Kapitola 14 - Past

 

„Neviděla jsi Soru?“ zeptal se zničehonic Alek, který právě přišel k Ace s trochu zaskočeným výrazem. Bylo na něm patrné, že očekával, že najde vrchní velmistryni magie Minoltu právě tady.

„Ne,“ odvětila a vzhlédla k němu od ohně, u kterého právě s Lorikem a Siraiem seděla.

„Beze slova se totiž vytratila už před nějakou dobou,“ přiznal Alek nervózním hlasem.

„Třeba jen…“ nedopověděla svou myšlenku Aka. V okamžiku, kdy začala mluvit, ucítila silnou magii a nejenom ona. Všichni se prudce otočili ve směru, odkud pocházela. V místech, kde se v dálce začala jedna z drolících se skalních stěn ve své jedné třetině prudce zvedat, se objevila oblaka magického ohně. Kvůli masivním kamenům, které jim zakrývaly výhled, nemohli ani magií zesíleným zrakem rozpoznat, kdo tam bojuje a co přesně se tam odehrává.

Aka se tím směrem společně s ostatními rychle rozeběhla. Spousta vojáků a čarodějů prudce vyskočila ze sedu a s připravenými zbraněmi se dala do pohybu. Ti, kteří zůstali na svých místech, však neotáleli a bedlivě s velkou obezřetností prozkoumávali okolí v jiných směrech, zdali se je i odtud někdo nechystá napadnout.

Aka však nic z toho nevnímala, hlavou jí proletěla myšlenka, zdali si nemá pomoci a přemístit se tam. Přeci jen, ať se tam dělo cokoliv, bylo to značně daleko. Nestihla se však ani rozhodnout a ustrnula na místě. Magický oheň zmizel a po dalším silném, i když trochu odlišném, výboji magie se utrhl kus skalní stěny nad bojištěm a s ohromujícím lomozem se částečně sesunul. Vše ustalo tak náhle, jak to začalo. Magie se definitivně vytratila a okolím zavládlo tíživé ticho.

„Stát!“ zaburácel princův hluboký hlas.

Všichni ztuhli na svých místech a obratem zavládlo nervózní ticho. Jen vyděšení koně řehtali a ti, co byli boji nejblíže, se vyděšeně vzpínali. Silné provazy, které je poutaly, se však nepřetrhly a za duchaplné pomoci několika mužů se zvířata podařilo rychle uklidnit.

Pátravé pohledy lidí neustávaly, ale nic se nedělo. Předpokládaný útok trpaslíků nepřicházel. Nikdo však zatím nemínil polevit ve své ostražitosti a schovat svůj meč zpátky do pochvy nebo vrátit připravený šíp na tětivě zpět do toulce. Všichni čekali na návrat menších průzkumných jednotek, které se jako jediné daly do pohybu poté, co Alek zastavil ten chaos, v nějž se ležení obrátilo jakmile, co byl zaznamenán magický oheň.

Naneštěstí i s přibývajícími minutami nervozita všech nepolevovala, nýbrž stoupala. Špatná zpráva o tom, že je Sora stále nezvěstná, se šeptem rychle rozšířila, takže už nezbýval snad nikdo, kdo by o tom nevěděl. Nejeden pohled poznamenaný strachem a černými myšlenkami zůstal obrácený stejně jako ten Alekův směrem k nedávno zborcené části hory.

„Aleku,“ oslovila ho opatrně Aka, která k němu pomalu přešla. Z počátku se obávala, že jí vůbec nevnímá, ale nakonec zareagoval a jeho oči se stočily směrem k ní. Jejich pohledy se střetly. Nemuseli nic říkat, oba dobře věděli, na co ten druhý myslí. Ač si tam přáli jít sebevíc, museli zůstat se svými lidmi. Jejich osobní strach z toho, co se stalo Soře, musel jít stranou.

Minolský princ němě přikývl a ztratil se kamsi mezi vojáky.

Aka ještě jednou krátce pohlédla směrem, kde se právě několik mužů v dálce snažilo obezřetně zjistit, co se tam přesně odehrálo. Pro Sořinu nepřítomnost existovala tři vysvětlení. Prvním, které však každý, kdo tu ženu osobně znal, okamžitě zavrhl, bylo, že sama beze slova odešla a opustila je, což by zajisté nikdy neudělala. Další možností bylo, že jako první zaznamenala, že se něco děje a zasáhla a teď tam někde leží těžce zraněná vzhledem k tomu, že jinak by už o ní věděli. Nebo…

Lorik zezadu přistoupil ke své ženě a něžně ji objal kolem pasu.

„Každý máme na tomto světě svůj vymezený čas, nikdo a ani vy, tu nemůže být věčně,“ špitl, snažil se ji utěšit, povzbudit, ale moc se mu to nepovedlo, čímž si od ní vysloužil jen lehce vyčítavý pohled.

„Jdeme zpátky k ohni,“ nadnesla raději ve snaze změnit téma. Ráda by byla něčím užitečnější, ale řízení se ujal Alek, takže pokud nechtěla vnášet zmatek do řad vojáků, bylo lepší se prozatím držet stranou.

„Tady,“ ozval se Sirai, jen co se usadili a do ruky obratem každému z nich strčil pohárek čehosi teplého. Aka nápoj moc nezkoumala a trochu zadumaně upila. Byl z toho cítit alkohol, ale ne až tak silný. Znovu lehce upila a vrátila se do hlubin svých myšlenek zpět k Soře. Nevnímala trpaslíkovu řeč, ale podle Lorikova smíchu to muselo být něco opravdu zábavného. Na rtech se jí objevil lehký úsměv.

„Už se vracejí zpátky,“ zašumělo z několika stran a Aka zpozorněla. Kývla na své dva společníky u ohně, odložila prázdný pohárek, který si ani nepamatovala, že dopila, a vydala se hledat Aleka. Našla ho ve chvíli, kdy dostával jedno z hlášení.

„Nic jsme nenašli, můj pane. Neobjevili jsme jedinou věc, která by napovídala, že by se v naší blízkosti nacházeli trpaslíci či vchody do podzemí. Pokud tu někdo byl, tak jen ve velmi malém počtu a důkladně po sobě zametl veškeré stopy,“ pronesl muž a po Alekově svolení se postavil a odkráčel.

Postupně se trousily zpátky i další hlídky, ale ani ty nepřinesly nic nového, až nakonec zbývala jen jediná. Chvíli ještě trvalo, než se i ta vrátila.

Alek se neudržel na místě, když zaznamenal, jak jdou jeho směrem a vyrazil jim naproti. Aka měla vnitřní nutkání ho také následovat, ale odolala a raději vše sledovala z povzdálí. Sora s nimi nešla a ani nikoho nenesli, takže muselo být každému jasné, co to znamená.

„Můj pane,“ pronesl voják, který šel v čele této pětičlenné skupinky. Hlas se mu chvěl, když promluvil. Sklopila hlavu k zemi a poklekl na jedno koleno. Alek nic neřekl, ani když opět začal mluvit směrem k zemi a ne k němu.

„Našli jsme stopy šesti koní. Utrhly se z úvazů pravděpodobně v době, kdy se to sesunulo. Nikdo na nich neseděl, když utekly. Dále se nám podařilo najít čerstvě ve spěchu zakrytý chod do podzemí. Chodby v jeho blízkosti byly však prázdné. Ať to byl kdokoliv velmi rychle a zkušeně zmizel…“ Muž polkl, bylo na něm znát, že chce ještě něco říct, ale nevyšla z něj ani hláska.

„A dál?“ vyzval ho netrpělivým hlasem Alek.

„Pod sesunutými kameny jsme našly silně ohořelé tělo. Jediné, co šlo poznat, bylo, že muselo patřit nějaké ženě,“ zlomeným hlasem dokončil.

Minolská princ měl co dělat, aby neupadl. Sora mu byla velmi blízká, byla pro něj jako babička zaplňující tak prázdné místo po matkách jeho rodičů, které neměl možnost ve svém životě poznat. Víceméně to bylo Sora, kdo ho vychoval. Rodiče na něj kvůli svým státnickým záležitostem nikdy neměli mnoho času a neustále byli někde na cestách, zatímco jeho nechávali v hlavním městě. Ke všemu to byla i Sora, kdo ho naučil ovládat magii a vycvičil ho. Nikdo mu nebyl doposud bližší než ona. Nemohl uvěřit, že je mrtvá, ale bylo to jediné logické vysvětlené toho všeho. Co se stalo? Proč mu nic neřekla? Proč tam šla sama? Někdo je pravděpodobně musel sledovat a ona to zjistila, ale co jí přimělo se tam vydat, aniž by se o tom někomu zmínila? Celé to bylo zvláštní. Znal Soru, dobře si byl vědom její síly. Na světě nebylo moc těch, kdo by se jí v rovném boji jeden na jednoho svou mocí vyrovnali. Žádný mág, Významný nebo dokonce Vznešený by se nikdy nesnížil k obyčejnému podřadnému špehování. Nepochyboval, že je po celou dobu sledují. Jistě přišli na to, jak s nimi držet krok, ač oni cestují na koních. Měl mnoho otázek. Celé mu to nedávalo smysl. Něco mu unikalo, ale vůbec netušil co. Nechtěl věřit tomu, co mu bylo řečeno, nechtěl.

„Musím ji vidět,“ rozhodně oznámil.

Voják na něj vyděšeně prudkým pohybem hlavy vzhůru pohlédl. Až tato slova ho poprvé donutila vzhlédnout. „Prosím nedělejte to, můj pane,“ přiškrceným hlasem ho žádal.

Alek se už pomalu chystal na něj rozzuřeně utrhnout, co si to vůbec dovoluje, a připomenout mu s kým vlastně mluví, když ho v počátečním nádechu zastavila ruka, která mu spočinula na rameni.

„Má pravdu. Nebylo by dobré, abys ji takto viděl. Uchovej si ji ve vzpomínkách a ve svém srdci takovou, jaká byla a jakou jsi ji znal, tímto neposkvrněnou,“ pronesla k němu tichým, vyrovnaným hlasem Aka tak, aby ji slyšel jen ten, komu její slova patřila. Své vlastní emoce skryla svou magií tak hluboko, jak jen to šlo. Teď bylo třeba jasného úsudku. Byli na válečném tažení. Na smutek bude čas později, pokud to vůbec přežijí.

Podíval se na ní s očima plnýma otázek.

„Možná, že až nalezneme mou sestru, najdeme odpovědi,“ nadnesla. I ona měla mnoho pochybností, ale kdyby nad nimi teď hloubala, nic by to nepřineslo. Ostatní krom nich dvou a Lorika nepochybovali. Věřili tomu, co se jim předkládalo. V jejich očích zemřela, zatímco je zachraňovala před těmi, kteří se je ze skrytu pokusili napadnout. A tak to muselo i zůstat. Jejich pozornost musela být zaměřená jedním směrem, nemělo smysl do jejich myslí vkládat zmatek. Stačilo, že pochybovali oni a to už samo o sobě nebylo dobré.

„Přijmi to, ne kvůli sobě, ale kvůli svým mužům, já už jsem tak učinila. Nesmíme váhat, musíme zůstat silní. Jistor je už jen pár dní od nás. Na hledání pravdy teď není čas. Jediné, co bychom teď měli dělat, je uspořádat řádný loučící pohřební obřad a jít dál,“ upozornila ho bez jediného kousku emoce ve tváři či hlase.

Alekovi ihned došlo, co udělala. Její oči postrádaly tu stejnou jiskru jako v Rubídi, když bojovala. Zbylo v nich jen odhodlání a nelítostnost prahnoucí po tom dojít ke svému konečnému cíli. Nelíbilo se mu, že něco takového dělá. Díky potlačení pak byly emoce o to intenzivnější, když se uvolnily ze svého sevření. Odmítal něco takového udělat. Rychlejší řešení, jak urychleně získat zpět ztracenou vnitřní rovnováhu k dispozici, ovšem neměli. Přikývl tedy a raději vše teď přenechal na ní. Ta se bez sebemenšího zaváhání chopila iniciativy a začala udílet pokyny.

 

Uprostřed ležení byla vystavěna obrovská hranice. Okolí bylo téměř pusté. Jen sporadicky v několika větších hloučcích tu a tam něco rostlo, a tak bylo zapotřebí magie, aby bylo dřevo na hranici. Dobrovolníků však bylo více než dost. Každý, kdo mohl, využil svého daru a trochu přispěl.

Na vrchol pečlivě vyskládaných klád bylo uloženo v bíle plachtě zahalené tělo. Na obřad ho připravovali jen ti, co ho pod kameny našli a viděli ho.

Vše bylo připraveno. Aka se naposledy tázavě ohlédla za Alekem. „Byla to tvá krev, měl bys to být ty,“ podotkla a vrátila se tak k rozhovoru, který už před chvíli vedli. Stále měli pochybnosti, ale ty s postupem času krůček po krůčku slábly.

„To sice ano, ale oni nemají ani tušení, že byla mým předkem. Kdybys tu nebyla ty, vedl bych obřad já vzhledem k tomu, že byla naší velmistryní magie, ale takto…“ nebyl schopen dovyslovit nahlas svou myšlenku.

Aka se tázavě podívala na Lorika, ale ten naneštěstí sdílel princův názor. „Posílí je, když uvidí, že poslední rozloučení povede bohyně,“ tiše jí připomněl.

„Dobře,“ povzdechla si, měli pravdu a ke všemu ji i přehlasovali. Odvrátila se od nich a udělala krok vpřed, čímž narušila kruh lidí, který se v uctivé vzdálenosti kolem hranice tvořil v okamžiku, kdy se od ní vzdálili ti, co na ni vyzdvihli tělo.

Její místo bylo ihned zaplněno Lorikem a Alekem, kterému Sirai udělal trochu více místa. Byli připraveni. Pozornost všech se s Akinými kroky k hranici nasměrovala jejím směrem.

„Sora byla pro nás více než velmistryní magie, byla ženou, od níž mohl každý z nás očekávat oporu. Byla tou, na kterou jsme se mohli kdykoliv obrátit a ona nám vždy ochotně pomohla a udělala vše, co bylo v jejích silách. Nikdo z nás na ni nezapomene. Nemůže, na někoho takového není možné jen tak zapomenout. Navždy zůstane žít hluboko v našich srdcích a vzpomínkách.

Udělala pro nás hodně a tím nejmenším, jak jí to můžeme oplatit, bude pomsta za její smrt. Dokážeme jí, že nezemřela zbytečně ve chvíli naší nepozornosti. Zachránila nás, když jsme polevili ve své ostražitosti. Ukažme jí, že to bylo poprvé a naposledy, kdy se něco takového stalo. Začněme být více bdělí, protože náš nepřítel je všude kolem nás a pozoruje nás, ač mi ho nevidíme. Už nepolevíme a uděláme to, pro co jsme sem přišli. Zvítězíme. Rozdrtíme trpaslíky na jejich vlastním území spolu s jejich bohyní, která byla právě tou, jež toto celé rozpoutala,“ pronesla ke všem přítomným a švihem pozvedla svou zbraň, ze které vzápětí vyšlehl mohutný plamen.

Hranice rychle vzplála. Dřevo praskalo a skučelo, vysoké plameny pohltily bílé plátno. Vše zahalila mohutná záře jediného silného plamene. A pak, stejně, jako se rychle objevil, tak i zmizel.

„Předávám tě větru!“ zvolala a vítr díky její vůli pozvedl veškerých prach z míst, kde ještě před malou chvílí stála hranice, po níž už nic jiného než trocha popela nezbylo.

Prach s popelem se vznesl do vzduchu a zamířil kolmo k noční obloze, na které tuto noc jasně zářily hvězdy.

„Nechť tě bohové přijmou mezi sebe, nechť se staneš hvězdou, jež na nás v noci bude zářit, opatrovat nás a provázet nás po naší cestě životem,“ dokončila tradiční slova rozlučkového pohřebního obřadu. Třebaže už několik takovýchto chvílí zažila, když Lorikova rodina postupně opouštěla svět živých, dnes to bylo poprvé, kdo takovouto chvíli rozloučení vedla ona sama. Do nedávna se velmi obávala, že tím prvním bude Lorik, ale i když se její temná předtucha nenaplnila, nebylo to právě o nic lehčí a vůbec se jí neulevilo. Sora jí za tu krátkou dobu, co se znali, velmi rychle přirostla k srdci, a to nejen díky tomu, že byla jednou z posledních z jejího národa, kdo tu zůstal. Doufala, že budou mít mnohem více času se poznat a že dostane možnost dozvědět se od ní i více o svém dědečkovi, který umřel daleko dříve, než přišla na svět. Nebylo jim ale dopřáno.

Sora si zasloužila svůj vlastní tradiční obřad, ale Aka neznala rituály svého národa, minimálně ne ty, které se týkaly pohřbívání. Nenapadlo ji, že by se na něco takového měla svého otce nebo strýce zeptat, když měla tu možnost, a teď toho litovala. Netušila, jak se oni loučí se svými mrtvými. Musela tedy vést lidský obřad se vší možnou úctou, které toto místo nabízelo.

Malým údolím, kde se utábořili na noc, začaly znít tradiční melodie písní na rozloučenou po chvíli doprovázené i textem v elfštině, který k nim patřil. Bylo zvláštní pro někoho, kdo tento jazyk uměl, poslouchat elfí písně od lidí, kteří ani sami pořádně nevěděli, o čem zpívají, ale bylo krásné obzvláště na takovémto pustém místě poslouchat o lesích, zvířatech a koloběhu přírody, zrození života i umírání, které k tomu všemu neoddělitelně patří.

Tiché písně a melodie, které se okolím nesly, zpívali lidé, když zemřel čaroděj nebo dokonce mág. Nikdo netušil, jak se tento zvyk zrodil, ale nikdo ho nikdy nezpochybnil a ani se nesnažil ho upravit.

Zpívalo se bez hnutí ještě dlouho po té, co vítr utichl. Každý se se Sorou rozloučil svým vlastním způsobem.

Tu noc se nikdo moc nevyspal.

 

Na rozcestí nacházející se jen malý kousek před Jistorem dorazili s jednodenním zpožděním oproti plánům. Nemalou vinu na tom nesla nečekaná ztráta Sory, ale naneštěstí to nebylo to jediné, co je zpomalilo. Cesta se ke konci stala poměrně neprůchodná a bylo třeba vynaložit nemalé množství magie, aby mohli projet.

„Liché skupiny se mnou!“ zavelel Alek a po menším kývnutí na rozloučenou popohnal svého koně.

Vybrané skupiny vojáků, čarodějů a lučištníků začaly okamžitě plynule následovat svého prince po levé cestě směřující na severovýchod obtáčející se tak kolem skály, která jakoby se svým jedním z nejostřejších výběžků zařízla do cesty a tak ji rozpůlila.

„Všichni, kdo tu zůstali, počkají na svých místech. Západní brána je blíž o půl hodiny jízdy, takže těm, co směřují k severní bráně města, dáváme menší náskok,“ informovala ostatní Aka dost jasně a zřetelně, aby jí při malé pomoci magie slyšeli opravdu všichni.

„Sirai, počkej!“ vykřikl Lorik a zastavil na poslední chvíli blonďatého trpaslíka, který jako jeden z posledních zamířil k Severní bráně. Trpaslík okamžitě zastavil svého koně, otočil ho a s otázkou v očích zamířil zpět.

„S Alekem pojedu raději já,“ informoval je nakonec Lorik o svém rozhodnutí. S Akou už o tom předešlý den mluvil, ale do teď si nebyl zcela jistý a svým způsobem tomu nebylo ani teď, nicméně měl pocit, že bude lepší, když raději dá na Minolského prince pozor on. Ač se Alek snažil tvářit sebevíc vyrovnaně, byla to jen maska zakrývající bolest ze Sořiny ztráty, se kterou se ještě nestačil vyrovnat.

Aka se mu dlouze zahleděla do očí, čímž vyvolala vzájemný kontakt, při němž si beze slov vyměnili své obavy z toho, co mělo zanedlouho propuknout. „Hodně štěstí a dej na sebe pozor. Setkáme se v Jistoru,“ rozloučila se, natáhla se k němu a letmo ho políbila.

„Ty taky, uvidíme se,“ přislíbil a přiměl svého koně dát se do pohybu. Ten se pomalu rozešel, ale za krátko byl přinucen se přejít do cvalu, aby spolu se svým jezdcem dohnali čelo dávno zmizelé skupiny.

Aka ho vyprovázela pohledem, dokud jí zcela nezmizel z očí a ještě i chvíli poté stále hleděla na již prázdnou cestu kopírující částečně severní stěnu hory.

Do Jistoru vedly dvě brány a podle jejich informací, byly stejně využívané. Ani jedna z nich neměla být hlavní a ta druhá menší, vedlejší. Dalo se tedy předpokládat, že obě budou zabezpečené zcela stejně. Sice si mohli náhodně vybrat jednu z nich a plnou silou na ni zaútočit, ale nakonec zvolili po dlouhé debatě synchronizovaný útok na obě najednou. Nepředpokládali, že by jedna z nich měla takovou mocnou ochranu, aby si s ní mág za pomoci čarodějů hravě neporadil. Pokud se trpaslíkům nepodaří je zaskočit v přístupových chodbách, budou mít šanci město obklíčit. Tentokráte to už nebude tak snadné jako v Rubídii, kde se jim je podařilo zaskočit zcela nepřipravené.

Minuty se vlekly a Aka zůstávala stále ztracená ve svých myšlenkách.

Postupem času koně vycítili nervozitu svých jezdců a neklidně podupávali.

„Vznešená, je čas,“ špitl k ní vrchní velitel Cedery, čímž jí obratem vrátil do reality.

Aka přikývla, zkontrolovala, že je Sirai stále poblíž ní a zavelela. „Vrážíme!“ Její hlas se roznesl všude kolem. Za bojových pokřiků se řady vojáků pohnuly kupředu.

Okolí podél cesty se postupně rychle měnilo. Skály po jejich pravé ruce se zmenšovaly v kopce a jejich svahy se stávaly čím dál tím více pozvolnějšími. Až nakonec vrchovina na jihu zcela zmizela a cesta je tak zavedla do nejsevernější části údolí, které bylo poměrně úzké, ale směrem na jih se táhlo do dáli, kde končilo na březích řeky, z jejíž druhé strany se terén opět prudce zvedal vzhůru do kopců a skalních výčnělků.

Z vysokého porostu tvořeného nejrůznějšími travinami a různobarevnými květy, které dříve nebyly jen pouhým lučním kvítím, společně s většími či menšími keři vyčuhovaly staré, ohořelé trosky a kusy pobořených zdí.

„Byla to jedna z největších lidských vesnic, co se na území trpaslíků nacházela,“ přiškrceným hlasem pronesl Sirai kousek za Akou, která měla co dělat, aby rozuměla všemu, co řekl. Srdce jí vynechalo jeden úder, když si představila, co se tu před lety muselo odehrát a kde a jak bývalí obyvatelé dnes už přírodou skrytých zbytků obydlí museli skončit. Bolestně jí to připomínalo osud Matie a řádění achanmorů.

„Pomstíme je,“ přislíbila mu, zatímco ho pohledem krátce vyhledala, a pak svou pozornost stočila zpátky do údolí, přesněji tentokráte dál na jih k řece. Ležela tam pole, ale zdála se velmi řídká, a ač na tomto místě byla poměrně úrodná půda, podle nich to tak rozhodně nevypadalo.

„Trpaslíci nebyli nikdy moc dobří farmáři, proto jsme tu odnepaměti nechávali žít lidi,“ pronesl blonďatý trpaslík, jako by jí v tu chvíli četl myšlenky, obratem však postřehla, že to byl jen pouhý útržek rozhovoru, který právě vedl s Cederym.

Myšlenky většiny z nich byly teď právě nasměrovány k tomuto místu. Na jednu stranu to bylo dobré, ale na druhou to odvádělo pozornost od toho, co je zakrátko čekalo. Přiměla tedy svého koně k o něco rychlejšímu tempu. A za krátko se tak dostala do míst, kde se krajina opět začala prudce zvedat natolik, až se to zdálo zcela nepřirozené. Částečně zarostlé kopce znenadání přešla prudce do kolmých skalisek mnohem vyšších než ta, která minuli po cestě k údolí. Už z dálky mohli vidět konec cesty ústící k černé masivní kovové bráně uzavírající vchod do podzemí.

Rozhlédla se kolem, ale vrcholky kolem nich byly prázdné. Trpaslíci nevyužili nabízené příležitosti na ně zaútočit z výšky a dostat je tak do úzkých. Zde, sevřeni horami, s nepřítelem vysoko nad hlavami mimo dosah lučištníků by pro ně bylo velmi obtížné se bránit. Tato trpaslíky nevyužitá výhoda pro ně nevěstila rozhodně nic dobrého.

Prudce zastavili před svým cílem. Brána byla chráněná kouzly, ale ty nebyly tak silné jako ty, kterými lidé chránili za války vstupy do svých měst. Takovéto zabezpečení je nemohlo nijak zastavit. Otázkou bylo, zdali to bylo úmyslné či nikoliv, ale vzhledem k magickým možnostem trpaslíků to byla spíše ta druhá možnost.

„Vy,“ ukázala Aka na šestici čarodějů, které si vybrala, „otevřete bránu. Ostatní se připraví,“ přikázala a zbytek koordinace nechala na Cederym.

Muži se rychle za udílených pokynů sešikovali do řad stejně, jak tomu učinili při útoku na Rubídii. Ukázalo se to jako úspěšná taktika, a tak bylo zbytečné na tom cokoliv měnit. Každý znal svůj úkol a i to, co se od něj očekává. Minimalizace zmatků a nedorozumění pro ně teď byla velmi důležitá, když na ně tentokráte byl nepřítel již dobře připraven.

Zanedlouho se brána s mohutným třísknutím otevřela a pod vlivem magie, která svou silou a razancí prolomila její ochrany, se vytrhla z pantů a roztrhala se na několik větších kusů. Za ohlušujícího lomozu doprovázeného ozvěnou velké těžké kusy kovu popadaly na zem, kde nespočinuly dlouhou, jelikož byly obratem přesunuty na stranu, aby nezhoršovaly přístup do právě otevřené chodby.

Vyvolaný plamen valící se dovnitř v podobě ohnivé řeky osvětlil chodbu, kam až oko dohlédlo. Tunel vedoucí k podzemnímu městu byl však prázdný, což zaskočilo většinu z nich včetně Aky. Pokud by se rozhodli riskovat a převážnou část svých sil poslaly jen k jedné z bran, pořád by tady museli někoho nechat, aby pomáhal chránit bránu zevnitř a udržel je tím co nejdéle venku, jak to bude možné do té doby, než se přeskupí. To, že k tomuto kroku nepřistoupili, naznačovalo, že je i tentokráte mají v úmyslu nalákat dovnitř, zajisté na ně však neplánovali to samé co v Rubídii. Trpaslíci jsou sice malého vzrůstu, ale hloupí nejsou. Jistě se nebudou spoléhat na to samé, s čím už jednou tak šeredně neuspěli.

Aka z toho měla špatný pocit. Něco na ně chystali, ale co? Naneštěstí ať už bylo cokoliv, neměli jinou možnost, než tomu jít vstříc a čelit tomu uvnitř. Pochybovala, že by dokázali udělat cokoliv, co by je přimělo vyjít ven a bojovat s nimi pod širým nebem. Mohli se o to sice alespoň krátce pokusit, ale riziko zborcení tunelu a celkového zablokování chodby bylo příliš vysoké a jeho obnova či vytvoření nové cesty by je stálo mnoho sil, které by jim v samotném přímém boji pak velmi chyběly.

Pomalým krokem Aka včleněná do první řady spolu s ostatními obezřetně učinila první kroky a vstoupila dovnitř. Hned za nimi je následovali další, dokud venku nezůstalo jen pár vojáků s koňmi, věcmi, které nebylo třeba sebou vláčet do Jistoru, a též s úkolem dávat pozor a popřípadě je včas varovat před útokem do zad.

Za zvuku cinkání zbrojí kráčeli příšeřím chodby, která byla na rozdíl od Rubídii o něco užší, ale stále dostatečně prostorná. V delších rozestupech byly do stropu tentokráte zabudovány světelné krystaly, které však vydávaly mnohonásobně slabší světlo, než bylo vzhledem k jejich velikosti možné. Toto zajisté nebyla náhoda.

Čím byli hlouběji v hoře, tím do hlavní přístupové cesty ústilo více menších postranních tunelů, což naznačovala, že tato oblast byla doposud aktivně využívaná.

S ušlými metry stoupala nervozita, která se pomalu začala stávat dosti hmatatelnou.

Aka se rozhlížela kolem, ale stále po trpaslících nebyla ani stopa. Při pohledu na zesílenou hustotu postranních tunely, jejichž počet postupně vzrostl natolik, že byly zdánlivě zbytečně pomalu nalepeny jeden na druhý, jí to konečně došlo.

„Zpátky!“ zaburácela s uvědoměním, že jim právě poklidně nakráčeli do nastražené pasti.

Začali couvat, ale bylo přespříliš pozdě.

Stačili se stáhnout jen o malý kousek, když se na ně z postranních tunelů vyhrnuli trpaslíci. Pomalu se začali přeskupovat, když je s malým zpožděním napadli i z čela. Potřebovali se dostat do lepší pozice, ale druhý pokus dostat se blíže k ústí tunelu z hory byl však obratem zmařen trpaslíky, kteří se jim zjevili jakoby odnikud v zádech. Ani si nevšimli, že dávno minuli tajné východy tunelů, které nebyly skryty magii, na jejíž stopy si dávali velmi dobrý pozor, nýbrž jakýmsi nemagickým mechanizmem, za jehož pomoci se masivní kameny, doposud se tvářící jako obyčejná součást nahrubo opracovaných stěn, odsunuly na stranu a zpřístupnily tak další průchody do hlavního tunelu. Pro lidi to byla úchvatná technika a překvapující pokrok, kterým v tomto ohledu trpaslíci lidi nenápadně v tichosti předčili, ale na obdiv něčeho takového právě teď neměli čas a ani na to nebyla vhodná chvíle.

Chodbou se ozvalo několik výkřiků, aby se někteří vojáci urychleně vzpamatovali ze šoku, jak snadno byli oklamáni, ačkoliv už předem počítali s mnoha možnostmi, co na ně zde mohlo být přichystáno. Žádná z těchto variant ovšem nezahrnovala tuto alternativu s mechanicky skrytými vedlejšími chodbami, v níž se ukrývali trpaslíky, kteří v sobě nenesli ani malou špetičku magie.

Za všudypřítomného řinčení se jejich zbraně střetly a na zem padli na obou stranách první mrtví. Tentokráte byli trpasličí vojáci dobře vycvičeni a vyzbrojeni, ne jako v Rubídii. Uměli výborně zacházet se svými sekyrami a mnohdy i krátkými meči a zkušenost z nich jen sálala. I počet jejich čarodějů a moci, které vládli, byly několikanásobně větší. Byli dobře, systematicky rozmístěni všude kolem nich, a tak jen stěží lidští čarodějové hledali skupinu, kde by se jim za pomoci magie podařilo jejich řady prolomit. Ač se trpaslíci pokusili své čaroděje skrýt mezi sebou a navlékli je do stejných zbrojí, jakou měli oni, uspěli jen v prvotní chvíli překvapení. Mnohdy je jejich poloviční krev a tudíž i výrazně vyšší vzrůst značně prozrazoval, a tak se snadno stávali terči, na který se jejich čarodějové obratem bez otálení snadno zaměřili, aniž by dlouze museli tápat v mase těl, odkud přesně jednotlivá magie vychází.

Aka se chopila hole mágů a začala si kolem sebe vytvářet prostor. Ač si své soupeře nijak zvlášť nevybírala, snažila se především zaměřit na čaroděje, z nichž jí však žádný nemohl být ani částečně vyrovnaným soupeřem. Jen pár z nich dosahovalo, a to spíše s odřenýma ušima, třetí úrovně a ještě méně z nich dokázalo odrazit, zablokovat, zrušit, anebo se vyhnout některému z jejích kouzel a to se většinou stalo jen tehdy, když se snažila ušetřit trochu sil a moc jednotlivých kouzel utlumila více, než bylo třeba. Napodruhé však vždy svůj cíl nelítostně zasáhla. I přes veškerou snahu však postupně nenápadně slábla, ne tolik jako její lidé ale i tak. Počet trpasličích čarodějů se sice nerovnal množství, které měli k dispozici oni, ale četností obyčejných vojáků je značně převyšovali a za ty, co padli, přicházeli okamžitě nové síly. Boj se tak zdál nekonečný a minuty jakoby se vlekly a trvaly mnohem déle než obvykle. Nebyli schopni se pohnout vzad ani vpřed, chvílemi jen stěží odolávali tlaku, který se je snažil smáčknout k sobě, a tak vyřadit z boje velkou část z nich, nechaje bojovat pouze těch pár, kteří by zůstali na krajích.

Po nějaké době se jim podařilo probojovat se a rozšířit tak bojiště nejen na hlavní tunel ale i na dvě menší postranní chodby, nicméně zanedlouho po rázem zesíleném náporu trpaslíků, byli nuceni stáhnout se opět do centrální chodby.

„Utíkejte! Chtějí to tu na nás všechny celé strhnout!“ z ničeho nic se ozvalo velmi silné volání z dálky za zády bojujících trpaslíků.

Někteří trpaslíci začali okamžitě zmatkovat a zápolit sami se sebou a svým přesvědčením, zdali mají dostát své povinnosti a dál bojovat nebo se poddat nutkání a utéci. Boj polevil. Řinčení zbraní zcela sice neutichlo, ale znatelně polevilo. Někteří trpaslíci pomalu začali váhavě couvat, čímž se nerozhodnost přenesla na lidi, kteří si v tu chvíli nebyli jisti, zdali je mají začít pronásledovat, či je nechat uprchnout.

I Cedery trochu v těch zmatených vteřinách, kdy na ně v jediném okamžiku trpasličí čarodějové přestali útočit, zaváhal, ale nakonec vydal pokyn, aby vojáci neútočili na ty, co se stahují a chvíli vyčkali, co se bude dít, a čarodějové zaměřili svou pozornost především na podpěru stěn. Zprvu tak učinil každý svým způsobem, ale poté, co si bohyně Aka sama zvolila, ostatní se jí přizpůsobili, a začlenili se do jejího kouzla.

Celé to byl to risk, ale šok, nedůvěra a opovržení, které se rázem objevilo v tvářích těch malých mužíků a nebylo nasměřováno jejich směrem, bylo nepřehlédnutelné a naznačovalo, že nejde o žádný klamný manévr ani trik, jak odvrátit jejich pozornost, jiným, špatným směrem, čehož by mohlo být posléze využito.

Rozhodujícím okamžikem, který nastal jen pár vteřin po zvolaném varování, byl magií ohně vyvolaný znak nad hlavami trpaslíků. Celou chodbu na okamžik osvítila ohněm stvořená silueta krumpáče uvnitř špičaté hory.

Oči lidí i trpaslíků se nasměrovaly tím směrem. Každý, kdo měl alespoň kapku trpasličí krve, ten symbol ihned poznal. Dokonce i pár lidí obratem vědělo, o co jde.

„Sarmat,“ zaznělo ozvěnou z mnoha stran napříč všemi.

Více už trpaslíci neváhali, nebo přesněji převážná většina, ta část, která při volání znejistěla. Nesešlo jim ani na tom, kdo znamení vyčaroval, nepátrali po tom a dali se na útěk k nejbližším východům.

Zranění, kteří nebyli schopni pohybu, zůstali bezbranně na místech, kde padli. Jen malá hrstka z nich měla to štěstí, že jim někdo pomohl, podpíral je nebo nesl při svém ústupu.

Těch pár trpaslíků, kteří se odmítali hnout, dál bojovalo, tentokráte snad s ještě větší vervou než doposud, doprovázeno pouhou čtveřicí čarodějů, kteří se též rozhodli zůstat. Jeden z nich vztekle se slovy na rtech o zradě, rouhačství a tvrdé pomstě bohyně Tremoi smetl ze vzduchu doposud zářící znamení starého, zavrženého trpasličího boha.

V ten moment, kdy zář pohasla, se bez jakéhokoliv varování a sebemenší stopy po magii a za ohlušující rány strop tunelu rozlétl.

Aka, doprovázená svými čaroději preventivně podpírala strop chodby v celé její délce, vydechla tím nečekaným náporem a pod tlakem, který byl náhle vyvinut, se jí málem podlomila kolena. Zprvu to chtěla celé vrátit okamžitě do původního stavu, ale skála nad nimi byla roztrhaná na přespříliš mnoho malých kousků a její poškození se táhlo desítky, možná dokonce stovky metrů nad nimi. Něco takového by možná ani s podporou nedala do pořádku. Štít vytvořený za pomoci magie vzduchu byl tak jediným možným řešením vzhledem k tomu, že spolu s magií mysli byla toto její největší doména. Ale ani toto nemohla dělat věčně, musela se rychle rozhodnout mezi jedinými dvěma možnostmi, které měli. Buď mohli utéci ven, ale to by nechali všechno na Alekovi a jeho mužích, kteří s podporou počítali, nebo mohli utíkat do města, ale tím by se pak připravili o možnou cestu ústupu v případě potřeby. Nedalo se tušit, co se v Jistoru všechno může stát. Ke všemu bylo i otázkou, zdali se o něco podobného trpaslíci nepokusili i v severní přístupové chodbě do města. Akou projela vlna obav a strachu. Nejraději by se s nimi spojila telepaticky a ujistila se, že je u nich vše v pořádku a domluvila se i následně na společném postupu, ale to si naneštěstí nemohla dovolit. Štít si vyžadoval veškerou její pozornost a další kouzla právě teď nebyla v jejích silách. A ostatní na tom byli zcela jistě stejně a uvolnit jediného čaroděje by mohlo být jejich osudovou chybou. Kdyby štít praskl nebo se dokonce v některé části neřízeně zhroutil, mohlo by to vyvolat kaskádový efekt a během vteřiny by mohli přijít o jedinou ochranu svých životu, kterou právě měli. Šanci na opravu či nové zbudování by pak už zcela jistě neměli.

Aka musela volit rychle. Každá vteřina mohla být ztrátou magie, která by jí časem pak mohla znatelně chybět.

„Všichni do města!“ zvolala, jak nejhlasitěji sama zvládla.

Vojáci se obratem urychleně vypořádali s tou hrstkou trpaslíků, co se jim ještě rozhodla vzdorovat, vzali zraněné a urychleně následovali tu část trpaslíků, která se rozhodla prchnout do města.

Cedery odcházel jako jeden z posledních, když Aku míjel, nadechoval se ke slovu, ale bohyně naděje ho utišila dřív, než stačil promluvit.

„Budu v pořádku,“ ujistila ho.

Kývnul na ni a rozeběhl se pryč.

Až v tomto okamžiku Ace došlo, že tu nezůstala sama, jak měla v úmyslu a jak doufal, že podle jejího rozkazu učiní. Všichni čarodějové, co ještě zcela nepřišli o svou sílu a nepadli vyčerpáním, pořád stáli na svých místech a s kapičkami potu na čele společně s ní bránili před zhroucením celý tunelový komplex.

„Ven se dostaneme všichni, nebo nikdo,“ upozornil ji Sirai, na něhož se její oči právě upřely.

„Pomalu vpřed. Postupně budeme s každým krokem rušit metr štítu směrem z venku k nám,“ informovala je a pak se začal soustředit sama na sebe. Největší část kouzla nesla ona a dávat pozor na cestu a zároveň ve svém kouzel nezaváhat, nebylo vůbec snadné.

Vyrazili kupředu. V dálce za svými zády slyšeli, jak se celý tunel i s částí hory nad nimi sesouvá a postupně se k tomu přidávají v různé míře nejbližší části postranních chodeb.

Postupovali pomalu, anebo se to tak alespoň Ace zdálo. Čas v této chvíli šel jen stěží odhadnout.

Tunel byl opravdu dlouhý. Když v dálce konečně spatřili jeho konec, nejeden z nich měl nutkání se k němu rozeběhnout a ve své snaze povolit. Jen vzájemné povzbuzování a nabádání k trpělivosti mnohé z nich přimělo udržovat stále doposud nastolené pomalé tempo. V momentě, kdy všech jim chybělo už pouhých zhruba deset metrů, mnoho z nich už se neudrželo a z posledních sil v běhu překovalo zbývající vzdálenost, kde samým vyčerpáním padli na zem. Lavina, kterou vyvolali, postupně strhla všechny včetně Aky, která znatelně přidala do kroku. Kouzlo se však na rozdíl od ostatních neodvážila zrušit do chvíle, kdy byla bezpečně venku a neohlédla se, aby se ujistila, že tam opravdu už nikdo není.

S úlevou sledovala, jak štít zmizel, a část tunelu, kterému doposud nedovolili se sesunout, se za doprovodu ohromného lomozu a oblaku prachu naráz zřítila. Očekávala, že k sesuvu dojde po celé jeho délce, a tak jí lehce i když úlevně zaskočilo, když se sesuv ukončil zhruba sto padesát metrů od konce. Světelné krystaly nejblíže tomuto místu zablikaly a definitivně potemněly.

Až teprve teď si dovolila pohledem prozkoumat místo, kam se dostala. Jistor byl svým vzhledem velmi podobný Rubií, jen se zdál o dost větší, ale to však mohla být jen klamná domněnka díky tomu, že zde bylo možné na rozdíl od předešlého města dohlédnout z jednoho konce na druhý.

„Aleku, jsi spolu s Lorikem a ostatními v pořádku?“ obratem se s Minolským princem spojila, zatímco pozorovala okolí. Zprvu se zdálo, že zde vládl naprostý chaos, obzvláště když proti sobě nebojovali pouze lidé a trpaslíci, ale i trpaslíci mezi sebou navzájem, na podruhé však bylo možné zpozorovat, že všichni trpaslíci, kteří se postavili na stranu lidí, měli na svých zbrojích či naprosto obyčejných oděvech, které ani v nejmenším neplnilo ochranou funkci v boji, nejrůznějšími způsoby vyobrazen znak Sarmata.

„Ano…“ odpověděl jí, ať ale chtěl říct Alek cokoliv dalšího, nedostal k tomu příležitost. Aka spojení neochotně utnula už v počátku, ač sama měla mnoho otázek, převážně se točící kolem toho, zdali neví co se v Jistoru děje a jestli i oni museli čelit bortícímu se tunelu.

V momentě, kdy se totiž s princem telepaticky spojila, se kousek před ní objevil hustý mlžný oblak, který se však velmi rychle rozplynul natolik, aby jí odhalil tvář, kterou už celá dlouhá staletí neviděla.