Kapitola 62 - Směr

 

Kapitola 62 – Směr


Aku probudily paprsky poledního slunce. Pomalu otevřela oči, ale byla nucena je vzápětí hned zavřít. Nesnesitelná bolest spalovala celé její tělo. Neodvážila se ani pohnout.

„Most?“ Ochraptěle se zeptala. Doufala, že o vědomí přišla právě jeho zničením, ale nebyla si jistá. Žádné odpovědi se jí však nedostalo. Zaposlouchala se tedy do svého okolí. Slyšela šum stromů a travin, zpěv ptáků. S překvapením si uvědomila, že tam kromě ní nikdo není. Přála si znát proč, ale netušila jak si má sama odpovědět. I když právě neměla v sobě magie víc, jak na jedno jediné kouzlo, vnímala ten známý pocit její přítomnosti. Ani si neuvědomila, jak strašně jí tento pocit poslední dobou chyběl.

Zarazila se. Na tváři se jí objevil malý úsměv. Emoi měla svým způsobem pravdu. Magie tohoto světa byla jiná, slabší dá-li se to tak říci. Emoi jí možná považovala za podřadnou, pro ni ovšem znamenala domov. Když Dachos odemkl Merikův zámek a zpřístupnil jí tak cestu k její plné moci, byla ze všeho příliš vyvedená z rovnováhy, než aby přemýšlela nad tím, co se přesně stalo. Vůbec jí tehdy nepřišlo na mysl, že odebrání daru není možné, a že ho lze pouze jen pár způsoby omezit. Ty však v jejím případě nepřicházely v úvahu. Díky tomu byl Merik tehdy donucen udělat to jediné, co mu zbývalo. Připoutal jí k magii toho světa. Zeslábla a ztratila se všem, kdo by jí chtěli hledat, z očí. Roky plynuly a magie dolní říše jí začala připadat přirozená. Když se stala bohyní, vnímala, jak její možnosti byly rázem daleko větší. Cítila tu novou sílu v sobě. Byla tak nepřirozená. Události kolem ní jí však nedovolily se něčím takovým hlouběji zabývat. Teď, když byla opět připoutána k magii toho světa, což znamenalo jediné. Most byl zničen a s ním zmizela i bohyně naděje. Byla zpátky mágem, i když stále o něco mocnějším, než ti, co se v tomto světě přímo zrodili. Byl to příjemný pocit.

Vzpomněla si opět na svou sestru. Kdyby měla sílu, rozesmála by se. Jistě nepočítala, že se se zničením brány dostane každý z nich někam jinam. Vůbec nedostala příležitost uskutečnit svůj plán, ať byl jakýkoliv. Vyhnuli se mu a Emoi teď musela právě pěkně zuřit.

Nabrala trochu odvahy. Otevřela oči a se značnou námahou se postavila na vratké nohy. Rozhlédla se a zjistila, že se nachází uprostřed pole, do něhož se zařezával cíp lesa. Dále bylo možné spatřit jen další pole a cestu vedoucí ke střechám, jež se rýsovaly na obzoru. Pomalým krokem k nim vyrazila. I když domy nestály od ní až tak daleko, rychle zjistila, že si musí dělat časté přestávky. Jen stěží se přiměla, aby během nich neusnula.

Do větší vesnice se jí podařilo dostat až za soumraku. Minula pár domů, když zaslechla hluk linoucí se z jediného hostince stojícího v celém okolí. Pouze silou své vůle v sobě nalezla dost energie dojít k němu a usednou k poslednímu volnému stolu. Objednala si jídlo a zaplatila si nocleh na tři dny dopředu. Jídlo, které jí po chvíli přinesli, bylo nevalné chuti, ale i tak ho s radostí pomalu snědla. Mezitím bedlivě naslouchala hovorům ostatních hostů. Díky tomu se dozvěděla, že se nachází v západní části Darriku blízko hlavního města Magda.

Pokoj, do kterého jí pak hostinský dovedl, vypadal hrůzostrašně. Za normálních okolností by se na místě otočila a požadovala zpět své peníze či pokoj svou magií trochu upravila do příhodnější podoby, ovšem teď byla příliš unavená, než aby cokoliv řešila. Bolest její tělo stále neopouštěla a pulzovala takřka se stejnou intenzitou, jako v okamžiku, kdy se vzbudila.

Na slamník, který vypadal jako nejčistší místo v pokoji, se takřka zřítila. Usnula hlubokým spánkem v okamžiku, kdy dopadla.

 

Aku ze spánku vytrhl otcův hlas tichounce znějící v její mysli.

„Talniere,“ s námahou ho oslovila.

„Jsi v pořádku?“ Zeptal se jí hlasem, z něhož strach přímo čišel.

„Ano. Jsem v hostinci nedaleko od Magdaru. Kde jsi ty?“

„Ve Vumi na hranicích s pouští Koi. Najdi v Magdaru hostinec U velkého kola a počkej tam prosím na mě a Merika. Dorazíme za tebou.“

„Mluvil si už s ním?“

„Ještě ne,“ s obavou v hlase připustil.

„Tušíš, kde může být?“

„Vzhledem k tomu, jak jsme byli postaveni, a kde jsme se objevili, předpokládám, že se nachází někde na hranicích mezi Vumi a Kolimským královstvím.“

„Zůstanu tu ještě tak týden a pak teprve vyrazím do hlavního města,“ pronesla Aka. Silná únava jí stále neopouštěla. Alespoň bolest byla z větší části pryč. Vnímala, že se jejich spojení pomalu začíná vytrácet.

„Brána je zničená,“ rychle ze sebe vypravila. Nebyla si jistá, zde si i otec tuto skutečnost už stihl uvědomit.

„Vím,“ pronesl vážným hlasem. „Odpočiň si, nemáš kam spěchat,“ starostlivě dodal.

„O to se bát určitě nemusíš,“ pronesla s úsměvem. „I ty si odpočiň. Čeká tě cesta přes celou Vumi.“

„Je to malé království. Do Magdaru to nemám více jak tři týdny na koni. Budu…,“ dříve než Talnier stihl domluvit, telepatické spojení se z jeho strany přerušilo.

Aka se jen velmi neochotně poté zvedla a sešla o patro níž. Rychle se najedla a zaplatila pokoj ještě na další týden. Nepřišla si moc odpočinutá vzhledem k tomu, že prospala v kuse takřka celé dva dny.

Následující den se cítila znatelně lépe. Byla vzhůru, když se Merik nečekaně sám na chvíli ozval. Po krátkém ujištění, že jsou v naprostém pořádku, a že se o měsíc později sejdou U velkého kola v Magdaru, spojení přerušili.

 

Trvalo téměř čtyři týdny, než se Talnierovi podařilo za Akou do hostince U velkého kola dostat. Merik dorazil o dalších pět dní později za ním. Jeho cesta byla o poznání delší, než předpokládal. Místo, kde se jeho bratr po zničení brány objevil, bylo o trochu jihovýchodnějším směrem hlouběji do Kolimu, než si zprvu myslel.

Následující ráno, když spolu s Merikem sešel dolů do hostince, Aka už seděla u jednoho z nejvíce zastrčených stolů a snídala. Jídlo proběhlo v naprosté tichosti při napjaté atmosféře.

Ticho prolomil Merikův vážný hlas, až když dojedli. „Zničením mostu mohlo, ale také nemuselo být proroctví naplněno. Dokud Emoi nenalezneme, nenajdeme jistotu.“

„Máš pravdu. Musíme jí nalézt co nejdříve to bude možné,“ přitakal Talnier.

„Je více než pravděpodobné, že se objevila ve Fumiře. Pokud budeme mít štěstí, zůstala tam,“ uvažoval nahlas Enedský vrchní mistr magie.

Aka se do hovoru nezapojila. Poslouchala svého otce a strýce jen napůl ucha a hledala v sobě odvahu sama promluvit. S Lorikem mluvila již před jedenácti dny. Nadešel čas vydat se zpět do Enedasu a splnit svou část dohody. Enedský princ byl již na cestě do své rodné vlasti a plavil se po Zapoionském oceánu na elfí galéře směřující na sever. Jí čekala cesta napříč Ordysanem, Typii a Tantaialoskými horami přímo do Enedasu. Věci na svou tříměsíční pouť měla už zabalené od brzkého rána a ve stájích na ni čekaly dva koně, které si před týdnem kousek za městem koupila.

„Musím se vrátit do Enedasu. Nemohu s vámi jít,“ pronesla Aka roztřeseným hlasem.

Talnier s Merikem utichli a překvapeně se na ní podívali.

Aka se nadechla a pokračovala dál. „Ještě před cestou do Fumiry jsem přijala Lorikovu nabídku k sňatku. Zničením brány vše pro Ened končí. Války, které pokračují dál, se ho netýkají. Lorik je už na cestě domů a i já musím vyrazit,“ domluvila tiše a byla ráda, že to má za sebou.

Merik se na Aku vážně podíval. „Uvědomuješ si, co děláš?“ Zeptal se jí poměrně jedovatým hlasem.

„Mám ho ráda,“ špitla v marné naději svému hlasu dodat větší jistotu.

„Je to pouze čaroděj. Bude žít pouhých pár staletí. Co budeš dělat potom, až tu nebude? Uvědomuješ si, jak velmi rozdílnou máte oba délku života.? A co to pro tebe všechno znamená?“ Naléhal na ní strýc.

„Jsem si toho plně vědoma, ale i tak jsem rozhodnuta si ho vzít,“ pronesla Aka pevným hlasem.

„Dobře tedy, je to tvá volba,“ odvětil Merik a zvedl se. V jeho očích se blýskalo. Talnier se na něj podíval a jejich oči se na malý okamžik střetnuly. Poté Enedský vrchní mistr magie rázným krokem odešel a opustil hostinec.

Talnier svůj pohled otočil zpátky na Aku. „Dohodnuté manželství?“ Zeptal se klidným hlasem.

„Jak to víš?“ Vyhrkla překvapeně Aka.

„Bylo mnoho indicií. Zamilovaný člověk mluví a jedná jinak.“

Aka nasucho polkla. „Uzavřela jsem z Lorikem dohodu. On mi pomůže zachránit Vilae a já ho na oplátku zachráním před sňatkem s princeznou Juliánou tím, že si ho sama vezmu. Dala jsem mu své slovo bohyně naděje, a i když teď jí už nejsem, nechci své slovo porušit,“ přiznala neochotně. „Merikovi to také došlo?“

Talnier přikývl.

„Tak proto byl tolik rozčílený,“ dovtípila se.

„Chtěl od tebe slyšet pravdu.“

„Nelhala jsem mu. Mám Lorika ráda,“ bránila se Aka.

„Ale ne tak, jak si se snažila tvrdit,“ pronesl její otec a po krátké pauze, kterou dal své dceři šanci reagovat, pokračoval. „Bojí se o tebe, stejně tak jako já. Možná v této chvíli k němu necítíš víc než pouhé přátelství, ale časem se to změní. Láska má mnoho podob a vás čeká mnoho let společného života. Nelze se tomu vyhnout. Budete k sobě připoutáni. Je takřka nemožné po tak dlouhé době k tomu druhému nic necítit. A i když právě není moc vhodná chvíle, něco takového říct, tak až zemře, zjistíš, že s ním odešla i část tebe. Jen stěží někdo dokáže tuto část pak nahradit,“ pronesl Talnier skleslým hlasem.

„Nějak se s tím vyrovnám, až ta chvíle nastane. Budu muset,“ odvětila Aka. Její hlas však postrádal nutnou jistotu.

V otcových očích se odrážel smutek.

„Melie,“ tiše dodala Aka, když jí některé věci došly.

„Už teď mi moc chybí,“ přiznal Talnier.

„S oddělením světů došlo i ke zrušení magie, jež vás k sobě poutala,“ odhadovala Aka a podle výrazu v obličeji svého otce jí došlo, že měla pravdu. Už chápal, že Merik má ve skutečnosti mnohem víc důvodů, proč se na ní zlobit.

Nastalo na chvíli ticho, v němž dala Aka otci čas se trochu vzpamatovat. „Tati, přijedeš mi na svatbu, prosím?“

„Ten den bych si nenechal za nic ujít,“ odvětil jí Talnier s falešným úsměvem, ve kterém se pokoušel před svou dcerou skrýt svůj smutek.

„A Merik, když se mu omluvím a řeknu mu celou pravdu?“

„Možná, těžko říct, jak se nakonec zachová,“ upřímně odpověděl Talnier.

Aka smutně sklopila oči.

O sňatku s Lorikem nepadalo více již ani slovo. Oba raději stočili hovor jiným směrem. O necelé tři hodiny později se rozloučili a Aka se vydala na dlouhou cestu zpátky domů do Enedasu.

 

Kapitola 63 - Svatba

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit

Joomla templates by a4joomla