně jako před okamžikem její matka sevřela otce ve své náruči.

„Útočí jen na určitých místech a obyvatele nechávají na pokoji. Jsme tu v bezpečí. Poté, co jsme neudrželi tunel a oni se dostali až do města, dostal jsem rozkaz hlídat prázdné skladiště. Neviděl jsem důvod tam na ně čekat. Mají obrovskou magickou přesilu. Kdyby chtěli, mohli by lehce celé město srovnat i se samotnou horou se zemí,“ vysvětlil a trochu se od obou žen poodtáhl. „Diami, jdi do svého pokoje, prosím. Musím si s mámou promluvit,“ vážným a nesmlouvavým hlasem dodal.

Otočila se tedy a pomalu začala stoupat po schodech nahoru. Byla téměř už na konci schodiště, když se dveře od kuchyně za jejími rodiči zavřely. Obrátila se a pomalu po špičkách sešla dolů až k nim. Díky dlouhodobému cvičení si hned za pomoci magie zesílila sluch tak jemně a opatrně, že její otec neměl takřka žádnou šanci si jemného zachvění magie všimnout. Snad jen, pokud by počítal s tím, že se o něco takového pokusí, by byla odhalena. Opatrně přiložila ucho ke dveřím.

„Cože jsi udělal?!“ vyjekla v tu chvíli její matka.

„A co jsem měl jiného dělat? Zůstat tam, abychom všichni bezdůvodně zemřeli? Pro trochu popela?! Ke všemu nikdo z nich nemá ani tušení, že jsem ho zabil já. Viděli kapitána ještě žít, když jsme odcházeli. A rozhodně ani jeden z nich nic nikomu neřekne, protože jinak by nás to všechny stálo krk. Musel jsem ho zabít. Jinak bych jim tam tu mapu nemohl nechat. Obzvláště když na ní byly vyznačené nelegální sklady zásob.“

Na chvíli zavládlo ticho.

„Uvědomuješ si, jak to bylo nebezpečné? Kdyby si tě někdo všimnul… Vím, že tady jde o Minolťany, ale i tak. Stojí to vůbec za to kvůli nim tak riskovat? Dnes sem přišli jako nepřátelé. Bezdůvodně nás napadli. Tak proč ses jim zatraceně rozhodl ještě pomáhat?!“ křičela její matka, které evidentně povolily nervy.

„Rozhodl jsem se jim pomoci a riskovat právě proto, že jsou to Minolťané. A oni nás nenapadli jen tak bezdůvodně. Na rozdíl od nás. Nejsou hloupí. Musí vědět, co se v Eltonu stalo. A to vůbec nemluvím o tom, co jsme udělali lidem, kteří s námi už po staletí v horách žili. Měli jsme pro to my všichni nějaký rozumný důvod? Ne neměli. Pokud tedy nezastáváš myšlenky čisté krve, její nadřazenosti a nutnosti si vydobýt její dávno ztracené postavení a význam. To nejsou opravdové důvody. Neohrožovali nás. To ve skutečnosti ve jménu Tremoi děláme my. Ano, dnes na nás zaútočili. Ale to je nic proti tomu, co na ně na hranicích chystáme my. To, co se odehrálo v Eltonu, byl jen nácvik toho, co má přijít. Ač se snažíme sebe víc, musí prostě něco tušit. A i přes to s neozbrojenými nebojují, nezabíjí je, nezotročují je, jako my,“ stejně zaníceným hlasem jí zaoponoval. Na chvíli se odmlčel, aby se trochu uklidnil a znatelně tišším hlasem dodal. „Přišla s nimi jedna bohyně. Netuším, jak se jmenuje, ale vím, že je to Tremoina sestra.“

Náhle se ozvalo krátké zajíknutí. „Sirai,“ hlesla žena, které až s malým zpožděním došlo, co jí manžel před chvíli naznačoval.

„Ano, Sirai. Chceš, aby se jemu i mé matce něco stalo? Nepodstoupili jsme tohle všechno, aby alespoň někdo v rodině byl pryč a v bezpečí? Nemají šanci. Pokud králové pod Tremoinou záštitou udělají to, co plánují, nepřežijí. Obzvláště pokud najdou ty mapy.“

Po těchto slovech opět zavládlo v místnosti ticho. Diami si v ten moment nadevše přála být právě uvnitř a vidět na vlastní oči, co se tam odehrává, a ne jen potají odposlouchávat za dveřmi. O svém bratrovi a babičce slýchávala jen zřídka a to jen v okamžicích, jako byl například tento. Před ní o nich vůbec nemluvili. Když byla menší, párkrát se jich pokusila na bratra zeptat, ale místo jakékoliv informace vždy dostala maximálně tak vynadáno. Obvykle jinak totiž dělali, že ji vůbec neslyší. Časem své snahy vzdala a jen se domýšlela, proč tomu asi tak bylo. Měla svou teorii. Utekli, aby se zachránili, protože otec vstoupil do Řádu. Ale podle toho, jak spolu ti dva tentokrát hovořili, jí došlo, že pravda byla úplně někde jinde. Tak moc si přála, aby se jich na to všechno mohla zeptat.

Zevnitř se začaly opět ozývat hlasy, a tak Diami nasměroval pozornost od svých myšlenek zpátky k nim.

„Nedopustím, aby se jim něco stalo. A pokud to znamená zrazovat našeho krále a riskovat život, s radostí to udělám. Bohyni Tremoi má věrnost nikdy nepatřila. Vždy jsem se modlil a budu se modlit jen k Sarmatovi. Ať si ona říká, co chce. Při nejbližší příležitosti se nechám převelet k hlavní jednotce. A pokud se mi naskytne jakákoliv příležitost Minolťanům opět pomoci, učiním tak jako dnes,“ pevným hlasem oznámil Galek.

„Uvědomuješ si, že Sirai není tvé jediné dítě? Co Diami? Máš zodpovědnost i vůči ní!“ vyjekla matka v pokusu mu jeho záměr rozmluvit.

„Jak dlouho myslíš, že se nám ještě podaří tajit, že je čarodějka? Až to zjistí, dostane na vybranou buď doly nebo Řád. A co myslíš, že si vybere? Je příliš paličatá a umíněná na to, aby přijala Řád. Nebo sis nevšimla, jak na mě poslední dobou pohlíží skrz prsty? Nedovolím bohyni Tremoi, aby nás připravila o naše děti! Protože tak to skončí, pokud vyhraje. Jedinou naší šancí je, že lidé vyhrají. Což se do dneška nezdálo dost možné, ale poslední hodiny nám přinesly naději. Sice malou ale i tak, lepší něco nežli nic. A já se jí hodlám pevně chopit a jen tak se jí nevzdat.“

„Bojím se o tebe,“ nešťastným hlesem špitla matka.

Po krátké odmlce se Galek rozhodl změnit raději téma, protože když opět promluvil, mluvil úplně o něčem jiném. „Našla jsi už ten medailón s obrázkem mé matky?“

„Je mi líto, ale netuším, kde je,“ zkroušeným hlasem mu přiznala.

„No nic, třeba se časem ukáže,“ odvětil jí částečně zklamaným ale převážně odevzdaným hlasem otec.

Diami se odtáhla ode dveří. Sáhla si za výstřih a vyndala přívěšek, který pod několika vrstvami oblečení pečlivě ukrývala.

„Taky je mi to líto, ale slibuji, že ti ho vrátím, ale teď to nejde,“ tiše pronesla k otci, který ji však neměl šanci slyšet. Pak se rozhodla svým rodičům už dopřát trochu opravdového soukromí a vydala se tiše zpátky do svého pokoje. Slyšela už dost.

 

Diami se vrátila ze své vzpomínky zpátky do reality. Byla na místě, v jedné zdánlivě opuštěné chodbě, která už svou vzdáleností od města nebyla považována za její součást. Zaťukala na tmavé dveře, jež takřka splývaly v příšeří chodby se stěnou.

Chvíli se nic nedělo, a pak se dveře tiše trochu pootevřely. Skrz mezeru vykoukl ven poměrně urostlý trpaslík.

„Co tu chceš?“ vyštěkl.

„Přišla jsem Vám vrátit tohle. Všimla jsem si, jak vám to dnes ve městě vypadlo,“ s úsměvem pronesla a vytáhla zpod oblečení ukrytý medailón. Sundala si ho z krku a v okamžiku, kdy svou ruku s ním natahoval k trpaslíkovi, nenápadným, nacvičeným pohybem ho otevřela a podržela mu ho rychle před očima tak, aby si mohl všimnout obrázku lidské ženy.

„Pojď dál,“ vyzval jí o něco milejším hlasem a dveře naplno otevřel.

Jen, co vešla dovnitř, rychle za ní opět zabouchl. Neohlížela se a kvapně proběhla stroze vybaveným příbytkem ke dveřím, jež byly za normálních okolností ukryté za masivní skříní, která byla právě teď odsunutá trochu na stranu a umožňovala tak se ke dveřím bokem prosmýknout. Proběhla jimi a po točitém schodišti sešla dolů.

Úlevně si oddechla. Dostala se sem bez problému a ke všemu přišla včas. Což se moc často nestávalo.

Větší místnost vybavená jen jedním menším podiem byla osvětlená několika loučemi zavěšenými na stěnách. Zhruba padesátka trpaslíků, která tu tak porůznu už postávala, nedokázala tento velký prostor zaplnit ani z jedné poloviny.

Diami se mezi nimi propletla a zamířila rovnou k jedné ze skupinek postávající trochu bokem poblíž podia. Byla tvořena trojicí trpaslíků a jednou trpaslicí stejného věku, jako byla ona sama.

„Diami, ty jsi opravdu přišla,“ přivítal ji nadšeně jeden ze skupinky.

„Torixi, ty jsi pochyboval?“ škádlivě se ho zeptala.

„Jen na chviličku,“ pronesl stejným tónem a pobaveně se na ní podíval.

Diami se na něj usmála, a pak její tvář zvážněla. „Chci mít úvodní řeč,“ oznámila mu.

„Jsi si jistá?“ s obavou v hlase se ujišťoval. Už nesčetněkrát se jí pokoušel přesvědčit, že by i ona měla alespoň jednou k ostatním, třeba i velmi krátce, promluvit. Byla jedna z posledních, která tak doposud neučinila. Což jí moc nepomáhalo obzvláště u těch, co jí tak dobře neznali a jen věděli, že její otec patří k Řádu. Vždycky nabízené šance odmítla s tím, že neví, co říct, a že se také příliš stydí a proto si myslí, že by tak ani ze sebe nic z patra nedokázala vysoukat. Vymlouvala se. Měla z neznámého, nepochopitelného důvodu strach a nezdálo se, že by se to mohlo někdy změnit. A teď přišlo nečekaně tohle. Naplňovalo ho to neskonalou zvědavostí. Co se stalo, že tak radikálně ze dne na den změnila svůj postoj? Kdyby za ním přišel po tolika výmluvách nečekaně někdo jiný než ona, úvodní řeč by mu určitě nesvěřil. Byla čest být tím prvním, který má tu možnost všechny zúčastěné slavnostně přivítat. U Diami se však rozhodl učinit výjimku. Nějak tušil, že ho nezklame a dnes mu všechen ten předchozí čas a vynaloženou námahu s jejím přemlouváním plně vynahradí. Nikdy se doposud netvářila tak odhodlaně a bojovně jako teď. Vypadalo to, že je schopná se o tu možnost klidně i poprat.

„Ano,“ pronesla Diami vážným hlasem. Ani na jedinou vteřinu nezaváhala.

„Dobře, je tvoje. Ale nezklam mě,“ uvolil se Torix a s vnitřním uspokojením pozoroval, jak se její tvář rozzářila.

„Děkuji. Slibuji, že tě nezklamu,“ přislíbila mu. Pocit nervozity, jež měla, však nevymizel, jak zprvu očekávala. Myslela si, že nejtěžší část bude Torixe přesvědčit, a pak zbytek už hravě zvládne, ale teď se zdálo, že je tomu úplně naopak. Toto uvědomění jí ještě o trochu víc zneklidnilo. A ani po půl hodině, když jí Torix vyzval, že je čas, to nebylo lepší.

Chvěly se jí nohy, když stoupala na podium. Chtěla začít mluvit, jen co udělá poslední krok a dostane se tam, ale pohled, který se jí naskytl, jí vyrazil dech. Místnost byla zcela zaplněná. Nikdy se jich nesešlo tolik jako dnes. Ani si tolika dalších příchozích díky své nervozitě do teď nevšimla.

Zavřela na chvíli oči a představila si, že je tu sama. Zabralo to a trochu se jí podařilo zklidnit její splašeně bijící srdce. Když oči opět otevřela, zhluboka se nadechla a s vydechnutím začala mluvit. Klid se jí rázem rozprostřel celým tělem, jako by z ní vše spadlo. Hlas měla pevný, nekolísal a ani se nezadrhával. To jí dodávalo ještě větší jistotu.

„Je mi velkou ctí, že právě já vás zde mohu v tento významný den přivítat. Někteří z vás mě znají, jiní nikoliv. Už jsou to tři roky od okamžiku, co jsem sem přišla poprvé. A s hanbou musím přiznat, že jsem v sobě doposud nenalezla dost odvahy k vám promluvit. Včera jsem však nad svým strachem dokázala zvítězit. Musela jsem, jestli jsem nechtěla svou rodinu zahanbit.

Každý, kdo tu dnes je, ví, co se včera odehrálo. Rubidie byla napadena. Byl to však skutečný útok? Ne, nebyl! A víte proč? Oni nás ve skutečnosti přišli osvobodit. A co jsme udělali my? Vůbec jsme této nabízené šance donesené pomalu na zlatém podnose nevyužili!

Možná se mě chcete zeptat, jak jsem na tohle všechno přišla. Nemusíte, sama vám to povím, ale nejprve vám však předtím musím sdělit něco stejně důležitého. Něco o svém otci. Někteří z vás vědí, jiní jen tuší, že můj otec je členem Řádu. Z tohoto důvodu se zde párkrát vyskytly jisté pochybnosti o mé přítomnosti zde na setkání a mé skutečné loajalitě. Nikdy jsem nezaváhala a vždy byla věrná vám Pravověrným, ač jste o mně pochybovali. Chápala jsem vás. Sama jsem se za svého otce styděla, za to, kým je. Zklamání, stud, bolest, ponížení a beznaděj ve mně jen vřely. Dnes je však tohle všechno pryč. Už se nehanbím před vás postavit a pohlédnout vám do očí. Dostala jsem příležitost prozřít a díky tomu se asi nikdy nepřestanu stydět za to, že jsem kdy o něm pochybovala a nevěřila mu. Myslela jsem si, že právě proto, že vstoupil do Řádu, má babička a můj bratr utekli k lidem ve snaze si před ním zachránit život. Mýlila jsem se však. Můj otec dělal vše pro to, aby svou rodin ochránil. Byl to právě on, kdo jim na poslední chvíli dopomohl utéci a byl to on, kdo se obětoval pro zbytek rodiny, jež tu zůstala, a vstoupil do Řádu, aby je chránil. Jeho srdce však nikdy nepřestalo věřit v Sarmata, ač jeho ústa byla nucena šířit ty ohavné lži. Celé ty roky tiše trpěl a s pokorou všechno snášel a čekal. Ano, čekal! Na svoji šanci a včera byl ten den, kdy přišla. Pomohl lidem, aby si odtud odnesli dost jídla, aby mohli pokračovat ve své výpravě za naší svobodou!

Sám Sarmat je nám musel v podobě té neznámé bohyně přivést na pomoc. A co jsme udělali my? Nic! Jen jsme se krčili v koutě a báli o svůj život. Stydím se za nás. Ano, stydím! A jsem hrdá na to, že alespoň můj otec měl dost odvahy jednat a riskovat svůj život pro nás všechny. A má tak v plánu činit i nadále. Nechal se převelet k hlavní jednotce, aby se dostal blíže ke zdroji informací a mohl dále bojovat za naší svobodu!

Pokud vyhrají lidé, vyhrajeme i my. Máme v sobě lidskou krev! Nestyďme se za ní! Každý z nás, co tu dnes je, má v nějakém lidském království příbuzné. Chce je někdo z vás nechat zemřít? Oni netuší, co na ně Tremoi chystá! Chce někdo z vás, aby to jí a těm chamtivým, do sebe zahleděným čistokrevným prošlo? Ne! Tak pro to něco udělejme! Je čas bojovat! Za naši víru! Za naši krev! Za svobodu!

Už žádné doly, žádné otroctví. Je čas si to přestat nechat líbit!“ Diami udělala ve své řeči krátkou pauzu, v níž dala ostatním první možnost reakce na svou řeč. Odezva byla bouřlivá. „Za Sarmata!“ vykřikla z plných plic, aby je překřičela. Následně už jen spokojeně sledovala, jak všichni přítomní zvedli bojovně svou v pěst a skandovali s ní. Chvíli je nechala být, a pak jim rukou naznačila, aby se utišili. „Lidé pokračují dál ve své pouti a míří k dalšímu našemu městu. Až tam dorazí, musíme být připraveni jim pomoci. Je čas kontaktovat další Pravověrné z jiných měst a společně s nimi začít jednat. Chyba, ke které v Rubidii došlo už nesmí být opakována!“ domluvila ochraptělým hlasem. Cítila se úplně vyřízená. Do své řeči dala vše, co v sobě našla. A podle toho, jak dav pozitivně reagoval, usoudila, že uspěla. Byla šťastná. Chvíli ze svého vyvýšeného místa pozorovala trpaslíky pod sebou, a pak se širokým úsměvem na tváři začala sestupovat dolů. Torix na ní už pod shody čekal.

„Jsem na tebe nesmírně hrdý. Byla to skvělá řeč. Ode dneška už o tobě nikdo nebude víckrát pochybovat. Budou naslouchat všemu, co jim řekneš. Je mi velkou ctí, že jsem to byl právě já, kdo měl to štěstí a mohl tě sem mezi nás přivést,“ šťastně pronesl a nabídl jí svou ruku, aby jí při scházení přidržel.

Diami s mírným překvapením jeho ruku přijala. V okamžiku, když se však dostala úplně dolů a chtěla se ho pustit, byla nečekaným pohybem přitažena na jeho hruď. Po tvářích se jí rozlila mírná červeň. Když se jí konečně podařilo z toho překvapivého gesta vzpamatovat, zjistila, že obětí doposud nijak nepolevuje, a tak se trochu silou od Torixe odtáhla.

„Čekají na tebe,“ připomenula mu a významně se na něj podívala. Torix byl tady v Rubidii jejich nejmenovaným vůdcem. A dnes nastal ten správný čas, aby se jím stal i oficiálně.

Trpaslík, na němž bylo od prvního pohledu znát, že je z poloviny člověk, jí pohled opětoval. Rozuměl jí, co se mu v tom momentu snažila beze slov sdělit.

„Až bude po všem a my budeme opět svobodní, připomeň mi, abych nezapomněl zajít za tvým otcem. Protože před ním by měl každý z nás trpasličích čarodějů skutečně pokleknout,“ špitl k ní Torix, zatímco jí míjel při cestě na podium.

Diami se nadmula pýchou nad svým otcem. Byla na něj opravdu hrdá. Následné vlně zklamání sama nad sebou nijak nebránila a nechala se jí pohltit.

Je mi líto tati, co jsem si o tobě myslela. Snad mi jednou dáš příležitost se ti za vše omluvit, toužebně si pomyslela, zatímco její oči upřeně sledovaly nečistokrevné trpaslíky, jež už netrpělivě čekali na řeč svého vůdce.

 

 

Komentáře   

0 #2 Lady Corten 2012-11-01 08:59
Cituji Patoložka:
Vůbec jsem netušila, že nám odhalíš i pohled z druhé strany příběhu:-) A je velmi zajímavé zjistit, jak na to pohlíží trpaslíci. On fanatismus jakéhokoliv druhu není v pořádku a je dobře, že si to alespoň někteří uvědomili...
Komlikuje se nám to, ó ano, já vím:-)
Díky za další díl, jsem zvědavá:-)


V prvním díle jsem neměla moc prostor odkrýt druhou stranu a tak tady, kde se ta možnost naskytla, jsem se rozhodla ji hned využít, protože bez toho by druhému dílu asi i chyběla trochu ta šťáva. Fanatismus je špatný, druhý díl ukazuje až kam to může vše zavést. Mírnou inspirací mi k tomuto dílu byla druhá světová válka, jenž ukázala, jak to vše v reálu může dopadnout, když se lidi nechají někým oblbnout.
Děkuji ti moc za komentík. Neuvěřitelně mě povzbudil do dalšího psaní. Si poslední čkovíček co mi zda zbyl díky těm neuvěřitelně dlouhým prodlevám. Moc si tvých komentíků vážím. Bez tebe bych neměla asi sílu pokračovat a dál válčit s tímto dílem, v němž mám na rozdíl od jedničky potíže se psaním. Pokud někdy v budoucnu se stane nějaký zázrak a já bych to nakonec vydala, tak první díl by měl věnování mé kamarádce díky níž jsem pozbýrala odvahu se do psaní vůbec pustit a druhý díl tobě, protože pokud se mi ho podaří někdy vůbec dokončit bude to jem pomocí tvé velké podpory, jenž mi dáváš. Bez tebe bych to opravdu asi už dávno vzdala. Děkuji, za vše Pat. Jsi zlatá.
Citovat
0 #1 Patoložka 2012-10-31 11:20
Vůbec jsem netušila, že nám odhalíš i pohled z druhé strany příběhu:-) A je velmi zajímavé zjistit, jak na to pohlíží trpaslíci. On fanatismus jakéhokoliv druhu není v pořádku a je dobře, že si to alespoň někteří uvědomili...
Komlikuje se nám to, ó ano, já vím:-)
Díky za další díl, jsem zvědavá:-)
Citovat

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla