Kapitola 61 – Most
Západ slunce se pomalu blížil.
„Připravená?“ Zeptal se Talnier, Aka místo odpovědi jen váhavě přikývla. Vzápětí je obklopila mlha.
„Kde to jsme?“ Zvědavě se dotázala Aka otce. Stáli na okraji lesa. Krajina byla mírně zvlněná. Kam až oko dohlédlo se táhly kvetoucí louky lemované menšími lesy. Nikde nebyly patrné žádné známky přítomnosti lidí.
Jsme v jižní části Darridského království. Celá tato oblast je lidmi považována za posvátnou. Darriďané uctívají řadu bohů, ale v největší úctě se u nich těší Zansiel. Tuto oblast považují za jeho místo, kde bůh života a smrti hledá svůj klid. Nikdo se ho neodváží rušit. Díky tomu není třeba ani vojáků, aby zde strážili. Pokud se však sem i přeze všechno někdo odváží vstoupit a má to štěstí, že zahlédne někoho z nás, už nikdy se odtud nevrátí živý.“
„Ví někdo z lidí, co se tu doopravdy skrývá?“
„Pouze nejvyšší kněží této země a jejich král. Jen velmi obtížně, bychom to mohli úplně před nimi utajit. Naneštěstí ti, co o mostu vědí, považují za čest, že se nachází právě na jejich území. Díky tomu tuto skutečnost pro nás bedlivě střeží již po celá tisíciletí,“ odpověděl jí za Talniera Merik, který se k nim právě připojil.
„Tajemství sice nevyzradili, ale využili. Pomalu začínám chápat, proč je tato zem ostatními považována za neutrální území a nebyla tak nikdy napadena,“ zadumaně zkonstatovala Aka.
Chvíli kráčeli, dokud se bohyně naděje nejistě zeptala. „Je to ještě daleko?“
„Už jsme skoro na místě,“ odvětil jí Merik.
Aka se na něj překvapeně podívala. Očekávala, že most sám o sobě bude možné spatřit již z dálky a v jeho přítomnosti budou vystavěny monumentální stavby vyzdvihující celý význam tohoto místa. Ale ve skutečnosti tomu tak nebylo. V celém okolí bylo možné vidět jen louky a lesy, nic víc a ani nic míň.
Ušli ještě několik dalších metrů, když se Merik s Talnierem zastavili. Aka udělala poslední krok k nim a zarazila se. Ještě o metr dál necítila ve svém okolí žádnou magii a teď magie ze všeho přímo sálala. Ta síla byla přímo ohromující.
„Nepřijde mi to ani jako brána nebo most,“ zkonstatovala Aka, jakmile jí došlo, že magii, co v desetimetrovém okruhu může vnímat, je samotné spojení světů. „Jak to funguje?“ Zeptala se zvědavě, i když na tom moc nesešlo, vzhledem k účelu, kvůli kterému sem dnes dorazili.
„Postavíš se do centra, kde je magie mostu nejsilnější a pak uvolníš trochu své magie s přáním dostat se na druhou stranu,“ odvětil jí Merik.
Aka se chtěla ještě něco zeptat, ale k tomu se už nedostala.
„Někde v lese se skrývá Fumir. Vím, že tam je, ale netuším přesně kde,“ oznámil zahořklým hlasem Talnier.
Merik kývl hlavou na znamení, že ví a zahleděl se na nedaleký les. „Vítám tě Emoi,“ přivítal mladou dívku, která se v zápětí vynořila za stínů stromů.
„Jdete brzy,“ místo přivítání pronesla bohyně zkázy. „Pro tuto chvíli je mezi námi dočasné příměří. A nepočítejte, že by se to někdy v budoucnu opakovalo. Dnes je to poprvé a také naposledy, co se naše zájmy střetly. Nevěříte-li mým slovům, je to váš problém. Nehodlám vás o nich přesvědčovat,“ dodala pohrdlivým hlasem, když se k nim dostala blíž. Své oči po celou dobu nespouštěla za své sestry.
„Někdy naše činy říkají mnohem víc, než sama slova,“ pronesl jako jediný Merik a pokynul jí na znamení, že vše přenechává na ní.
„Utvoříme čtverec,“ zavelela Emoi. Krátce se rozhlédla, popošla ještě tři metry a zastavila se. Talnier se postavil dva metry od ní, po její pravé straně. Merik se postavil dva metry před ním. Aka zaujala poslední volné místo naproti Emoi a zleva od Merika.
„Máme jediný pokus, do kterého budeme muset vložit všechno,“ oznámila nesmlouvavým hlasem Emoi. „Uprostřed nás se nalézá centrum brány, přes něž je pevně ukotvena k tomuto světu. Postup bude tedy následující – nejprve obemknu svým kouzlem tento bod, vy ho pak přeze mě začnete posilovat a až se dostaneme na hranici našich možností, dám příkaz, aby nicota vše pozřela. Ne dříve a ani ne později. Vše musí být perfektně načasované. Zničíme-li centrum, měla by vzápětí padnout celá brána. Nechte vše na mě. Rozumíte?! To platí hlavně na tebe Maeloriku.“
„Všichni máme v úmyslu uspět,“ podotkl bůh moudrosti.
Bohyni zkázy se zablýskalo v očích. Bez jediného dalšího slova začala jednat. Aka se neubránila, aby jí okamžitě nepřejel studený mráz po zádech. Vzpomínka na včerejší den byla velmi silná. Kouzlo, jež mělo jediný účel – vše zničit, v ní vyvolalo touhu vystavět kolem sebe ochranný štít. Na poslední chvíli se však dokázala zastavit. Magie nicoty neútočí na mě! Zopakovala si v duchu několikrát za sebou, dokud se částečně neuklidnila a neuvolnila.
Emoinino kouzlo plynule nabíralo na síle do okamžiku, kdy se proces na malou chvíli zastavil. Aka zaznamenala, jak ve stejný moment do ní pomalu začíná proudit Merikova magie. Neváhala, a jak přicházela, tak jí společně se svou stejným tempem posílala dál. Kouzlo nicoty začalo opět nabírat na síle. Tentokráte, ale mnohem rychlejším tempem.
Pocity, které Aka pomalu začala vnímat, byly nepopsatelné. Kdyby magie byla vodou, mohla by pak říci, že se magie mostu začíná postupně dostávat do varu.
„Víc, hned!“ Zakřičela z ničeho nic vztekle Emoi.
V jediném okamžiku společně s ostatními uvolnila vše, co jí zbývalo. Kouzlo nicoty, které doposud setrvávalo na místě, nabralo finální tvar a uvolnilo se. Ač bohyně naděje nemohla nic vidět, intenzivně vnímala, jak neviditelné úponky kouzla, jež byly do této chvíle obmotány okolo centra mostu, jak nějaká popínavá rostlina, se stáhly. Sám most jako by v tu chvíli popraskal. Aku pohltila temnota. Dříve, než stačila zjistit, zda-li uspěli, ztratila vědomí.
Rejmon tiše pozoroval dění v sále. Z vyšší třídy tu byli takřka všichni. Chyběl pouze Talnier, Maelorik, Fumir a Beros. Jejich nepřítomnost nebyla však pro nikoho žádným překvapením, stejně jako u Melisiných dětí. Ze střední třídy zaznamenal, že chybějících tváří je víc. Část z nich se asi nacházela v dolní říši, a tak se pravděpodobně ani neobtěžovala dorazit, ale převážná většina z nich byla určitě teď v horní říši. Důvod, proč nepřišli, šel snadno odhadnout. Ne všichni byli zvědaví na další veřejnou rodinou hádku mezi Zansielem a Merlií. Na dnešní slyšení dorazilo dokonce i hodně členů nižší třídy, což bylo překvapující. Třetí a nejnižší třída, kam patřila převážná část jejich národa, se většinou neobtěžovala účastnit jakéhokoliv veřejného jednání. Jejich hlas neměl žádnou váhu a od doby, co definitivně vzdali pokusy o získání práva vstupu do dolní říše, se obvykle slyšení neúčastnili. Dnešní den a den, kdy Zansiel rozhodl o provedení rituálu smrti nad Melisinou prvorozenou dcerou, byly světlou výjimkou.
Měl zvláštní pocit. Něco mu nesedělo. Melie bez ustání naléhala se svou žádostí, aby proti jejím dcerám nezasahoval. Nebylo to žádnou novinkou. S obdobnou žádostí chodila úspěšně Melie za svým otcem poslední dny takřka nepřetržitě. Doposud spolu mluvili však jen v soukromí. Veřejnosti nebylo třeba. Obzvláště, když dnes nepřišla s ničím novým, natož ani s jakýmkoliv, pro obě strany schůdným návrhem řešení nastalé situace. Tak proč s otcem chtěla mluvit dnes přede všemi? Nevěděl. Melie se chovala dnes divně. Znal jí moc dobře na to, aby postřehl, že v jejím hlase a výrazu tváře něco chybí. Přišlo mu, jako by bohyni počasí dnes vůbec nešlo o to Zansiela přesvědčit. Zarážející byla i skutečnost, že si toho bůh života a smrti nevšímal, a pokud přeci jen ano, nedal na sobě nic znát.
Reimon nad tím vším nepřestával uvažovat. V hlavě si dokola omílal informace, které znal a snažil se přijít na to, o co tu dnes jde. Tím, že má Melie něco v plánu a přesvědčení otce o svém názoru na věc to dnes nebude, si byl takřka jist. Některé myšlenky se mu stále vracely. Jedna z nich dokonce mnohem častěji, než všechny ostatní. V dolní říši se právě teď takřka nikdo z nich nenacházel. Poslední staletí na tom nebylo nic zvláštního, kdyby poslední dny tomu nebylo ovšem jinak. Za poslední týdny jich navštívilo dolní říši tolik, že se tento počet pomalu začal blížit číslům z dob konce boží války, jak tuto válku lidé s oblibou nazývali.
Zarazil se. Odpověď, kterou hledal, měl po celou dobu přímo před očima. Melie je sem všechny dostala a snažila se je tu i udržet. Na chvíli vyřadila všechny ze hry a otevřela volné pole působnosti pro jednu či dokonce obě své dcery. Důvod toho všeho byl odhodlán hned zjistit.
Bůh moří pomalu začal couvat. Na chvíli se zastavil, a pak pokračoval dál. Nestál o to, aby kdokoliv postřehl, že odchází. Nepozorován se po pár minutách dostal až ke vstupním dveřím a vyklouzl ze sálu. Jen, co se dveře za ním tichounce zavřely, přemístil se až k parku, v jehož středu ležela brána. Zbývající část cesty musel jít pěšky. Prošel bez zastavení okolo strážných, kteří se mu krátce uklonili a beze slova ho nechali jít dál. Širokou cestou vysypanou bílými kamínky, táhnoucí se napříč parkem, se vydal přímo ke svému cíli. Nádherných květinových záhonů lemujících cestu si již dlouho nevšímal. Byly pořád stejné, neměnné. Přidal do kroku. Neměl rád ten pocit vědomí, že dokud se nedostane k bráně, nebude moci opět použít svou magii. Důvodem toho byla sama brána. Když se zrodila veškerá magie v místech, kde se dnes rozléhal park, byla připoutána k bráně.
Náhle jím projela slabá vlna magie. V první chvíli ho to zaskočilo, pak se však rozeběhl a rychle překonal zbývající vzdálenost mezi ním a bránou. Magie se v jejím blízkém okolí vzpouzela, což bylo podle něj nejbližší přirovnání k tomu, co se právě dělo. Něco se odehrávalo se samotnou bránou. Žádný typ magie krom jediné nijak bránu ovlivnit nedokázal. Jen magie nicoty mohla mít teoreticky tu moc. Znal jen tři lidi, kteří jí vládli. Zansiel bůh života a smrti, Malelorik bůh moudrosti měl též částečné nadání na tento typ magie a Emoi bohyně zkázy, která svým darem zbylé dva znatelně převyšovala. Jen ona mohla svést něco takového a k tomu měla i důvod. Pochyboval však, že by takovýto čin vzešel z její hlavy. Toto bylo podle něj spíše Maelorikovo dílo. Jeho odhodlání vzpouzet se všem pravidlům bylo téměř pověstné.
Měl dvě možnosti. Buď Emoi, Maelorikovi a možná i dalším, co se právě nacházeli na druhé straně a snažili se bránu zničit, pomůže, a nebo zavolá Zansiela s ostatními a zabrání v destrukci brány. Pokud Zansiela zavolá, tak Melie a všechny, kteří se nalézali v dolní říši, bude čekat krutý trest. A on by pro změnu v Zansielových očích stoupl. Časem by určitě neměl nic proti tomu, aby mu Melii přímo daroval a ona by proti tomu nic nezmohla. Konečně by jí získal. Nezáleželo by už na tom, že ona k němu nic necítí. To byla jen podružná záležitost.
Na druhou stranu by mohl získat i mnohem víc. Když byl mladší a zbrklý, pokusil se Melii neúspěšně získat. Selhal a bohyně počasí vztáhla ruku na jeho mořské draky. Tehdy jí začal nenávidět a zároveň o to víc chtít. Když si však vzala Talniera, vzdal se. Nenávist časem vyprchala, ale i tak, možná ze zvyku, nepřestal házet Melii klacky pod nohy a ona mu na oplátku nebyla nic dlužná. Do jejich malé soukromé války překvapivě nikdo nezasahoval. Když před měsícem zaslechl, jak Emoi s Melií rozpoutaly menší hru za pomoci achanmorů, bedlivě je začal sledovat. Tak si povšiml, že se Melie začala více angažovat a rozpoutala na moři větší bouři. Umožnil lodím, jež se snažila zastavit, plout dál. Pět dní si poměřovali sílu, pak se bohyně počasí stáhla a tím pro něj ztratila achanmoří válka význam a i on se též stáhl.
Teď měl možnost získat nejen Melii, ale i její srdce. Ať se rozhodne jakkoliv, dostane jí tak či tak. Ale možnost přimět Melii, aby mu podlehla, bylo mnohem lákavější, než postup na společenském žebříčku.
Reimon se pro sebe pousmál. Došel k rozhodnutí. Využil unikající magie z brány a z potůčků protékajících parkem vystavěl okolo centra brány v sedmimetrovém okruhu vodní stěnu, která do sebe okamžitě začala pohlcovat veškerou unikající magii z brány. Štít se tak sám automaticky začal posilovat. Nemohl tím zcela zabránit, aby si i někdo další nevšiml, co se tu děje, ale doufal, že tím získal pro Emoi dost času.
„Sakra pospěš si,“ nahlas si pro sebe po chvíli frustrovaně postěžoval. Vše podle něj trvalo moc dlouho. Uběhlo jen pár vteřin, když zaslechl křik a spatřil, jak k němu po hlavní přístupové cestě běží spolu se Zansiele a Melií v čele všichni, co byli v sále a nejenom ti. Prozatím proti němu nemohli nijak zasáhnout. V místech, kde se právě nalézali, magie ještě naštěstí nešla použít.
Ještě více ho znervózňovala skutečnost, že se Melie nalézala příliš moc blízko svého otce. Jistě běžela, aby Emoi narozdíl od ostatních pomohla, ale bůh života a smrti si toho musel být v této chvíli dobře vědom. Sam sebe překvapil, když si při pohledu na ní částečně připustil, že se o ní trochu bojí. Jeho rozjímání a nervozitu vyrušil nečekaně tichý Talnieruv hlas v jeho hlavě.
„Postarej se o Melii, prosím,“ úpěnlivě žádal.
„Neboj se, postarám a ty na oplátku dohlédni na mé mořské draky,“ s úsměvem mu odvětil. Spojení se přerušilo.
Magie brány se uvolnila. Jen zpola se stihl otočit zpátky k ní, když brána zmizela. Velké množství uvolněné magie v jediném okamžiku roztrhalo jeho vodní štít, roztřáslo lehce zem, vyvolalo tlakovou vlnu, která všechny srazila k zemi a odhodila je o pár metrů dozadu.
Neobtěžoval se zvedat a bez jakéhokoliv prodlení se přemístil a Melii vzal sebou. Trochu roztřesen se postavil. Rychle se rozhlédl, zda-li se nachází na bezpečném místě a pomohl Melii se zvednout. Jen co bezpečně stála na nohou, rozplakala se. Na chvíli zaváhal, a pak jí přivinul do své náruče. Podle etického kodexu bylo nevhodné, aby někdo v jejich postavení plakal. Ale teď byli psanci, takže na tom, že Melie dovolila svým slzám, aby stékaly po její tváři, právě moc nezáleželo.
Od této chvíle byli na útěku. Všichni po nich půjdou, a dokud se nedostanou na místo, jež by pro ně bylo na delší dobu před Zansielovými lidmi bezpečné, nebudou mít klidný život. Možná takové místo ani neexistovalo, a oni tak po zbytek života budou muset utíkat, nebudou-li chtít dovolit, aby je dostali. Ovšem v tuto chvíli mu na něčem takovém moc nezáleželo. Měl v úmyslu nechat čas, aby jim ukázal, co bude dál. Teď se rozhodl mít jinou starost. Využít pro sebe prázdného místa v Meliiném srdci po Talnierovi a jejích dcerách. Mlčel, nic neříkal, nechtěl nic uspěchat. Do jejího srdce vedla dlouhá cesta a on právě udělal prozatím první, ale významný, krok. Vše se muselo dít postupně. Krůček po krůčku. Své obětí na chvíli zesílil, a pak pomalu Melii od sebe odtáhl. Lehounce jí setřel slzy z tváře.
„Teď jsou obě tvé dcery v bezpečí, ale my ne. Musíme se přemístit dál,“ pomalu k ní pronesl Reimon.
Melie přikývla. „Myslím, že vím, kam bychom mohli jít,“ špitla a váhavě ho chytla za ruku.
Možná to půjde mnohem rychleji, než jsem čekal, pomyslel si Rejmon těsně před tím, než se společně opět přemístili.